autor: PixieGirl
Love Story
Romeo, save me, they’re trying to tell me how to feel
This love is difficult, but it’s real
Don’t be afraid, we’ll make it out of this mess
It’s a love story, baby, just say yes
Romeo, zachraň mě, snaží se mi říct, jak se mám cítit.
Tahle láska je těžká, ale je skutečná.
Neboj se, z téhle šlamastyky se dostaneme.
Je to příběh lásky, zlato, jen řekni ano.
Love Story, Taylor Swift
Bill byl rád, že cestou domů nikoho nepotkal. Věděl, že má rozteklý make-up, zarudlé oči a celkově vůbec nevypadal tak, jak by chtěl, aby ho lidi viděli. Srdce ho bolelo a tichý hlásek v koutku jeho mysli mu našeptával, zda chtít vědět, co se Tomovi stalo, byl nakonec tak skvělý nápad.
Mladík však zavrtěl hlavou. Ne, tohle bylo dobré. Bylo to dobré pro ně a bylo to dobré pro Toma. Bill si všiml, že poté, co se mu jeho přítel se svými vzpomínkami svěřil, opustilo jeho oči něco temného. Tedy alespoň Bill si myslel, že se v jeho očích na vteřinu objevila malá jiskřička, kterou předtím neviděl. Něco, co, byť jen na okamžik, rozzářilo celou jeho tvář tak, že se všechny jeho krásné rysy ještě více rozzářily.
To světlo však neučinilo Tomův příběh o nic méně srdcervoucí, a tak Bill musel polknout další vzlyk, který se mu snažil vydrat ze rtů. Nechtěl, aby si lidé mysleli, že se mu něco stalo, a tak upíral oči k zemi a doufal, že zbytek cesty domů bude stejně klidný jako doposud. Doufal, že se mu podaří zmizet ve svém pokoji a smýt z tváře rozteklý make-up dřív, než se rodiče začnou vyptávat, jak prožil noc. Takhle by bylo lhaní mnohem snazší, protože Bill si byl jistý, že mu Tom neřekl ten příběh proto, aby ho vyprávěl někomu dalšímu. Kromě toho bylo víc než pravděpodobné, že Gordon už to ví, nebo se to přinejmenším brzy dozví.
Když tedy Bill dorazil ke vchodovým dveřím svého domu, zhluboka se nadechl a co nejtišeji je otevřel. Nemohl si pomoct, ale zasténal, když uslyšel matčin veselý hlas. „Bille? Jsi to ty?“
„Jo…“ odpověděl Bill a snažil se co nejrychleji zout boty. Zavřel oči a povzdechl si, když se z obýváku vynořila Simone.
„Prošvihl jsi večeři, zlatíčko. Udělala jsem tvoje oblíbené jídlo, máš ho v… Panebože, jsi v pořádku?“
To bylo přesně to, v co Bill doufal, že se nestane. Věděl, že blýsknout se úsměvem a říct, že je všechno v naprostém pořádku, by v téhle situaci nezabralo, a tak jen pokrčil rameny a zamířil nahoru.
„Ne, hej, okamžitě se zastav, mladý muži! Co se děje?“ Zeptala se Simone.
„Nic, nedělej si starosti,“ odpověděl Bill a ani se na matku neotočil.
„Snad nečekáš, že uvěřím tomu, že se nic neděje, že ne? No tak, víš, že mi můžeš cokoli říct,“ řekla Simone. Bill v jejím tónu poznal typ milující matky, který používala právě v takových situacích. Ale tentokrát Bill nepotřeboval, aby ho někdo objal, nepotřeboval povzbudivá slova, potřeboval jen čas na přemýšlení.
„Mami, přísahám, že jsem v pořádku. Jen potřebuju být sám, ano? Omlouvám se, že jsem propásl večeři, nádobí umyju zítra,“ podíval se na ni Bill.
„To nemusíš, Bille, počkej!“
Ale Bill se nezastavil, aby si vyslechl, co mu Simone ještě chce říct.
Simone se nezmohla na nic jiného než zírat za synem, a tak ji Gordon našel, když vyšel ze sprchy. Mávl manželce rukou před očima, čímž Simone přiměl zamrkat a zavrtět hlavou.
„Bill je doma,“ bylo první, co řekla.
„Oh, obarvil si vlasy na zeleno, nebo proč takhle koukáš?“ Zeptal se pobaveně Gordon.
„Ne… ne, brečel, měl líčidla všude po obličeji,“ řekla Simone. „Nechtěl mi říct, co se děje. A naposledy takhle vypadal, když se rozešel s Danem… Myslíš, že se mezi ním a Tomem něco stalo?“
„Zrovna včera jsme je viděli, jak se po sobě plazili. Co se od té doby mohlo stát?“ Zeptal se Gordon, ale zároveň se tvářil ustaraně. Tom slíbil, že Billovi neublíží. Ale ten chlapec byl nepopiratelně nevypočitatelný. „Půjdu si s ním promluvit, dobře?“
„Nenech se vyvést z míry, myslím, že z něj nic nedostaneš,“ řekla Simone a pokrčila rameny. „Ale prosím tě, zkus ho přemluvit, aby něco snědl. Nechci, aby se tam zavřel na několik dní jako posledně.“
Gordon se už dávno naučil, že metody, které používal u svých pacientů, na jeho syna nefungují. Byli tak rozdílní, jak jen otec a syn mohou být, a jediné dvě věci, které měli vlastně společné, byla láska k hudbě a ke kulinářskému umění Simone. Skutečnost, že Bill je gay, nebyla ani pro jednoho z rodičů velkým šokem, protože asi rok předtím, než se konečně přiznal, už čekali, kdy to konečně udělá. To jim však neusnadnilo vidět jejich syna, jak se poprvé líbá s jiným klukem. Byla to hrozná myšlenka, ale právě díky rozchodu si Gordon jednou provždy uvědomil, že skutečnost, že se Billovi líbí kluci, neznamená, že by ho snad měl méně rád. A i když během posledních dvou týdnů jejich vztahu Bill Dana proklínal do nejhlubších pekel za to, jak majetnicky se chová, nakonec černovlásek tři dny v kuse plakal.
„Bille?“
Bill rychle psal do svého notesu plného textů a zdálo se, že si ani nevšiml, že Gordon vešel dovnitř, aniž by zaklepal. Jeho tvář byla bez make-upu, ale stále ještě červené oči prozrazovaly, že skutečně plakal.
„Bille.“
„Tati!“ Vyhrkl Bill, ale notes neodložil. „Neslyšel jsem tě přijít. Co se děje?“
Zněl jako jeho normální veselé já, ale výraz jeho tváře prozrazoval, že plakal. Dělal, co mohl, aby to skryl, což Gordona jen utvrdilo v domněnce, že bude těžké přimět Billa, aby mu řekl, co se stalo.
„To mi řekni ty,“ řekl, když zavřel dveře.
„Jak to myslíš? Jsem v pohodě,“ odpověděl Bill.
„Bille, stalo se něco s T…?“ Zeptal se Gordon.
„Jsem v pohodě, tati. A mám práci, takže jestli mě omluvíš…“
„Pohádali jste se?“
„Ne,“ řekl Bill a znovu se soustředil na svůj notes, což byl, jak Gordon věděl, jeho způsob, jak říct: nech mě na pokoji. Také moc dobře věděl, že se pouští na tenký led, když místo toho, aby odešel, otevřel pusu.
„Udělal ti něco?“
„Ne!“ Skoro vykřikl Bill, očividně byl naštvaný. „Sakra, tati, ne! On jen… nic. Nic neudělal, jasný? Jsme v pohodě.“
„On jen co?“ Zeptal se Gordon a ignoroval všechno ostatní.
„Nic. Nic ti do toho není, jasný? Prostě mě nech na pokoji, musím to do pondělka dodělat.“
Billův tón jasně říkal, že na další otázky už odpovídat nebude. Mazal něco, co napsal, a zdálo se, že si Gordonova pohledu vůbec nevšímá. Nakonec to starší muž vzdal a už se chystal odejít z místnosti, když se otočil: „Mimochodem, zítra jedeme k babičce a dědovi.“ Aniž by dal Billovi šanci něco namítnout, opustil místnost.
Když se dveře zavřely, Bill odložil pero. Povzdechl si a protřel si oči. Věděl, že plán jet k prarodičům jeho otec vymyslel právě teď. Nejspíš to měl být způsob, jak ho na víkend udržet dál od Toma. Mladík však neměl sílu se tím zabývat. Byl tak unavený, že hrozilo, že každou chvilku usne, a to ještě ani nebylo půl desáté. Všechno, co se ten pátek stalo, se mu před očima přehrávalo jako němý film, jehož vrcholem byl příběh, který Tom vyprávěl. Zavřel oči a padl zpátky na postel, aniž by se obtěžoval svléknout. Když ucítil, jak se ho zmocňuje únava, věděl, že bude mít celou noc noční můry.
~*~
„Mám pocit, že si táta myslí, že jsme se rozešli.“
Tom se na druhém konci linky zasmál. Bill seděl v rohu podkroví domu prarodičů. Jídlo, které Gordonova matka začala připravovat ve chvíli, kdy jí syn řekl o nečekané návštěvě, mělo být hotové nejdřív za hodinu, takže Bill měl dost času na to, aby se mohl věnovat Tomovi.
„Co jsi mu řekl?“
„Nic. O to právě jde. Nevysvětlil jsem mu to, takže si myslí, že je mezi námi jen nějaké pubertální drama,“ řekl Bill a povzdechl si. „Pokaždé, když přijdu domů trochu naštvaný, myslí si, že se mi zhroutil celý svět…“
„To nejspíš rodiče dělají.“
„No, řeknu ti, že jestli budu mít někdy děti, nechám je, ať si se svými problémy a dilematy poradí samy, když řeknou, že to tak chtěj, a pošlou mě do háje,“ řekl Bill.
„Takže máš problém?“ Zeptal se Tom.
„Ne, mí rodiče si myslí, že mám. A řekl bych, že si myslí, že můj problém jsi ty. Takže se nediv, když se táta bude v pondělí chovat divně.“
„No, mám v plánu mu říct to, co jsem řekl tobě, takže doufám, že ať to zní sebevíc sobecky, zaměříme se na tohle,“ řekl Tom.
„Ty jsi mu to neřekl?“
„Ne. Byl jsi první.“
„Wow. Cítím se díky tomu výjimečně.“
„To tak trochu jsi.“
„Tak trochu?“
„Ty víš, že jsi.“
Bill si nemohl pomoct, ale usmál se. Kousl se do rtu a zachichotal se jako čtrnáctiletá holčička. Na Tomovi bylo prostě něco, díky čemu se cítil jako ta holčička, zamilovaná a milovaná, chtěná a potřebná zároveň.
„Vážně jsem tě chtěl dneska vidět,“ řekl Bill po chvilkovém mlčení.
„Jo?“
„Jo.“
„Hmn. Teď se cítím výjimečně já.“
Bill se znovu zachichotal, čímž Toma rozesmál. Bill byl rád, že Tom nevypadá, že by se zlobil nebo příliš přemýšlel o své minulosti, když byla teď venku. Možná to bylo přesně ono. Zpracovával to, vyrovnával se s tím. I když si byl Bill jistý, že kdyby se o tom před Tomem zmínil, řekl by mu, že už to dávno hodil za hlavu.
„Taky mě dost mrzelo, že nejsi doma,“ přiznal náhle Tom a Bill se začervenal. I když se znali už nějakou dobu a Tom byl den ode dne něžnější a sladší, když mu říkal takové věci, stále se Bill cítil oceněný víc, než si vůbec zasloužil. Odpověděl něčím, v co doufal, že bude znít nenuceně: „Vážně?“, ale věděl, že je v háji, když se Tom zasmál.
„Vážně. Chtěl jsem ti pořádně poděkovat.“
„Za co?“ Zeptal se zmateně Bill.
„Ty víš za co. Ale protože jsi tam, tak ti jen poděkuju a pozítří ti ukážu, že to myslím vážně,“ řekl Tom.
„To nemusíš…“
„Já vím. Ale věř mi, že to budeš chtít i ty.“
Vzduch, který se snažil dostat do Billových plic, mu uvízl v krku. Měl pocit, jako by se v jeho žaludku rozlétl roj motýlů, a najednou ho napadlo, jestli vůbec bude schopen pozřít jediné sousto babiččina výborného jídla, když ho ten hmyz kouše do vnitřností. Ale když se konečně zase dokázal nadechnout, uvědomil si, jak moc ho vzrušuje, jakým způsobem mu Tom projevuje vděčnost.
Oh, jak moc se těšil domů.
„Oh, budu?“
„No, řekněme, že jestli se ti ty ´jiné věci‘ líbily stejně jako mně, tak tohle ti vyrazí dech.“
Bill se musel silou vůle ovládat, aby teď nahlas nezapištěl. Zhluboka a tiše se nadechl a na vteřinu byl rád, že tam s ním Tom není: Obličej měl tak rozpálený, že si byl jistý, že je rudý jak rajče.
„Přestaň říkat takový věci, nebo tátovi ukradnu auto,“ odpověděl tak trochu zadýchaně a musel telefon v ruce stisknout pevněji, protože mu málem vyklouzl ze zpocených rukou.
„Tímhle způsobem se mě snažíš přesvědčit, abych přestal? Chci tě tady, pamatuješ?“ Upozornil ho Tom. „Chci ti konečně dodělat ten cucflek, a tentokrát se postarám o to, aby nás nikdo nerušil, protože si myslím, že nebudu moct přestat jen u toho…“
„Nech toho!“ Zakřičel Bill a hned toho litoval, protože si všiml, že vzdálené hlasy zdola na chvíli utichly. Zavřel oči a snažil se uklidnit své vzbouřené nervy (o hormonech nemluvě), a když otevřel ústa, mohl jen doufat, že jeho hlas zní alespoň trochu vážně. „Mluvil jsi s rodiči?“ Zeptal se a záměrně změnil téma.
„Promluvím si s nimi. Před pondělkem. Slibuju,“ řekl, jako by viděl, jak Bill pozvedl obočí. „Nedělej si s tím starosti, ano? Hlavně se s prarodiči dobře bav,“ dodal a Bill v jeho hlase zaslechl posměch.
„Ha, ha ha. Jsem tu jen proto, že si táta myslí, že se ke mně nehodíš. Ach, jaká radost…“
„Jen má o tebe starost.“
„Na čí straně jsi?“
„Na tvé.“
„Okay. Protože jinak…“
„Jídlo je hotové, drahoušku!“ Ozvalo se z druhé strany dveří půdy. Bill zasténal, protože věděl, že jídlo není v žádném případě hotové. Ale nechtěl zničit už tak tenké ledy, a tak zakřičel „dobře“.
„Musíš jít?“ Tipoval Tom.
„Jo. Ale uvidíme se v pondělí, dobře?“
„Určitě.“
„Okay, milu…“
Bill zavřel ústa, nebyl si jistý, jestli má větu dokončit. Po několika vteřinách však uslyšel tichý, ale jistý hlas, který říkal: „Já tebe.“
Než ukončil hovor, Bill skutečně nahlas vypískl.
autor: PixieGirl
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
