autor: Gaja
Bill nevěděl, kolik času uběhlo, zatímco pozoroval rodinu ze svého pokoje za okny, jelikož pro něj dny nic neznamenaly. Oba s Tomem společně vyrostli. ´Jako plevel´, říkávala často Tomova matka, což byla věta, která Billa vždy dokázala rozesmát. Oběma rostly vlasy a Bill se musel usmívat, když si Toma jeho otec dobíral, aby si je ostříhal. Každou chvíli se Bill probouzel a zjišťoval, že se jeho okna mění; nová mu poskytovala nové výhledy, stará mizela a kradla mu dobře známé výhledy.
Během měsíců a let, které Bill strávil pozorováním rodiny kolem svých oken, si ji zamiloval jako svoji vlastní. Byla to jeho rodina, jediná rodina, kterou znal. Sdílel s nimi jejich radosti, bolesti, úspěchy i neúspěchy přes sklo, které je bezpečně oddělovalo. Skoro mu puklo srdce, když jejich matka přišla o práci a oni se museli trápit, jako by to byla věčnost. Těšilo ho, když se situace znovu začala měnit k lepšímu.
Ale přes to všechno byl Bill osamělý. Rád pozoroval svou rodinu za okny, ale věděl, že nikdy nebude jejich členem. Matka ho nikdy neobejme. Otec si ho nikdy nebude dobírat kvůli dlouhým vlasům. A co je nejhorší, nikdy se nebude moci dotknout Toma.
Nemohl si vzpomenout, kdy se to stalo. Stejně jako on sám to bylo něco, co prostě někde existovalo celý život. Ode dne, kdy se rodina nastěhovala do domu, byl Tom jeho oblíbencem. Během několika dní, kdy Bill našel vysoké, tenké okno, které nabízelo výhled na spícího Toma, začal spát poblíž něj v marné snaze být druhému chlapci blíž. Potřeboval být Tomovi nablízku, nevěděl proč, ale vnitřní pocit mu říkal, že musí.
V tu chvíli přišel nový chlapec.
Bill seděl, pozoroval prázdný dům, broukal si pro sebe a přemýšlel, jak dlouho bude dnes sám, když zaslechl tlumený, vzdálený zvuk zavírajících se vchodových dveří. Bill vyskočil na nohy, spěchal přes pokoj k oknu, kterým viděl na vchod, a když uviděl Toma, svého Toma, usmál se a přitiskl se ke sklu tak blízko, jak jen to šlo.
„Neboj, naši se vrátí až za pár hodin,“ řekl Tom, shodil batoh a bundu na podlahu ve vstupní hale. „Dům bude celej den úplně prázdnej.“
„To zní jako zábava,“ řekl nový kluk a překvapil Billa svou přítomností.
Bill se ze všech sil snažil ten nový hlas spatřit, ale mluvčí zůstával skrytý těsně mimo jeho zorné pole.
„Přesně to jsem si říkal taky,“ řekl Tom a svádivě pozvedl obočí nad tajemným mluvčím. „Tak pojď.“ Tom natáhl ruku, chytil druhého chlapce a vedl je oba mimo Billovo zorné pole.
Bill přebíhal od okna k oknu a marně se snažil dvojici sledovat, jak prochází domem, a nakonec se zastavil těsně před svým vysokým, štíhlým oknem. Bill chvíli váhavě stál, obočí svraštělé, když zíral na okraj rámu svého oblíbeného okna, a najednou si nebyl jistý, jestli chce vědět, jestli tam jsou. Nadechl se, vynadal si, že je hloupý a udělal poslední kroky, aby se podíval na Tomův pokoj.
Jen aby zjistil, že je úplně prázdný.
„Kam jsi šel?“ Rozčiloval se Bill a tiskl čelo ke sklu. „Přece jsi nemohl odejít.“
„To je ono,“ řekl náhle Tom a otevřel dveře svého pokoje, aby mohl druhý chlapec vstoupit dovnitř. „Vlastně to není nic extra.“
„Dost extra,“ řekl drobný blonďák a přejel konečky prstů po stole, kde Bill sledoval Tomova otce, jak si ho dobírá. „Koneckonců je tvůj.“ Blonďák se zastavil, aby se přes rameno na Toma usmál, a pak se podíval na Billovo okno a uhladil si zbloudilý pramen vlasů. Bill na něj zíral, neviditelný jako vždy.
„Takže…“ Tom se posadil na okraj postele.
„Takže,“ odpověděl blonďák, odvrátil se od Billova pohrdání a přešel k Tomovi. S dalším úsměvem do Toma lehce strčil, povalil ho na záda a vylezl si na jeho klín.
V místnosti za okny se Billovy oči rozšířily, když si druhý chlapec k sobě přitáhl Toma, jeho Toma, pro polibek. „Ne!“ Zakřičel na sklo a jeho hlas se hlasitě rozléhal po pokoji. „Ne, ne, ne! Nech ho být! Nemůžeš ho mít! Je můj!“
Na druhé straně skla vklouzl Tom rukou pod tričko druhého chlapce a přejel prsty po blonďákově páteři.
„Ne!!“ Znovu vykřikl Bill a pěstmi udeřil do skla, které ho oddělovalo od výjevu za oknem. „Tome, ne! Tohle mu nemůžeš dovolit. Tohle mi nemůžeš udělat!“ Naříkal. „Prosím, Tome, to nemůžeš…“ nešťastně se odmlčel a naposledy silně udeřil do skla.
„Co to sakra bylo?“ Zeptal se blonďák a odlepil se od Tomova obličeje. „Slyšel jsi to? Nemohli vaši přijít domů dřív?“
Tom přejel rukama po vlasech druhého chlapce a získal si zpět jeho pozornost. „Je to jen starej, vrzající dům. Nejspíš si sedá nebo tak něco.“
Bill za sklem jen zamrkal. Slyšeli ho.
„Nemůžeš ho mít,“ zopakoval Bill, zaťal zuby a co nejsilněji udeřil do skla. I přes ostrou bolest v ruce zajásal, když se blonďák znovu lekl.
„Neříkej mi, že jsi to neslyšel,“ řekl druhý chlapec a nervózně se rozhlédl po místnosti.
„Okay, tohle jsem slyšel,“ odpověděl Tom, shodil ze sebe blonďáka a posadil se. „Možná spadla větev na střechu nebo tak něco. Asi bychom tam měli skočit a zjistit, jestli tam není nějaká velká díra nebo tak něco.“ Tom s povzdechem vstal a zamyšleně se zadíval k Billovu oknu.
Blonďák ho bez vyzvání následoval. „Jo, určitě bychom měli vypadnout. Z tohohle místa mi naskakuje husí kůže,“ řekl a naposledy se podíval do místnosti, než vyběhl ze dveří.
Bill se usmíval široce jako ještě nikdy před tím, a spěchal k oknu u vchodu, aby s potěšením sledoval, jak blonďák odchází. Pak se posadil a s bolavou rukou položenou v klíně čekal, až se Tom vrátí. Ten ho však nenechal dlouho čekat.
Tom za sebou zabouchl dveře a vyběhl po schodech do svého pokoje, takže dal Billovi sotva dost času, aby stihl přeběhnout svůj malý pokoj za ním. „Tak jo, podíváme se, co je za touhle věcí,“ řekl Tom a natáhl se k Billovu oknu. Bill musel zavřít oči, protože výhled na něj se dramaticky změnil, uhnul před Tomem a zastavil se u protější zdi. Tom zmateně přejížděl rukama po hladké zdi za zrcadlem a tu a tam do ní zaťukal, aby se zaposlouchal do dutých míst. „Hm, divný.“
Tom zeď ještě jednou důkladně prozkoumal, než Billovo okno vrátil na jeho původní místo. Už byl zase skoro u dveří, když Bill znovu s nadějí zabušil na sklo. Tom se polekaně otočil a podíval se na zeď, kterou před chvílí kontroloval. „Co to sakra je?“ Zeptal se nahlas.
„To jsem já,“ odpověděl Bill. „Jen mě poslouchej, Tome. Musíš mě slyšet.“ Znovu zabušil na sklo.
Tom nakrčil čelo a přistoupil k Billovu oknu – svému zrcadlu – a podezřívavě si ho prohlížel. Nesměle se dotkl jeho povrchu konečky prstů, Bill na ně přes sklo přitiskl ruku. „Je tam… něco?“ Zeptal se Tom.
„Jsem tady,“ zašeptal Bill a ze všeho nejvíc si přál, aby cítil teplo z druhé strany skla. Znovu zabušil na sklo.
Tom odtáhl ruku od skla a podíval se na svůj odraz tmavýma vyděšenýma očima. Několik okamžiků stáli a zírali na sebe, aniž by o tom věděl, než Tom znovu opatrně sáhl dopředu, jednou nejistě zaťukal na sklo a zase rychle ucukl. Bill se usmál, nadšený příležitostí ke kontaktu, a v odpověď zaťukal na sklo.
„Tohle… nemůže být pravda,“ řekl Tom a obočí se mu zamyšleně zkroutilo. „Okay, ať jsi, kdo jsi, uděláme to takhle,“ zavolal do místnosti hlasitěji, než bylo třeba. „Položím ti pár otázek. Zaklepeš jednou pro ano a dvakrát pro ne. Rozumíš?“
Bill se znovu usmál a vzpomněl si na film, ze kterého Tom tenhle nápad čerpal, když ho s ním sledoval přes okno v obývacím pokoji. Zvedl ruku a jednou zaklepal na okno.
Tom se zachvěl. „Okay… jsi duch?“ Zeptal se a k Billově velké radosti nespouštěl z okna oči.
Bill se na chvíli odmlčel a přemýšlel. Nikdy nepřemýšlel nad tím, co vlastně je, ale nemyslel si, že je duch. Zaklepal dvakrát.
„Tak co jsi…? To je jedno. Proč jsi vyplašil Andrease? Počkej, na to nemůžeš odpovědět ano nebo ne, um… Vystrašil jsi mýho přítele schválně?“ Zeptal se Tom a pozvedl obočí.
Bill zaklepal jednou, tvrdě a důrazně.
Tom nadskočil, když se ozvala ta rána v pokoji, a poodstoupil dál od zrcadla. „Ty jsi… zlej?“
„Samozřejmě, že ne!“ Vykřikl Bill uraženě a chvíli se na Toma mračil, než si vzpomněl, že je na řadě s klepáním. Rychle zaklepal dvakrát.
Tom si však jeho váhání s odpovědí ihned všiml a odšoural se ještě dál od zrcadla. „Ehm, okay, jasně,“ odpověděl. „Já… teď půjdu. Nedělej nic divnýho, dobře?“
Bill tiše zafuněl a jednou klepl na okno.
„Super. Ehm, tak ahoj.“ S rozpačitým mávnutím se Tom vytratil z pokoje, napůl přesvědčený, že už se do něj nikdy nechce vrátit.
Bill byl však šťastnější než kdykoli předtím v životě. Alespoň co si pamatoval. Tom ho slyšel! Tom s ním mluvil, s ním. Bill ho šťastně sledoval k oknu v obývacím pokoji, seděl a nečinně ho pozoroval, když se zasnil nad všemi těmi skvělými rozhovory, které teď budou vést.
Nepamatoval si, že by usnul, ale ležel opřený o sklo a probudily ho až hlasy. Tomova matka se vrátila domů, a teď s Tomem uprostřed místnosti vedla vášnivou diskuzi. Bill nakrčil čelo, opřel se o sklo a poslouchal, jak krouží po místnosti.
„Tome, miláčku, tomu přece nemůžeš věřit ani ty sám,“ řekla Tomova matka a stiskla si kořen nosu. „To máš z toho, že jsem tě nechala vzhůru a dovolila ti sledovat ten maraton hororů, že jo?“
Tom obrátil oči v sloup. „Myslím to vážně, mami! V mým zrcadle něco je. Pokládal jsem tomu otázky a ono mi na ně odpovídalo. Skřípání domu na otázky neodpovídá!“
„No, stěhovat se rozhodně nebudeme. Já i tvůj otec tu máme dobrou práci a měli jsme štěstí, že jsme si mohli tenhle dům pořídit z toho, co jsme měli našetřeno,“ pokračovala Tomova máma.
„Možná jste tenhle dům dostali tak levně proto, že tu straší, přemýšleli jste o tom někdy?“ Vypálil Tom zpátky.
„Nestraší tady, Tome!“ Odsekla matka naštvaně, rozčilená tím rozhovorem. „A co to udělat takhle? Prostě to zrcadlo z tvého pokoje odstraníme, ano? Můžeme ho dát na chodbu nebo dolů do sklepa.“
Bill se narovnal a zavrtěl nad tím nápadem hlavou. Tom se ho přece nemůže jen tak zbavit.
„Jo, okay. Můžu ho přestěhovat hned? Nechci ho mít dneska v noci v pokoji.“
„Dobře, chlapče. Jen buď opatrný, nechci, aby ti spadlo, a ještě ses kvůli takové hlouposti pořezal,“ přiznala a láskyplně pohladila svého syna po vlasech.
„Neboj, budu opatrný. Díky, mami,“ odpověděl Tom, vymanil se zpod jejích rukou a zamířil nahoru.
Bill utíkal za ním a zastavil se před svým oblíbeným oknem dřív, než tam stihl Tom dorazit. „Tome, ne! Nechtěl jsem tě vyděsit, to ne. Budu hodný, budu zticha. Jen mě tu nech, prosím,“ marně prosil, když druhý chlapec vešel do pokoje. „Už nebudu strašit ani tvého otravného kamaráda. Neber mi to okno!“
Tom ho jako vždy za zrcadlem neslyšel a bezstarostně se pustil do jeho sundávání ze zdi, ten den už podruhé. Když Tom zachytil svůj odraz ve skle, uhnul očima. „Ehm, poslouchej. Tady nejde o tebe… úplně. Já jen… nechci mít v pokoji starý strašidelný zrcadlo, to je celý. Každopádně si myslím, že se ti ve sklepě bude líbit. Tam je to taky docela strašidelný.“ Tom se na sebe, a tím i na Billa, podíval uklidňujícím pohledem, odklonil zrcadlo od sebe a vyrazil z pokoje.
Bill se nešťastně díval, jak sestupují po schodech, a ani neměl radost, že si může prohlédnout všechny nové části domu. Následovala krátká cesta přes kuchyň a Bill si prohlížel místnost v podivném úhlu, protože jeho okno bylo opřené o zeď, aby Tom mohl otevřít dveře od sklepa. Následoval ještě jeden schod, než se Bill znovu otočil a opatrně se opřel o další zeď v ponuré, vlhké místnosti, jejíž strop byl plný pavučin. Tom se ujistil, že je v bezpečí, a rychle se otočil, aby se vrátil do osvětleného domu.
Bill zvedl ruku a dvakrát zaklepal na sklo. Ne.
Té noci se Bill poprvé, co si pamatoval, rozplakal.
autor: Gaja
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
