autor: PixieGirl
The Best We Both Can Be
No one was coming to my aid
And I still was so afraid
Of the loneliness inside
That I’d run away and hide
Tell you the truth for me it would have been the end
Lucky for me I found a friend
Nikdo mi nepřišel na pomoc
A já se stále tak bál
té samoty uvnitř
že jsem utíkal pryč a schovával se
Řeknu ti pravdu, pro mě by to byl konec.
Naštěstí jsem si našel přítele.
The Best We Both Can Be, Molly Johnson
Tom šťouchal vidličkou do večeře a občas se podíval na hodiny. Jeho rodiče, Katie a Jorg, se bavili o tom, co se během dne stalo, a protože Tom neměl nic zajímavého, co by řekl, mlčel. Neměl zrovna dvakrát chuť k jídlu, protože stále přemýšlel, co Bill myslel těmi „dalšími věcmi“. Pokud to byl nějaký jazyk, co se používal ve vztazích, nebylo divu, že Tom nevěděl, co to přesně znamená. Jeho nejdelší vztah trval asi týden, během kterého se s tou dívkou setkal třikrát, a pokaždé skončili v její ložnici.
„Přespíš u Billa?“
Tom zvedl oči k matce, která se lehce usmívala, jako by doufala, že odpověď bude kladná. Když si všiml, jak její úsměv o stupeň poklesl, když uviděla jeho nedotčenou večeři, rychle napíchl karbanátek a vložil si ho do úst. „Asi ne,“ řekl s ještě plnými ústy. „Přece jen to bude studijní večer.“
„Takže tvůj projekt jde dobře, co?“ Zapojil se do rozhovoru Jorg.
„Asi jo,“ odpověděl Tom.
„V poslední době s ním trávíš hodně času,“ podotkl Jorg.
„Jo, no… Je milej.“
„Doufám, že se věnuješ i jiným věcem než jen práci na písničce,“ řekla Katie, až se chudák kluk málem udusil jídlem. Jorg ho poplácal po zádech, zatímco Katie přemýšlela, zda řekla něco vtipného. „Chci říct, že samozřejmě tvrdě pracuj, ale nezapomínej se i bavit, ano? Dnes odpoledne jsem upekla sušenky, můžeš je vzít s sebou.“
„Díky, mami…“ praštil se Tom pěstí do hrudi.
Zdálo se, že jeho rodiče opravdu chtějí, aby u Billa zůstal. Tom přemýšlel, zda Katie neupekla cookies jen proto, aby mladíkovi, kterého nikdy neviděla, dala najevo, že je u nich doma vítaný. Možná doufala, že její cookies jsou dost dobré na to, aby Bill přišel, i když ho Tom nepozval. Tak by její syn netrávil tolik času sám a možná, a Tom věděl, že to byl sen, o kterém nikdy nemluvila, by se její syn, kterého ztratila spolu se svou dcerou, mohl vrátit zpátky.
No, cookies paní Kaulitzové byly dobré, ale tohle všechno nejspíš nedokážou. Přesně to si Tom myslel, když o hodinu později kráčel k Billovu domu s cookies v jedné ruce a kytarou ve druhé. K tomu, aby se usmíval a choval tak jako dřív, bylo by potřeba mnohem víc než talíř čokoládových cookies. Což se mu stejně pravděpodobně nepovede, i kdyby se přes to, co se stalo, dostal. Dospěl, ne? Všechny děti jednou dospějí. Tom přece nemohl být znovu ten desetiletý kluk, ne?
Tom věděl, že je to nespravedlivé. A nebylo to nespravedlivé jen vůči němu. Přišel o poslední roky dětství a jeho rodiče také. Už se nedokázali těšit ze svého syna jako dřív. Většinou k ničemu neprojevoval žádnou vášeň, výjimkou byla hra na kytaru, a jeho úsměv se stal velmi výjimečnou záležitostí. I když se to během let zlepšilo, Tom věděl, že své rodiče připravil o radost z toho, jak jejich dítě vyrůstá.
Možná to byl důvod, proč si Gordon myslel, že by bylo dobré, kdyby si s rodiči o Megan promluvil. Měli by mít možnost o ní mluvit, kdykoli budou chtít, byla to jejich dcera. Když o tom teď tak přemýšlel, nepamatoval si, kdy naposledy vyslovili její jméno. Tedy alespoň před ním. Takže pokud o ní mluvili, bylo to, když byl pryč. Možná si o ní šeptali po večerech, když už se Tom zamkl ve svém pokoji.
Tom se zastavil. Najednou měl pocit, jako by nedokázal do plic dostat vzduch. Tom se snažil neupustit talíř, položil kytaru na zem, vytáhl z kapsy mobil a poslal Billovi rychlou zprávu, že přijde o něco později, než původně slíbil. Bez rozmýšlení se otočil a div neběžel domů.
„Zapomněl jsi něco, zlato?“ Zeptala se Katie, když Tom vpadl dovnitř dveřmi.
„Tak trochu…“ řekl Tom a sundal si bundu. Katie zamrkala, protože čekala, že Tom jen pro něco vyběhne nahoru, a pak vystřelí ze dveří, ale vypadalo to, že dredař má v plánu něco jiného. „Měl jsem… Gordon… tedy, doktor Trümper, to je jedno, mi řekl, abych něco udělal, a já si prostě řekl, že bych to měl možná udělat teď, protože si vážně, a tím myslím vážně, myslím, že bych to měl udělat teď.“
Jorg se postavil vedle své ženy a oba teď Toma sledovali vykulenýma očima. Už dlouho ho neslyšeli tolik mluvit. Ale jestli je překvapilo tohle, nebylo to nic ve srovnání s tím, co cítili, když Tom řekl: „Chci mluvit o Megan.“
~*~
„Vypadáš jinak,“ poznamenal Bill.
„Jak to myslíš?“
„Vypadáš… já nevím… prostě jinak. Stalo se něco?“
Jo, pomyslel si Tom, ale jen pokrčil rameny. Díval se na noty před sebou, snažil se je zapamatovat a záměrně ignoroval zvědavé pohledy, které mu Bill věnoval.
Měl pocit, že mu z ramen spadla obrovská tíha. I když se tématu, které Gordon chtěl, aby s rodiči opravdu probral, vyhnuli, nakonec si hezky popovídali o jeho mladých letech. Pomyslel si, že za pár dní bude mít sílu mluvit o stále ještě bolestných událostech, ale teď to bylo všechno, co zvládl, dokonce všechno, co zvládli jeho rodiče, a on měl pocit, že pro změnu udělal něco správně.
Byl to zvláštní pocit. Nový.
„Myslím, že tohle je zatím ta nejlepší verze,“ řekl Tom a zdálo se, že si Billova pohledu stále nevšímá. Chtěl říct, že teď je to černovlásek, kdo zírá, ale to by nejspíš vedlo k dlouhé diskusi a těch měl Tom pro dnešek dost.
„Jo. Já taky,“ řekl Bill pomalu a zdálo se, že se konečně rozhodl, že ať už se v Tomově hlavě děje cokoli, není to jeho věc. Když si uvědomil, že Tom začal hrát, začal zpívat a dalších deset minut pracovali na částech, kterými si nebyli jistí, a rozhodovali se o intru.
Když už se ani jeden z nich nedokázal na píseň soustředit, měli za sebou čtyřiadvacet minut práce. A Tom zjistil, co přesně znamenají „ty ostatní věci“.
„Tak jak dlouho přesně budou vaši pryč?“ Zeptal se Tom proti Billovým ústům. Bill nedokázal odpovědět hned, protože byl příliš zaneprázdněn snahou spolknout Tomův jazyk, ale dokud oba věděli, že je nikdo nemůže přistihnout, byla odpověď zbytečná.
Gauč, na kterém seděli, se ukázal být příliš malý, a chlapci se brzy ocitli na podlaze. Billa překvapila, ale potěšila Tomova sebejistota, když si na sebe stáhl celou blonďákovu váhu. Koberec pod ním ho lechtal na zádech, ale takový detail ho nemohl zaskočit.
„Wow!“ Bill zalapal po dechu, když se Tomovy rty přesunuly na jeho krk. „Okay, takže nemám tušení, co se změnilo,“ řekl teď, když byl schopen mluvit. „Ale nestěžuju si.“
Tom se ušklíbl. Mít skutečné city k člověku, se kterým se zapletl, pro něj bylo opravdu nové, ale soudě podle tichých zvuků, které Bill vydával, to vypadalo, že ho instinkty vedou správným směrem.
Jediný problém byl, že najednou nechtěl, aby věci šly tak rychle, jako se ubíraly.
„Bille…“
Změna tónu v Tomově hlase byla zřetelná a celá místnost jako by se zastavila. Tom při pohledu na Billa poznal, že tím druhého chlapce vyděsil víc, než zamýšlel, a rychle se usmál, aby mu dal najevo, že se nic neděje.
„Nebude ti vadit, když dnes večer nebudeme dělat nic víc než tohle?“ Zeptal se tiše. Zastrčil Billovi pramen vlasů za ucho, a pak si položil bradu na Billovu hruď.
„Jo… jo, samozřejmě,“ odpověděl Bill zadýchaně. Tom ucítil, jak se pod ním jeho tělo uvolnilo, a pak ruce, které mu vjely mezi dredy. „Jsi vážně roztomilej,“ řekl Bill.
„Náhodný kompliment?“ Hádal Tom.
Bill zavrtěl hlavou. „Fakt,“ opravil ho.
Tom se zasmál. Bill se jen sladce usmál, jelikož si užíval tuto malou, ale očividnou změnu v Tomově chování.
„Chceš cookies?“ Zeptal se najednou Tom.
„Cookies?“
„Máma jich pár upekla. Nechal jsem je v kuchyni, když jsi šel pro text,“ vysvětlil Tom.
„Oh, okay,“ řekl Bill, ale ani jeden se nepokusil vstát. Tomova brada se stále opírala o Billovu hruď a asi deset vteřin se na sebe jen dívali, než Tom Billa lehce políbil a vstal. Bill se posadil, ale usoudil, že nikam nemusí, a za chvíli se Tom skutečně vrátil s talířem cookies.
„Takže tohle je mámin způsob, jak ti poděkovat,“ řekl Tom, když položil talíř na stolek.
„Za co?“ Zeptal se Bill zmateně.
„Myslím, že ani ona sama neví. Asi za to, že jsi můj kamarád,“ odpověděl Tom.
„Za to mi děkovat nemusí,“ odpověděl Bill, když se Tom posadil na podlahu vedle něj.
„Ona možná ne, ale já jo,“ řekl Tom. Nedal Billovi čas na dohadování a strčil mu cookies rovnou do pusy. Bill nejspíš pochopil, že nemá důvod nesouhlasit, a tak se do té sladkosti pustil a velmi rychle zjistil, že rozhodně bude chtít další. „Já vím,“ řekl Tom, když Bill zavřel oči. „Taťka jí zakazuje, aby je pekla často. Říká, že bychom do týdne byli jako koule.“
„To by mi bylo fuk,“ řekl Bill. „Bože můj na nebesích, tvoje máma mi může poděkovat, kdykoli bude chtít!“
„Vyřídím jí to,“ zasmál se Tom.
„Jsi šťastnější!“ Řekl najednou Bill. „To je na tobě jiný. Jsi šťastnější!“
Tom zamrkal. „Cože?“
„Nebo možná ne šťastnější… prostě už jen tolik nepřemýšlíš. Neděláš si tolik starostí. Nevím. Šťastnější je nejlepší slovo, který mě napadá,“ řekl Bill. „A to je dobře, jsem za tebe šťastný a…“ Bill políbil Toma na nos. „A taky trochu za sebe.“
„No, jsem šťastnej, že jsi ty šťastnej.“
„A já jsem šťastnej, že jsi ty šťastnější.“
„To je prostě matoucí.“
„Ty jsi zmatený.“
„Já vím. Promiň.“
„Oh, okay. Znám způsob, jak se můžeš omluvit,“ řekl Bill. Jedním pohybem najednou seděl na Tomovi a široce se usmíval.
„Vážně? A jak?“ Řekl Tom a položil Billovi ruce na boky.
„Prostě pokračuj tam, kde jsi skončil,“ řekl Bill a skoro nabídl Tomovi svůj krk. Byla na něm světle červená skvrnka, ze které mohl být cucflek. Tom měl však v plánu něco jiného. Bill, který čekal, až se Tomovy rty přitisknou k jeho krku, nemohl vidět Tomův ďábelský úsměv. O tom, co plánoval, neměl ani nejmenší tušení, dokud se nesvíjel na podlaze a neprosil o milost, když ho Tomovy prsty lechtaly všude, kam jen dredař dosáhl.
„To není fér! To není fér!“ Křičel Bill přes smích.
„Ale no tak, vždyť se tě ani nedotýkám!“ Vykřikl Tom.
„Nedotýkáš?! Tome, prosím, přestaň, nemůžu dýchat!“
Tomovy ruce se zastavily, ale teď už měl Billa znovu uvězněného pod sebou a docela si užíval, že tam je, takže se ani nehnul. Bill se snažil popadnout dech a vypadal tak zatraceně roztomile, když se sem tam objevil jeho piercing v jazyku, až se Tom rozhodl, že by se mu měl omluvit.
„Ach!“ Vypískl Bill, když se Tom rozhodl, že chce, aby ten cucflek vydržel alespoň týden. Upovídaný chlapec se chichotal a vydával nejrůznější zvuky, aby dal Tomovi najevo, že je v tom dobrý.
A to všechno by vydrželo, kdyby v hotelu, kde měli manželé Trümperovi v plánu strávit noc, náhodou nedali jejich pokoj někomu jinému.
„Co to proboha…?“
Tom by přísahal, že v tu chvíli jeho srdce přestalo bít.
autor: PixieGirl
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
