autor: BrokenMirror
Tohle byl důvod
Bylo to teprve včera, co Bill souhlasil, že se stane Tomovým přítelem. A musel si přiznat, že je to skvělý pocit – skvělý, a zároveň trochu děsivý.
Bill vlastně nikdy neměl opravdovou holku – ani kluka. Ne že by byl panic, ale nikdy předtím to nebylo nic výjimečného, nikdy s nikým oficiálně „nechodil“, ani nikdy nemohl Gordonovi říct: hele, tohle je můj kluk, není úžasnej?
Vlastně nešlo o to, že by s někým chodit nechtěl. Chtěl. Ale vždycky se objevil nějaký blok, který mu zabránil uvolnit se a řídit se jen citem a nepřemýšlet. Byla to jeho osobní bariéra, jeho zeď – jeho pohodlná deka. Tom Billovi pomáhal uvolnit se, pomalu tu zeď boural, a Bill se nedokázal rozhodnout, jestli je to z dlouhodobého hlediska dobře, nebo špatně. Ale prozatím to bylo dobré.
„Ahoj, tati,“ skoro zazpíval Bill, když přitančil do kuchyně. „Jak jde život?“ Nalil si do sklenice pomerančový džus a vypil polovinu na jeden zátah. „Wow, ten džus je fakt dobrej.“ Ještě nikdy pomerančový džus nechutnal tak dobře jako teď.
Gordon zvedl obočí. „Pojď sem,“ řekl a ukazováčkem Billovi naznačil, aby přišel blíž.
Bill zaváhal, ale se zamračením udělal krok směrem k němu.
„Ještě blíž.“
Bill udělal nejistý krok a zastavil se přímo před otcem.
„Dýchni na mě.“
„Tati!“ Zamračil se Bill, naštvaný, že si jeho otec skutečně myslí, že v sedm ráno pil. „Jak si vůbec můžeš-!“
„Dělám si srandu!“ Zasmál se napůl Gordon a na svoji obranu zvedl ruce. „Já jen… Ne, je skvělý vidět tě tak šťastného, synku,“ řekl a upřímně se usmál.
Bill zvedl obočí, pak pokrčil rameny a dopil zbytek džusu. Cítil se sebevědomě, plný energie a pro jednou se doopravdy těšil do školy. Uvidí se s Tomem a taky by se spolu mohli jen tak poflakovat; jen nesmí dělat nic, co by naznačovalo, že jsou víc než kamarádi. Ještě se úplně necítil na to, pustit to do světa; všechno by najednou bylo takové… oficiální. Nejen pro ně, ale i pro všechny ostatní.
A co když ho jeho kamarádi vyhodí z party? Bill nechtěl, aby to bylo kvůli němu.
Přehodil si tašku přes rameno, ukousl si z toastu na stole a otočil se k oknu, přičemž si v odrazu zkontroloval vlasy. Dnes mu pár pramenů úhledně spadalo přes záda a ramena, ale horní část měl dokonale vyčesanou. Prohrábl si je rukou, čímž je dokonale rozčesal.
„Bavil ses včera s Tomem dobře?“
Bill ztuhl. Jeho otec se zeptal nenuceně, jako by nic nevěděl, jako by se zeptal jen tak. Ale Bill svého otce znal. Gordon to věděl.
Obvykle Bill a Gordon bez problémů probírali Billova malá a nevinná zakoukání, jako byl například ten kluk z obchodu s potravinami, který měl pěkné vlasy. Gordon se mu donekonečna posmíval a pokaždé, když tam nakupovali, do něj šťouchal a strkal lokty a vtipkoval, že za ním půjde a zeptá se ho, jestli se nechce seznámit s jeho synem. Billovi to bylo nadmíru trapné a začal se inkriminovanému obchodu vyhýbat.
Ale Tomův případ byl něco jiného Tom nebyl jen někdo náhodný, kdo mu připadal roztomilý, byl něco víc. Právě to přiznal sám sobě; nevěděl, jestli je připravený přiznat to i svému otci. A také si uměl představit, jakou vlnu pobavení by to vyvolalo. Bill se při té představě otřásl.
„Bylo to… nebylo…“ zoufale se snažil vymyslet něco, co by řekl. V odrazu okna zahlédl svého otce a upřel na něj pohled. „Nedělej to,“ varoval ho. „Jestli to řekneš, tak tě zabiju.“
Gordon se ušklíbl, ale změnil úsměv na normální, když zachytil smrtící pohled v synových očích. Zvedl ruce: „Nebudu říkat „říkal jsem ti to, sy-“ odmlčel se. Billovy rty se sevřely do tenké linky a čekal, až Gordon větu dokončí. „Okay, promiň. Nebudu říkat nic.“
„Radši ne,“ vyprskl Bill. Jeho dobrá nálada zmizela stejně rychle, jako přišla.
***
„Dobré ráno.“
Bill nespokojeně zamumlal „dobré ráno“ zpátky a stále se nedokázal smířit s tím, že o nich jeho otec ví. Zkazilo mu to den, který mohl být perfektní. Co si teď jeho otec myslel? Myslel si snad, že je to něco opravdu vážného? Čekal snad něco velkého? Čekal snad dům? Manželství? Děti?
Panika se mu vkrádala do krku jako velké ruce, které se ho chystaly uškrtit, a když se Tom naklonil dopředu, aby ho políbil, položil mu ruku na hruď a odstrčil ho. Potřásl hlavou a trhl s ní směrem ke skupině dívek stojících před školou. Mohl by přísahat, že některé z nich už se dívaly jejich směrem. „Tady ne,“ zasyčel Bill zběsile.
Tom přikývl, ale nepohnul se. Položil Billovi ruku na záda a přitáhl si ho blíž. „Tak kde?“
Bill se vykroutil z Tomova sevření a vrhl pohled plný paniky směrem ke skupině dívek.
„Oh, já… omlouvám se,“ zamumlal Tom, pustil Billa a sklopil pohled. „Zapomněl jsem, že jsi… Jo, já vím, že jsme se na tomhle dohodli.“
Bill si uhladil tričko, paranoidně se bál, že bude vypadat pomačkaně a lidé si dají dvě a dvě dohromady. „To je v pohodě… Jen si to propříště pamatuj.“ Usmál se ironicky a kousek od druhého chlapce ustoupil.
Mimochodem, co si Tom myslel?
„No, každopádně díky za včerejšek,“ pokusil se Tom zlehčit atmosféru a znovu vzhlédl včas, aby viděl, jak se Bill lehce usmívá. „Stihli jsme toho fakt hodně.“
„Jo…“ A Bill měl pocit, že nemluví jen o matematice.
„A teď,“ řekl Tom a spokojeně se usmál, „je tu tvář, kterou jsem toužil vidět.“
Bill protočil očima a upřel pohled ke škole, když zazvonilo. „Pojď, přijdeme pozdě.“
„Bill Trümper přijde na hodinu včas? Mám na tebe špatný vliv,“ zažertoval Tom, chytil Billa za hlavu a prohrábl mu vlasy.
Bill vyjekl a vykroutil se z jeho sevření. „Nikdy mi nesahej na vlasy,“ zavrčel vážně a rozběhl se za Tomem, který běžel po trávě rychleji než blesk a bál se o svůj život nebo o své drahocenné dredy.
***
Poté, co běžel za Tomem přes parkoviště a celou chodbu, aby se dostali do svých tříd, Bill zadýchaně a vyčerpaně otevřel dveře té své. I když mu Tom rozcuchal vlasy, jeho nálada se od chvíle, kdy odešel z domova, hodně zlepšila. Na otce už skoro zapomněl. Teď se mu ale nad hlavou objevil temný mrak, když uviděl ve třídě sedět Odette. Sakra, zapomněl, že na historii chodí do stejné třídy. Jistě, věděl, že je to mrcha a že si z něj ráda dělá legraci, ale upřímně řečeno, bylo mu to jedno. Co ho však zajímalo, byl její samolibý úsměv, který posílala jeho směrem, jako by věděla něco, co on ne, jako by mu nastražila jehlu na židli a čekala, až si sedne a začne křičet. Bill přimhouřil oči, když se vydal ke své lavici, a snažil se přijít na to, nad čím se tak usilovně usmívá.
V polovině hodiny se Odette zvedla ze židle. Bill jí opravdu nevěnoval pozornost, dokud nezjistil, že míří přímo k němu. Pozvedl obočí, když se zastavila před jeho lavicí.
„Můžu si půjčit tvou učebnici?“ Zeptala se ještě dřív, než se zastavila. „Zapomněla jsem si svou doma a všimla jsem si, že ty svoji nepoužíváš.“
Měla pravdu, Bill svou učebnici nepoužíval, ale na druhou stranu tu byli i jiní, kteří ji nepoužívali také. Skepticky se na ni podíval a došlo mu, že teď, když ji viděl takhle zblízka, vypadala jako milá dívka. Neměla na sobě tuny make-upu a nenosila vyzývavé oblečení, které odhalovalo všechno, a ještě o něco navíc. Její dlouhá ofina, která jí vykukovala zpod čepice, jí dodávala vzhled drsné skejťačky a celkově vypadala docela cool.
Je to přestrojenej ďábel, pomyslel si s odfrknutím.
„Ehm… jasně,“ řekl pomalu a stále přemýšlel, o co jí jde. Její výraz se mu nelíbil.
„Díky!“ Rozzářila se a strčila si jeho knihu pod paži. Otočila se, aby se vrátila ke své lavici, ale zarazila se a otočila. Bylo až příliš očividné, že plánovala, jaká budou její další slova. „A mimochodem…“ bylo jasné, že ať už mu chtěla říct cokoli, byl to pravý důvod, proč šla právě za ním, „… doufám, že to, že jsme si s Tomem včera večer vyšli, nenarušilo tvý doučování, protože to jsem nechtěla udělat.“
Bill se prudce nadechl, ale zvládl rychle setřít šokovaný výraz ze svojí tváře.
Pomalu mu to všechno docházelo.
Odette byla ta Tomova „věc“, když musel ten den odejít dřív. Bolest v Billově nitru o sobě dala vědět, když se mu začalo stahovat hrdlo a sevřel se mu žaludek. Poté, co Bill udělal ten velký krok, s ní šel, kurva, na rande? Mělo mu to dojít, neměl tolik polevovat ve své ostražitosti.
Věnoval jí široký úsměv. „Ne, samozřejmě, že ne. Doufám, že jste se bavili.“
Ucítil v hrudi zvláštní bolest, a tak si odkašlal, když se na něj Odette zářivě usmála. Chovala se falešně schválně, nebo už prostě byla taková? „Jo, bylo to vážně hezký. Dobrej film; Tom je opravdovej gentleman. Víš, možná mě bude chtít zpátky.“
„Jak milé,“ řekl Bill s roztřeseným úsměvem. Teprve když se otočila a tančila zpátky ke své lavici, nechal své čelo ztěžka padnout na stůl.
Nejhorší na tom bylo, že se zdálo, že ona svým slovům opravdu věří.
Cítil se prázdný.
***
„Dobrá práce, Bille! Jsem moc ráda, že se v matematice snažíte, a konečně jste se rozhodl dávat v mých hodinách pozor.“
Bill zvedl oči od učebnice a podíval se na učitelku, která se nad ním tyčila a vypadala opravdu šťastně. Bill vyplivl tužku z úst. „Nemůžu říct, že by to snad byla vaše zásluha,“ odpověděl. „Měla byste se zamyslet nad tím, že student umí učit líp než vy. Od vás jsem se nikdy nenaučil ani hovno.“
Učitelka vypadala zaskočeně, oči měla vytřeštěné, když zamračeně sledovala svého studenta. „Promiňte, Trümpere?“
Oh, takže teď už je jen Trümper. „Mluvíte, jako byste si chtěla přivlastnit zásluhy za moje známky, a to byste neměla.“
Celá třída je teď sledovala, ale on všechny umlčel. Učitelka matematiky ho vždycky neskutečně vytáčela; prostě tlačila na pilu. Teď si přivlastňovala zásluhy za něco, co se jí vůbec netýkalo, a dneska na to nebyl vhodný den.
Vůbec to nebyl vhodný den.
„Jen jsem říkala-“
Bill vstal, zabouchl učebnici a tyčil se dobrých pár centimetrů nad učitelkou.
Potřeboval křičet a tady to udělat nemohl.
„To je fuk,“ ušklíbl se. „Jdu pryč.“ A s tím odkráčel pryč; moc dobře věděl, že dělá scénu, ale nějak se nemohl donutit, aby mu to vadilo. Temný mrak nad jeho hlavou byl teď ještě temnější, hřměl a šlehaly z něj blesky.
Bolest se pomalu změnila v oslepující vztek a on praštil pěstí do zdi, když běžel chodbou, přičemž se mu vracely vzpomínky na začátek roku, kdy ho vyhodili ze třídy za to, že během vyučování usnul. Od té doby se všechno zlepšilo, ale teď to s ním šlo znovu z kopce.
Bylo to jako hrát deskovou hru a on právě vytáhl kartu „Vrať se na start.“
To ale nechtěl.
Bill se zastavil před učebnou biologie. Kolik bylo hodin? Neměl teď Tom biologii, nebo tak něco? „Jdi do prdele,“ zasyčel u dveří. Byl tam Tom vůbec? „Jdi do prdele!“
Bill se rychle vydal k východu a držel hlavu vztyčenou.
Rozběhl se až poté, co vyšel z budovy.
***
„Tati?“ Zavolal Bill, když otevřel dveře, a byl rád, že neslyší odpověď. Kdyby ho Gordon našel doma dřív, než skončí školní den, určitě by měl problém.
Bill šel do svého pokoje a vzal si poznámky, které pro něj Tom sepsal jako jakýsi soubor pravidel. Bill je měl rád, protože mu všechno usnadňovaly, ale teď na ně zíral, jako by ho pálily. Vytrhl je a roztrhl napůl, než je znovu roztrhl. A znovu a znovu, dokud se po podlaze neválely jen kousky.
Byl na sebe pyšný, když na ty kousky papíru zíral. Od chvíle, kdy zjistil, že ho Tom podvádí, neplakal, neuronil ani slzu. „Nebudu kvůli tobě brečet, ty…“ Nedokázal najít to vhodné slovo, kterým by popsal vztek, který cítil, a místo toho poslal ty kousky papíru do všech stran.
***
„Bille, jsi doma?“
Bill vzhlédl od svého časopisu, když jeho otec vstoupil do dveří. „Oh, skvělý. Přinesl jsem pizzu.“
Bill přikývl, podíval se zpátky na svůj časopis a nepřítomně obracel stránky. Od chvíle, kdy vybouchl, se už uklidnil, a teď se cítil prázdný a psychicky vyčerpaný, navíc si připadal jako hlupák, že Tomovi tak moc důvěřoval. Pokaždé když někomu začal důvěřovat, nic dobrého z toho nevzešlo. Kolikrát musel ještě zažít zradu, aby to pochopil?
„Co se děje?“ Zeptal se Gordon a posadil se vedle syna poté, co před ně na stůl položil krabici s pizzou. Zamračil se při pohledu na svého zamlklého syna, který byl ráno plný energie, a vycítil, že něco není v pořádku. A ani nereagoval nadšeně na nezdravé jídlo, a když Bill nejevil zájem o nezdravé jídlo, určitě ho něco trápilo.
Když Bill pokrčil rameny, Gordon mu konejšivě stiskl koleno.
„Je to proto, že to vím? Promiň, ale nic mi do toho není. Nebudu se do toho plést.“
„O to nejde,“ řekl Bill tiše a předstíral, že si stále čte časopis, ale jeho oči se nehýbaly.
„Nechceš se svěřit svému tátovi?“
Bill znovu pokrčil rameny.
„Nebo co kdybychom se prostě najedli?“
Bill se přinutil k úsměvu a přikývl. „Jo… mám hlad.“
„Uhm, tati?“ Zeptal se Bill o dva kousky pizzy později. To, na co se ho chystal zeptat, bylo něco, o čem přemýšlel celé ty hodiny, co byl doma. Věděl, že je to běh na dlouhou trať, a věděl, že mu nejspíš řekne ne, ale prostě to musel zkusit. Musel to udělat pro sebe.
„Hm?“
„Víš, poslední dobou dostávám opravdu dobrý známky, ne? Myslím… myslím, že už to zvládnu sám.“
Gordon odložil svůj kousek pizzy a otočil se k synovi, v jehož tváři se dalo číst něco mezi podezřením a zmatkem. „Chceš říct, že chceš, aby tě Tom přestal doučovat?“
Bill přikývl a kousal se do tváří.
„Proč? Dohoda zněla, že alespoň do závěrečné zkoušky, ne?“
Znovu přikývl. „Ale já už ho nepotřebuju, zvládnu to sám. Slibuju.“
„Vím, že se ti daří, ale… ale nejsem si jistý, jestli jsi připravený pokračovat sám, potřebuješ pořádně popostrčit, abys něco dělal, a to Tom umí.“ Gordon vypadal rozpolceně, na tváři se mu objevilo lehké zamračení.
„To umí, ale já opravdu-“
„Pohádali jste se? O to jde?“
Bylo to na něm opravdu tak vidět? Bill na krátký okamžik zaváhal, než mlčky přikývl. Chtěl to mít za sebou.
Gordon vypadal zmateně, ale jeho oči byly vlídné; soucitné. „Bille, v každém vztahu jsou hádky, to je úplně normální, ale můžete si to vyříkat. Nemůžu souhlasit s tím, že ho vyhodím, když mi neřekneš, co udělal, za co si ten vyhazov zaslouží – protože o to tady jde, když chceš, aby skončil dřív, než jak jsme se domluvili.“
Přitiskl si polštář k hrudi a přikývl. Cítil se mizerně a nenáviděl to. Byla to však jeho vlastní chyba – nechal to dojít tak daleko, a přesto to byl on, kdo trucoval. Překonej sám sebe. „Já… on…“ Bill zatřásl hlavou, aby si srovnal myšlenky, a pak tiše řekl: „Přistihl jsem ho s… s někým jiným.“
Gordon chvíli mlčel. „Jsi si jistý?“
„Vlastně jsem je nenačapal přímo, ale vím to. Řekla mi to.“
„Jestli je to pravda, pak to chápu… Tohle si nezasloužíš.“ Bill byl rád, že Gordon vypadá lehce naštvaně. „Ale myslím, že by sis s ním měl možná nejdřív promluvit, tohle mi k Tomovi nesedí… Třeba je to jen nedorozumění.“
Bill zatnul zuby; vůbec netoužil po tom, aby s tím kreténem ještě někdy mluvil. Nedorozumění. Jasně. „Nechci,“ řekl, odvrátil hlavu a upřel pohled na zeď. „Vím, že je to pravda, dokonce musel odejít dřív, aby s ní mohl jít na rande.“ Zasmál se ironicky a v očích se mu zaleskly slzy vzteku.
„Oh… ale i tak si myslím, že bys měl-“
„Ne.“
„Jen-“
„Ne!“ Bill se na něj zadíval. Proč to jeho otec prostě nedokázal pochopit? Copak v tomhle nebyl na jeho straně?
***
Bill a Gordon o Tomovi důkladně diskutovali snad hodinu. Gordon souhlasil, že Toma vyhodí, ale jen a pouze tehdy, když si o tom s ním nejdřív promluví; vysvětlí mu proč a bla bla.
Přesvědčil otce, aby to mohl udělat po telefonu, i když si nemyslel, že telefony jsou nejvhodnější k „vyjasňování si nedorozumění“, jak to nazval. Bylo to lepší než nic.
Bylo už pozdě; Bill seděl před televizí, kde nedávali nic, co by ho skutečně zajímalo, zatímco Gordon byl venku a vyřizoval nějaké pochůzky pro svou „kapelu“.
Zítra zavolá Tomovi. Možná.
Právě když se znuděným povzdechem vypnul televizi, ozval se zvonek. A Bill, unavený a vyčerpaný po celém dni, nepřemýšlel nad tím, kdo by mohl v jedenáct večer stát před jeho dveřmi.
Otevřel a setkal se s někým, koho absolutně nechtěl vidět. Se sevřenými rty chtěl Tomovi zavřít dveře před nosem, ale narazil na odpor, protože Tom do nich strčil nohu, aby mu zabránil zavřít je.
„Bille, pusť mě dovnitř.“
„Jdi do prdele,“ zaprskal jedovatě.
Tom byl ale silnější než Bill a dveře ještě víc pootevřel, aby se jimi mohl protáhnout. Bill zafuněl a otočil se k němu zády.
„Proč jsi na mě naštvaný?“ Zeptal se Tom. „A měl bys křičet trochu hlasitěji, myslím, že tě ten páreček Číňanů na chodbě neslyšel úplně zřetelně.“
Bill se kousl do rtu a trochu se za svůj výbuch zastyděl.
„Tome…“ řekl Bill tiše, aby byl tón jeho hlasu chladný a nemilosrdný. Skoro slyšel, jak Tom zbystřil.
„Jo?“
„Máš padáka.“
Bill se nezdržoval čekáním na Tomovu reakci, otočil se na podpatku a vyrazil nahoru do svého pokoje.
autor: BrokenMirror
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
