autor: Gaja
„Pak táta řekl, že… že má… má…“ Bill se odmlčel a po několika hodinovém vyprávění zrcadlu mu klesla hlava. „Táta měl ještě jeden…“
V místnosti za okny Tom zamrkal a byl si skoro jistý, že něco zaslechl.
„Dárek pro mě,“ zvládl říct, než prohrál boj se spánkem a upadl do dřímoty.
„Bille?“ Zeptal se Tom nahlas a cítil, že se brzy rozbrečí, když se plazil tmou směrem, kterým si pamatoval Billovo okno. Poslepu šátral po stěně, hledal správný rám, a jakmile ho našel, co nejsilněji vyťukal Billovo jméno.
Bill zvedl hlavu, unaveně se podíval na zrcadlo a přemýšlel, jestli to nebylo jen zbožné přání něco slyšet. „Tome?“
Tom se usmál tak široce, jak jen dokázal, a znovu vyťukal Billovo jméno.
„Tome!“ Vykřikl Bill, sevřel rám zrcadla, a najednou se cítil mnohem víc vzhůru než před chvílí. „Kde jsi byl? Proč jsi mi neodpověděl?“
„Nevím, nemohl jsem,“ odpověděl Tom a prsty volné ruky opřel o rám okna.
„Proč jsi nemohl?“
„Nevím,“ odpověděl Tom a sledoval, jak se do jeho světa pomalu vrací světlo. „To proto, že jsi odešel,“ řekl si pro sebe a náhle si něco uvědomil. „Odešel jsi a všechno zmizelo,“ vyklepal. „Všechno bylo pryč. Teď ses vrátil a je to zpátky. Jestli odejdeš, budu pryč i já.“
„Tome, Tome, zpomal, okay? Nestíhám to číst,“ řekl Bill a posadil se se zkříženýma nohama na postel. „Co se stalo?“
Tom si povzdechl. „Bylo by to mnohem jednodušší, kdybys mě slyšel,“ řekl si pro sebe a sledoval, jak se v dosud kalném skle začíná rýsovat Billova mlhavá postava. „Všechno na téhle straně zmizelo. Setmělo se. Všechno bylo pryč. Já jsem byl pryč. Ale když jsi se vrátil ty, vrátilo se i všechno ostatní.“
I přes mlhu Tom viděl, že se Bill tváří vyděšeně. „Byl jsi… pryč?“
„Pryč,“ odpověděl Tom. „Všechno zčernalo a pak už nic. Ještě před pár minutama jsem si nic nepamatoval. Vůbec nic.“
„Oh bože, Tome,“ řekl Bill soucitně a konejšivě pohladil povrch zrcadla.
„Bez tebe nemůžu existovat,“ vyťukal Tom váhavě. „Díky tobě jsem skutečný.“
Bill tiše zakňučel, ruce pevně přitiskl na sklo a v duchu se snažil dosáhnout na Toma. „Už tě neopustím, slibuju,“ řekl rozhodně a opřel si o ten hladký povrch i čelo. „Přál bych si, abys byl na téhle straně, Tome. Kéž bys byl tady.“
Tom se opřel čelem o Billovo a zjistil, že už konečně může pořádně zaostřit oči druhého chlapce. „Já taky,“ zašeptal, když vyťukal svou odpověď.
***
Několik následujících měsíců dodržoval Bill svůj slib a k Tomově radosti trávil co nejvíce času ve svém pokoji, kde si s ním povídal. Oběma se dařilo báječně, a o to nečekanější bylo, když Bill přišel do svého pokoje a plakal.
Tom zaslechl křik, když se Bill hádal s matkou, jakmile přišli domů, a zvuk šoku v Billově hlase přiměl Toma, aby se rozběhl k nejbližším oknům a pokusil se zaslechnout, o co jde. Ať spěchal seberychleji, Bill byl rychlejší a utíkal domem k zrcadlu v ložnici. „Tome,“ popotáhl a utřel si nos do rukávu. „Jsi tam?“
Ve spěchu k oknu ložnice ho Tom málem přeběhl a musel se rychle chytit rámu. „Jsem tady. Co se děje?“
„Oh bože, Tome,“ řekl Bill a brada se mu třásla, když se přiblížil k zrcadlu stále opřenému o noční stolek. „Naši prodali dům. Na konci měsíce se stěhujeme!“
Tomovy oči se rozšířily. „Cože? Ale to přece nemůžeš! A co já?“ Zeptal se a vyťukával slova až moc rychle, než aby je Bill stíhal číst.
„Já nevím, já nevím. Co budeme dělat, Tome? Nemůžu tě tu nechat. Nemůžu tě opustit,“ pokračoval Bill v popotahování a rychle stíral slzy, které mu stékaly po tvářích. „Musíme něco vymyslet. Musíme vymyslet způsob, jak bys mohl zůstat se mnou. Musí existovat něco, co můžeme udělat.“
Tom za okny rychle přecházel po podlaze a snažil se vymyslet něco, co by mohlo fungovat, ale s každým krokem cítil strašlivou prázdnotu. „Nevím, co mám dělat.“
„Já taky ne, Tome,“ řekl Bill a opřel se o zrcadlo tak silně, jak jen dokázal. „Tolik si přeju, abys tu byl se mnou. Já vím, že přání prostě nefunguje, ale je to to jediný, co můžu dělat.“
Tom se opřel o okno a tiskl se k Billovu boku. „Taky bych si přál být s tebou,“ zašeptal tiše a smutně sledoval linii čelisti druhého chlapce. „Víc než cokoli jinýho.“
Další měsíc Bill mlčel a pocit viny, že nemůže udělat nic, aby Toma zachránil, v něm hlodal díru, která se zvětšovala pokaždé, když se pokusil promluvit se svým nejlepším přítelem na druhé straně skla. Každý rozhovor ho bolel a Tomovi kvůli jeho mlčení nezbývalo nic jiného než sedět a dívat se, jak si balí, a odpočítávat dny, kdy přestane existovat. Každou noc se k sobě tiskli, jak nejlépe uměli, a tiše ve tmě kvůli své bezmoci plakali.
Na konci měsíce byl dům mořem krabic natlačených na stěny a v Tomově pokoji zbývalo poslední okno, okno s výhledem na Billa. Poslední noc předtím, než se jeho realita měla začít vytrácet, seděl Tom co nejblíže k oknu s koleny ochranitelsky přitaženými k hrudi. Slyšel Billa, jak ze spaní kňučí a jeho prsty co chvíli jemně klepají o sklo.
„Nechci zmizet. Nechci být pryč. Chci být skutečný. Chci být opravdový. Prosím, ať jsem skutečný,“ šeptal si do kolen a stále dokola si ta slova opakoval.
„Tome, ne…“ zamumlal Bill ze spaní a už po milionté se v posteli převalil.
„Miluju tě. Budeš mi chybět.“ Poklepal Tom tiše na sklo, a pak znovu zabořil hlavu do kolen a nechal své vyděšené, frustrované slzy, aby se vsákly do džín.
Tomovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že opravdu není možné, aby jeho slzy dokázaly prosáknou na zadní stranu trička a během chvilky mu úplně smočit záda. Tom zvedl hlavu, zamrkal do pouliční lampy a velké dešťové kapky mu dopadaly na obličej a stékaly po jeho krku. „Proč…?“ Začal a náhle ho zaplavila vlna vzpomínek.
Čtyřletý chlapec, který vztekle házel kostky do skla mezi sebou a vzlykajícím chlapečkem, který si s ním odmítal hrát. V osmi odstranil všechna zrcadla ze svého pokoje, protože stále dělala hluk, a rodiče mu nevěřili, když se jim to snažil říct. Když mu bylo dvanáct, mlátil pěstmi do skla, až to bolelo, aby přiměl černovlasého chlapce na druhé straně věnovat mu pozornost. V šestnácti utíkal z pokoje, když jeho zrcadlo prasklo a rozbilo se před jeho očima, když do něj Bill mlátil.
„Bille,“ zašeptal Tom a uvědomil si, že Bill byl vždycky na druhé straně skla.
Ve svém pokoji se Bill s leknutím probudil, útržky snu mu stále ještě prolétávaly hlavou a v jeho mysli se objevil jasný obraz, jak rozbíjí desítky oken ve snaze dostat se z malé bílé místnosti. „Tome?“ Řekl si pro sebe nahlas, když mu pomalu všechno začalo docházet. Otočil se, podíval se na zrcadlo stojící vedle něj a okamžitě poznal, že je prázdné. „Je venku,“ zašeptal Bill ještě dřív, než si to vůbec stačil uvědomit. O chvíli později se jeho oči rozšířily. „Je venku!“
Bill ze sebe rychle jako blesk shodil peřinu, klopýtal o krabice, když vybíhal z pokoje, aby seběhl schody, nechávaje za sebou vstupní dveře dokořán. Srdce mu divoce bušilo, když přes liják zkoumal obzor, a vyskočilo mu skoro až do krku, když pod pouliční lampou na druhé straně ulice zahlédl promočenou postavu. Bill se ani nerozmýšlel, když vyběhl z verandy na druhou stranu silnice, vrhl se do jen částečně překvapené náruče druhého chlapce a tvrdě spojil jejich rty, jako by to mělo být naposledy. „Jsi skutečný,“ vydechl, jakmile se mu podařilo se od něj odtrhnout, a rukama pohladil každý milimetr Tomovy tváře a hrudi, na který dosáhl. „Jsi skutečnej. Opravdu skutečnej!“
Tom se zašklebil a déšť mu odkapával ze špičky nosu, když sledoval obrysy té důvěrně známé tváře. „Konečně jsme oba skuteční,“ odpověděl a sevřel Billa v náručí.
KONEC
autor: Gaja
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
