autor: PixieGirl
My Immortal
These wounds don’t seem to heal
This pain is just too real
There’s just too much that time cannot erase
Tyto rány se zřejmě nezahojí
Tahle bolest je příliš skutečná
Je toho prostě tolik, že to čas nedokáže vymazat
My Immortal, Evanescence
Megan dostala další ránu, a tentokrát to Tom nevydržel. Otevřel dveře skříně a nakopl staršího chlapce. Jakým právem se takhle choval k jeho sestře?
„Co…? Ne, Tome, vypadni odsud!“ Megan se snažila vstát z postele, na kterou spadla, a držela chlapce za límec, jako by se ho snažila od Toma držet dál.
„Takže ty jsi Tom, jo? Já jsem Peter, těší mě. Fakt dobře kopeš, hraješ fotbal?“ Zeptal se Peter a donutil Megan, aby ho pustila. Tom jen zaťal ruce v pěst a byl připravený toho kluka praštit, kdyby zase udělal něco, co se Tomovi nelíbí. „Začal ses o ní bát?“ Zeptal se Peter a ukázal na Megan. „Jen jsme si povídali… Věř mi, tvý ségře se tohle líbí. Líbí se ti to, že jo, Megan?“
„Jdi do prdele, Petere…“ zamumlala Megan.
„Jo, líbí se jí to,“ řekl Peter. „Zrovna jsme chtěli mít sex…“
„Petere, je mu deset!“
„… ale je fakt dobře, že jsi přišel, protože se tě musím na něco zeptat. Dělala to tvoje sestra s někým jiným? Třeba s jinýma klukama?“
Tom zamrkal. O čem to Peter mluvil? Tom měl o sexu stejnou představu jako každý jiný normální desetiletý kluk, a pokud věděl, neměl být nikdo zraněný. „Nikdo ji nikdy neuhodil,“ řekl statečným hlasem a snažil se, aby zněl děsivě. Peter by měl vědět, s kým má tu čest, než udělá nějakou hloupost.
„Nikdo ji nikdy neuhodil, jo? Ale jiný věci dělali, co?“
„Jaké jiné věci?“
„Sex. Měli spolu sex?“ Zeptal se Peter a zjevně ztrácel trpělivost.
„Já nevím.“
„Ty nevíš? Neviděl jsi to, nebo jsi prostě moc HLOUPEJ?“ Tom nadskočil, když Peter poslední slovo vykřikl. „… že bys ani nepoznal, že to dělají, i kdybys stál hned vedle nich. Tak já ti to ukážu. Tak mu to ukážeme, Megan, ne? Je nejvyšší čas, aby se Tom dozvěděl něco o životě.“
„Jsi blázen, nech mě kurva bejt!“ Křičela Megan.
„Copak je to za slovíčka, moje nejmilejší, Tomovi je teprve deset.“
Tom nevěděl, co má teď dělat. Peter se ho nebál a zdálo se, že ho akorát tak ještě více rozzlobil. Pár vteřin přemýšlel, že zavolá rodičům, a už byl skoro u dveří, když Peter pochopil, co má v plánu. Jediným rychlým pohybem chytil Toma kolem pasu a donutil ho vrátit se ke skříni.
„Nikam nesmíš, lekce ještě neskončila. Nemusíš se bát; nikdo nemusí přijít k újmě. Jen buď hodný kluk.“
Když Peter sundal Megan džíny, (Tom v tu chvíli odvrátil zrak), veškerý boj dívku opustil. Jen ležela a nechala Petera dělat, co se mu zlíbí. Buď si myslela, že to bude míň bolet, nebo že to brzy skončí. Tu a tam Tom slyšel, jak Megan popotáhla nebo vzlykla, a byl si jistý, že se jí to nelíbí.
Chvíli, která se zdála být věčností, Tom neslyšel nic jiného než to, co se dělo v pokoji, přesněji v jeho pokoji, a chvíli přemýšlel, jestli zbytek světa nezmizel. Neměla by kolem jejich domu jezdit auta, neměl být sousedův pes venku jako vždycky a neměla si Molly odvedle hrát s kamarády? Tom ani neslyšel tikat hodiny s Garfieldem na zdi, a přesto si byl jistý, že nikdy předtím nic tak hlasitého neslyšel. Ať dělal, co dělal, nedokázal přehlušit zvuky Meganina bolestného křiku. Věděl, že by měl něco udělat, cokoli…
„Nesahej na něj, ty zkurvysyne!“
„Neber si do huby moji matku, ty děvko!“ Slyšel Tom Petera křičet. „Neříkej mi, že o všech těch věcech opravdu neví. Jsi přece jeho sestra, ne? Vsadím se, že už slyšel všechno možný…“
„Nezáleží na tom, co ví nebo slyšel, už se k němu nikdy nepřibližuj a ke mně taky ne! Vypadni kurva z mýho baráku! Táhni! Nech nás na pokoji, máš, co jsi chtěl!“ Křičela Megan.
„Ne, nemám. Chtěl jsem tě celou a ty jsi tohle všechno sdílela… se všemi kluky z naší školy. Nebo se snad pletu? Oprav mě, jestli se pletu, ale jsi vcelku oblíbená. Teda co se týká sexu na jednu noc. Byl jsem připravenej dát ti všechno. A dostal jsem jen to, co všichni ostatní.“
„Jsi nemocnej. A vůbec nevíš, co říkáš. S nikým jsem nespala, za jakou kurvu mě máš?! Nesnáším tě! Nenávidím tě, vypadni!“
Tom si na okamžik myslel, že Peter odešel. Všude bylo ticho. A přesto neměl odvahu vylézt ze skříně. Byl příliš vyděšený, než aby se vůbec pohnul, a tak jen čekal, až Megan přijde a řekne mu, že je všechno v pořádku. Nebo by to měl spíše jít on říct Megan? Megan byla zraněná, to Tom věděl. Takže tentokrát možná byla řada na něm, aby byl statečný. Možná by měl být alespoň na chvíli tím starším.
Tom si dával pozor, aby nevydal ani hlásku, když se pohnul, aby otevřel dveře. Ale právě když se k tomu chystal, Peter na ně narazil Megan a znemožnil Tomovi dostat se ven. A tentokrát bylo jasné, že Megan trpí bolestí. Bránila se, vzpírala se, plakala a Peter ji stále držel na místě.
Tom křičel. Křičel, aby Peter přestal, prosil ho, aby Megan pustil, ale starší chlapec jako by ho neslyšel. Zdálo se, že neslyší ani jednoho ze sourozenců. Megan se přestala prát dřív, než Tom čekal. Uvědomil si, že nebude trvat dlouho, než se jeho sestra úplně přestane hýbat, a dokonce i mluvit, přestane se prát. V tu chvíli byl Tom tak vyděšený, že prakticky přicházel o rozum. Peter stále držel Megan u dveří, i když bylo jasné, že dívka nikam nepůjde.
„Prosím, přestaň!“ Zašeptal Tom zoufale. Praštil do dveří, jako by doufal, že to Petera zázračně donutí pustit ji. „Ubližuješ jí!“
„To je… v pohodě, Tome,“ řekla najednou Megan. Její hlas byl ještě tišší než Tomův šepot. „Jen zůstaň… tam.“
„Drž hubu!“ Procedil Peter skrz zuby. „Sama sis o to řekla. Když tě nemůžu mít já, tak tě nebude mít nikdo.“
To byla poslední slova, která Tom slyšel, než se jeho rodiče vrátili domů. Neviděl Petera odcházet, jen slyšel rychlé kroky. Nedíval se škvírou mezi dveřmi, nechtěl vědět, co se děje za nimi. Megan neřekla ani slovo. To Toma vyděsilo víc než všechno, co slyšel, když byl Peter v domě. Byla to vlastně ironie. Slyšel už tolik hrozných věcí a tohle ticho ho děsilo víc než cokoli z toho.
Tom si ani neuvědomil, že ho rodiče nenašli. Věděl jen, že říkali něco, co mu napovědělo, že Megan není mrtvá. A tak tam seděl jako každý jiný malý kluk, který plnil rozkazy někoho, o kom věděl, že ho musí poslouchat. Když nebyli jeho rodiče doma, měla všechno na starosti Megan. A tak zůstal ve skříni.
Ale i když věděl, že dělá jen to, co Megan chce, neznamenalo to, že necítil úlevu, když se dveře otevřely.
„Tati!“
„Tome, co tady…? Pojď ven.“
Jorgův hlas byl divný, to bylo první, co Tom zaregistroval. Když pomáhal synovi ven ze skříně, držel Toma za ruku o něco pevněji než obvykle. Ale Tom byl příliš mimo, než aby tomu dával nějaký větší význam, chtěl jen vědět, jak je Megan. Chtěl ji vidět a říct jí, že ho mrzí, že se nesnažil víc.
„Kam jdeme?“ Zeptal se Tom, když ho Jorg vyvedl z domu. Myslel si, že odpověď zná, ale přesto cítil potřebu se zeptat. Potřeboval, aby vše vypadalo normálně. Pokud bylo všechno normální, pak nic nebylo naruby, nic nebylo špatně, všechno bylo tak, jak mělo být.
„Jedeme do nemocnice. Je tam tvoje sestra,“ odpověděl Jorg a nastartoval auto. Několikrát zamrkal. „Připoutej se.“
Tom neodpověděl, ale udělal, co mu řekl. Seděl na zadním sedadle, což bylo divné, protože obvykle mohl jezdit jako spolujezdec, když jel jen on. Nic na to ale neřekl; během cesty do nemocnice neřekl vůbec nic. Jorg byl také zticha. I když se Tom snažil soustředit na projíždějící auta, domy a stromy, nemohl si nevšimnout, že jeho otec neřídí tak dobře jako obvykle. Nejednou se na semaforech objevila zelená mnohem dřív, než si toho Jorg všiml.
Tom si vzpomněl, že už jednou v té velké bílé budově byl. Tenkrát někdo v bílém plášti poslouchal tlukot jeho srdce pomocí té legrační věci s legračním názvem. Tentokrát však Tom tušil, že cesta nebude tak zábavná. Jorg ho držel za ruku, což by Tom obvykle nedovolil, když procházeli chodbami. Byly celé takové bílé a divně smrděly. Ten desetiletý kluk uviděl koutek s několika hračkami, které si přál k minulým Vánocům. Teď mu ale nepřipadaly jako nic zvláštního. Tom si nemohl vzpomenout, proč je vlastně chtěl. Jistě, zelená příšera, která ležela zapomenutá na podlaze, měla pohyblivé končetiny a ano, Action Man měl skvělé zbraně, ale stejně… Byly to jen hračky.
„Netušíte, kdo to mohl udělat?“
„Ne… Je to taková hodná holka, má spoustu kamarádů…“
Tom uslyšel matčin hlas a uvědomil si, že mluví se dvěma policisty. Musela plakat. Oči měla opuchlé stejně jako pokaždé, když plakala Megan. Když se nad tím teď Tom tak zamyslel, byly si tak trochu podobné. Naklonil hlavu, podíval se na Katie a lehce přikývl. Divil se, jak je možné, že si to neuvědomil dřív.
„Mami?“ Zeptal se Tom tiše, když si Katie utřela oči kapesníčkem. Žena kolem čtyřicítky se otočila a při pohledu na své mladší dítě se nezmohla ani na úsměv.
„Ahoj, zlato,“ bylo jediné, co dokázala říct. Utírání očí se ukázalo jako marné, protože jí brzy začaly téct nové slzy. „Jorgu, policajti chtějí mluvit i s tebou.“
„Je nám to moc líto, pane Kaulitzi. Vím, že je to těžké, ale nevíte, zda má vaše dcera nějakého přítele nebo tak něco? Málokdy se stává, že by takové věci udělal někdo cizí v domě oběti…“
„Nebyl to cizí člověk,“ ozval se Tom. „Megan ho zná.“
Všechny oči se najednou upřely na chlapce, který se stále držel otcovy ruky. Po chvíli Jorg poklekl, aby se mohl podívat synovi do očí.
„Tome? O čem to mluvíš? Ty víš, kdo to udělal?“
„Jo… Jmenuje se Peter. Byl jsem ve svém pokoji a Megan mi řekla, abych hrál na kytaru. Pohádali se, a pak mi řekla, abych se schoval. Tak jsem vlezl do skříně…“ vysvětlil Tom. Nejraději by to všechno Jorgovi řekl v soukromí.
„Do jaké skříně?“ Zeptala se Katie.
„Do skříně v jeho pokoji,“ odpověděl za Toma Jorg. „Byl jsi tam celou dobu?“
„Já… jednou jsem vylezl ven, když jí ublížil. Ale… ale zatáhl mě zpátky a Megan mi řekla, abych tam zůstal…“
„Tome,“ zapojil se pak do hovoru jeden z policistů. „Viděl jsi toho člověka pořádně? Mohl bys ho identifikovat?“
„Jo,“ řekl Tom a snažil se znít statečně.
„Jak vypadal?“
„Měl… hnědé vlasy. A myslím, že byl dost vysoký. A vlasy měl taky dost dlouhé.“
„Nezaslechl jsi náhodou jeho příjmení?“
„Ne… ale myslím, že chodí do stejné školy jako Megan.“
„Okay. To je dobrý, moc jsi mi pomohl,“ řekl policista a otočil se, aby si promluvil se svým parťákem. Katie si klekla vedle Jorga a vypadala ještě zničeněji než před chvílí.
„Ty… ty jsi všechno viděl?“ Zeptala se a její hlas se třásl.
„Spíše jen slyšel,“ odpověděl Tom. „Nechtěl jsem se dívat. Ublížil jí… jak jí je, můžu ji vidět?“
Katie se právě chystala něco říct, když se znovu ozval policista, který Toma vyslýchal. „Jestli budeme mít další otázky, zavoláme vám. Vaší ztráty je nám velice líto.“
„Ztráty?“ Zarazil se Tom. „Ona není mrtvá.“
„Zlato…“ začala Katie, ale nevěděla, jak pokračovat. Tom se podíval z rodičů na policisty a pak znovu na rodiče.
Pak začal kroutit hlavou.
„Ne… ne, ona není… Nemůže být! Ne, ne, NE!“
~*~
„To je všechno, co si pamatuju… Máma s tátou mi řekli, že jsem brečel tak dlouho, až jsem omdlel. O pár hodin později jsem se probudil v mámině náručí. Když jsem ji viděl, byla už tak studená, že jsem měl strach se jí dotknout.“
Seděli na Tomově posteli. Nebo spíš Bill seděl, jelikož Tom ležel na zádech. Bill měl na obličeji jako obvykle dokonalý make-up a pro jednou nevěděl, co říct. Ale zdálo se, že jim ticho vyhovuje. Dovolilo jim, aby to všechno vstřebali.
Nakonec se Bill roztřeseně nadechl a lehl si vedle Toma. Tom otočil hlavu tak, aby byli čelem k sobě a jejich tváře byly jen pár centimetrů od sebe.
„Je mi to strašně moc líto…“ zašeptal Bill.
„Jo.“
„A ty sis celou dobu myslel, že je to tvoje chyba?“
„Mohl jsem něco udělat. Mohl jsem někoho zavolat, záchranku, rodiče… Byl jsem prostě příliš…“
„Vyděšený. A měl jsi na to plné právo. Bylo ti deset…“
„Nezáleží na tom, kolik mi bylo, je to moje sestra.“
„Bylo. Ti. Deset. Každý by se bál a ty jsi byl ještě dítě. Není tvoje vina, že je mrtvá. Ne!“ Řekl Bill, když Tom otevřel ústa. „Není to tvoje vina.“
Tom zavřel ústa. Cítil, jak ho Billovy oči propalují, ale nedokázal se druhému chlapci podívat do očí. Nespouštěl oči z obrázku na zdi, z toho, který si Bill prohlížel v den, kdy se poprvé políbili.
Opravdu se tolik podobala jejich matce…
„Nějakou dobu po její smrti… Vlastně docela dlouho… jsem si myslel, že když budu hodný kluk, vrátí se. Když mi to bude dost líto, a když budu cítit dost viny, tak jí možná Bůh dovolí vrátit se, protože neudělala nic špatného. Myslel jsem si, že by si místo toho mohl vzít mě…“
Bill jen lehce zvedl hlavu. „Jsi příliš dobrý člověk, Tome. Neudělal jsi nic špatného.“
Tom odtrhl oči od obrázku. Zrak měl rozmazaný od slz, které se neobtěžoval setřít. „Jen ji chci zpátky,“ podařilo se mu říct přes vzlyk, který se z něj nuceně vydral.
Bill se smutně usmál a slíbal slzu, která dopadla na dredařovu tvář. Přitiskl jejich čela k sobě a pevně stiskl Tomovu ruku. „Já vím,“ řekl.
autor: PixieGirl
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
