autor: BrokenMirror
Propadání
Dnes bylo něco jinak, něco se mělo změnit a on to cítil hned, jakmile se v sobotu ráno probudil. Ještě nevěděl co, ale měl zvláštní pocit. Pocit změny a něčeho nového, co nedokázal úplně definovat.
Bill vstal zvědavě z postele a ani se neobtěžoval podívat do zrcadla, když kolem něj procházel. Po ránu vypadal vždycky příšerně, ale byl tu jen on a jeho otec, kterému bylo úplně jedno, jak jeho syn vypadá.
Rozespale se odpotácel do kuchyně a mžoural do jasného jarního světla, které sem pronikalo oknem. Otevřel ledničku a popadl krabici s džusem. Miloval soboty, žádný stres a žádné domácí úkoly – ty si nechával na neděle.
„Včera večer mi volala tvoje učitelka matematiky.“
Bill otočil hlavu od lednice, karton džusu stále v ruce. „Cože?“ Zaskřehotal, mrzutě si povzdechl nad svým ochraptělým hlasem a odkašlal si.
„Tvoje učitelka matematiky,“ řekl přísně jeho otec Gordon. „Řekla mi, že propadáš.“
Bill ztuhl. Zatraceně. Předstíral, že o nic nejde, a otočil se k otci zády, aby si vzal sklenici, do které si nalil džus. Pokrčil rameny. „Jo, je to těžký, víš? Nemám na matiku buňky. Ale snažím se. Vážně.“
Gordon se opíral o zeď, ruce měl zkřížené na hrudi, zatímco očima vypaloval synovi díru do zad. „Nic takovýho neříkala, Bille. Prý si neplníš domácí úkoly, nedáváš pozor v hodinách, a když na tebe mluví, jsi na ni hrubý. Takhle jsem tě nevychoval.“
Bill znovu pokrčil rameny. „Já… nemám ji rád?“
„No, to nestačí, Bille. Buď budeš dávat pozor a dělat domácí úkoly, nebo ti seženu někoho, kdo tě bude doučovat doma. O víkendech.“
Bill se otočil a převrhl sklenici. „To ani náhodou!“ Vyjekl. „Nechci žádného zasraného doučovatele!“
Otci zacukaly koutky úst a Bill přimhouřil oči. „Ty už jsi nějakýho našel.“ Pronesl a rozhodně to nebyla otázka.
Jeho otec se však rozpačitě usmál. „Promiň, synku, ale nenechám tě propadnout.“ Pak s povzdechem dodal: „Kdysi jsi měl matematiku rád.“
Bill se ušklíbl a hadříkem utřel džus z kuchyňské linky. „Tati, všichni ji milovali, když jim bylo šest! Nemůžu uvěřit, že bys mi tohle udělal. Je trapný mít někoho na doučování!“
Jeho otec pokrčil rameny. „Za chvíli je tady.“
„Oh můj Bože, tati!“
Otec se kousl do rtu. „Byl bys snad radši, kdyby to byl kluk?“
Bill si povzdechl; odpověď zněla ano, raději kluk než nějaká otravná holka, která si myslí, že ví všechno. Panovačné holky byly nejhorší. „Ne, je mi to jedno,“ řekl nakonec. „Já nechci nikoho na doučování.“ Nafoukl tváře a jeho otec se rozesmál.
„Tohle ti nepomůže, synku.“
„Uh, to je fuk.“
Pokračoval v přípravě snídaně. Po dvou minutách si všiml, že se na něj otec stále dívá. Otočil se a jednu ruku si položil v bok. „Co?“
Otec se s úsměvem podíval na hodiny nad Billovou hlavou. „Možná by ses měl převléknout…“
Bill zasténal. „Když budu vypadat takhle, možná se lekne a odejde, co myslíš?“
„Bille,“ řekl Gordon přísně a vrhl na něj pohled. „Až tu bude, chovej se slušně. Až skončíte, zeptám se jí, jak ses choval.“
„Fajn,“ odpověděl kysele. A pohodová sobota byla ta tam. Věděl, že dneska bude něco jinak. Ukázalo se však, že to není žádná pozitivní změna.
***
Byla to katastrofa. Ta dívka, Alisa, byla docela milá, ale na Billa dojem neudělala. Snažila se, aby pochopil „jednoduchou“ rovnici, ale Bill byl tvrdohlavý a dělal všechno, aby se na papír na stole nedíval. Nakonec to s ním vzdala a skončili u sledování filmu v televizi.
A přesně tak je Gordon našel dvě hodiny po Alisině příchodu. Billovy úkoly do matematiky ležely nedotčené na stole. Musel najít někoho, kdo Billově tvrdohlavosti tak snadno nepodlehne. Bylo zřejmé, že na ni použil své kouzlo, protože vedle něj byla celá rozpuštěná, když se neúspěšně snažila udržet oči na televizi. Chudák holka netušila, že si s ní jen pohrává.
Gordon zavrtěl hlavou, ale i tak jí za snahu zaplatil a poslal ji domů.
Bill se na něj stydlivě usmál a pokrčil rameny. „Nakonec ji ta matika taky moc nezajímala.“
Gordon obrátil oči v sloup. „Najdu ti někoho jinýho.“
Bill si těžce povzdechl.
***
Další sobotu se u Billa doma objevila jiná dívka, tahle byla mnohem horší než ta předtím. Byla to typická šprtka, jen děsivější; korpulentní s tlustými brýlemi a přístupem. „Jestli tenhle úkol nevyřešíš, rozbiju ti hubu.“
Bill si ve srovnání s její silnou postavou připadal maličký a podlehl jejímu přesvědčování. Byla však netrpělivá, tedy vůbec ne dobrá v doučování a Bill ji nenáviděl ještě víc než svou skutečnou učitelku matematiky. Řekl to otci a oba se shodli na tom, že ji vyhodí, jelikož Bill nemůže mít na doučování někoho, s kým se bojí i mluvit, aniž by přišel o zub.
Týdny ubíhaly, doučovatelé přicházeli a odcházeli, aniž by se Billovy matematické dovednosti jakkoliv zlepšily. Nenáviděl každého z nich a většinu času, kdy tam byli, využíval k přemýšlení o jiných věcech nebo studoval svoje nehty.
Otec už ho měl plné zuby a uvažoval, že mu opravdu dá domácí vězení, což ještě nikdy neudělal. Bill byl naštvaný; nemohl za to, že jeho otec špatně odhadoval charaktery a najímal samé mrchy a kretény.
Poslední doučovatel, kterého měl, byl podle jeho názoru zdaleka nejlepší. Ale tentokrát s ním otec zřejmě nesouhlasil, když viděl, že Billa víc než cokoli jiného zajímá zírání na toho kluka.
Otec ho kvůli tomu konfrontoval, což ho pobavilo a naštvalo zároveň. „Tak příště nenajímej někoho tak hezkýho!“ Nakonec vybuchl, když už ho to stěžování přestalo bavit, a kompletně zrudl. Bill měl s otcem sice dobrý vztah, ale nemyslel si, že by tohle jeho otec chtěl nebo potřeboval vědět.
To Gordona znovu rozesmálo a Bill se zamračil. „Jo, jasně. Jen se směj mýmu utrpení.“
„Nemůžu vědět, co považuješ za hezký, synku.“
Při odpovědi se začervenal, ale opravdu nechtěl, aby se to znovu opakovalo, protože ten kluk byl totálně hetero a tvářil se opravdu vyděšeně, když na něj Bill zíral jako na kus masa. Nakonec se vzdal. „Když už to opravdu musí být; ujisti se, že nemá tak… modré oči.“
„Modré oči, jo?“
Bill se znovu zamračil. Pro modré oči měl slabost, zvlášť pro ty, které jako by prostě rozzářily místnost a on se v nich vždycky utopil.
„Okay, nikdo s modrýma očima. Chápu.“
***
„Hádej co?“
Bill si povzdechl a sundal sluchátka. „Co?“
„Našel jsem ti nového doučovatele!“ Řekl Gordon zpěvavým hlasem.
„Oh, to jsem fakt nadšenej. Tati, prosím tě, už žádné doučování! Budu se snažit dávat ve třídě pozor.“
Otec zavrtěl hlavou, neměl v plánu se nad svým synem slitovat. „Tenhle je perfektní, dokonce jsem se s ním sešel, abych se ujistil, že nemá modré oči.“
Bill zasténal a stiskl si kořen nosu. „Tati.“
„Je ve tvém věku,“ pokračoval a ignoroval Billovy protesty. „Je mu sedmnáct stejně jako tobě, vypadal dost tvrdě na to, aby tě zvládl, ale ne zas tolik, aby tě zabil. Taky má zvláštní módní vkus, divný účes a vůbec nebyl hezký.“ Zdálo se, že je sám se sebou spokojený a rozzářeně se podíval na Billa, který zvedl obočí. „Dokonce jsem se ho zeptal, jestli je tvrdohlavý, protože s tebou kolem by měl být. A jo, je.“
„Kde jsi sakra našel toho trola, v popelnici?“
„Bille.“
Bill si složil hlavu do dlaní. Nevěděl, jestli zvládne dalšího doučovatele, zvlášť tvrdohlavého. A začínalo být docela deprimující sledovat, jak jeho doučovatelé odcházejí z vlastní vůle, i když přesně to chtěl a schválně se choval jako blbec. Stejně jeho ego utrpělo, když kvůli němu nakonec skončili.
„Jestli nevyjde ani tohle, tak to vezmu do vlastních rukou já. Žádná televize, žádný počítač, žádný telefon, žádné chození ven.“
Bill zmateně zamrkal. „Cože?“
„Přesně to normální teenageři dostanou, když nedělají, co mají, prostě vyfasují domácí vězení. Myslím, že jsi rozmazlený,“ dodal a podíval se na svého syna. „Možná jsem ti neměl dovolit, aby sis je nechal udělat,“ ukázal prstem směrem k jeho bílým melírům ve vlasech. „Byly dost drahé…“
Bill se majetnicky dotkl svých vlasů. „Nebo by sis možná měl najít přítelkyni, abys měl za co utrácet.“
„Slyším snad, že si stěžuješ?“
Bill se na místě zavrtěl. „Ne…“
„Takže zavolám tvému novému doučovateli, aby sem dneska přišel.“
Nemělo smysl se dál hádat, takže si Bill povzdechl a uznal svou porážku. Koneckonců nikdy domácí vězení neměl a rozhodně s tím neplánoval začít. Zůstat zavřený mezi čtyřmi stěnami domu by nezvládl, udusil by se tu, a nakonec by skončil houpáním se sem a tam v koutě. Potřeboval svobodu. Ty čtyři stěny dokázal snést jen v přiměřeném množství. Vzpomínky, které v domě přebývaly, byly na něj někdy moc, a když se to stalo, musel jít ven. Z domácího vězení by se zbláznil.
„A Bille?“ Podíval se na něj otec s prosíkem v očích. „Prosím, chovej se slušně, ano?“
***
Odpoledne přišlo rychleji, než by si přál, a Bill se začal děsil toho nového doučovatele. Podle toho, co jeho otec říkal, to byl docela podivín. Jmenoval se Tom a s takovým trapným jménem nemohl být víc žhavý než jeho učebnice matematiky.
Povzdechl si a podíval se na hodiny. Zbývalo pět minut a jemu se do matematiky vůbec nechtělo, vlastně se mu nechtělo být ani vzhůru. Byl unavený a neměl náladu s někým mluvit. Měl pocit, že poprvé v životě vyfasuje domácí vězení.
Když se s tím nechutným cinknutím ozval zvonek u dveří, on ani chvilku neuvažoval nad tím, že by vstal a šel otevřít. Gordon si povzdechl, zavrtěl hlavou a šel otevřít sám. Bill zaslechl, jak ho otec vítá, a pak uslyšel jeho hluboký hlas, který se nesl až do obýváku. Nemohl se dočkat, až tenhle den skončí.
Slyšel kroky a očekával, že Gordon a ten někdo budou teď stát hned za ním.
„Bille?“ Promluvil Gordon. „Bille, tohle je Tom.“
„Ahoj,“ řekl Bill bez zájmu s očima upřenýma na televizi.
„Nezapomeň, o čem jsme mluvili,“ připomněl mu Gordon přísně.
Bill si dramaticky povzdechl a otočil hlavu k otci a cizinci. Při pohledu na něj div nezvedl obočí a skoro se ho zeptal „co to je za gangsterský styl?“, ale dokázal se udržet. „Ahoj,“ řekl místo toho a přinutil se k úsměvu, i když si chlapce nesouhlasně prohlížel. Jeho otec měl pravdu; měl divné vlasy spletené do dredů, které měřily aspoň metr. Zajímalo by mě, co v nich žije, pomyslel si.
A jeho oblečení vypadalo, jako by bylo nejméně o deset čísel větší; Bill by jeho triko mohl použít místo stanu nebo padáku.
Vypadalo to, že se Gordonovi podařilo najít jeho naprostý opak. Wow, dobrá práce, tati.
„Ahoj,“ odpověděl Tom a věnoval mu poloviční úsměv.
Bill měl nutkání znovu pozvednout obočí, ale neudělal to. Alespoň ne před otcem.
Gordon se rozpačitě podíval na oba chlapce, Bill se na Toma díval jako na mimozemšťana a Tom mu pohled lehce zvědavě oplácel. Začal přemýšlet, jestli rozdíl mezi nimi není až moc velký a zda třeba zase nevybral špatně.
„Tak já vás tu nechám,“ oznámil, a pak tichým hlasem dodal k Tomovi: „Je opravdu tvrdohlavý a absolutně se mu nechce nic dělat, jestli se ti vážně podaří ho něco naučit, zvednu ti honorář.“
Tom se ušklíbl. „Pokusím se.“
Gordon ještě jednou Billa varoval pohledem, když odcházel z místnosti, a nechal chlapce v trapné chvilce ticha. Bill se opět otočil čelem k televizi a bubnoval si prsty o koleno, jak se snažil ignorovat osobu za sebou. Dnešní večer bude rozhodně noční můrou.
Po chvíli však Billa přestal bavit pocit, že mu někdo vypaluje díru do zad, a otočil se k Tomovi. „Nechceš si třeba sednout nebo tak?“ Zeptal se unaveně. „To bys pro dnešek mohl zvládnout, ne?“
Tom potlačil pobavený úsměv a obešel pohovku, aby se posadil vedle Billa, který se na něj díval koutkem oka. „Ty jsi rapper nebo co?“ Vyhrkl, jelikož už to v sobě nedokázal udržet.
Tom sklonil hlavu a rozesmál se, až se jeho tělo otřáslo. „Ne,“ řekl. „Co, ty snad jo?“
Bill se ušklíbl a odvrátil pohled. Snažil se být vtipný? Na něj dojem rozhodně neudělal.
„Co takhle začít?“ Zeptal se Tom. „Taky si přeju, aby to dneska skončilo.“
„Jestli máš jiný plány, můžeš prostě odejít,“ zívl Bill. „Stejně se mi nechce.“
Tom se znovu usmál. „To je mi jasný. Ale já neodejdu. Tvůj táta mi za to dost platí, víš?“
„Oh, jasně… nerad bych tě připravil o ty peníze,“ protočil Bill očima.
Pak se Tom začal probírat učebnicemi a poznámkami na stole, čímž se očividně připravoval na lekci. Bill vnitřně zasténal.
„Takže, jakej máš problém?“
„Co prosím?“
„Máš problém s matikou, ne?“ Tom mávl rukou směrem ke knihám. „S čím přesně máš problém?“
„Proč?“
Tentokrát obrátil oči v sloup Tom. „Potřebuju vědět, s čím potřebuješ pomoct, hlupáčku. Chceš, abych si myslel, že jsi takovej idiot, že nerozumíš ničemu z tý knihy?“
Bill zlostně sevřel čelist. „Řekl jsi mi právě, že jsem ´hlupáček´?“
„Odpověz na otázku,“ uchechtl se Tom.
„Já nevím… asi… s většinou?“ Zrudl. Matematika mu opravdu nešla a bylo trapné to přiznat, dokonce i cizímu člověku.
Tom se znovu zasmál. „Okay… zkus tohle, ať vidím, kde přesně je problém.“ Podal Billovi list papíru plný nevyřešených matematických úloh. Jediné, co Bill viděl, byla hromada X a Y.
„Tohle neumím,“ řekl naštvaně a papír odhodil. Už jen z pohledu na to ho bolela hlava.
„Zkus to.“
„Ne.“
„Klidně tu můžu sedět celej večer. Nebo mě můžeš pobavit a bude po všem, než se naděješ. Je to na tobě.“
Bill zlostně zabručel, ale věděl, že má Tom pravdu, vzal papír a podíval se na něj. „Tak mi dej tu zasranou propisku.“
***
„Vzdávám se.“
Tom na vteřinu zavřel oči. „Ne, nevzdáváš. Už to skoro máš. Přemýšlej, co s tím uděláš teď?“ Kývl směrem k napůl vyřešenému problému.
„Nevím,“ pokrčil Bill rameny a opřel se do pohovky. „A je mi to vlastně jedno.“
„Hele, je to snadný… Tady, jak uděláš, aby se tohle X dostalo na druhou stranu?“
Bill hlasitě zívl, čímž dal jasně najevo, jak moc se nudí. „Já nevím… Vymažu všechno ostatní?“
Tom neodpověděl, jen na něj dál zíral.
Bill nesnášel, když na něj někdo takhle zíral. Zasténal a přejel si rukou přes oči.
„Vynásobím to stovkou?“
Tom se usmál. „No vidíš! To nebylo tak těžký, ne?“
„Asi ne…“ Další věc, kterou Bill nenáviděl, bylo přiznat, že se mýlil, nebo někomu ustupovat. Tom ho neskutečně naštval, jelikož dokázal Billa přimět, aby se vzdal. Jak to udělal? Nemohl být tak úplně člověk… alespoň ne s takovými vlasy.
„Můžu si teď dát pauzu?“ Zeptal se Bill podrážděně.
„Vlastně…“ Tom se podíval na hodiny. „Pro dnešek jsme skončili, musím už jít.“
„Vážně?“ Bill se nedokázal ubránit úsměvu, který se mu vkradl na rty. „Skončili jsme?“
„Jo,“ řekl Tom a posbíral si všechny věci. „No víš,“ podíval se pobaveně na Billa. „Tohle je poprvý, co tě vidím usmívat se doopravdy.“
„To zní, jako bys mě už někdy viděl.“
Tom se rozesmál a Bill sledoval, jak se jeho oči krabatí, jako by se smály taky.
Billovo srdce poskočilo. Je tak trochu… roztomilý… když se takhle směje, pomyslel si, než si v duchu vrazil facku. Tenhle kluk nebyl roztomilý. Byl divný, praštěný a vlezlý; a měl příšerný styl. Není roztomilý, uzavřel Bill, jen se hezky směje. To je všechno.
„Víš, že chodíme na stejnou školu, ne?“ Zeptal se Tom, když se přestal smát. „I když podle toho, jak se tváříš, předpokládám, že asi ne.“
„Vážně?“ Bill si byl jistý, že kdyby někdo tak divný chodil do jeho školy, všiml by si toho.
„Možná by ses měl víc soustředit na to, co se děje kolem tebe než na sebe.“
„Co tím chceš, sakra, říct?“ Bill vyletěl z pohovky a střelil po Tomovi pohledem. Jak se opovažuje? Strávili spolu hodinu a on se choval, jako by ho snad znal.
„Jen jsem chtěl říct, že kdybys měl pár kamarádů…“ sklopil zrak.
„Já mám kamarády!“
„Oh,“ Tom se kousl do rtu a měl aspoň tolik slušnosti, aby se tvářil zahanbeně. „Koho?“
Bill byl tak vytočený, že nedokázal mluvit; otevíral a zavíral ústa a snažil se vymyslet nějaké jméno. „Ehm… ten… kluk z biologie.“
„Jak se jmenuje?“
Bill zasténal a dupl nohou, což Toma ještě více pobavilo. „Nebyl jsi takhle náhodou na odchodu?“
Tom chvíli váhal, ale nakonec přikývl. „Jo. Uvidíme se příští týden?“
„Bohužel.“
Tom se usmál, a ještě jednou na něj kývl, než odešel.
Bill padl zpátky na pohovku a zadíval se na podlahu. „Pitomý rádoby gangster,“ zamumlal a kopl do nohy stolu, aby ze sebe dostal trochu frustrace. Ale aspoň vyřešil nějaké rovnice… To mohl otci ukázat.
Zaslechl, jak ho někdo špehuje a otočil se, aby spatřil otce ve dveřích kuchyně. „Jak to šlo?“ Zeptal se a předstíral, že neposlouchal.
Bill se nadechl a chtěl si začít stěžovat, ale otec zvedl ruku. „Myslím, že jsem vybral dobře,“ začal dřív, než jeho syn spustil vlnu hněvu, kterou z něj cítil. „Slyšel jsem, že tě donutil udělat alespoň něco. To je pokrok.“
Bill se zašklebil a pokrčil rameny. „Byl dotěrnej.“
„A líbil se ti?“
„Ne.“
Gordon se ušklíbl. „A připadal ti roztomilý?“
„Tati!“ Bill byl rozhořčen. Jeho otec se na takové věci nikdy neptal, a najednou se nedokázal udržet. Bill odmítl odpovědět a odvrátil od otce pohled. Neměl právo se na to ptát a Bill nebyl povinný odpovídat.
A rozhodně mu Tom nepřipadal roztomilý. Vůbec ne.
… Nebo jo? Aspoň trochu?
Uh.
autor: BrokenMirror
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
