autor: PixieGirl
Memories
Made me promise: „I’d try
To find my way back in this life“
Hope there is a way
To give me a sign you’re okay
Reminds me again it’s worth is all
So I can go on
Slíbil mi: „Pokusím se
Najít cestu zpátky do tohoto života“
Doufám, že existuje způsob
Jak mi dát znamení, že jsi v pořádku
Ať mi připomene, že tohle všechno má smysl
Ať můžu jít dál
Memories, Within Temptation
Tom se v neděli ráno probudil a byl připraven splnit slib, který dal Billovi. Chtěl si s rodiči promluvit o všem… O tom, co se stalo té strašné noci a co se děje v jeho životě teď. Lhal by, kdyby tvrdil, že se cítí sebejistě a vůbec se nebojí, jak rodiče zareagují na zprávu, že Bill je jeho přítel, ale věděl, že to musí udělat hned, protože zítra už se pravděpodobně nebude cítit tak sebejistě. Kromě toho mu Gordon řekl, aby to udělal do pondělka.
A tak si vyčistil zuby, oblékl se a připravil se na nejtěžší rozhovor, jaký kdy vedl. Jedna jeho část přemýšlela, jestli je na to skutečně a doopravdy připravený, ale něco mnohem silnějšího ho donutilo sejít dolů, kde rodiče snídali v kuchyni plné chladného podzimního slunce.
„Dobré ráno, zlato. Dáš si palačinky?“ Zeptala se vesele Katie, když Tom vstoupil do místnosti. Tom přikývl, protože náhle ztratil hlas, a posadil se naproti tátovi, který si četl noviny. Několik minut nebylo slyšet nic jiného než Katino broukání a Tom chvíli přemýšlel, jestli to, co chce říct, opravdu stojí za to, aby zkazil takové ráno.
Výmluvy! Křičel na něj hlásek, který rozhodně nepatřil Tomovi. Trvalo mu asi deset vteřin, než poznal, že ten hlas patří Billovi. Skoro odpověděl, než si náhle vzpomněl, že Bill v kuchyni není, a rychle zavřel ústa.
Nezáleželo na tom, jestli si Billův hlas jen tak představuje nebo ne, tohle bylo správné. Snažil se jen vymýšlet výmluvy. Zhluboka se nadechl a s myšlenkou, že teď, nebo nikdy, se Tom odhodlal, ať už mu rodiče řeknou cokoli.
„Chodím s Billem.“
Cinknutí.
Katie upustila pánev, na které byla Tomova už hotová palačinka, a teď zírala na syna s otevřenou pusou. Jorg položil noviny na stůl a také na něj zíral. Tom si všiml, že se snaží zjistit, jestli si z nich Tom nedělá srandu. Minutu nebo dvě nikdo nic neříkal a Tom je nechával tuto informaci vstřebat, ale pak začal mluvit rychlostí, která mu připomínala… no, Billa.
„Je prostě úžasnej, vážně. A mluvili jsme o všem. Vážně o všem. On ví všechno,“ řekl s důrazem na poslední slovo. „Včera večer jsem mu to řekl. Bylo to poprvé, co jsem to někomu řekl. Doktoru Shownovi jsem o tom, co se stalo, nikdy neřekl ani slovo. Nevím, Bill je prostě tak… jiný než všichni ostatní a z nějakého důvodu jsem ho opravdu začal mít rád. Vím, že je to trochu divný, je to přece Gord… syn doktora Trümpera, ale jemu to nevadí. Zase tolik… zastihl nás nepřipravené,“ vysvětlil Tom, když Jorg zvedl obočí. „Mimochodem, je to skvělý doktor. To díky němu jsem si uvědomil, že musím mluvit o tom, co se stalo Megan, a Bill byl zrovna u toho. Mám ho opravdu, opravdu rád, já… myslím, že ho…“
Tom se nedokázal donutit k tomu, aby řekl to, co si včera večer uvědomil, že chce říct, ale zdálo se, že rodiče to pochopili, aniž by to vyslovil nahlas. V kuchyni se opět rozhostilo nové, možná jen o něco lehčí ticho, jak se Jorg a Katie snažili ze všech sil pochopit, co všechno jim Tom právě řekl.
Pak Tom tichým hlasem, jako by se omlouval, řekl: „Konečně se přes to dostávám.“
O vteřinu později Tom zjistil, že ho Katie objímá. Nejdřív byl úplně zmatený, ale pak zabořil tvář do matčina ramene a objetí jí opětoval.
„Takže… on je tak skvělý, jo?“ Zeptal se Jorg. Tom posunul hlavu tak, aby měl tvář na matčině rameni, a podíval se Jorgovi do očí.
„Je.“
„A on to ví?“
„Jo.“
„No,“ řekl Jorg, znovu si vzal noviny a schoval za ně obličej. „Byla by na tebe pyšná.“
Tom z otcova tónu poznal, že Billa přijali.
Kdyby jen věděli, že tímhle tahle konverzace nekončí.
~*~
Tom nevěděl, proč se tam vrátil. Ať už byl důvod jakýkoli, nedokázal se dostat ven, a i v jeho nyní již dospělé mysli začínal panikařit. Nemohl být v téhle skříni, někdo mu ji vzal, už nebyla v jeho pokoji.
Dredař měl pocit, že se dusí. Dveře se neotevřely, ať do nich kopal sebevíc, a skříň byla teď podstatně menší, protože byl skoro dvakrát tak velký, než když v ní byl naposledy.
Musel se dostat ven…
Musel se dostat ven!
„Pojď ven, Tome. Je to v pořádku.“
Dveře se otevřely, když Tom uslyšel ten hlas. Stál tam a hloupě mrkal při pohledu na svou šestnáctiletou „velkou“ sestru, živou, nezraněnou a usmívající se. Trochu se pousmála nad Tomovým zmateným výrazem, udělala pár kroků dopředu a natáhla k Tomovi ruku, aby jí za ni vzal. Tom ani na vteřinu nezaváhal, vzal ji a vylezl z té malé pekelné díry. Megan ho dovedla k posteli a přinutila ho, aby se posadil.
„Dneska jsi byl opravdu statečný.“
„Rozbrečel jsem mámu.“
„Myslím, že to potřebovala. A stejně to byly většinou slzy štěstí,“ řekla Megan. Stále držela Toma za ruku. „Mám z tebe takovou radost, bráško. Bill je opravdu úžasný.“
Tomovi se podařilo maličko usmát. „Přál bych si, aby ses s ním mohla seznámit.“
„Já taky.“ Megan přesunula volnou ruku k Tomově hlavě. Uchopila jeden jeho dred a začala si s ním něžně hrát, obtáčejíc si ho kolem ukazováčku. „Bylo od tebe hezký, že jsi navštívil můj hrob. Už dlouho jsi to neudělal.“
„Je to příliš bolestivé.“
„Jo. Je dobře, že jsi o tom konečně začal mluvit. Bill si to zasloužil vědět. A máma s tátou… Tome, jsem na tebe tak pyšná. Tak, tak pyšná!“ Řekla Megan a dala Tomovi malý polibek na spánek. „No tohle, tobě se ta pusa nehnusí?“ Zeptala se Megan, když se Tom stále jen usmíval.
„Dospěl jsem.“
„Vidím, že jsi vyrostl. Stal se z tebe fešák.“
„Sklapni.“
„No co, vždyť je to pravda! Jak by to mohlo být jinak, když je tvoje sestra taková krasavice?“
Tom se skutečně rozesmál. Pak si povzdechl a otočil se, aby se Megan poprvé podíval do očí. „Chybíš mi.“
„Já vím, zlatíčko. Taky mi chybíš,“ řekla Megan. „Ale jsem tady,“ dodala a dotkla se Tomovy hrudi. Tom vzal její ruku do své a stiskl ji ve snaze zabránit slzám.
„Miluju tě,“ zašeptal a poprvé po těch letech to řekl nahlas.
„Já tebe taky.“
~*~
Tom se zamračil, když Billa v jídelně neviděl. Celý den ho neviděl a začínal si říkat, jestli se už vůbec vrátil od prarodičů. S povzdechem položil tác a začal se šťourat v bramborové kaši, která spíše připomínala lepidlo.
Tom byl tak zabraný do vlastních myšlenek, že neměl daleko k tomu, aby nahlas vykřikl, když mu v kapse zavibroval telefon. Tom zapomněl na své nedojedené jídlo, vytáhl telefon z kapsy a podíval se na něj. Úsměv, který se mu objevil na tváři, když viděl, že mu Bill poslal zprávu, zmizel ve chvíli, kdy si ji přečetl.
Nutí mě vybrat si.
Tom chvíli zíral na ta slova, a pak vyťukal rychlou odpověď: Co tím myslíš?
Říká, že buď se rozejdeme, nebo ti najde nového doktora.
Tom nechal jídlo ležet na stole a odběhl na toaletu. Už cestou tam vytočil číslo a zavřel oči, jak se snažil uklidnit, než to Bill zvedne.
„Nevím, co mám dělat…“ bylo první, co Tom uslyšel.
„Bille, já… Co se stalo?“ Zeptal se Tom.
„Já nevím! Je to všechno jedno velký nedorozumění! Táta říká, že nemůžeš být tak cool, jak si myslím. Myslím, že si myslí, že jsi labilní nebo tak něco… Opravdu nevím. Slyšeli mě křičet ‚nech toho‘, asi to špatně pochopili. Bože, Tome, je mi to líto… Říkal jsi, že ho máš rád; nechci být důvodem, proč…“
„Ne, Bille, takhle nemluv. Chci být s tebou. Opravdu chci, je mi jedno, co…“
„Tvůj minulý doktor tě opustil, nechci, aby se to kvůli mně opakovalo!“ Křičel Bill a Tom si byl jistý, že pláče. „Nemůžu být ten důvod, až moc mi na tobě záleží. Chci, aby ses uzdravil!“
„Už je mi líp!“ Trval na svém Tom. „A je to hlavně tvoje zásluha než kohokoli jiného! Nemyslel jsem si, že by se mi něco takového mohlo stát, je to všechno pořád tak neskutečné. Jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo, tomuhle musíš věřit.“
Tom nechápal, jak je možné, že pouhé dva dny poté, co slyšel na druhém konci linky Billovo chichotání, teď slyšel, jak černovlásek popotahuje.
„Řekl jsem to našim,“ řekl tiše. „To o nás.“
„Řekl?“
„Jo.“
„Jak to vzali?“
„Nevadí jim to.“
„Dobře.“
„Bille, já…“
„Potřebuju přemýšlet, Tome. Opravdu nechci, abys…“
„Miluju tě.“
Tom slyšel, jak se Billovi zadrhl dech v krku. Skoro viděl, jak druhý chlapec mlčky otevírá a zavírá ústa a snaží se vymyslet, co říct.
„Musím jít.“
„Bille…“
„Zavolám ti. Ahoj.“
~*~
„Jsi tu brzo…“
„Vy ho nutíte, aby si vybral?!“
Gordon se podíval z Toma na recepční, která ho sledovala s obrovským zájmem. Mrkl s úsměvem na ženu a pokynul Tomovi, aby šel do jeho ordinace. Tom se neposadil, ani když ho o to požádal.
„Hodně jsem o tom přemýšlel a rozhodl jsem se, že to příliš ovlivňuje náš vztah lékař a pacient. Problém není v tom, že vy dva jste spolu…“
„Oh, vážně? Takže si nemyslíte, že jsem labilní a že nejsem pro něj dost dobrý? Tohle je čistě proto, že si myslíte, že je to nejlepší pro mě?“ Zeptal se ho Tom.
„Ano.“
„No, já vám ale nevěřím,“ řekl Tom, i když to bylo stejně jasné. „Už jsem vám řekl, že mu neublížím, tak v čem je proboha problém?“
Gordon si povzdechl. „Když tě viděl naposledy, přišel domů s pláčem. Jak si to vysvětluješ?“
„Já…“ Tom nenacházel slova. Mohl prostě říct pravdu, nejspíš by to všechno vyřešilo, ale všechno, co chtěl říct, mu uvízlo v krku. Chtěl říct přesně to, co si myslel, ale nic z toho, co ho napadlo, mu nepřipadalo správné. Nic nedokázalo správně vystihnout to, co cítil; prostě pro to neexistovala slova. Po chvíli ho napadlo, že by měl něco říct, i když nevěděl, jak vše vyjádřit slovy. „Otevřel jsem se mu, okay? Měl byste být na svýho syna pyšný, je to první člověk za posledních osm let, který se dokázal dostat přes všechny ty zdi, které jsem kolem sebe postavil. Všechno jsem mu řekl. Řekl jsem mu, co se stalo, a asi proto plakal. Jste dobrý terapeut, vážně jo. Ale Bill… nevím, co má v sobě, já prostě…“
„Zamiloval ses do něj.“
Gordon to řekl tak věcně, že to Toma úplně umlčelo. Chvíli se na sebe jen dívali a každý čekal, až ten druhý něco řekne, aby prolomil ticho.
„Jo, zamiloval,“ řekl nakonec Tom. „Takže jestli si mám vybrat, jestli dál budete mým doktorem, nebo jestli budu s ním… Promiňte, ale vyberu si jeho.“
„Nic jiného jsem nečekal,“ řekl Gordon tiše, když Tom otevřel dveře, aby odešel. Mladík se zarazil na místě, když uviděl chlapce, kterého toužil vidět celý den, celý víkend, jak stojí uprostřed čekárny a zjevně se snaží rozhodnout, jestli má prostě odejít.
Vypadal úplně stejně jako Tom před pár týdny.
„Já… já jen…“ začal Bill, když uviděl Toma. „Šel jsem se projít a…“ zhluboka se nadechl. „Zapomněl jsem si klíče.“
Tom se usmál a najednou mu bylo jedno, kde je. Přistoupil k Billovi, vzal ho za ruku a vedl ho z kliniky, jako by právě vycházel z obchodu s potravinami. Otočil se, když uslyšel Gordona říkat: „Uvidíme se ve čtvrtek!“ A zamračil se, když na doktorově tváři uviděl upřímný úsměv. Úsměv, který jasně říkal, že je šťastný za svého syna.
Kdyby se dvojice zdržela jen o minutu déle, slyšeli by, jak se recepční zlobí: „Používáte svou moc špatným způsobem, doktore Trümpere. Proč jste si musel hrát s jejich myslí, vždyť je to jen páreček zamilovaných dětí.“
Gordon pokrčil rameny. „Nemůžete se zlobit, že jsem chtěl mít jistotu. Bill je koneckonců můj syn. Kávu?“
autor: PixieGirl
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
