autor: Gaja
Tom vzhlédl k neznámému zvuku tekoucí vody a sledoval jeho zdroj u jednoho z mnoha oken na stěnách místnosti. Tohle bylo zamlžené, výhled za ním byl zatažený a mlhavý. Instinktivně přejel rukou po povrchu a snažil se ho vyčistit, ale marně. „To je divný,“ zamumlal si pro sebe, vyhrnul lem trička a látkou otřel sklo. V tu chvíli si všiml rozmazané postavy pohybující se na druhé straně skla.
Tom se naklonil blíž k oknu a zmateně zakroutil hlavou, když se šmouha v podobě těla pohybovala v jeho zorném poli. Snažil se ji sledovat, ale náhle se mu opět ztratila z dohledu, aby se po chvilce zase vrátila a setřela kondenzát na skle mezi nimi, čímž odhalila hubeného chlapce s hnědýma očima, který měl kolem hlavy omotaný obrovský bílý ručník.
„Sakra!“ Vykřikl Tom a rychle couvl od okna, vyděšený tím náhlým zjevením. „Kdo sakra jsi?“
Chlapec na druhé straně skla si ho nevšímal, protíral si oči a dloubal se v malém pupínku, který se mu právě tvořil na bradě.
„Haló? Tak trochu s tebou mluvím, víš?“ Tom přistoupil zpátky k oknu a zamával černovláskovi rukama před obličejem. „Copak ty… ach bože, nedělej to, jsem tady!“ Tom nakrčil nos, když druhý chlapec odmotal dlouhou nit a pustil se do práce na svých zubech. „Hej, no tak, nech toho,“ řekl Tom a zaklepal na sklo.
Bill zamrkal a přerušil svou práci, ústa měl stále ještě otevřená a rozhlédl se po zdroji hluku. Uvolnil nit mezi zuby a než promluvil, rychle si odplivl do umyvadla. „Haló?“ Zeptal se tiše.
„No konečně. Tak kdo jsi?“ Zeptal se znovu Tom a zkřížil ruce na prsou.
Bill znovu zamrkal, pokrčil rameny a vrátil se ke své zubní hygieně.
Tom si povzdechl. „Fajn, tak si trhni. Mám spoustu jinejch oken, na který se můžu koukat,“ řekl Tom pohrdavě a chystal se odejít. Udělal jen tři kroky, než se ohlédl přes rameno, aby se přesvědčil, jestli se dočkal nějaké reakce.
Bill si jen kloktal.
Tom pozvedl obočí, odšoural se zpátky k okraji okna, chvíli mlčky čekal, a pak skočil zpátky před něj. „Baf!“
Nic.
„Nevidíš mě?!“ Vykřikl Tom a divoce mával rukama před Billem, ale bezvýsledně. „Vypadáš legračně a máš divný zuby,“ prohlásil hlasitě a sledoval, jestli se ozve nějaká reakce z druhé strany. „A to mě ani neslyšíš? Nebo…“ zamyšleně natáhl ruku a znovu zaklepal na sklo.
Tentokrát Bill nadskočil a rozhlédl se, jestli něco nespadlo.
V místnosti za okny Tom radostně vykřikl.
„Haló?“ Zeptal se Bill znovu, tentokrát hlasitěji.
Tom rychle zaklepal na sklo.
Bill obrátil pozornost k zrcadlu a vytřeštil oči. „Je tam… něco?“ Zeptal se, naklonil se a přejel konečky prstů po vlhkém povrch. Tom znovu zaklepal a Bill s výkřikem odtáhl ruku. Přísahal by, že cítil, jak se sklo trochu pohnulo. V mžiku posbíral své oblečení z podlahy a vyběhl z koupelny, přesvědčený, že ho právě něco sledovalo, když se koupal.
Tom si za oknem povzdechl. Tohle bude chvíli trvat.
***
Trvalo to asi měsíc, kdy Tom Billa neustále sledoval a klepal na každé okno, kolem kterého prošel, když se Bill konečně přestal přesvědčovat, že slyší jen obvyklé zvuky starého domu. Poslední kapkou byl třetí den, kdy přišel ze školy domů a vstupní okno na něj vyťukalo melodii jeho oblíbené písničky. Naštvaný Bill odhodil batoh na zem a odšoural se do svého pokoje, místa, kde se klepání zdálo být vždy nejintenzivnější.
„Fajn, chápu to. Co chceš?“ Zeptal se Bill zrcadla s rukama v bok.
S touto možností Tom nepočítal. Mohl klepat na okna celý den, vyťukávat melodie a náhodné údery, ale nikdy ho nenapadl způsob, jak by s černovláskem na druhé straně mohl skutečně mluvit, kdyby konečně získal jeho pozornost. Dočasně otupělý tímto zjištěním zůstal mlčky stát s rukou připravenou před sklem.
„Oh, takže teď už nemáš co říct? Celej den na mě tyhle pitomý zrcadla dělají hluk, a když mě to konečně přestane bavit a snažím se zjistit proč, tak se ani nenamáháš mi odpovědět. Co kdyby ses nad tím zamyslel a na chvíli se uklidnil? Já si jdu pro úkoly, a až tě něco napadne, asi víš, jak mi dát vědět,“ odsekl Bill a dvakrát zaklepal na zrcadlo, než znovu z místnosti odešel.
Tom se za sklem zamračil, sedl si na podlahu u okna a chvíli přemýšlel. „I kdybych vymyslel nějaký plán, nemám šanci mu to vysvětlit, aby to pochopil,“ zamumlal si pro sebe a sledoval, jak Bill vchází zpátky do pokoje a vrhá se i s knihami na postel.
Oba chvíli mlčky seděli každý na své straně skla, Tom si pohrával se svými dredy a Bill pracoval na svém domácím úkolu. Každý nápad, který se Tomovi prohnal hlavou, vyžadoval, aby Bill už předem věděl, o co jde. „Tak tohle je na hovno,“ řekl Tom a cítil se úplně poraženě, když se převalil na záda a zíral na bílý strop pokoje.
„Hele,“ řekl Bill, posadil se na podlahu před zrcadlo a poklepal na sklo. „Došlo mi, že ty nejsi schopnej cokoliv vymyslet, protože jsi víc než pravděpodobně netělesnej a nejspíš jenom tak šumíš, tak jsem něco vymyslel sám.“ Bill vytrhl stránku ze svého sešitu a podržel ji před zrcadlem. „Jednou klepni, jestli to zvládneš přečíst.“
Tom se posadil a prohlédl si papír, na kterém byla úhledně přes celou horní stranu napsaná slova „Morseova abeceda“, následovaná legendou složenou z písmen, teček a čárek. „No není chytrej?“ Ušklíbl se Tom a jednou klepl na sklo.
Bill se zářivě usmál a pustil se do lepení papíru na sklo. „Nejsem si úplně jistej, jak uděláme ty tečky a čárky, ťukání je v podstatě jenom ťukání, ale napadlo mě, že bys třeba mohl místo čárek ťukat silněji. Šlo by to?“
Tom znovu zaklepal.
„Super,“ řekl Bill, znovu se usmál a přitáhl si sešit do klína. „Dělej to pomalu, jo? Neumím to nazpaměť, takže si budu muset každý písmenko vyhledat.“ Popadl tužku a nastavil ji nad papír. „První otázka, jak se jmenuješ?“
Tom si prohlédl papír na druhé straně skla, našel potřebná písmena a pomalu je vyťukával, aby si je Bill mohl zapsat.
„´Tom´. Tak tedy, rád tě poznávám, Tome,“ řekl Bill a usmál se na svůj odraz. „Já jsem Bill.“
„Taky tě rád poznávám, Bille,“ zaklepal Tom svoji odpověď a usmál se na svého prvního přítele.
autor: Gaja
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
