autor: shetookmetanzen
„Kurva, kurva…“ opakoval Bill, když se prodíral davem ke své bráně. Nesl s sebou tašku na notebook, velkou cestovku a svůj tlustý šedý zimní kabát a ze všech sil se snažil stihnout své zatracené letadlo. Dneska bylo všechno úplně špatně. Málem zmeškal svůj první let z L. A. do New Yorku, a teď utíkal k letadlu, které ho mělo dopravit domů, do Berlína.
„Let BER7249 z New Yorku do Berlína byl kvůli sněžení zrušen. Další let bude oznámen, jakmile…“
Billovy oči se pomalu rozšířily a on ztuhl na místě, neschopen jediného slova. Kvůli tomuhle běžel. S hlubokým povzdechem se otočil, aby se vrátil do Starbucks, když vtom do něj někdo vrazil a on spadl na svůj kostnatý zadek. Bill vykřikl bolestí a poděkoval vyšším silám, že zachránily jeho laptop před rozdrcením pod ním, protože spadl hned vedle něj.
„Ach můj bože, je mi to tak líto, měl bych dávat větší pozor, kam jdu! Pomůžu vám vstát,“ slyšel mluvit druhého. Zároveň se před ním objevila ruka, které se chytil a s pomocí té druhé osoby se zvedl na nohy.
„Ne, já se neměl takhle zastavovat, promiňte. Děkuji vám, pane,“ řekl Bill s lehkým úsměvem a posbíral ze země své věci, než se narovnal, a konečně se postavil čelem k neznámému. Který vlastně vůbec nebyl neznámý. Bylo velmi těžké říct, který z těch dvou mužů byl překvapenější, když na sebe zírali, jako by oba viděli ducha.
„Bille?“
„Tome?“
Stáli tam a nemohli od sebe odtrhnout oči. Ještě před sedmi lety by tu byli spolu, chodili by ruku v ruce, smáli by se a vtiskávali si polibky na tváře, zatímco by se na ně ostatní dívali a odsuzovali je, nebo by si jich možná vůbec nevšímali. Před sedmi lety nebyli jen Tom a Bill, ale Tom a Bill. Opravdu, šíleně, hluboce zamilovaní. Ale teď už ne. Před čtyřmi lety (a pár měsíci) se po více než roce hádek kvůli každé prkotině rozvedli.
Od té doby se neviděli a kvůli jejich velmi odlišnému způsobu života, který teď vedli, si mysleli, že se už nikdy nesetkají. Tom byl byznysmen, stále na cestách nebo v hotelu. Jeho povýšení zahnalo jejich manželství do hluboké propasti a nikdy se z ní nedokázalo dostat, což ukončil až jejich rozvod. Bill byl pediatr a měl dobrou práci v nemocnici se spoustou milých kolegů a úžasných pacientů. Ztratili v čase jeden druhého. Čas se totiž nikdy nezastavil.
„Let AAL104 z New Yorku do Londýna byl kvůli sněžení zrušen. Další let…“
Tom se podíval na velkou tabuli vedle nich, která ukazovala lety. Dokud nepřestane sněžit, byly všechny lety zrušeny. Zhluboka si povzdechl a prohrábl si vlasy. Bill si všiml, že Tomovy vlasy jsou stále dlouhé. Ale už žádné dredy. Teď byly jen tmavě hnědé a vzadu na hlavě svázané do drdolu. Muži to velmi slušelo, i když mu už táhlo na třicet. Tom byl vždycky nesmírně pohledný a v obleku, který měl na sobě, vypadal ještě lépe. Stres se začínal podepisovat na jeho nebohém obličeji v podobě drobných vrásek a váčků pod očima. Bill sám měl také dlouhé vlasy, ale rovné a černé jako noční obloha, které mu sahaly až k lopatkám. Když měl volno, jako třeba dnes, rád se také líčil. Nic tak radikálního jako v pubertě, teď už nevypadal jako mýval. Jen trochu černé tužky kolem oříškových očí. Koneckonců už mu bylo osmadvacet.
„Skvělý. Nic mi neletí,“ oznámil Tom, aniž by vlastně věděl proč. Billovi to mohlo být jedno. Nejspíš tu uvízl taky.
„Mně taky ne.“
Tom přikývl a otočil hlavu, aby se znovu podíval na svého bývalého manžela. Bill vypadal nádherně a nezestárl ani o den. Kousl se do svého dříve propíchnutého spodního rtu, když přemýšlel, jestli by měl být zdvořilý a nabídnout mladšímu muži, jestli by ho nedoprovodil na šálek kávy.
„Takže, nechceš…“
„Nechceš jít…“
Oba zrudli a zadívali se do země. Tohle bylo tak trapné.
„Jen jsem si říkal, jestli by sis nedal kafe nebo něco? Nemáš hlad?“ Zeptal se Tom po chvíli mlčení. Bill lehce přikývl a podíval se do hnědých očí toho druhého.
„Když už máme čas a je půl sedmé, tak…. večeře?“
„Večeře.“
***
Zhruba o hodinu později seděl Bill v nejhezčí restauraci na letišti a jedl ravioly. A nejen tak ledajaké ravioly; byly to ty nejlepší, co kdy ochutnal. Naprosto vynikající. Natáhl se pro sklenku s vínem a usrkl červené tekutiny. Víno prostě miloval.
Bez ohledu na to, jak chutná večeře to byla, atmosféra byla nesmírně rozpačitá. Kromě toho, že jim Tom oběma objednal, nikdo z nich nic neřekl. Oba měli pocit, že by něco říct měli, ale nevěděli co.
„Jak… jde teď život?“ Vyhrkl Bill. Hned poté sklopil pohled zpátky ke svému talíři. Byla blbost se na tohle ptát. Slyšel, jak se Tom uchechtl, ale neznělo to, jako by se mu ve skutečnosti smál.
„Život jde fajn. Daří se mi dobře a abych byl upřímný… budu povýšen. A neustále dostávám nabídky od jiných firem. Zatím mi žádná z nich nedokázala nabídnout nic jiného než víc peněz. Kolegové jsou taky důležití a já o ty svý nechci přijít! Takže pořád stejná firma, víc peněz… a lepší kancelář.“
Bill se tiše zasmál a podíval se na svého bývalého manžela. „Jsem vážně rád, že se ti daří dobře… Nemůžu říct, že bych se já měl špatně.“ Propíchl vidličkou poslední ravioly a strčil si ji do úst. Lepší než sex. Bill miloval dobré jídlo a Tom také. Na tom se nikdy nic nezměnilo.
Tom se usmál, když pozoroval Billa, jak usrkává trochu drahého vína. Nemohl to popřít, Bill byl pořád zatraceně krásný. A na okamžik si nebyl schopen vzpomenout, proč se jejich cesty vlastně rozešly. Byli tak zamilovaní, tak šťastní. To práce je od sebe oddělila. Tom by lhal, kdyby tvrdil, že nelituje, že si Billa nechal takhle proklouznout mezi prsty. Miloval mladšího muže až na Měsíc a zpět. Milionkrát.
„Takže… na tebe někdo čeká doma?“ Zeptal se, aniž by vlastně věděl proč. Nechtěl slyšet kladnou odpověď. Bill zavrtěl hlavou a Tom z nějakého důvodu pocítil nával úlevy.
„Ne, nebudu lhát. Po tobě jsem už nikoho neměl,“ povzdechl si Bill. „Nejde o to, že bych nechtěl nikoho po svém boku… Jen se prostě nikdo nenašel. Jsem jablko, do kterého už někdo kousl,“ usmál se Bill.
„Nejsi!“ Ozval se rychle Tom. „Jsi sice rozvedený, ale no tak, Bille…. Kdo by tě nechtěl?“
„Ty. Očividně.“
Tom polkl a odvrátil pohled. Pravda vždycky bolí.
„O to nejde,“ zamumlal a podíval se na mladšího muže. „Já… moje práce, víš, jen jsme… měli jsme na sebe příliš málo času. Nikdy jsem po tobě nepřestal toužit…“
Bill zavrtěl hlavou a dopil sklenku. „Už to nechci slyšet. Chápeš? Už jsou to čtyři roky. Já jsem se posunul dál a ty taky.“ Podíval se na Toma a maličko se usmál, ale Tom viděl, že to vypadá… falešně. Nebo smutně. Nebo obojí. „Děkuju ti za úžasnou večeři, Tome. Jsem rád, že jsme se potkali, a jsem rád, že spolu můžeme mluvit bez slz. Ale my… my jsme skončili. Už před lety. Prostě to už nechme být a možná třeba zajdeme na kafe, když se někdy znovu potkáme.“ Vstal, zvedl tašku, vytáhl z ní pár bankovek a položil je na stůl. V žádném případě nechtěl Toma nechat platit. Bill beze slova zamířil ke dveřím a nechtěl si přiznat, že ho v očích pálí slzy.
Tom sledoval, jak Bill vstává a míří ke dveřím. Zaváhal, nevěděl, co by měl v takové situaci dělat. Aniž by o tom pořádně přemýšlel, odsunul židli, sebral ze stolu peníze a rozběhl se za Billem, přičemž ho chytil za zápěstí. Ne příliš pevně, ale dostatečně pevně, aby se ujistil, že mu neuteče.
„Co chceš, Tome?“ Bill si zoufale povzdechl a otočil se čelem ke svému bývalému manželovi. Tom viděl, jak se mu v očích lesknou slzy a jeho srdce skoro puklo. Nesnášel, když Billa viděl takhle. Starší muž polkl, chvíli se díval na jejich boty a snažil se zformulovat větu, která by dávala smysl.
„Já…“ začal a hlas se mu lehce třásl, když se konečně podíval do Billových oříškových očí. Ty krásné oříškové oči, které viděl už milionkrát. „Omlouvám se. Nechtěl jsem tě ranit, Bille. Prosím, ještě neodcházej. Dej mi ještě šanci…“
„Máš čtyři roky zpoždění! Trvalo mi tak dlouho, než jsem se postavil na vlastní nohy, než jsem se naučil žít sám. Nebudeš mě zase tahat na dno. Už nikdy, Tome. Nech mě vrátit se k mýmu životu, zatímco ty se vrátíš ke svýmu,“ žadonil Bill. Zavrtěl hlavou a pokusil se vymanit ruku z Tomovy, když ho stále držel.
„Mně taky, Bille! Trvalo mi to stejně dlouho. Možná jsem idiot, že jsem tě nechal jít, že jsem ti zlomil srdce, ale proboha, nejsem hlupák. Pořádně jsem to posral…“
„To si teda piš.“
„Já to vím. Okay? Teď už vím, jak moc to bylo špatně. Ale Bille… Můj Billie. Prosím, dej mi ještě jednu šanci. Já jen… chci si o tom promluvit. To jsme nikdy neudělali a ty to moc dobře víš! Žádám tě jen o šanci se ti omluvit. Chci, abychom se vrátili ke svým životům s úsměvem na tváři, v míru, bez nenávisti mezi námi. Možná dokonce jako přátelé… Vím, že toho chci hodně. Po tom všem. Ale… uděláš to pro mě? Přísahám, že pak už tě nechám na pokoji. Jen nechci, aby sis mě pamatoval jako svýho ex kreténa. Chci, aby sis nás pamatoval tak, jací jsme byli před sedmi lety.“
Billův spodní ret si při přemýšlení našel cestu mezi jeho zuby. Velmi pečlivě zvažoval své rozhodnutí, nechtěl litovat, ať už se rozhodne jakkoli. Tomova ruka byla kolem jeho hubeného zápěstí pevná, ale zároveň také velmi něžná. Necítil se ohrožený, ani trochu. Cítil se bezpečně. Jako doma.
„Okay.“
autor: shetookmetanzen
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
