autor: elvisfan
Tom se protáhl dveřmi výtahu ještě dřív, než se úplně otevřely, a když otevřel dveře do pokoje 417, Natalie vypadala, že se jí ulevilo víc než kdykoli předtím.
„Díkybohu!“ Vstala ze svého místa na Billově posteli. „Nepustili mě tam k němu.“
Tom se zmohl jen na pohled na prázdné nemocniční lůžko. „Kde je?“
„Chtěl počkat, než přijdeš,“ vysvětlila Natalie. „Ale ty kontrakce byly už moc rychle za sebou. Už ho odvezli do porodnice. Pokoj číslo čtyři.“
***
Bill ležel rozpláclý na zádech, oči vytřeštěné, když se nad ním začaly posouvat stropní desky. Všechno mělo fialový nádech, když uslyšel ránu někde napravo od sebe. Pomalu otočil hlavu, několikrát zamrkal a zaostřil na muže v chirurgickém plášti, který mu zakrýval ramena.
„Tome?“ Zahihňal se, když k němu Tom přistoupil a vzal ho za ruku. „Dali mi nějaký fajn léky, Tome. Necítím nic od pasu dolů.“
Tom se usmál, když Billovi uhlazoval vlasy. „Takže hádám, že jsi v pořádku?“
Bill si odfrkl. „Jsem v pořádku.“ Pevně držel Tomovu ruku. „Jsem rád, že jsi přišel,“ zašeptal. „Myslím, že se akorát chystají dostat do mě a vytáhnout jí.“
Sotva ta slova vypustil z úst, už mu žena v zelených šatech pokládala na břicho sterilní modrou látku.
„Připraven, Bille?“ Zeptala se.
Bill pokrčil rameny. „Okay.“ Rozzářil se, když uviděl, že ke stolu přistupuje doktor Mallory. „Hej, vás znám!“
„Jste si jistý, že nic z toho nebude cítit, že?“ Zeptal se Tom.
„Billovi je už nějakou tu chvilku velmi fajn,“ uchechtl se doktor. „Ale jestli vás to uklidní…“
Škubl Billovým břichem, jak nejsilněji dokázal, ale Bill nepřestával zkoumat Tomovo levé zápěstí. Tom se usmál.
„Okay, přesvědčil jste mě.“
„Tak jdeme na to, Bille,“ řekl doktor svému mladému pacientovi. „Připravte se na setkání se svou dcerou.“
***
Rozmazaná postava stojící u okna postupně dostávala jasný obrys, když se Bill pomalu probouzel a mlha způsobená drogami opouštěla jeho mozek. Rozespale se usmál.
„Tome?“ Zašeptal a v ústech mu vyschlo.
Tom se pomalu otočil a Bill rychle zaostřil na drobný uzlíček v přítelově náručí. Jedna ruka se osvobodila z prázdného kokonu a on sledoval, jak se pět malých prstíků pomalu zavírá a otevírá.
„To je ona?“ Zeptal se a hlas se mu zlomil.
„Jsem si docela jistý, že je to přesně ta, kterou z tebe vytáhli,“ uchechtl se Tom a přistoupil k posteli. „Ale jsou všechny maličké a zkrabatělé, takže je těžké je od sebe rozeznat.“
„Můžu si ji pochovat?“
„Samozřejmě.“ Tom se opatrně usadil na okraj Billovy postele. „Možná ti dokonce dovolí, aby sis ji vzal domů.“
Bill zatajil dech, když mu dceru položil do náruče. Jakmile se usadila, podívala se přímo na něj. Slzy mu volně tekly, když hladil holčičku po ruce a sledoval, jak mu obtáčí prsty kolem palce. Zakňučel a usmál se na Toma.
„Jo,“ přikývl Tom. „Taky mě to dostalo.“
„Je v pořádku?“ Zašeptal Bill a oči mu znovu padly na dítě v náručí.
„Je v pořádku,“ ujistil ho Tom. „Skoro tři kila šedesát, ručičky a nožičky jsou v pořádku a…“ opatrně odhrnul okraj přikrývky z dceřiny hlavy. „Hodně vlásků.“
Bill prstem pohladil jemný pramínek tmavě hnědých vlásků a usmál se nad tichými zvuky, které dítě vydávalo. Tom si udělal pohodlí na druhé polovině postele, objal Billa kolem ramen a vtiskl mu polibek na spánek.
„Je nádherná,“ zašeptal Bill a zadíval se na maličký ukazováček. „A je tak potichu,“ zamračil se a setkal se s Tomovým pohledem. „Nejsou miminka náhodou poněkud hlučná?“
Tom se zasmál. „Copak si nepamatuješ na všechen ten hluk, který dělala, když se narodila?“
„Ani si nepamatuju, že jsi sem přijel,“ ušklíbl se Bill. „Viděl jsi…“
„Celý jsem to viděl,“ ujistil ho Tom. „Taky jsem musel přestřihnout pupeční šňůru. A zrovna před půl hodinou obědvala, takže snad bude chvilku v klidu, než začne znovu křičet.“
Bill se zamračil. „To jsem jí ani nestihl dát první lahvičku?“
„Budeš mít spoustu dalších příležitostí,“ slíbil mu Tom.
„Je její autosedačka v autě?“ Dělal si starosti Bill a při pohledu na Toma se mu rozšířily oči. „A nezapomněl jsi mi dát do tašky její červený kabátek? Ráno sněžilo, takže až ji budeme brát domů, bude nejspíše opravdu chladno.“
„Ano a ano.“ Tom si položil hlavu na Billovu. „Všechno je připravené,“ připomněl mu. „Už zhruba tak týden.“
Bill se zachichotal. „A jsme připraveni my?“
Tom se usmál, když se dceřina ústa roztáhla v tichém zívnutí. „Teď už je pozdě vycouvat.“
Jejich pozornost ke dveřím přitáhlo tiché zalapání po dechu a Bill se kousl do rtu, když mu začaly téct nové slzy.
„Ahoj, mami,“ řekl tiše.
Simone udělala opatrný krok do místnosti a brada se jí zachvěla. „Ahoj, zlatíčko.“ Pomalu se přiblížila k Billově posteli s očima upřenýma na dítě spící v synově náručí. „To je moje vnučka?“
„Je,“ odpověděl Bill. Podíval se na dítě, a pak na matku. „Chceš si ji pochovat?“
Simone beze slova natáhla ruku a zvedla dřímající dítě z otcova náručí. Uvelebila si ji do náruče a něžně ji pohladila po jedné buclaté tvářičce.
„Ach, Bille, je to andílek.“
Bill zamrkal. „Anděl.“ Chvíli přemýšlel, a pak se podíval na Toma. „Angel?“
Tom se usmál. „Líbí se ti Angel?“
Bill přikývl. „Líbí,“ podíval se na dítě a usmál se. „Jo, Angel se mi líbí. A stále je to vánoční jméno.“
Tom souhlasně přikývl. „Tak tedy Angel Trümper-Kaulitzová.“
„Jak jsi věděla, že jsem tady?“ Zeptal se Bill matky.
Simone se setkala s Tomovým pohledem a pomalu se pohupovala ze strany na stranu. „Zeptej se toho mladého muže, který sedí vedle tebe,“ usmála se.
Tom ležérně pokrčil rameny a vstal. „Měl jsem pocit, že ji ještě uvidíme,“ odpověděl. „Tak jsem jí každou chvíli volal s aktuálními informacemi.“ Vzal Billa za ruku a stiskl mu ji. „Půjdu zavolat Natalii, aby věděla, že jsi vzhůru. Nebyla moc nadšená, že musí jít do práce. Taky zavolám klukům.“
Bill se usmál. „Máš nějaký fotky, který bys jim mohl poslat?“
„Zatím asi tucet.“
Bill pevně svíral Tomovu ruku. „Děkuju,“ zašeptal. „Miluju tě.“
„Já tebe taky.“ Tom se naklonil a políbil Billa na čelo. „Za chvíli jsem zpátky, dobře?“
Bill přikývl. „Budeme tady.“
KONEC
autor: elvisfan
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
