autor: BrokenMirror
Vlna veder
„Bože,“ vydechl Bill. „To vedro mě zabije.“
Bill a Tom seděli venku na trávě s knihami všude kolem. Učili se na Billovu závěrečnou zkoušku z matematiky a přesunuli se ven, protože ani jeden z nich nevydržel sedět uvnitř a dívat se na slunce venku. Bill se ovíval, když si do úst strčil konec brčka a vypil ze sklenice poslední zbytek vody. „Kolik je stupňů?“
„Nevím… Hodně,“ řekl Tom a opřel se do trávy s kšiltovkou vedle sebe.
„Bože. Nevaříš se v tom?“ Bill kývl směrem k čelence, kterou měl Tom stále na hlavě, a k jeho oblečení, které muselo vážit nejméně deset kilo.
„Moje oblečení je aspoň vzdušný. Tvoje je přilepený k tělu. Nejspíš budeš muset použít nůžky, abys ze sebe ty džíny dneska dostal.“
Bill na něj vyplázl jazyk, ale musel souhlasit – nejspíš mu bylo mnohem větší horko než Tomovi, který měl v oblečení trochu místa.
„Jakou známku musíš dostat?“ Zeptal se ho najednou Tom se zavřenýma očima.
„Aspoň trojku,“ povzdechl si Bill. „Jsem odepsanej, že jo? Vždyť… moje obvyklý známky jsou pětka nebo čtyřka. Totálně odepsanej.“
Tom se podepřel na loktech. „Nejsi odepsanej, vždyť ti přece pomáhám já, ne?“
„Jsi tak namyšlenej,“ řekl Bill a zavrtěl hlavou, ale nedokázal se ubránit úsměvu.
Tom neodpověděl, jen se na něj podíval a Bill pomalu sklopil oči. „Opravdu těm pomluvám nevěříš?“ Zeptal se najednou a podíval se na Toma.
„Měl bych?“ Zeptal se Tom a sedl si normálně.
„Ne!“ Vyhrkl Bill s vytřeštěnýma očima. „Bože, to ne. Je nechutný, že si myslej, že bych…“ zarazil se a otřásl se. „Chci říct… s učitelem? Vždyť je mu tak čtyřicet nebo tak. To je prostě… uh.“
„Jsi z toho pořád ještě rozhozenej?“
Bill pokrčil rameny. „Přál bych si, aby tohle přestali jen tak rozhlašovat, ale já to dám… vždycky jsem to zvládl.“ Věnoval Tomovi malý úsměv, který mu lehce oplatil.
Když Bill vsál do úst brčko prázdné sklenice a Tom jen tak vytrhával trávu, nastalo příjemné ticho. Pak se Tom nadechl. „Můžu se tě na něco zeptat?“
Bill vzhlédl od své sklenice k Tomovi, který si pohrával s lemem trička. „Jasně…“ řekl pomalu; trochu unaveně kvůli Tomovu zvláštnímu pohledu.
„Tohle je… bude to znít hrozně divně. Ale o nic nejde, okay? Jen jsem zvědavej… chodíš… s někým?“
Bill zvedl obočí. „Oh, wow…“ lehce se zasmál, než se uklidnil. „Upřímně, Tome, vypadá to, že bych někoho měl? Kdyby jo, tak bych každej víkend netrávil s tebou, ne?“ Zasmál se.
Teď se usmál i Tom a už nevypadal tak nervózně. „To asi ne. Takže, měl jsi, ehm, hodně… kluků?“
„Jednoho.“
„Oh.“ Tom vypadal překvapeně. „… Holek?“
„Dvě.“
„Vážně?“ Teď vypadal ještě překvapeněji.
„Bylo mi třináct a chtěl jsem mít jistotu… Chtěl jsem jen zkusit, jestli to funguje, víš?“ Tiše se zasmál. „Řekněme, že nefungovalo – oba to byly velmi traumatizující zážitky, které už nikdy nechci zažít.“
Tom se zasmál.
„A co ty, Tome?“ Zeptal se Bill, posadil se do tureckého sedu a opřel se o ruce. „Kolik holek jsi pustil do svýho života?“
„Přesný číslo si teď nevybavuju,“ řekl Tom a předstíral, že opravdu usilovně přemýšlí.
„Bylo jich tolik, jo?“
Usmál se a pokrčil rameny. „Pěkná řádka.“
„Ale Odette byla výjimečná, ne?“
„Ani bych neřekl…“ Tom se pomalu poškrábal na nose. „Byla okay.“
To Billa nepřesvědčilo. „Byli jste spolu rok.“
„Jo, byli… ale já nevím… Nakonec se z toho stal, no víš… stereotyp, nic novýho, jako bychom spolu byli snad sto let. A než jsme si to vůbec uvědomili, stali se z nás znovu spíš kamarádi.“
Bill přikývl a chvíli Toma pozoroval, než se rošťácky usmál. „Nejsi… gay, že ne, Tome?“ Musel se v duchu dětinsky zachichotat.
Tomovy oči se rozšířily, když se rozkašlal. „Cože? To je směšný.“
„Proč je to tak směšný?“ Ve skutečnosti se to Billa nijak nedotklo, ale uměl to zatraceně dobře předstírat, a tak Tomův pohled trochu změkl.
„Ne, já – já nemyslel jsem, že ty…“ zasténal Tom a stiskl si spánky, Bill se nad ním slitoval a ušklíbl se.
„Jen si dělám srandu. Vím, že nejsi gay.“
„Oh. Dobře. To je dobře…“
Bill tiše protočil očima a otřel si pot z čela. Opravdu měl pocit, že shoří. „Myslím, že dostanu úpal,“ řekl Tomovi a oběma rukama si ovíval obličej.
„Tak to by ses měl napít něčeho studeného, nebo se aspoň převléknout do něčeho, co není… černý.“
„Uh, s tím se teď nebudu obtěžovat.“
„Černá pohlcuje světlo, víš. Všechno to přitáhne a zahřeje materiál. Bílá je za takových slunečných dnů mnohem lepší, ta světlo nepohlcuje, ale odráží.“
Bill na něj zíral a zvedl obočí. „… Díky, pane profesore, oceňuji vaši starostlivost.“
„Tak fajn, pokud tedy divu nezajímá věda, možná bychom měli…“ Tom se odmlčel a očima přejížděl po školních učebnicích, které ležely v trávě.
„Ne,“ řekl Bill neomaleně, když zjistil, kam směřuje Tomův pohled. „Na to ani nemysli. Je až moc velký, příšerný horko na to, abychom s tímhle pokračovali.
Tom jen pokrčil rameny. „Pokud je ve škole čtyři sta studentů a je tam o padesát procent víc kluků než holek, kolik je tam holek?“
Bill se na Toma podíval s nechápavým výrazem, než zakňučel. „Je tu moc velký horko, Tome.“
„Kolik holek?“
„Já nevím, kurva!“
„Přemýšlej. Není to tak těžký.“ Nasadil ten svůj otravný úsměv, který Billa donutil zamračit se a zaskřípat zuby.
„Nemám tě rád, víš to?“
„Oh, tak to už pomalu v žebříčku stoupám, ne?“ Znovu se zasmál, stále opřený o lokty. „Před dvěma týdny jsi mě nenáviděl, a teď mě prostě jen nemáš rád. Hádám, že příští týden zjistíš, že mě máš rád, co?“
Bill znovu protočil očima, vstal a očistil si džíny od trávy. „Myslím, že si přece jen nakonec pro tu colu dojdu.“
„Okay,“ řekl Tom. „Když už jsi v tom, přemýšlej o mé otázce.“
„Jasně!“ Vykřikl Bill ode dveří.
Vešel do domu a úlevně vydechl, protože vzduch, který ho přivítal, byl mnohem chladnější než ten venku. Cestou do kuchyně se ovíval.
Tom měl ale pravdu, pomyslel si, když otevřel ledničku a s radostí uvítal mrazivý chlad, který ho při tom zasáhl. Nebylo to tak, že by ho nenáviděl, ale ani ho neměl zrovna v lásce… na tom klukovi bylo něco naprosto otravného; byl to takový svatoušek, takový všeználek. Z toho, jak Billa vždycky přelstil, aby mu odpověděl na jeho otázky, a z toho, jak se uculoval a nakláněl hlavu na stranu, mu naštváním naskakovala husí kůže. A nejzvláštnější na něm bylo, že se dobrovolně vykašlal na své kamarády, aby ho mohl doučovat – vykašlal se na své cool „gangsterské“ kamarády, aby se pokusil naučit nějakého rozmazleného spratka počítat. To mu prostě nešlo do hlavy. A Tom dokonce řekl, že ho má rád… Myslel to vážně?
Bill ucítil, jak se mu v koutku rtů objevil úsměv, než tomu stačil zabránit. Tohle mu moc lidí neřeklo a on pocítil zvláštní pocit v žaludku, nevěděl, jestli je to příjemné, nebo ne… možná obojí.
Bill zavrtěl hlavou, aby přestal přemýšlet nad takovými věcmi a zaměřil se na obsah lednice. Jeho pohled upoutaly dvě plechovky coly, které popadl, zavřel dveře a otočil se, aby znovu zamířil ven. Nestihl udělat ani krok, když jeho tělo narazilo do jiného a plechovky spadly na podlahu mezi jeho nohy. Naštěstí byly plastové, takže se nerozbily, ale zakutálely se pod stůl.
Bill zalapal po dechu a zlostně zíral na Toma, který byl momentálně mnohem blíž, než by se mu líbilo. Billovy ruce přistály na hrudi druhého chlapce a ani ho nenapadlo je sundat, jen na něj zíral.
„Proboha, promiň, jen jsem chtěl…“ zamumlal Tom až po čtvrt vteřině a podíval se mezi jejich nohy na plechovky na podlaze. Bill měl ruce stále na jeho hrudi, jelikož oba byli až příliš zaskočení, než aby se vůbec pohnuli.
Tom se podíval do Billových zamračených očí. Nikdy předtím si nebyli tak blízko (to, jak na něj Bill spadl ze spaní, se nepočítalo), vlastně se jeden druhého skoro ani nedotkli.
Bill nevěděl, jak dlouho tam stáli, nejspíš jen tři vteřiny, ale jeho oči změkly, když se podíval do Tomových. Jeho mozek se roztekl a on přemýšlel, jak mu mohly připadat modré oči přitažlivé, když hnědé dokázaly být tak hluboké…
Tom stál úplně nehybně, když si Bill olízl rty, a pak se k němu pomalu naklonil.
Když se jejich rty poprvé setkaly, čas se zastavil a on přestal přemýšlet, když pomalu svými rty hladil Tomovy. O tři vteřiny později jeho mozek znovu zapnul. Líbal Toma. Líbal Toma. Nebo to byl Tom, kdo líbal jeho? Přesně tak to určitě bylo. Se zaúpěním se odtáhl, a než stačil cokoliv udělat, aby se ovládl, uštědřil mu facku.
Bill ustoupil a vytřeštil oči. Na dvě plechovky coly na podlaze úplně zapomněl.
„Bille,“ začal Tom, ale Bill rychle zavrtěl hlavou a vyběhl z místnosti.
***
Když Bill dorazil do parku, byl už celý udýchaný. Opřel se rukou o kmen stromu a sehnul se, jelikož se mu dech zadrhával v krku. Jeho čelo bylo orosené potem, ale neměl sílu se o to starat. Co se to sakra právě stalo?
Narovnal se a ztěžka polkl, když měl mžitky před očima. Opřel se o kmen a zavřel oči. Jak to mohl dovolit?
„Oh, bože,“ zakňučel, když sklouzl po kmeni stromu do trávy.
To bylo tak trapné; nemyslel si, že by se Tomovi dokázal znovu podívat do očí. Bylo teď všechno nenávratně zničené?
Už nemohl dovolit, aby ho Tom doučoval a z matematiky propadne… Perfektní. Prostě perfektní.
Stále si opakoval, že on Toma nepolíbil, že to Tom políbil jeho. Políbil, že? Bill však věděl, že ne, zakňučel, sklonil hlavu a schoval ji do náruče. Ze všech těch myšlenek ho bolela hlava a horko ho pomalu ubíjelo. Přemýšlel, jestli je Tom stále u něj doma – nejspíš ne, nejspíš odešel domů, když Bill utekl.
Ale pak, když ucítil ruku na svém rameni, ztuhl. Kdyby ta ruka nebyla velmi, velmi malá, otočil by se a seřval toho, kdo se ho odvážil dotknout. Bill pomalu zvedl hlavu a otočil se. Setkal se s obrovskýma, jasně modrýma očima, pihami a dlouhými, černými vlasy, které byly stuhami svázané do dvou culíků.
„Je ti dobže?“ Zeptala se holčička s ustaraným výrazem. Nemohlo jí být víc než pět. Bill jen nechápavě přikývl a dál se na ni díval. Copak ji matka neučila, že nemá mluvit s cizími lidmi? „Proč jsi smutný?“ Zeptala se, našpulila rty a naklonila hlavu, jako by byla štěně se zlomenou packou.
„Jsem,“ začal Bill. „Nejsem… já – kdo jsi?“
Holčička si sedla na kolena vedle něj a její světle žluté šaty se rozprostřely kolem. „Máš hezké vlasy,“ řekla a vjela mu malou ručkou do vlasů.
„Ehm… Díky.“ Bill začínal být trochu vyděšený, a to nejen proto, že mu to dítě sahalo na vlasy. Vypadala jako ty děti ze strašidelných filmů, které se objeví u vaší postele a v noci na vás zírají, než vytáhnou nůž a podříznou vám hrdlo.
„Byl na tebe někdo zlý?“ Zeptala se a spustila ruku do klína. „Když na mě byl zlý jeden kluk ve školce, seděla jsem přesně jako ty.“
Bill se zamračil. „Jsi ještě moc malá, než abys to pochopila. Proč si nejdeš hrát na pískoviště nebo co to dneska děti dělají?“
Dívka mu však neodpověděla; dívala se do klína. „Když na mě byl kamarád zlý, schovala jsem se pod stůl,“ řekla. „Řekl, že chce být můj kluk a-“ její hlas se změnil v šepot, když dodala: „-dal mi pusu. Fuj!“
„A ty ses schovala pod stůl?“
Přikývla, až jí poskočily culíky. „Pak si vlezl pod stůl za mnou a řekl, že ho to mrzí,“ usmála se a podívala se na Billa. „A řekl, že si myslí, že jsem roztomilá, a že by chtěl být můj kluk, ale že nemusíme dělat takové fuj věci, jako jsou pusinky.“
Proč mi to říká? Vypadám snad jako nějaká její kamarádka? Počkat… na to nechci znát odpověď.
„Jste teď spolu?“ Bill zjistil, že bude nejlepší ji zabavit. Možná pak rychleji odejde.
Znovu přikývla.
Kéž by i život dospělých byl takhle jednoduchý.
Další věc, kterou řekla, ho donutila rozšířit oči: „Nechej ho, aby ti pomohl.“
autor: BrokenMirror
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
