autor: Gaja
„Co sis přál?“ Vyklepal Tom na sklo a použil hovorovou formu morseovky, kterou s Billem za poslední rok vypracovali.
Bill seděl na podlaze se zkříženýma nohama před zrcadlem ve svém pokoji a obrátil oči v sloup. „To ti nemůžu říct,“ odpověděl nahlas. „Když ti to řeknu, tak se to nesplní.“
„Aspoň naznač?“ Zaklepal Tom a pozvedl obočí.
Bill zaklepal dvakrát, což bylo známé vyklepání slova ´ne´, a zavrtěl hlavou.
Dveře ložnice se otevřely a jeho matka strčila hlavu dovnitř. „Zase se předvádíš před zrcadlem, zlatíčko?“ Zeptala se s úsměvem. „Pojď, oslavenče, je čas jít spát.“
„To nemůžu zůstat dlouho vzhůru ani na svý narozeniny?“ Zeptal se a předstíral, že ho ta samotná myšlenka překvapila.
„Ne, když je zítra škola. Za dvacet minut bude zhasnuto, jasný?“
„Dobře, mami,“ odpověděl Bill jednoduše. Sledoval ji, dokud dveře znovu nezavřela, a pak si tiše povzdechl. „Už se nemůžu dočkat, až budou zimní prázdniny.“
„Proč?“ Zeptal se Tom.
„Protože jedu k tátovi, a u něj můžu jít spát, kdy budu chtít,“ odpověděl Bill.
Tom se lehce zamračil. „Beze mě.“
Bill mu zamračení oplatil. „Je to jen na měsíc. Vrátím se dřív, než si vůbec všimneš, že jsem pryč. Kromě toho, víš, že bych neodjel navždy. Nejdřív bych vymyslel způsob, jak tě vzít s sebou,“ řekl s úsměvem a nechal prsty nečinně spočinout na povrchu skla.
„Já vím,“ odpověděl Tom a položil prsty na Billovy, jak nejlépe uměl. „Bude to nuda.“
„Určitě najdeš něco, co tě zabaví. Neboj, věřím ti. Přece, jsi tam celou tu dobu, co ses tam schovával a než jsme spolu začali mluvit, musel něco dělat. Nedokážu si představit, že bys celou tu dobu trávil jen špehováním. Nejsme zas tak zajímaví,“ řekl Bill a věnoval svému zrcadlovému odrazu úsměv.
„To ne, ale ty sprchy…“ odpověděl Tom a s úsměvem na tváři vyťukal pomalou, zamyšlenou elipsu.
„Uh, Tome!“ Řekl Bill, bouchl do zrcadla a s nakrčeným nosem ucukl. „Mluvíš o mojí mámě!“
„Říká kdo? Bill je čistotný kluk.“
Billovy oči se na chvíli rozšířily, než sklopil hlavu a za clonou vlasů skryl ruměnec. „Nechci, abys mě špehoval,“ odpověděl rozpačitě a podíval se na Toma skrz vlasy.
„Ale chceš,“ opáčil Tom.
„Ani náhodou…“
„Bille, zlato, odlož ten telefon! Je čas jít spát!“ Zavolala na něj matka ze schodů.
Bill si povzdechl. „Dobře, mami! Dobrou noc!“ Zavolal zpátky. „Myslím, že jestli chceme dokončit tenhle rozhovor, budeme muset počkat do zítřka, až zmizí ta bachařka,“ řekl a přešel ke dveřím, aby zhasl světlo. Tom ve tmě zaslechl známé šustění, jak se Bill převlékal do pyžama, a čekal na zvuk pohybu peřiny, až Bill vleze do postele. Nadskočil, když k němu znovu dolehl Billův hlas, byl tichý a blízko. „Nevadí mi, když mě budeš špehovat,“ zašeptal rychle a lehce se dotkl zrcadla. „Dobrou noc.“
Tom se nad Billovým sentimentem usmál a natáhl ruku, aby vyťukal odpověď. „Dobrou. Lásko.“ Na druhé straně oken by přísahal, že slyšel, jak Bill na chvíli přestat v posteli šustit, a znovu se usmál. Spokojeně se schoulil k hladkému okennímu sklu a usnul.
***
Tom měl pravdu, svět byl mnohem nudnější, když tu Bill nebyl. Billovi rodiče se dívali na filmy, které nebyly ani zdaleka tak zajímavé jako ty, které sledoval Bill, a jejich uhlazené rozhovory Toma rychle omrzely. Během prvního týdne Billovy nepřítomnosti, kterou Tom pečlivě sledoval v kalendáři v kuchyni, si Tom oblíbil trávit většinu času buď pozorováním světa skrz dobře umístěné okno v obývacím pokoji, nebo se choulil a spal u okna v Billově pokoji.
Ale když skončil první týden, Tom si všiml, že něco není v pořádku.
Toho rána se probudil, stejně jako většinu dnů před tím, do výhledu na Billův pokoj. Jeho boty stále ležely uprostřed pokoje, kde je nechal, a i postel byla stále neustlaná. Tom nakrčil čelo, podíval se blíž na výhled před sebou a snažil se vzpomenout, jestli byl vždycky tak mlhavý. „To je divný,“ zamumlal nahlas, natáhl si kalhoty a přešel od okna k oknu, přičemž zjistil, že ze všech je vidět o něco hůř než předtím.
Toho rána to přičítal jarnímu úklidu na druhé straně okna. O týden později už o tom nebyl tak přesvědčený.
„Co se to děje?“ Ptal se sám sebe znovu a znovu, když přebíhal mezi okny a marně se snažil zahlédnout něco, cokoli kromě mléčně bílé barvy, která pokrývala jejich povrch. „Proč to už nefunguje?“ Tom se v panice snažil setřít povrch oken, ale dočkal se jen plných rukou prachu. Rychle sebou trhl, setřásl ho z rukou a zbytek si otřel do trička. Zakňučel, schoulil se do rohu místnosti a sledoval, jak se mu před očima stále víc a víc rozmazává jediný kontakt se světem.
Tom nevěděl, jak dlouho seděl v rohu pokoje, s rukama ochranitelsky obtočenýma kolem kolen, zatímco všechno kolem něj bylo čím dál temnější a celý jeho svět se neúprosně nořil do tmy.
***
„Mami, jsem doma!“ Zavolal Bill, lehce zamával zrcadlu v chodbě, a pak upustil tašky na podlahu. „Jsi tu vůbec?“
„V kuchyni, chlapče! Běž se umýt, za půl hodiny je večeře. Doufám, že tě táta nepřecpal, než tě odvezl,“ zavolala Billova máma z vedlejší místnosti.
Bill se provinile poplácal po plném břiše. „Ehm, aspoň, že ne k prasknutí,“ odpověděl nejistě a vyrazil po schodech do koupelny. Zamkl za sebou dveře a usmál se na zrcadlo nad umyvadlem. „Hej, ty, chyběl jsem ti?“ Zeptal se a na okamžik se dotkl povrchu. „Bylo divný se u táty dívat do zrcadel a vědět, že mě z nich nikdo nepozoruje, víš? Byla to prostě jen… zrcadla.“ Nakrčil nos, zapnul vodu a namydlil si ruce. „Celou dobu jsem na tebe myslel. Není to divný? Asi jsem si zvykl, že tu každou noc se mnou někdo je, a tam najednou nebyl. Bože, bez toho ťukání bylo takový ticho. Myslím, že jsem tátu kapku přiváděl k šílenství, když jsem při večeři jen tak klepal do stolu, ale prostě jsem si nemohl pomoct a chtěl to slyšet.“ Bill si opláchl ruce a tiše si povzdechl. „Chyběl jsi mi.“
Bill se zastavil, aby počkal na odpověď, a tiše se zamračil, když nastalo ticho. „Tome? Spíš tam?“ Zeptal se a poklepal na zrcadlo. „Neříkej mi, že jsem si vylil srdíčko a ty chrápeš?“
Opět se mu nedostalo odpovědi, jen ticho. „Tome? No tak, tohle není vtipný,“ řekl Bill a zaklepal na zrcadlo o něco silněji. „Aspoň mi dej vědět, jestli jsi na mě naštvanej nebo tak něco. Říkal jsem ti, že se vrátím, a hele, jsem tady! …Tome?“ Bill si nervózně skousl spodní ret a prudce zaťukal na sklo. „Jsi pořád tady, že jo? Musíš tam být, Tome. Jen… mi dej vědět, že tam jsi.“
Nic.
Billovy oči se rozšířily, když si zděšeně překryl ústa rukama. „Tome, tohle vážně není vtipný. Přestaň.“
„Bille, zlato, no tak, nemůžeš tam být zalezlý celý den!“ Volala na Billa matka ze spodního schodu.
„Jasně! Hned jsem dole!“ Zavolal na ni Bill zpátky a stále se upřeně díval do zrcadla. „Vrať se, prosím,“ zašeptal ke sklu a vyděšeně se naposledy láskyplně dotkl jeho povrchu, než seběhl dolů na večeři.
Bill se snažil večeři co nejvíce urychlit a po jídle poprosil o chvilku na odpočinek s argumentem, že je unavený z cesty, a spěchal zpátky do svého pokoje v dalším zoufalém pokusu kontaktovat Toma. Sundal zrcadlo ze zdi, opřel si ho o noční stolek, rozvalil se na posteli a zíral na něj. „Nevzdám to, dokud něco neřekneš,“ řekl zrcadlu odhodlaně. „Takže bys to nám oběma mohl, kurva, ulehčit a prostě už něco vyklepat. Klidně mi řekni, ať jdu do prdele, je mi to jedno, jen prostě něco vyklepej.“ Bill se na chvíli odmlčel a dal Tomovi šanci odpovědět. „Fajn, tak já ti budu vyprávět, jak jsem se u táty měl.“
autor: Gaja
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
