autor: BrokenMirror
Úpal
„C-co?“ Zarazil se Bill, ale když zamrkal, dívka byla pryč. Usnul snad? Byl tady vůbec? Protřel si oči a úlevně vydechl, dokud nezjistil, že má klouby černé od make-upu.
Pomalu se zvedl ze země a opřel se o strom, když se svět kolem něj začal točit. Zavřel oči a zasténal. Možná dostal úpal. Bylo příšerné vedro; právě uběhl skoro dva kilometry v černém oblečení, které se mu lepilo na kůži. Bill nikdy nezvládal horko dobře; jeho táta si z něj dělal srandu, že by se raději měli přestěhovat na Antarktidu, kde je jen sníh a žádný hmyz.
Neochotně se posadil zpátky – nechtěl omdlít uprostřed parku. Přitáhl si kolena k hrudi a opřel si o ně čelo. Proč za ním musel Tom do té kuchyně chodit? A proč se ani nehnul?
Tichý hlásek v jeho hlavě mu nesměle šeptal, že ani on se nepohnul, ale odmítal ho poslouchat. Nemohl přece chtít Toma políbit. Zaprvé, Tom nebyl gay. Za druhé, byl to jeho doučovatel. A za třetí byl otravný a namyšlený – vůbec ne Billův typ. Bill měl rád vysoké a tmavovlasé, které si snadno omotal kolem prstu. Tom nesplňoval ani jedno z těch kritérií.
Byl si jistý, že kdyby si s Tomem někdy něco začal, otec by se mu vysmál, byl by samolibý a řekl by něco jako „Já ti to říkal“, a Bill slova typu „Já ti to říkal,“ nenáviděl.
„Bille?“
Bill ztuhl. Na okamžik byl ztracen a myslel si, že je to zase ta holčička, ale rychle pochopil, že to tiché mumlání patří Tomovi. „Co?“ Zabručel do svých kolen a jeho hlas tlumila látka.
„Pomohlo by, kdybych se omluvil?“ Stál před ním a jeho stín chladil jeho přehřátou kůži.
„Ne,“ zamumlal Bill. „Nepomohlo… nemyslím si…“ povzdechl si. „Nebyla to tvoje chyba.“ Věděl, že to byl on, kdo Toma políbil, a ne naopak. Tom nic neprovedl. Jen prostě nechápal, proč to udělal.
„Proč jsi to udělal?“
„Myslíš, že kdybych to věděl, seděl bych tady?“ Zavrčel Bill, zvedl hlavu a zamžoural na druhého chlapce. „Nejspíš to bylo tím horkem… Když je horko, chovám se divně. Většinou jsem jen protivnej. Ale někdy mám vidiny. Nejspíš jsem si na chvíli myslel, že jsi Johnny Depp.“
Tom se tomu nahlas zasmál, což donutilo Billa pousmát se.
„To měl být nějaký zvrácený kompliment?“
Bill zavrtěl hlavou. „Netlem se takhle, dělal jsem si legraci. Nemůžeme na to prostě… zapomenout, prosím?“ Bill věděl, že Tom pochopil, že nemluví o tom vtipu.
Vypadalo to, že se Tom chystá přikývnout, ale zarazil se, když se zřejmě poprvé poté, co za Billem přišel, na něj opravdu podíval. „Ty jo, nevypadáš moc dobře, jsi v pohodě?“ Zeptal se a klekl si před něj.
„Jsem v pohodě,“ řekl Bill, pokrčil rameny a opřel si hlavu o kmen stromu.
„Myslím to vážně,“ řekl Tom a nakrčil čelo. „Je ti na omdlení?“
„Je mi fajn,“ trval si na svém Bill. „Jen se mi trochu točí hlava… to bude asi tím horkem. O nic nejde.“
Tom se netvářil přesvědčeně. „Vypadáš dehydratovaně,“ kousl se do rtu. „Měl by ses napít.“
Bill si povzdechl. „Nemůžu se zvednout,“ řekl tiše.
„Cože?“
„Když stojím, tak se mi strašně motá hlava.“
„Sakra, pojď sem.“ Bill se jen lehce prohnul, když ho Tom vzal pod pažemi, zvedl ho jako by nic a omotal mu ruku kolem pasu. „Dobrý?“
Bill přikývl, ale ten pohyb způsobil, že zbledl ještě víc a v Tomově sevření zavrávoral.
„Wow.“ Tom ho nechal, aby se o něj opřel. „Potřebuješ stín a vodu, okay? Pojď, zvládneš chodit?“ Bill lehce přikývl, maximálně ponížený, ale neschopný stát na vlastních nohách. Svět se mu točil a hlava mu třeštila. Stres a horko mu očividně vůbec nedělaly dobře.
Bill zamručel do Tomova velkého trička.
Pomalu šli parkem a Bill se tiskl k Tomovi. Ten pevně svíral Billovu levou paži, kterou měl přehozenou přes rameno, a druhou ruku měl omotanou kolem Billova pasu. Pár lidí, co procházelo kolem, jim věnovalo nesouhlasné pohledy; nejspíš si mysleli, že je klopýtající chlapec opilý.
„Jak to zvládáš?“ Zeptal se Tom, když o deset minut později manévroval s Billem po třech mramorových schodech ke dveřím.
Bill neodpověděl, jen zasténal.
Podíval se na Toma. Teď když o tom tak přemýšlel, měl Tom docela hezký obličej. Z blížícího se úpalu se mu točila hlava tak, že si připadal skoro jako opilý, a nepřemýšlel o tom, kam jeho mysl zalétla.
Tom se na něj podíval těsně předtím, než se chystal otevřít dveře, a Bill ztuhl, když se jejich pohledy setkaly. Tom měl velmi hluboké oči; hnědé, skoro zlaté a Bill se cítil ještě slabší, když se snažil stát na svých nohách.
„Vydrž,“ řekl Tom, odvrátil pohled, pevněji sevřel ruku druhého chlapce a znovu přesunul pohled ke dveřím. „Už tam skoro jsme.“
Tom otevřel dveře a vtáhl Billa dovnitř. Okamžitě sáhl po hlavním vypínači na chodbě a celý dům se ponořil do tmy.
„Co to děláš?“ Zeptal se tiše Bill.
„Hrozí, že dostaneš úpal,“ vysvětlil mu Tom. „A zhasnutý světlo je něco, co teď potřebuješ, věř mi. Jestli se to ještě zhorší, budeš potřebovat doktora. Takže dělej, co ti říkám, ano?“
Bill si připadal až moc slabý, než aby nesouhlasil, a tak jen přikývl. Lékařské ošetření? To byl Tomův opatrnější způsob, jak mu říct, že by mohl skončit na nemocničním lůžku?
Tom Billovi pomohl do obýváku, kde ho položil na pohovku. Bill se cítil bezmocný, když mu Tom podepřel hlavu polštářem a nastavil jeho směrem ventilátor, který na něj foukal studený vzduch.
Zanedlouho se mu něco studeného přitisklo ke rtům a Bill poznal, že je to sklenice, a polkl chladnou vodu, která jako by se rozlévala jeho tělem a ochlazovala ho. Povzdechl si a svalil se zpátky na polštář.
Gauč se pohnul, když se Tom posadil na jeho konec. „Cítíš se líp?“ Zeptal se a Bill ve tmě přikývl. „Řekni mi, kdyby ti začínala být zima, jako bys měl horečku, dobře?“
Bill znovu přikývl. „Bylo by to… špatný?“
Tom se kousl do rtu, jako by nechtěl odpovědět, ale nakonec přikývl. „Bylo by to špatný. Znamenalo by to, že máš hypertermii.“
„Jasně, Pane vševědoucí, pokračuj.“
„Jakože… opravdový úpal.“
„Oh,“ Bill se zhluboka nadechl, než nesměle zašeptal: „Díky.“ Už cítil, jak se jeho tělo začíná ochlazovat.
„Vydrž,“ řekl mu Tom a na pět minut zmizel v koupelně, než se vrátil s kyblíkem nejspíš studené vody. „Slyšel jsem, že by se měly různé části těla ochlazovat; hlava, ruce, nohy a ehm…“ odmlčel se, a kdyby ho Bill neznal, přísahal by, že gangsterovy tváře lehce zčervenaly, ale ve tmě to bylo těžké rozeznat.
„A…?“
Tom vzhlédl a jeho úsměv byl opět na svém místě. „A oblast třísel.“
Bill zalapal po dechu. „To v žádným případě!“ Instinktivně si přitáhl kolena k hrudi. „Nepřibližuj se,“ varoval ho, když Tom vytáhl z vody namočenou žínku a zamířil k němu. „Myslím to vážně.“
Tom se zasmál. „V klidu, to asi nebude potřeba. Prostě… si tímhle otři obličej.“ Podal mu žínku a Bill si ji se stále přivřenýma očima vzal. Sevřel nohy pevněji a stále je odmítal povolit. Otřel si obličej studeným hadříkem a pocítil velkou úlevu. Cítil na sobě Tomovy oči a byl rád, že Tom nemůže za látkou vidět, jak se červená. Neuměl lidem děkovat a obvykle se tomu vyhýbal, ale Tom ho možná právě zachránil před pobytem v nemocnici…
„Omlouvám se,“ řekl Bill po chvíli a jeho oči se ve tmě na vteřinu setkaly s Tomovýma, než sklopil pohled ke svým stále ještě stisknutým kolenům. „Všechno jsem to nějak strašně pohnojil. Můžeme,“ polkl, „prosím, zapomenout na to, že se to stalo?“
Tom se zamračil. „Zapomenout na to, co se stalo?“
Bill se vděčně usmál.
O patnáct minut později vyčerpaně usnul a Tom odešel poté, co Billovi nechal na čele nově namočený hadr, nalil mu další sklenici vody a nechal mu ji na stole, až se probudí.
***
Billovy oči se prudce otevřely, když uslyšel zvuk dveří, které se otevřely, a následné zachrastění na chodbě. Protřel si oči a sundal si z čela vlhký hadr. Dal mu ho tam Tom? Jeho tváře zahořely, když si pomyslel, že ho Tom takhle hýčká. Nikdo to nikdy nedělal, kromě jeho mámy, a ta už tu nebyla. Když byl nemocný, Gordon se o něj samozřejmě staral – půjčoval mu filmy a nechal ho cpát se chipsy. Bill obrátil oči v sloup.
„Synu?“
Bill vzhlédl a uviděl svého otce, jak stojí ve dveřích, nejspíš se právě vrátil z práce. Musel spát alespoň dvě hodiny.
„Proč uprostřed odpoledne spíš? Neměli jste se dneska s Tomem učit?“ Prošel přes obývák do kuchyně a Bill slyšel, jak otevírá ledničku.
Bill se posadil a položil nohy na podlahu. „Měli jsme,“ řekl a zaúpěl, když ucítil sucho v krku. Napil se ze sklenice na stole, kterou mu tam nejspíš nachystal Tom. „Ale nebylo mi dobře, tak šel domů.
Ve dveřích se teď objevil jeho otec s podezíravým výrazem ve tváři. „Neřekl jsi mu to jen proto, aby ses ho zbavil, že ne? Přísahám, že jestli zase budeš dělat problémy…“
„Jsem nemocnej, okay?“ Vyštěkl Bill. „Nebo jsem alespoň byl. Teď už je mi líp. To je fuk.“
Gordon se na něj stále podezřívavě díval, ale nakonec si povzdechl. „No dobře. Proč je tady taková tma?“ Dodal a cvakl vypínačem.
„Já jsem…“ Bill otci nechtěl vysvětlovat, že skoro dostal úpal, a tak se rozhodl použít malou nevinnou lež. „Prostě mě bolela hlava… a víš, tma mi pomohla.“
„Oh, okay.“ Vypadalo to, že to Gordonovi stačilo, ale stále stál ve dveřích se širokým úsměvem na tváři. Bill zasténal; ten výraz znal. Čekal na otázku, která rozhodně musela přijít. „Takže… už ti Tom přirostl k srdci?“
Bingo.
„Je to můj doučovatel a je dobrej v tom, co dělá,“ odpověděl Bill jednoduše, pokrčil rameny a znovu se napil vody. „Uh, už začíná být teplá,“ konstatoval. Otočil se k otci a našpulil rty. „Prosím?“ Řekl a natáhl k němu ruku s prázdnou sklenicí. „Pomoz nemocnému,“ dramaticky zakašlal.
Gordon obrátil oči v sloup, ale stejně si sklenici vzal. „Rozmazlenče,“ zamumlal.
Bill na něj vyplázl jazyk. „A čí je to vina?“
Bill vyjekl, když mu Gordon rozcuchal vlasy a rychle po něm hodil polštář a tvrdě se zamračil. „Už jsem ti říkal milionkrát, abys mi nesahal na ty zatracený vlasy, ne?“
Gordon zvedl ruku, v níž nedržel sklenici, a odevzdaně se zasmál.
„Vodu,“ řekl Bill krátce. „Hned.“
Gordon se zastavil ve dveřích a otočil se na syna. „Mimochodem, máš ve vlasech nějaký sajrajt. Asi něco ze stromu nebo tak něco.“
Billovy oči se rozšířily a prohrábl si vlasy prsty. Jeho otec měl pravdu. „Fuj,“ nakrčil nos.
V tu chvíli na vodu zapomněl; teď byla jeho prioritou sprcha.
***
Skoro se mu chtělo brečet, když se opět probudil uprostřed noci z noční můry, která se skládala z pronásledování, pádu ze skály a Toma.
Sny začaly být intenzivnější, reálnější a četnější. Měl je skoro každou noc a vždycky to bylo stejné.
Tentokrát si však něčeho všiml.
Když ho pronásledovalo obrovské a strašlivě děsivé X s rukama, všiml si jeho barvy. Bylo hnědé; zlatavé.
Tu barvu už někdy viděl. Viděl ji a vyvolala v něm pocity, které předtím necítil.
Byla to barva Tomových očí.
autor: BrokenMirror
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
