autor: Gaja
Bill nevěděl, kolik času uplynulo, zatímco seděl u svého dříve oblíbeného okna, kolena přitažená k hrudi a zíral do tmy. Každou chvíli se rozsvítilo světlo a pavouci, kteří se motali v jeho výhledu, se rozprchli, když Tomův otec bloudil sklepem a něco hledal. Billovi to bylo jedno. Nechtěl se obtěžovat, aby ho to zajímalo.
Nevěděl tedy, jak dlouho v jeho pokoji to nové okno viselo, než si ho všiml.
Bill seděl a upřeně pozoroval okraj rámu nového okna. Nebylo velké, menší než to, u kterého právě seděl, ale nebylo ani úplně malé. Ošíval se a snažil se sám sebe přesvědčit, že to není důležité. Beztak to byl jen další nudný pohled na další nudnou místnost.
Byl na půl cesty k novému oknu, než si uvědomil, že se mu nepodařilo přesvědčit sama sebe, aby se neobtěžoval. Byl už úplně před novým oknem, když se mu srdce radostně rozbušilo.
Na druhé straně skla ležel Tom schoulený na posteli, jednu nohu svěšenou z okraje, a za masou vlasů tiše chrápal.
„Ahoj,“ řekl Bill tiše a lehce se dotkl povrchu okna. „Chyběl jsi mi.“
Tom něco nesrozumitelného zamumlal a zabručel, chvíli se ze spaní usmíval, pak se převalil a začal znovu chrápat.
Bill se znovu usmál, schoulil se k oknu a nechal se ukolébat známým zvukem Tomova chrápání.
***
Billa probudil zvuk tlumené řeči a v Tomově hlase uslyšel úsměv ještě dřív, než se na něj podíval. Bill se posadil, protáhl se a zívl, než znovu pokračoval dál v jeho sledování.
Tom se stále rozvaloval na posteli, až na boty byl kompletně oblečený, v jedné ruce svíral malý telefon a na tváři měl široký úsměv. „Ne, neboj, bude to skvělý, věř mi. Měl jsem v plánu udělat večeři a tak,“ odmlčel se a zasmál se. „Nebude to tak hrozný, slibuju. Jen to nebude nijak nóbl nebo tak něco.“ Znovu se odmlčel a poslouchal hlas na druhém konci linky. „To už je dávno pryč. Dal jsem ho do sklepa už před několika měsíci. Tentokrát tě nic nevystraší, Andreasi. Vážně.“
Když zaslechl to nechvalně známé jméno, zamračil se, majetnické sklony mu zatemnily mozek a jeho frustrace s pokračujícím rozhovorem rostla čím dál víc. Počkal, až Tom dokončí svůj drahocenný telefonát, pak silně bouchl do skla a na chvíli si vychutnal Tomův šokovaný pohled.
„Oh, to není možný, kurva!“ Vykřikl Tom, vyskočil z postele a zadíval se do zrcadla. „Proč prostě nemůžeš vypadnout?“
Bill znovu udeřil pěstí do skla a sledoval, jak Tom nadskočil, než se rozhlédl po pokoji a hledal něco těžkého a tvrdého. „Proč se prostě nemůžeš smířit s tím, že jsem tady, a vypořádat se s tím!“ Zakřičel zpátky, našel těžkou skleněnou kouli, kterou nikdy předtím neviděl, zastrčenou v jednom z rohů, a udeřil s ní do skla, které je oddělovalo.
Tom si vyděšeně položil ruku přes ústa a trhl sebou, když zrcadlo před ním prasklo. „Proč to děláš?“
Když prasklo, Billovy oči se rozšířily. Nikdy ho nenapadlo, že by zkusil rozbít jedno z oken, aby se dostal ven. To bylo až příliš snadné. „Protože tě potřebuju,“ odpověděl zoufale a znovu se rozmáchl koulí na své straně okna, prasklina se zvětšovala a po okrajích se rozprostřely vlasové praskliny.
Jak se ve stříbřitém skle objevovala další a další prasklina, Tom se vzdaloval víc a víc, napůl se bál projít kolem zrcadla, aby utekl dveřmi ven.
Nakonec sklo povolilo a obě strany se s cinkotem zřítily na zem. Tom proběhl kolem střepů, které teď zdobily jeho koberec, a Bill se nešťastně díval na holou zeď, kde bylo předtím okno, nyní orámované ostrými střepy rozbitého skla. „Ale proč?“ Zeptal se nahlas a přejel konečky prstů po tvrdém povrchu. Ani si nevšiml, jak se střepy u jeho nohou slévají a vtahují do koule. „Tohle není fér! Proč tu musím být sám!“ Křičel do éteru, zvedl kouli a rozbil ji o další okno, sklo se roztříštilo snadněji než to předchozí a s rachotem spadlo na podlahu. „Proč nemůžu jít taky ven? Proč nemůžu žít?“
Pod jeho vztekem se sypalo jedno okno za druhým, střepy se dál neškodně slévaly do malých louží, až nezbylo žádné okno, kterým by se dalo větrat. Bill upustil zbraň, křičel a sténal svou frustraci do prázdna. „Proč nemůžu být na druhé straně? Proč jsem tu uvězněný? Co jsem udělal tak špatnýho, že jsem dostal takový trest?“ Ptal se a přál si, aby ho někdo poslouchal. „Radši bych umřel, než žít takhle dál!“
Místnost kolem něj se rozmazala a Billovy oči se rozšířily. Kousek po kousku sledoval, jak jeho pokoj mizí, prázdné okenní tabule jedno po druhém přestávají existovat, rohy stěn se slévají do jedné plochy, nekonečné bílé pláně. Bill ani nestačil pomyslet na to, že by svá slova odvolal, než celý jeho svět nahradila bílá.
Bílá a studená.
Bill se zachvěl a obtočil ruce kolem svého štíhlého těla ve snaze zastavit chlad, který ho přes tričko bičoval. Všude, kam se podíval, byla bílá; studená, vlhká bílá přimrazující jeho bosé nohy k zemi. „Já to tak nemyslel,“ zašeptal a přešlapoval na místě, aby mu nohy nezmrzly. „Vrátím se zpátky, prosím, tohle jsem nechtěl.“ Znovu se zachvěl, koutkem oka zachytil náznak světla a otočil se k němu. I ten malý záblesk světla byl lepší než mrznout v bělostné tmě.
Bill vylezl na verandu menšího domu a podíval se na sníh, který se za ním hustě snášel, foukal a vířil krajinou a vše přikrýval pod svou peřinu vloček. Ještě jednou se zavrtěl, než zvedl ruku a zaklepal na dveře.
„Bille!“ Vykřikla žena, která mu otevřela. „Co proboha děláš venku v tomhle počasí a v tomhle oblečení?“ Zeptala se a rychle ho postrčila dovnitř. „Myslela jsem, že jsem tě vychovala líp.“
„Promiň, mami,“ zamumlal omluvně a nasál teplo domova. „Nevěděl jsem, že bude sněžit až tak moc.“
„To není omluva!“ Vykřikla znovu a naštvanost se při synově rozpačitém výrazu rychle rozplynula. „Oh… no, alespoň si to budeš příště pamatovat, že? Tak pojď, teď chci, abys šel nahoru a dal si horkou vanu. Udělám ti polévku.“ Odmlčela se a prohrábla mu dlouhé černé vlasy. „Přísahám, že rosteš jako z vody.“
Bill ji s úsměvem objal a opřel si bradu o její rameno. „Díky, mami. Mám tě rád.“
„Taky tě mám ráda, chlapče. Teď se běž vykoupat. Nechci, abys byl nemocný.“
***
Tom si před tím dnem na nic nepamatoval. Bylo to, jako by najednou mrkl a ocitl se v místnosti za okny, plně zformovaný, dospělý, ale bez vzpomínek, o kterých by mohl říct, že jsou jeho vlastní. Nikdy mu to však nepřipadalo divné. Vždycky to bylo takhle. A takhle to bude navždycky. Vždyť kdyby tomu tak nebylo, musel by si pamatovat něco jiného, ne?
Nebo ne?
KONEC 1. řady, bude následovat pokračování
autor: Gaja
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
