autor: Gaja
Bill si před tím dnem na nic nepamatoval. Bylo to, jako by najednou mrkl a ocitl se v místnosti za okny, plně zformovaný, dospělý, ale bez vzpomínek, o kterých by mohl říct, že jsou jeho vlastní. Nikdy mu to však nepřipadalo divné. Vždycky to bylo takhle. A takhle to bude navždycky. Vždyť kdyby tomu tak nebylo, musel by si pamatovat něco jiného, ne?
Z místnosti za okny Bill pozoroval, jak se do domu nastěhovala nová rodina. Otec, matka a syn se společně smáli a nosili jednu krabici za druhou do místností, které měl na dosah. Tehdy měl jen dvě okna, jedno s výhledem na bleděmodrou koupelnu a druhé, vyšší okno, kterým nahlížel do velké místnosti, kterou napěchovali pohovkami a stoly, ale nejraději se zájmem sledoval, jak ta trojice prochází domem a povídá si. Bill tu noc usnul schoulený u většího okna a čekal, až se rodinka vrátí zpět do jeho zorného pole.
Když se Bill následujícího dne probudil, zjistil, že v místnosti, kterou nazýval svým domovem, visí další tři okna. Bylo tu jedno kulaté, které nabízelo výhled ze vchodu, další velké čtvercové, které nějakým způsobem ukazovalo místnost plnou gaučů z úhlu, z něhož by nemělo, a jedno, které se mělo stát jeho nejoblíbenějším; vysoké a štíhle, stejně jako on sám, které hledělo na pokoj plný krabic s prohnutou postelí, který byl v nějakém zvláštním úhlu kvůli všemu tomu nepořádku. Bill přitiskl ruce na sklo zaujatý tím novým výhledem a cítil se lehce provinile, že špehuje chlapce v posteli.
Chlapec byl schoulený do klubíčka, zabořený hluboko v přikrývkách a zády k oknu. Měl dlouhé vlasy, které se mu rozprostíraly po polštáři v hustých, nepohodlně vypadajících provazech, jež zahrnovaly všechny odstíny od světle blond až po hnědou, čím byly blíž k hlavě. Bill vzal do ruky vlastní pramen vlasů a okamžitě se cítil zklamaný, když si uvědomil, že jsou černé, a ne podobně pestrých odstínů. Zamračil se a snažil se rozhlédnout po místnosti, aby ji co nejlépe očima prozkoumal. Byl tím úkolem tak zaujatý, že ani neslyšel, že se otevřely dveře.
„Tome, zlato, je čas vstávat. Nechceš přece přijít pozdě na svůj první školní den, že ne?“ Zeptala se matka a sotva Billovi vstoupila do výhledu, odskočil od okna ze strachu, že ho přistihne.
Tom jen zabručel a přetáhl si peřinu přes hlavu.
„No tak, chlapče, nechceš přece udělat špatný dojem hned na začátku,“ řekla, přešla k posteli a stáhla z chlapce přikrývku.
„Fajn, fajn, už jsem vzhůru,“ postěžoval si Tom, neochotně se posadil a promnul si oči.
„To je můj hodný chlapec,“ řekla matka a pustila peřinu na postel. „Ať jsi do deseti minut dole. Než půjdeš, musíš se nasnídat.“
„Jo, dobře,“ odpověděl a přikývl, když se vydala pryč. Tom zívl a s protažením se postavil, opálená kůže se napínala na tenkých žebrech, když se Bill znovu přikradl k oknu. „Nevím, jak ale čeká, že v tomhle nepořádku něco najdu,“ řekl si Tom pro sebe a prohrabával se řadou krabic, dokud nenarazil na jednu s oblečením. Hodil oblečení na postel a rychle se svlékl z pyžama, vůbec si nevšímaje Billovy přítomnosti.
Za oknem si Bill překvapeně zakryl oči nad Tomovou smělostí, otočil se a opřel se o zeď, zatímco poslouchal, jak se druhý chlapec obléká. Po chvíli, která se mu zdála dostatečně dlouhá, se Bill znovu podíval z okna a nečekaně se ocitl tváří v tvář Tomovi. „Ehm, promiň, nechtěl jsem tě špehovat,“ omluvil se rychle. „Já jsem Bill, a ty jsi asi Tom, že?“ Zeptal se stydlivě a za zády si hrál se svými prsty, zatímco Tom si mlčky stáhl vlasy do culíku.
V tu chvíli si Bill uvědomil, že zatímco on je vidí a slyší, oni nevidí ani neslyší jeho.
autor: Gaja
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
