autor: BrokenMirror
Tak tohle je láska
Hlava se mu točila a srdce mu silně bušilo do hrudního koše.
Tohle byl pravděpodobně špatný nápad, ale jak by si mohl stěžovat? Konečně se pod ním svíjela, líbala a tiskla se k němu tahle nádherná osoba, po které už měsíce toužil.
Tom držel Billa zády přitisknutého k pohovce. Kolena měl lehce pokrčená, protože oba měli příliš dlouhé nohy, než aby se tam vešli celí. Tom se tedy skláněl nad Billem a nechal nohy na podlaze.
Žaludek se mu příjemně zhoupl, když Bill velmi tiše zakňučel a přitáhl si ho blíž. Tomovi připadal Billův piercing ještě zajímavější, když byl uvnitř jeho vlastních úst, a jemně si s ním pohrával, což Billa nutilo vzdychat. Jeho krev úplně vřela. Vážně se tohle dělo? Musel usnout a tohle celé byl jen sen. Velmi žhavý a hodně skutečný sen. Než si uvědomil, co vlastně dělá, vylezl si na Billa úplně a obkročmo si na něj sedl. Bill zasténal a přesunul mu ruce na ramena, jeho hluboké hnědé oči se zavřely, když okusoval Tomův piercing.
Když se Tomovi začalo do slabin hrnout horko, něco v jeho mozku cvaklo a donutilo ho se odtáhnout. Podíval se na Billa; tváře měl zarudlé, vlasy rozcuchané a rty otevřené a lehce oteklé.
„Já…“ Tom tohle opravdu nechtěl udělat. Dotkl se Billovy tváře a rozpačitě zrudl. „Musím jít.“
Bill jen přikývl, vypadal příliš šokovaně, než aby něco řekl. Toma napadlo, jestli toho třeba nelituje. Nejspíš ano, byl to koneckonců Bill, dalo se v něm velmi těžko číst a nevypadal příliš nadšeně z toho, co k Tomovi cítil. Pokud vůbec něco cítil… U Billa to bylo těžké poznat.
„Ahoj,“ zašeptal Tom a stále se skláněl nad druhým chlapcem, který jen znovu přikývl s vytřeštěnýma očima a rukama zamrzlýma kolem jeho krku.
Tom roztřeseně vydechl, pustil Billovu tvář a vstal. Billovy ruce mu bezvládně padly k bokům.
„Uvidíme se,“ řekl Tom a pokusil se o úsměv. Bill neodpověděl, otočil se a už se chystal zavřít dveře, když zaslechl Billův tichý hlas.
„Promiň… já…“
„Ne,“ vyhrkl Tom zpátky a položil ruku na kliku. „Neomlouvej se, prosím.“
Čekal pět vteřin, jestli se ozve odpověď, a když nepřišla, povzdechl si a otevřel dveře.
Ochladilo se, hrozilo, že začne pršet, a tak si Tom omotal ruce kolem těla a sklonil hlavu před větrem. Tak moc chtěl jít domů nebo zpátky za Billem, ale nemohl. Měl svou „věc“. Zatraceně.
***
Ten večer se Tom vrátil domů a připadal si jako zmetek. Jak mohl Billovi ten polibek oplatit? Byl tady, snažil se chovat profesionálně, a pak přišel Bill a všechno pokazil. Tom věděl, že Bill je zmatený, protože na tohle nebyl zvyklý. Zvykl si na to, že je vyvrhel a nejspíš se rád staral jen sám o sebe, takže nejspíš ještě nikdy k nikomu nic doopravdy necítil. Tom to chápal, ale motalo mu to hlavu.
Kdyby až moc využil Billovy nejistoty, skončili by oba zranění. Bill by se cítil poníženě a oba by přišli o skvělého přítele. Navíc Tomova veškerá tvrdá práce s Billem by přišla vniveč. Viděl zřetelný pokrok, jeho přístup i nálada se výrazně zlepšily, a Tom si rád myslel, že je to díky němu.
Věděl také, že i když se Bill chová jako tvrďák, je za tím něco víc, protože občas jeho maska drsňáka trochu sklouzla a na světlo vyšel skutečný Bill. Tom měl strašnou chuť strhnout tu masku úplně, ale nechtěl na něj tlačit.
Tom brnkal na struny své kytary, když si přehrával dnešní odpoledne. Billovy rty byly na jeho tak příjemné, jako by něco cvaklo a oni splynuli v jedno. Přemýšlel, jestli to Bill cítil taky.
Pravdou bylo, že když ve městě vyvěsil vzkaz, že je ochoten jeden nebo dva dny v týdnu doučovat, nikdy by ho nenapadlo, že se nakonec stane doučovatelem Billa Trümpera. Když mu Gordon podal ruku a představil se, málem dostal infarkt.
Bill Trümper… Věděl, že je to klišé, ale opustil kvůli němu Odette, ještě než Bill znal jeho jméno. Usoudil, že i kdyby s Billem nikdy neprohodil jediné slovo, měl by se se svou přítelkyní rozejít, dokud ještě mohli být přátelé. Nemohl být s ní a celou dobu myslet na někoho jiného – na někoho, kdo byl ještě k tomu kluk. Bill měl prostě takovou… auru, kterou mu Tom sežral i s navijákem.
Zpočátku pro něj Bill byl jen nevinnou pastvou pro oči, když kolem něj občas prošel po chodbě, ale už první den, kdy ho začal doučovat, se přistihl, že ho opravdu touží poznat a nějak se s ním sblížit. Něco ho na Billu Trümperovi naprosto fascinovalo; vypadalo to, že je stále sám, ale že mu to vůbec nevadí. Taky že opravdu flirtuje s dívkami, i když je gay. A také, že je rád středem pozornosti, zároveň jím být nechce.
Než poprvé spatřil Billa, nikdy si nemyslel, že je bisexuál. Nejdřív to popíral a říkal si, že Bill mu přijde tak hezký jen proto, že vypadá jako dívka. Později ale zjistil, že to tak není a že mu vlastně vůbec nevadí, že nemá prsa a je mu jedno, jestli má mezi nohama něco navíc. Nezajímalo ho ani, že má hlubší hlas, ani to, že má ohryzek, a ani to, jestli si holí nohy, nebo ne. Na ničem nezáleželo; věděl jen, že ho prostě chce.
Ale Bill se zdál být tak… nepřístupný a sám se tak i tvářil. Tom se s ním ve škole nikdy neodvážil promluvit.
Kdyby Tom věřil na osud, nazval by Gordonovo nalezení jeho letáku přesně tak.
***
Bill seděl schoulený v rohu pohovky. V hlavě si přehrával, co se stalo, a upřímně řečeno ho to děsilo, což ale nedokázalo zabránit úsměvu, který se mu vkradl na rty, zatímco jeho žaludek dělal příjemné kotrmelce.
„Jsem doma!“
Bill uslyšel zvuk otevírání dveří a šoupání bot o koberec. Otočil se, aby viděl, jak otec vchází dovnitř.
„Wow, koukám, že sis udělal party, zatímco jsem byl pryč.“ Gordon kývl směrem k rozsypaným chipsům a polštářkům z pohovky po celé podlaze.
„Oh,“ Bill se narovnal a zrudl. „Žádná party, jen-“
Gordon zvedl ruce. „Víš, že je mi to jedno. Dělej si, co chceš, hlavně když bude barák stát na svým místě, až přijdu domů.“
Bill se chtěl dál bránit, že nešlo o party, vždyť koho by taky pozval? Ale místo toho jen přikývl a usmál se. „Okay.“
Gordon odešel do kuchyně a Bill slyšel, jak se otevírá a zavírá lednice a jak se ozývá šumivý zvuk, když otevřel limonádu. „Tak co, už jste se s Tomem stihli naučit všechno na konec semestru?“
Bill si povzdechl a při zmínce o doučovateli matematiky se jeho žaludek znovu zkroutil. „Vlastně jsme o tom jenom mluvili… Trochu jsme opakovali….“
Ve dveřích se objevil jeho otec s colou. Podíval se na svého syna. „Copak, chlapče? Jsi celý zarudlý. Nejspíš ti to učení opravdu nedělá dobře, co?“ Mrkl na něj.
Bill se snažil příliš nečervenat. Jeho otec o něm a Tomovi nemohl vědět… ať už mezi nimi bylo cokoliv. Jistě, nevadilo by mu to, už před lety překonal šok z toho, že jeho jediný syn je gay. Ale Bill a Tom si potřebovali promluvit. Bill měl při té představě husí kůži, ale věděl, že to bylo nutné. Tom měl k němu přijít pozítří; tehdy to musí udělat.
„To se ti snažím vysvětlit už roky,“ odpověděl Bill s předstíraným zoufalstvím a Gordon se zasmál.
„Takže…“ řekl po chvíli. „Jak to s Tomem jde? Pořád ho nemůžeš vystát?“
Bill nakrčil nos a předstíral, že přemýšlí. „Není tak špatnej. Myslím, že je cool.“
Gordon obrátil oči v sloup a napil se coly, když si prohlížel synovy rozcuchané vlasy a zarudlý výraz. Uh–huh, jak myslíš, synku.
***
Tom seděl se svými přáteli v malém bistru. Pouzdro s kytarou měl opřené o židli; právě se vrátil z hodiny kytary a za půl hodiny měl vyrazit k Billovi domů. Autobus mu jel za šestnáct minut a on neměl čas odnést kytaru domů, a tak se s kamarády radil, co s ní.
„Ty vole,“ řekl Martin, vysoký, hubený kluk. „Klidně ti tu kytaru vezmu domů. Žádnej problém.“
Tom zúžil oči a majetnicky položil ruku na krk pouzdra. „Pamatuješ, jak sis ji vzal k sobě posledně?“ Zadíval se na něj Tom. „Má z toho pořád trauma, abys věděl.“
Martin obrátil oči v sloup. „To si sem naprosto jistej. Chraň Bůh ji položit na zem.“ S rukou na srdci dramaticky zalapal po dechu.
Ostatní u stolu vyprskli smíchy. Tom se zamračil. „Jen doprostřed místnosti. Tvoje máti klidně mohla mít plný ruce pytlů s odpadky a šlápnout na ni!“
„Jo, jasně,“ řekl Martin. „Tak to se s ní budeš muset vláčet.“
Tom si povzdechl. Až pojede k Billovi, bude muset svoji Gibsonku vzít s sebou. Což znamenalo, že se s ní bude muset tahat do autobusu a z něj. No, nedalo se nic dělat. Nechtěl ji znovu nechat na pospas Martinovi, on byl až moc velký flákač. Nemohl ji nechat ani holkám, ty neměly nejmenší ponětí, jak se pouzdro nosí. A Hans… no, ten byl prostě… ne. Po tom, co udělal se svojí vlastní kytarou, by ho Tom k té své nepustil ani na krok.
„Proč vlastně toho buzíka doučuješ?“ Zeptal se Hans. „Ničí tě a ty to nevidíš.“
Tom zaťal pěsti. „Co jsem ti říkal o používání toho slova?“ Zavrčel a zadíval se na svého kamaráda. „Jmenuje se Bill a doučuju ho, protože chci.“
Nezdálo se, že by tahle odpověď Hanse uspokojila. „Ale on je… však víš…“
„No a?“
Než Hans stačil odpovědět, skočila mu do řeči Odette. „Snaží se ti říct, co když po tobě najednou vyjede? Vždyť jsi hezkej… Musí to vidět.“
Tom pocítil dvě emoce najednou. Jednou z nich byla naštvanost na Odette za její volbu slov, druhou bylo malé chvění v žaludku při zmínce o tom, že by po něm Bill „vyjel“.
„On takovej není,“ řekl, když se znovu vzpamatoval. „Vlastně je totálně v pohodě. Jsem si jistej, že bys ho měla ráda.“
Odette si odfrkla. „No tak to určitě.“ Pak se na svém místě otočila a pátrala v Tomově tváři. „Ale koukám, že ty máš.“
U stolu zavládlo ticho a Tom si nervózně poposedl. „Samozřejmě… samozřejmě, že ho mám rád, není tak špatnej, víš?“ Snažil se neznít příliš rozrušeně a nedat najevo rostoucí paniku. Nemohli přece zjistit, co k Billovi cítí. Alespoň ne, dokud to neví sám Bill.
Odette protočila očima. „No, aspoň, že ti za to platí,“ řekla bezstarostně. „Ale jestli se něco stane… Jestli se o něco pokusí…“ nechala tu větu s výhružným tónem viset ve vzduchu a Tom se na ni zadíval. Kdyby Billovi něco udělali, neváhal by jim ublížit.
O několik minut později se Tom škrábal do autobusu a nemotorně tiskl pouzdro s kytarou na sedadlo vedle sebe. Nasadil si sluchátka a zapnul hudbu. Nemohl se dočkat, až Billa zase uvidí. Od toho inkriminovaného muchlování uplynuly dva dny a on přemýšlel, jestli je dobře, nebo špatně, že čekali tak dlouho, než se znovu uvidí.
Kolena se mu podlamovala a dlaně se mu potily. Co mu Bill řekne? Řekne vůbec něco, nebo bude dělat, že se nic nestalo? Upřímně řečeno, Tom netušil, co z toho si přeje nejvíc. Chtěl Billa, to věděl, chtěl ho už dlouho. Ale pak se v jeho hlavě ozval hlásek, který mu stále říkal: „Nemáš právo ho chtít. Ne teď. Měl jsi mu to říct hned.“ Byl na sebe až moc přísný?
Svezl se na sedadle níž. Ano, měl mu to říct. Možná. Kdyby chtěl Bill něco víc, určitě by mu to řekl.
Rozhodl se, že přesně tak to je, opřel se, zavřel oči a poslouchal hudbu, zatímco autobus projížděl rušným maloměstem.
***
„Oh, ahoj, Tome,“ pozdravil ho Gordon šťastně, když otevřel dveře.
Tom se zdvořile usmál, než kolem něj prošel do chodby. Shodil ze zad pouzdro s kytarou a opatrně ho opřel o zeď.
Gordon zavřel dveře, a pak se otočil k Tomovi. Jeho pohled okamžitě padl na kytaru. „Ty hraješ?“ Jeho oči se rozzářily, když si šel prohlédnout pouzdro.
Tom tiše zaprotestoval, když Gordon otevřel pouzdro a vytáhl z něj jeho lásku. „Uhm,“ odkašlal si a jeho čelo se orosilo potem, když Gordon jeho Gibsonku vytáhl. „Jo. Buďte – buďte opatrnej.“
Gordon obrátil oči v sloup a položil ruku na struny. „Oh, neboj se. Sám hraju, vím, jak se s těmihle věcičkami zachází.“ Zahrál několik akordů. „Vždycky jsem si takovou přál. Jsou pekelně drahý, jak jsi k ní přišel?“ S úctou pohladil krk kytary.
„Od prarodičů,“ vysvětlil Tom. „Jsem jejich jedinej vnuk, takže tak.“
Gordon se uchechtl. „Tak to potom chápu.“ Zahrál ještě několik riffů, než svoji pozornost obrátil zpátky k Tomovi. „Bill mi neřekl, že hraješ. Kdybych to věděl, už dávno bych tě pozval do zkušebny.“
„Do zkušebny?“ Zeptal se Tom překvapeně. „Vy máte zkušebnu?“
„Eh, jen malou v centru. Nic extra, zkouším tam párkrát týdně se svojí amatérskou kapelou.“
„Wow…“ vydechl Tom. Bylo toho hodně, co mu Bill neřekl. Jeho otec hraje v kapele? To bylo naprosto cool. Skoro se musel stydět za svého nudného tátu, který dělal nudnou práci v kanceláři. Právě se chtěl zeptat na další podrobnosti o zkušebně a kapele, ale přerušil ho Bill, který se objevil na schodech.
„Tati, co děláš? Co je to za hluk?“ Nakrčil se a pro efekt zkřivil obličej.
„Bill si myslí, že moje hraní je hluk,“ zamumlal Gordon k Tomovi a koutkem oka se na syna zamračil. „Jednou jsem se ho to snažil naučit, ale je beznadějnej případ. Myslím, že to je důvod, proč to tak nenávidí. Prostě se to nedokáže naučit. Tak je lepší to nesnášet.“
Bill se zamračil. „S kým to mluvíš…“ zastavil se v půlce kroku a jeho oči se setkaly s Tomovými. „Ahoj,“ vydechl a jeho tváře roztomile zrůžověly.
„Ahoj,“ řekl Tom a snažil se mluvit klidně, aby si Gordon ničeho nevšiml. „Jsi připravený na… na…“ v ústech měl sucho a zaboha si nemohl vzpomenout, co chtěl vlastně říct. Bill vypadal úžasně jako vždycky, ale občas to i tak Toma dokázalo zaskočit. A to, jak se na něj teď Bill díval, ho stálo veškeré sebeovládání, aby se k němu nerozběhl, nepopadl ho, nepraštil s ním o zeď a nedělal s ním všechno ostatní. Bill měl hlavu lehce nakloněnou doprava, vlasy rozpuštěné, ale trochu rozcuchané, štíhlou pěstěnou rukou pevně svíral zábradlí a ústa měl trošku pootevřená.
„To… doučování?“ Pomohl mu Gordon a postrčil Toma směrem k Billovi. Tom se zapotácel a podíval se přes rameno na Gordona. „To je v pohodě, já to chápu,“ řekl a mrkl na něj. Mrkl. Co věděl? Tom zpanikařil. Kdyby věděl o Tomových citech k jeho synovi, nenechal by ho, aby Billa doučoval, ne?
Bill si toho nejspíš všiml také, protože zčervenal ještě víc a znovu zmizel ve svém pokoji. Kdyby nebyl Tom v takovém stresu, připadalo by mu to naprosto rozkošné. Usmál se na Gordona, vzal si svou drahocennou kytaru zpátky a vydal se nahoru za Billem. Nechtěl nechat kytaru samotnou, i přestože to vypadalo, že s nimi Gordon umí zacházet.
„Bavte se, kluci!“ Zavolal za nimi Gordon. „S tou matematikou!“
Když Tom vstoupil do Billova pokoje, napětí bylo tak husté, že by se dalo krájet. Nikdy tu nebyl, jelikož Bill neměl rád, když mu do pokoje chodili „cizí lidi“, takže měl pocit, že to, že ho sem pustil, je další malý krůček vpřed.
Billův pokoj nebyl velký, ale ani malý. Stěny byly vymalované na modro, ale byly pokryté tolika plakáty, kresbami a něčím, co vypadalo jako básničky, že jejich barva skoro ani nebyla vidět. Billova postel byla poměrně velká a byl přes ni černý přehoz se svislými bílými pruhy, pak psací stůl s počítačem a malý stolek s televizí.
Bill seděl na kraji postele, kousal se do rtu a vypadal tak roztomile, že měl Tom sto chutí ho popadnout a vylíbat z něj duši. Za ty týdny s Billem si však vypěstoval úžasnou sebekontrolu, která mu zabránila, aby to udělal. Nikdy by neřekl, že dokáže být tak trpělivý… Bill v něm probouzel ty nejpodivnější stránky.
„Ahoj,“ řekl nakonec Tom, opatrně položil kytaru na podlahu a opřel ji o Billův stůl.
Bill se zadíval na podlahu a Tom si dokázal představit, co se mu honí hlavou. Věděl, že má z toho všeho smíšené pocity. Bill měl nějaký problém, to věděl… Jen nevěděl přesně jaký. „To je tvoje kytara?“
Tom zamrkal. „Uhm, jo.“
Bill se stydlivě usmál a podíval se přes clonu vlasů na kytaru. Tak moc si přál zastrčit mu je za ucho. „Vypadá cool.“
Tom dramaticky zalapal po dechu. „Nevypadá cool, ona je cool!“
Bill se rozesmál, skutečně rozesmál, a napětí rázem povolilo. „No jo. Možná. Pokud tě tyhle věci baví.“
Tom ji popadl, donesl k místu, kde Bill seděl, a posadil se vedle něj, přičemž mezi nimi jako obvykle udržoval trochu prostoru. „Tyhle věci‘,“ zopakoval posměšně a zahrál na několik strun. „Jsou hudba. Ty nemáš rád hudbu?“
Bill obrátil oči v sloup. „Samozřejmě, že mám. Ale kytary vydávají hluk, ne hudbu.“
„Každá písnička potřebuje kytaru, jinak není úplná,“ řekl Tom jednoduše a zahrál intro písničky, kterou sám složil. Byla pomalá, vůbec ne „hlučná“.
„Můj otec,“ řekl Bill a sledoval Tomovy prsty, které tančily po strunách, „hraje hluk. Zní to, jako by měla spadnout střecha, vždycky vidím, jak doslova skáčou obrazy na stěnách,“
Tom zavřel oči a sklonil hlavu, když hrál svou píseň, a Bill zmlkl. Když píseň skončila a poslední tón se tiše rozezněl pokojem, slyšel, jak si Bill povzdechl. „Jsi vlastně docela dobrej,“ přiznal tiše.
„Nejsem docela dobrej,“ řekl Tom s úšklebkem. „Jsem úžasnej.“
„Jo,“ řekl Bill a zakoulel očima. „Jasně.“
„Ještě nikdy jsem ji nikomu nezahrál.“ Což byla pravda, nezahrál. Napsal ji už dávno, ale nikdy ji nikomu neukázal. Nevěděl, proč se rozhodl zahrát ji Billovi, který hraní na kytaru vůbec nedokázal ocenit.
Slyšel, jak se Bill krátce nadechl, a pak se Billova štíhlá ruka ocitla na jeho tváři a měkké rty se přitiskly na jeho. Polibek byl krátký a cudný, jejich rty se o sebe jen lehce otřely. Bill se po chvíli odtáhl a zamumlal tiché „promiň“.
„Ne… neomlouvej se,“ vydechl Tom, a když se zadíval na Billův profil, uviděl na jeho tvářích ruměnec a jeho sebeovládání málem padlo. Málem. Uvědomil si, že se šklebí jako pitomec, když Bill vzhlédl s tázavým a rozpačitým pohledem. „Co kdybychom si trochu započítali, hm?“
Bill se roztřeseně usmál a přikývl.
Tomův žaludek udělal salto a motýlci velcí jako sloni měli letecký maraton. Ty jo, spadl do toho, a to pořádně. Zavrtěl hlavou. Bože, jak se to mohlo stát? Uvědomil si, že vlastně nikdy nebyl zamilovaný, až… doteď.
***
Byli rozvalení na podlaze; Bill ležel na břiše s nohama ve vzduchu a tužkou v ústech, intenzivně zíral na papír před sebou a snažil se vyřešit něco, co pro něj Tom připravil.
A Tom seděl se zkříženýma nohama vedle něj a zíral na tužku v Billových ústech. Slyšel, jak mu naráží o zuby, když ji otáčel a hrál si s ní, a Tom by přísahal, že občas zaslechl, jak o ní narazil piercingem.
„Děláš to dobře,“ řekl Tom automaticky, usmál se a kývl směrem k Billově nevyřešené matematické úloze.
Bill se na něj podíval a poškrábal se na tváři. „Vážně? Mně přijde, že spíš hodně špatně.“
Tom se naklonil, aby se podíval zblízka. Okay, měl pravdu, bylo to velmi špatné. Spolkl nutkání se zasmát. „Máš tam pár chyb, ale postup je správnej.“
Bill vytáhl tužku z úst a posadil se na kolena. „Bla.“
Rozhostilo se ticho, když si Tom přisunul papír k sobě, aby opravil Billovy chyby. Po několika přeškrtnutích a vymazání slyšel, jak si Bill povzdechl, než se znovu nadechl. „Musíme si promluvit, Tome.“
Uh, a už je to tady, pomyslel si Tom, odložil tužku a narovnal se. „Myslím, že musíme.“
Bill si obtočil pramínek vlasů kolem ukazováčku a očividně se vyhýbal těm Tomovým. „Tohle… vážně neumím,“ řekl nakonec. Tom přikývl a čekal.
Billovi chvíli trvalo, než pokračoval; několikrát začal, ale nakonec vždy musel začít znovu. „Já,“ řekl nakonec, „nemám skoro žádný zkušenosti a je to všechno… vážně děsivý, víš?“ Jeho pohled zabloudil k Tomovi, než ho zase odvrátil. „Ty… Ty jsi… je nemožný tě nenávidět.“ Jeho tón se změnil v otrávený a Tom se pobaveně usmál. „Chtěl bych tě nenávidět, ale nejde to,“ povzdechl si. „Protože pokaždý, když se na tebe podívám, tak-“
„Bille,“ přerušil ho Tom tiše, bylo to pro něj očividně tak strašně těžké, že bylo skoro bolestné to sledovat. „Co to říkáš? Souhlasím se vším, co chceš. Můžu být jen tvůj kamarád.“
Bill polkl a zašeptal: „Ne, to nechci. Myslím. Bože, já nevím! Nevím, jestli můžu… Já…“
„Okay,“ řekl Tom pomalu a usilovně se snažil necítit vzrušení. Motýli mu v břiše tančili tak šíleně, až se mu chtělo zvracet. Bill o tom uvažoval. Opravdu o tom uvažoval.
„Chci… možná… já… ale vždyť ty ani nejsi gay!“ Vyhrkl a rozhodil rukama.
Tom se Billově frustraci zasmál. „Nikdy ses mě nezeptal, jestli třeba nekopu za oba týmy.“
„Oh,“ Bill si do úst vsál spodní ret, což bylo tak neuvěřitelně roztomilé, že to Tom málem nevydržel. „Takže…“
Tom se rozhodl skočit do toho po hlavě, bylo to teď, nebo nikdy. „Mám tě rád. Okay? Opravdu moc rád. Nevyšiluj,“ varoval ho.
Zadržel dech, když čekal, až Bill ta slova vstřebá. Malé krůčky, připomněl si. Malé krůčky. Bill byl jako rozbitá váza, kterou jste rozbili, a poté slepili. Kdybyste s ní zacházeli neopatrně, rozbila by se a vy byste museli začít znovu. Kdyby šel na Billa moc rychle, vyděsil by ho, a pak by se vrátili nejen o jeden, ale o deset kroků zpět. Úlevně vydechl, když se Bill usmál; na jeho tvářích se objevil lehký ruměnec, a konečně se setkal s Tomovýma očima. Nebýt toho, že věděl, že by tím Billa vyděsil, vykřikl by radostí z toho, že neutekl. Nezáleželo ani na tom, že mu ta slova neoplatil; Tom mu to dokázal vyčíst z očí.
Pokynul Billovi, aby se přisunul blíž, což taky udělal. Pomalu se k Tomovi přiblížil s očima přilepenýma do těch jeho. Nakonec se jejich kolena dotkla. Billovy oči byly doširoka otevřené a vyděšené, Tom si nebyl jistý, co Bill v těch jeho četl, ale ať už to bylo cokoli, zdálo se, že to Billa uklidnilo.
„Teď tě políbím,“ upozornil ho tiše a Bill ze sebe sotva dostal tiché „dobře“, než se jejich rty setkaly počtvrté. Ale tenhle nebyl jako ostatní polibky, tenhle nebyl spontánní a ani po něm nikdo nechtěl nikam utíkat. V tom krátkém polibku bylo všechno, po čem Tom kdy toužil, a naprosto mu to vyrazilo dech.
Billovy pěstěné ruce spočinuly na Tomových stehnech, a Tomovy na Billově pasu, kde si ho přitáhly blíž, a prohloubil polibek. Nebyly v něm žádné jazyky, to nebylo potřeba. Polibek byl tak silný, že když se od sebe odtáhli, oba lapali po dechu.
„Takže,“ řekl Bill se zavřenýma očima. „Co to znamená?“
„To znamená, že máš na výběr,“ řekl Tom jednoduše. „Ano, nebo ne?“
„Co je to za otázku?“ Zašeptal Bill, otevřel oči a setkal se s Tomovýma.
„Myslím, že víš.“
Bill roztřeseně vydechl a důkladně prozkoumal rysy druhého chlapce. Tom přemýšlel, jestli je vážně pravda, co mu Bill kdysi řekl, a to, že už byl se třemi lidmi. Měl s tímhle vším takové problémy, že se to zdálo být nepravděpodobné. Sakra, Bill měl už problém přijmout to, že jsou přátelé. Tomovi začínala tuhnout krev v žilách, jeho šance nebyly dobré. Možná na to šel až moc rychle. Otevřel ústa, aby vzal zpět, co právě řekl, ale Bill ho předběhl.
„Ano.“
„Promiň, cože?“ Oči se mu překvapením rozšířily.
„Vím, že nejsi hluchej. Nebudu to opakovat.“
„Takže… Budeš-“
Bill ho přerušil dřív, než stačil větu dokončit. „Jo, jo, okay. Cokoliv.“
Tom si byl jistý, že se nikdy neusmíval víc než v tuhle chvíli. Dokonce i Bill se trochu usmál, než řekl: „Nedělej z toho vědu.“
Tom si pohrával s myšlenkou, že by Billa znovu políbil, ale připomněl si, že je třeba na to jít pomalu. Zvedl zapomenutou tužku a stále se usmíval. „Matematika?“
***
„Chyť se mojí ruky, Bille.“
Bill se podíval do Tomovy usměvavé tváře, když držel ruku nataženou směrem k němu. „Věř mi,“ řekl.
Bill zavrtěl hlavou. „Necháš mě spadnout!“
„Nenechám. Slibuju. Nepustím tě.“
A Bill pomalu natáhl jednu ruku k Tomovi, který ji pevně uchopil. „Nenech mě spadnout,“ zašeptal.
Ale když ho Tom chtěl vytáhnout nahoru, jeho váha byla příliš velká, vyklouzl z Tomova sevření a spadl dolů do tmy…
Místo toho, aby se Bill s trhnutím probudil jako vždycky, pomalu otevřel oči a vzdychl. Začínalo to být otravné, tak otravné. Ten sen ho nepřestával pronásledovat. Otočil hlavu a zamžoural na hodiny, které ukazovaly 2:23 ráno. Měsíční světlo skrze okno dopadalo na jeho noční stolek a osvětlovalo hodiny i obrázek zarámovaný ve stříbrném rámečku.
Byla to fotografie Billa s jeho matkou. Billovi tam bylo deset, usmíval se s rukama kolem matčina krku. Byla krásná, její dlouhé rovné vlasy jí ladně spadaly na záda a její úsměv byl stejný jako Billův. Odešla jen několik týdnů poté, co byla fotografie pořízena.
Bill se usmíval, když ho matka pečlivě ukládala do postele poté, co mu už po sedmé přečetla pohádku o Popelce.
„Dobrou noc, Billy,“ zašeptala a Bill, kterému bylo teprve deset, neslyšel smutek v jejím obvykle tak veselém hlase.
„Dobrou noc, mami.“
„Miluju tě,“ řekla a odhrnula mu vlasy z čela.
Bill se zachichotal, odsunul její ruku a zavrtěl se. „Budeš tu navždycky, mami?“
Usmála se. „Samozřejmě, že budu. Teď spi a až se probudíš, budu tu.“
Bill přikývl a zavřel oči. Kdyby věděl, že se probudí a otec mu řekne, že maminka bude „chvíli pryč“, nikdy by neusnul.
Bill popotáhl, když si vzpomněl, kdy viděl matku naposledy. Od toho dne už nic nebylo jako dřív. Gordon našel na stole vzkaz, na kterém stálo jen „Omlouvám se“, a zjistil, že si jeho žena sbalila věci a opustila jeho i jejich malého syna.
Později, když byl Bill starší, mu řekl, že jeho matka nezvládala život na maloměstě příliš dobře. Ráda cestovala a měla ráda velká místa, usadit se nikdy nebylo nic pro ni. Prostě to nezvládla, a proto odešla. Ani jednou nezavolala ani nenapsala, takže vlastně ani nevěděli, zda je ještě naživu. Mohla být klidně mrtvá, co mohli vědět?
A od té doby měl Bill problémy s důvěrou. Důvěřoval svému otci a několika nejbližším přátelům. Otec ho nikdy neopustil, vždycky stál při něm a Bill věděl, že ho nikdy neopustí. Kéž by to tak bylo i s jeho přáteli…
A teď tu byl Tom. Tom, kterému tak moc chtěl věřit.
A nemohl se k tomu dokopat.
autor: BrokenMirror
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
