autor: BrokenMirror
Věc
Bill strávil zbytek dne naprostou ignorací Toma. Kdykoli ho spatřil, zamířil jiným směrem a mumlal něco o vyučování nebo o tom, že opravdu nutně potřebuje na záchod. Jenže teď se Gordon rozhodl, že když se blíží závěrečné zkoušky, měl by s Tomem mít dvě hodiny týdně. Bill se z toho snažil vykroutit, ale ne, Gordon si to nenechal vymluvit.
Nevěděl, co si má o tom všem myslet. Bylo jasné, že nemůže otce donutit, aby Toma jen tak vyhodil, potřeboval by zatraceně dobrou výmluvu, kterou neměl, a ignorovat ho taky nemohl věčně. Sakra, Bill vlastně ani netušil, proč Toma ignoruje. Prostě s ním nechtěl být o samotě, už jen ta myšlenka, že by se to stalo, ho děsila.
Ale úplně bezradný nebyl. Věděl, že se bojí, že kdyby s Tomem zůstali sami, mohlo by se něco mezi nimi… stát. Problém byl v tom, že nevěděl, zda se bojí toho, že by něco zkusil Tom, nebo toho, že by udělal něco on, kdyby se Tom dostal příliš blízko.
Bill se zakňučením schoval obličej do náruče. Seděl před školou, jelikož zatáhl tělocvik a jen čekal, až zazvoní, aby mohl jít domů – jeho táta by měl podezření, kdyby byl doma dřív než v půl čtvrté. V takových chvílích Bill opravdu nesnášel, že jeho otec rád pracuje z domova.
I dneska slunce pálilo, ale Bill byl natolik rozumný, že si sedl do stínu, rozhodně nechtěl mít další skoro úpal. Přinejmenším ne, pokud by to znamenalo, že se mu opět vnutí Tom se svou pomocí. Byl zvyklý zvládat věci sám. Takže bylo divné spoléhat se na někoho, aby dostal lepší známky.
Bill vyskočil na nohy, když školní zvonek zazvonil a ve spěchu, aby se dostal co nejdál od té cihlové budovy, málem zakopl o vlastní nohy. Jeho kroky byly dlouhé a směřovaly k velké bráně, ale sotva zahnul za roh, uslyšel za sebou spěšné kroky a někoho, kdo volal jeho jméno. Černovlásek na vteřinu ztuhl, než si potáhl tašku na rameni výš a pokračoval dál, ignoruje ostrý pocit v břiše.
„Bille!“ Tom ho konečně dohonil a snažil se držet krok s jeho dlouhými, což bylo v jeho oblečení poněkud obtížné. „Jsi hluchej nebo co? Ježíši.“ Chytil se za bok a podíval se úkosem na Billa, který se díval přímo před sebe.
Tohohle člověka nejde ignorovat, pomyslel si Bill naštvaně. Je všude!
„Chtěl jsem se tě zeptat,“ řekl Tom a Bill poznal, že se s ním snaží navázat oční kontakt, „jestli bychom mohli to dnešní učení trochu zkrátit? Nechci, ale je tu jedna věc-“
„Jo, žádnej problém.“
Tom se kousal do rtu. „Určitě ti to nevadí? Chci říct, že bych mohl-“
„Ne,“ Bill se zastavil, otočil se k Tomovi a zalapal po dechu, když se jeho hnědé oči zadívaly přímo do těch jeho. Vteřinu jen tak zíral do těch hlubokých očí a přelétal z jednoho do druhého. Ani si nevšiml, že přestal dýchat, dokud Tom nesklopil pohled a Bill se překvapeně nenadechl, jak ho plíce pálily.
Bill polkl a odvrátil se od dredaře. Měl chuť utéct, ale nechtěl ze sebe udělat ještě většího hlupáka, než už udělal. Místo toho si odkašlal. „Oky, tak se uvidíme později.“
„Jo.“ Bill slyšel v Tomově hlase úsměv, znělo to trochu samolibě.
Bill špičkou boty šoupal o zem a kousal si spodní ret. Chtěl ještě něco říct, ale nevěděl co. Začínal věřit, že to, co si předtím myslel, by mohlo být skutečně pravda. Ale… to nemohlo.
„Ahoj.“
Bill zalapal po dechu, když ho Tom krátce objal, vlastně to skončilo dřív, než vůbec začalo, a Bill si ani nestihl uvědomit, co se stalo. Stál přilepený k zemi, když se Tom otočil a vydal se opačným směrem, kde hádal, že Tom bydlel.
Co to mělo znamenat?
Cítil, jak ho pálí záda v místě, kde se ho Tomovy ruce dotkly, a i tvář, o kterou se otřely jeho dredy. Bill zůstal stát, taška mu lehce sklouzla z kostnatého ramene a on se díval za Tomem. „Ten drzoun…“ zašeptal s očima upřenýma na vzdalující se postavu. Co to bylo? Přátelské objetí? Nebo to bylo něco víc? Při poslední myšlence Billem projelo zachvění spolu s ostrým pocitem v žaludku, který jako by se šířil tělem, až způsobil lehký úsměv na jeho rtech.
Ten mu vydržel, dokud mu taška úplně nesklouzla z ramene a se šplouchnutím nepřistála ve špinavé louži na chodníku.
***
Tom se měl objevit v pět a původně chtěl zůstat až do sedmi, ale zmínil se, že budou muset učení zkrátit. Bill nevěděl, jak moc zkrátit, takže měl problém se rozhodnout, jestli se má obtěžovat s ohříváním pizzy, nebo jestli budou stačit jen chipsy na stůl.
Pro jistotu se rozhodl pro tu druhou možnost. Celý obsah sáčku s chipsy vysypal do plastové misky, kterou položil na stůl a vedle ní dal i dvě plechovky s colou. A nakonec s povzdechem vylovil z tašky učebnice. Její dno bylo mokré. Sakra, za to všechno může Tom, pomyslel si. Naštěstí jeho knihy mokré nebyly. Sláva…
Gordon dnes nebyl doma a Bill nevěděl, jestli je rád, ale měl strach, že spíše ne. Tak nějak doufal, že bude doma a pracovat – ale Bill našel na kuchyňské lince vzkaz, že odešel do studia a domů se vrátí kolem deváté.
Poslední dobou se u Gordona projevil zlozvyk špehovat na chodbě před obývákem a zůstávat přišpendlený ve dveřích, když byl Tom u nich. Bill zatím nepřišel na to, o co mu vlastně jde.
Nadskočil, když se domem rozezněl zvonek a převrhl misku s chipsy. Zanadával si pro sebe a začal je sbírat zpátky do misky.
„To není moc hygienický.“
Bill zaječel a znovu převrhl misku, která se tentokrát rozkutálela po podlaze a narazila do Tomovy nohy, který se sklonil a s úsměvem ji zvedl. „Promiň, vylekal jsem tě?“
Bill si položil pravou ruku na zběsile tlukoucí srdce. „Co bys řekl? Myslíš, že jsem se rozhodl převrhnout tu misku podruhý jen tak ze srandy?“
Tom pozvedl obočí. „Podruhý?“
„Jo, no to je jedno,“ mávl nad tím Bill rukou a posadil se na gauč. „No, a teď nemáme nic k jídlu.“
„To je v pohodě,“ pokrčil Tom rameny. Přešel ke gauči, kde seděl Bill, posadil se vedle něj a misku položil zpátky na stůl. „Nejsem tu přece kvůli jídlu, ne?“ Usmál se svým obvyklým drzým úsměvem. Bill zamrkal.
„C-cože?“
Tom na něj chvíli zíral, zatímco se Bill snažil pochopit, co má na mysli.
„Matematika,“ řekl Tom pomalu. „Ne?“
„Oh,“ Bill se začervenal a stále se na Toma díval. Seděli snad moc blízko sebe? Pokusil se pohnout, ale očividně se zasekl na stejném místě. „Jo, jasně.“
Když Tom sklonil hlavu, aby vytáhl z batohu knihy, Bill se v duchu pořádně nakopl do holeně a zadíval se na dřevěný stůl. Jeho srdce stále divoce tlouklo, ale měl pocit, že už to není kvůli tomu, že ho Tom vyděsil.
Bill se na Toma podíval úkosem přes černou clonu vlasů. Tom vytahoval z batohu tužky a gumy, které vykládal na stůl. Bill se silně kousl do spodního rtu a jeho oči se zadívaly na Tomovy rty. Jeho žaludek se zachvěl.
Můj bože, pomyslel si s očima stále upřenýma na Toma a ústy překvapeně otevřenými nad tím náhlým objevem. Chtěl znovu cítit ty rty na svých. Děsil se si to přiznat, ale věděl, že to musí udělat. Ale taky věděl, že tohle nemůže… Kousal se do rtu tak silně, až v ústech ucítil pachuť krve.
Měl na tyhle věci svá pravidla, zatraceně. Žádné závazky, nic! Jenže teď tohle pravidlo porušil a netušil kdy, jak a proč.
Něco k němu, pomyslel si Bill a srdce mu bušilo tak rychle, až měl pocit, že mu vyskočí z hrudi. Něco k němu… „cítím.“
Bill naprosto v šoku, když uslyšel svá vlastní slova, a připlácl si ruku na ústa, když si uvědomil, že je vyslovil nahlas.
„Hm?“ Tom zvedl hlavu. „Říkal jsi něco?“
Bill, který měl ruku stále pevně přitisknutou k ústům, zavrtěl rychlými drobnými pohyby hlavou a vykulil oči. Kurva! Tom se to přece nemohl dozvědět! Ne takhle.
„Říkal jsem,“ řekl pomalu a snažil se vymyslet něco, co by mohl říct. „Že jsem si kvůli tobě namočil tašku.“
Počkat. Měl vůbec v plánu mu někdy říct, že se mu líbí? Ne, ne, to nemohl. Tom by byl znechucený a utekl by, stejně jako všichni jeho ostatní doučovatelé, podobně jako ten slaďouš s krásnýma očima, kterého kdysi jeho otec najal. Usoudil, že ne, Tom se to nesměl nikdy dozvědět. Nebylo to tak, že by do něj byl zamilovaný, hloupou zamilovanost by přežil.
„Cože jsem udělal?“
„No jo,“ přikývl Bill a snažil se, aby to znělo aspoň trochu podrážděně. „Když jsi mě… však víš… předtím to… upustil jsem svoji tašku do kaluže.“
„Oh,“ řekl Tom, pomalu přikývl a lehce se zamračil. „Za to se omlouvám.“
Bill pokrčil rameny, jako by chtěl říct, že o nic nejde, ale stejně byl rozčilený, když popadl učebnici a otevřel ji v místě, kde naposledy skončili. Nemohl uvěřit, že byl tak blízko tomu, aby o Toma přišel.
„Pamatuješ si, jak na tohle?“ Zeptal se Tom a ukázal na obrázek Pythagorovy věty.
„Ehm,“ Billův mozek stále tak trochu plaval a on přimhouřil oči na obrazec na stránce a snažil se vzpomenout, co se o něm učil. „Ehm, součet… B A C rovná se… ehm…“ ztěžka vydechl a podíval se na Toma. „Pomůžeš mi?“
„To je přece moje práce, ne?“ Odpověděl Tom a přitáhl si učebnici o kousek blíž k sobě.
Billův žaludek se tiše, depresivně zachvěl a on si povzdechl. „To je tvoje práce. Jo.“
Takže Bill pro něj byl opravdu jen jakási charita, jen jeho student, se kterým trávil čas jen kvůli penězům, které se mu díky tomu sypaly do kapsy. Bill se proklínal za to, že se kvůli tomu cítí smutný. Ještě před pár týdny by souhlasil s tím, že je to jen jeho práce, že rozhodně nejsou přátelé nebo tak něco. Jenže teď by si rád myslel, že jsou přinejmenším to… Tom dokonce říkal, že jsou. No, tak tady to je.
***
O půl hodiny později se Billovi podařilo pochopit tu větu a samolibě se usmíval, když dokončoval další příklad z učebnice. „To znamená,“ zamumlal Bill a kousal konec tužky. „Že to C je… měří 6,4 centimetrů.“ Podíval se na Toma, aby mu to potvrdil, a ten přikývl.
„Máš to.“
„Hurá!“ Vykřikl Bill. „Zvládl jsem to. Máme hotovo, že?“
Tom se Billovu nadšení zasmál. „Jo, celou kapitolu. Měl bys na sebe být pyšný.“
Bill se ušklíbl.
„Jsem rád, že ses řídil mojí radou.“
„Radou?“
„Říkal jsem ti, aby ses častěji usmíval. Sluší ti to, víš.“
Billův úsměv se vytratil. Odkašlal si, jak se snažil zůstat v klidu. „No, to je přece jasný. Mně sluší všechno.“
To Toma rozesmálo ještě víc a zavrtěl hlavou.
„Oh,“ řekl náhle Tom a zkontroloval hodinky na svém zápěstí. „Musím jít, mám nějakou-“
„Věc,“ přikývl Bill. „Už si vzpomínám.“
Tom se z nějakého důvodu zatvářil nejistě, ale zdálo se, že se rychle vzpamatoval. „Takže bych si měl sbalit věci,“ řekl a naklonil se přes Billovy nohy pro tužky.
Bill tiše zalapal po dechu, když se podíval na Tomova záda, a když ho chytil za horní část paže, přestal nadobro přemýšlet.
Tom ztuhl a otočil ke druhému chlapci hlavu. „Bille, co…?“
Přestal dýchat, jen se díval do Tomových překvapených očí, než si jedním trhavým pohybem přitáhl Toma k sobě a jejich rty se podruhé setkaly.
Zpočátku se zdálo, že Tom není schopen pohybu, ale jakmile si všiml, že se Bill neodtahuje, spíš naopak, váhavě zvedl ruku, kterou ho pohladil něžně po tváři, než ji přesunul na Billův krk a potom do vlasů.
Billova hlava křičela, aby toho nechal, a snažila se mu říct, že tohle není dobrý nápad, že se spálí jako ta můra. Ale jeho srdce s každým úderem říkalo „ano“, a kdo byl, aby řekl ne? Přistihl se, jak dredaře objímá kolem krku, a nesměle jazykem přejel po jeho spodním rtu, žádaje o vstup. Jeho hlava na protest křičela stále hlasitěji.
Jejich jazyky se hravě setkaly a Bill vzdychl, když se nechal Tomem zatlačit dozadu, až ležel na pohovce a Tom se skláněl nad ním.
Jeho hlava se vzdala.
autor: BrokenMirror
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
