autor: BrokenMirror
Přísahej mi
Tom měl štěstí, že se nepokusil jít za Billem nahoru; kdyby to udělal, Bill by ho možná zabil. Slyšel ho odcházet pár vteřin poté, co zabouchl dveře od svého pokoje, a ztěžka padl na postel.
Tom se choval nevinně, jako by vůbec netušil, o co jde. Byl to ještě větší kretén, než si myslel; buď chlap a přiznej, co jsi udělal, ty parchante.
Bill té noci upadl do neklidného spánku, jedna noční můra střídala druhou a on stále spal, aniž by se dokázal probudit úplně. Všechny noční můry byly stejné a jako by se opakovaly, přehrávaly se znovu a znovu pokaždé, když zavřel oči.
Tyhle noční můry se však od těch, které míval předtím, poněkud lišily.
Bill se převaloval na posteli, oči měl pevně sevřené a ze zavřených očí mu vytékaly slzy, když jeho snové já asi po sté padalo z toho zatraceného útesu.
Přepadl přes okraj a zachytil se větve. Bylo příšerné počasí, už jen vítr samotný byl dost silný na to, aby ho strhl, ale on se stále držel konečky prstů. Z posledních sil.
Z vrcholku útesu se vynořila ruka a vzápětí hlava a tělo, které zjevně patřily Tomovi. „Chyť se mojí ruky,“ zakřičel přes vítr a natáhl se k němu.
Bill se na ruku váhavě podíval, vypadala lákavě, tak pevně a bezpečně, a on věděl, že není dost silný, aby se sám vytáhl nahoru. „Nepouštěj mě,“ zašeptal a opatrně se po ruce natáhl, ale právě když se jí skoro chytil, podíval se na Tomovu tvář. Vykřikl.
Oči měl černé jako tma, tvář zkroucenou do odporného úšklebku, který odhaloval řady zubů ostrých jako břitva. Bill se pustil útesu, raději by zemřel takhle, než aby ho zabilo tohle monstrum. Poslední, co viděl, byl Tomův zvrácený úsměv.
Pak se probudil, nejenže plakal, ale taky se třásl zimou. Nějakým způsobem spadl z postele a dopadl na ledovou dřevěnou podlahu. Bill zasténal, když se posadil, jeho svaly křičely bolestí a loket mu nemilosrdně pulzoval. Vstal, popadl z konce postele fleecovou deku, přehodil si ji přes ramena a jejími konci si otřel oči a tváře.
Bylo teprve pět ráno, soudil podle digitálních hodin na nočním stolku, jejichž červená světýlka jako by se mu vysmívala a věděla, že už nebude moct znovu usnout.
Dopotácel se do koupelny, opřel se rukama o umyvadlo a naklonil se dopředu. Oči měl podlité krví a obličej opuchlý a červený. „Uh,“ zasténal, znechucený svým odrazem.
Gordon vstával kolem sedmé, což znamenalo, že musí zabít dvě hodiny. Rozhodl se dát si dlouhou horkou sprchu, a pak už jen mohl počítat kytky na gobelínu nebo tak něco, než se táta probudí.
***
„Bille, už budeš?“
Bill se usmál, když jeho otec zaklepal na dveře koupelny. Dneska mu to trvalo docela dlouho.
Bill si klekl před záchod, naklonil se a strčil si prst co nejdál do krku. Kurva, nesnášel zvracení, ale dal si záležet, aby zvracel opravdu hlasitě a jeho otec to slyšel. Vždycky ho podezříval, že nemoc jen předstírá, takže tohle muselo vypadat zatraceně opravdově.
Okamžitě uslyšel, jak se dveře otevřely, a byl rád, že se obtěžoval sníst snídani, aby měl vůbec co zvracet. Odplivl si do záchodu a snažil se zbavit té příšerné pachuti.
„Je ti špatně?“ Zeptal se Gordon, když vešel do koupelny.
Bill přikývl, zavřel oči a opřel se o zeď, snažil se vypadat vyčerpaně, což nebylo těžké, protože ani pořádně nespal. Možná nebyl moc dobrý lhář, ale uměl zatraceně dobře hrát oběť, takže bylo snadné přimět lidi, aby se nad ním slitovali. Stačilo trochu našpulit rty a dělat štěněčí oči a většina lidí mu zobala z ruky.
Kromě jeho otce. Ten jeho předstírání prohlédl, takže musel zajít až do takových extrémů, jako byl tento.
„Zvracím od chvíle, co jsem se probudil… Oh, moje hlava,“ dodal pro jistotu, když zasténal předstíranou bolestí.
„Máš horečku?“ Bill ucítil na čele ruku. Měl snad použít i ten starý teploměr a dát ho pod lampu? „Hmm, teplotu nemáš, ale vypadáš bledě. Nechceš jít zpátky do postele?“
Bill lehce pootevřel oči. „Nemůžu… musím jít do školy…“
Oh ne, to se mu nepovedlo. Gordon by se nikdy nenechal…
„A způsobit, že budou nemocní i všichni ostatní? Ne, to si nemyslím, mistře.“
Bill odolal nutkání se široce a vítězoslavně usmát. Bylo to jednodušší, než si myslel.
„Pojď sem, pomůžu ti.“ Gordon pomohl Billovi na nohy. Ten si dal záležet, aby působil těžce a bezvládně. „Myslíš, že budeš ještě zvracet?“
Bill pokrčil rameny. „Možná…“
„Okay, dám ti k posteli kýbl.“
Bill se usmál, když mu otec pomohl do ložnice, a s úsměvem se vplížil pod teplou a útulnou přikrývku. Žádná škola, žádná Odette a žádný Tom. S těmito myšlenkami upadl Bill do tolik potřebného bezesného spánku hned, jak se jeho hlava setkala s polštářem.
***
Netušil, kolik je hodin, ale měl pocit, že je přinejmenším po večeři, protože si matně vzpomínal, jak se ho otec předtím ptal, jestli bude jíst. Bill jen zavrtěl hlavou, i když měl zatracený hlad. Musí to vypadat věrohodně, připomněl si, jinak by Gordon pojal podezření. A předstírání nemoci a vyhýbání se škole byly věci, které Gordon opravdu nerad viděl, takže musel postupovat opatrně.
Teď Billa probudil jiný důvod – urputné klepání na dveře následované chraplavým hlasem, který něco říkal. „Co?“ Zamumlal a schoulil se pod peřinu, začal velmi rychle litovat, že odmítl večeři.
„Je tady Tom.“
Bill ztuhl, než zasténal a schoval hlavu pod polštář. „Řekni mu, že spím a že je mi kurva špatně,“ zavolal. Co měl ten kluk za problém? Copak nedokázal pochopit, co mu včera řekl?
„Řekl mi, že když ti přinesl tašku, tak jsi ho vyhodil. Prý jsi včera nejspíš zatáhl nějaké hodiny.“
Bill se kousl do rtu. Tome, ty… ty… Vztekle praštil do polštáře. „Jo, no, už včera mi bylo trochu špatně… Tak jsem, ehm, odešel a asi jsem si tam zapomněl tašku…“
Oh, to znělo opravdu věrohodně. Bill zasténal.
„O tom si promluvíme později,“ řekl Gordon, jeho hlas byl tvrdý a přísný. „Právě teď by totiž Tom rád věděl, proč jsi ho vyhodil.“
„Ale tati!“ Bill se na posteli posadil a křičel na stále zavřené dveře. „Řekl jsem ti, co udělal a- !“
„Já jsem s Tomem mluvil,“ řekl Gordon. „A myslím, že ty bys měl taky. Chce ti něco říct.“
„To je mi fuk, ať jde do prdele.“
Ups. Bill věděl, že přestřelil, a okamžitě se připravil na to, co věděl, že přijde.
„Willhelme Trümpere,“ vešel Gordon do pokoje a vypadal tak naštvaně, jak už ho dlouho neviděl. Bill se na posteli přikrčil a svěsil hlavu. Neměl rád, když se na něj Gordon zlobil, nebyl na to zvyklý. „Už od tebe nechci slyšet jediné hrubé slovo. Teď se oblékni a jdi dolů, okamžitě!“
Bill pokorně přikývl, přetáhl si přes hlavu nějaké tričko, zatímco otec odešel z pokoje a nechal dveře otevřené. Bill si roztřeseně natáhl kalhoty. Byly to nějaké ošklivé tepláky, ale bylo mu to jedno. Pokusil se upravit si vlasy, ale poté, co usnul s ještě vlhkými vlasy, byly rozcuchané a takhle narychlo s nimi nic nesvedl.
O tři minuty později sešel dolů a vypadal i cítil se jako naprostá troska. Teď se mu udělalo špatně doopravdy, jako by měl zvracet.
Ignoroval svého otce, který na něj čekal dole pod schody a díval se na něj pohledem, který jasně sliboval, že si později promluví, což Billa rozechvělo od hlavy až k patě. Cítil se hůř, než když mu otec ve čtrnácti řekl: „Musíme si promluvit.“ A byl si jistý, že jeho „Musíme si promluvit“ je mnohem horší než to, co absolvovaly jiné děti. Když dal otci jasně najevo, že dává přednost stejnému pohlaví, vedlo to ke spoustě trapných skutečností, které Bill opravdu nepotřeboval vědět (zatím), a už vůbec ne od svého otce.
„Čeká v obýváku a já budu hned na druhé straně zdi, takže kdybych od tebe slyšel nějaký křik nebo nadávk-“
„Chápu, chápu,“ zamumlal Bill, který nebyl zvyklý, aby ho otec takhle komandoval. Obvykle to byl pohodový otec, ale teď se k Billovi choval jako rodič debil.
Když vešel do obýváku, cítil na sobě Gordonovy oči, které ho sledovaly, dokud nebyl úplně uvnitř, a pak šel do své pracovny, kde nejspíš s hrnkem na zdi odposlouchával, co Bill říká.
Tom stál uprostřed místnosti a Bill se zastavil pár metrů od něj se zkříženýma rukama na hrudi. Pozvedl obočí, čímž naznačil, že čeká, až Tom promluví jako první. Měl by přijít s něčím zatraceně dobrým, jestli si chce udržet práci, pomyslel si Bill.
„Bille, já… můžeme si sednout?“
„Ne, takhle mi to vyhovuje.“
Tom si povzdechl, ale nehádal se. „Tvůj táta mi řekl, co se děje,“ řekl a snažil se zachytit Billovy oči. „A chápu, proč jsi naštvaný, ale-“
„Ale co?“ Pobídl ho Bill a věnoval mu ten nejvíc smrtící pohled, který dokázal vykouzlit; věděl, že bez make-upu nevypadá tak hrozivě. „Ale co přesně?“
„Není to tak, jak si myslíš. Chtěl jsem ti to říct už dřív, ale nenašel jsem k tomu vhodnou chvíli.“
Ušklíbl se. „No jasně.“
„Bille…“
„Hele,“ nadechl se Bill, aby nezačal křičet, než pokračoval. „Pokud na srdci nemáš nic pořádnýho, můžeš rovnou jít. Stejně máš padáka.“
Tom si těžce povzdechl a promnul si čelo. „Chováš se nerozumně.“
„Jak že se teď chovám?“
„Hele, já tu práci potřebuju, Bille,“ řekl Tom tiše a přistoupil blíž. „Potřebuju peníze. Dovol mi zůstat.“
Billova tvář povadla, tiše zalapal po dechu a zadíval se na zem.
Špatně se vyjádřil.
„Takže…“ zatřásl hlavou a snažil se uklidnit. „Peníze? To je všechno… To je všechno, o co ti jde? O peníze?“ V krku se mu udělal knedlík, otočil se a prudce se nadechl. Věděl, že mu byl Tom nevěrný, ale byl ochotný to nechat plavat, pokud by měl zatraceně dobrý důvod, třeba kdyby Odette umírala na rakovinu, a to rande bylo na rozloučenou.
I přestože takový důvod nedostal, stejně nemohl uvěřit, že to všechno Tom udělal jen kvůli penězům. Hrdě zadržoval slzy, zatímco měl oči zavřené. Bylo mu z toho pláče špatně. Dřív nikdy nebrečel, a teď měl pocit, že to dělá pořád.
Copak jejich společný čas pro Toma nic neznamenal? Copak ty polibky pro něj vůbec nic neznamenaly? Pokud to pro Toma opravdu nic z toho neznamenalo, Bill by nikdy nepřiznal, že pro něj to znamenalo všechno.
„Nemůžu uvěřit, že jsi to všechno dělal jen kvůli penězům,“ zašeptal a otočil se k Tomovi zády, aby neviděl, jak moc ho to ve skutečnosti zasáhlo.
„Bille, ne,“ slyšel Toma říkat a jeho hlas se trochu třásl. „Já – já ne… No tak, podívej se na mě.“
Billovi se zachvěla brada a doufal, že otec poslouchá. Po tomhle musel mít právo Toma vyhodit. „Vypadni,“ řekl nakonec a hlas se mu chvěl emocemi.
„Ne, poslouchej mě…“
„Ven!“ Zařval Bill a hlas se mu zlomil. Otočil se a ruce zaťal v pěst, když se mu po tváři začaly řinout slzy. Připadal si jako manželka z nějakýho filmu, která právě přistihla manžela, jak spí se služkou, a s křikem po něm hází kuchyňské nádobí. „Vypadni,“ dodal už klidněji a jeho hlas byl sotva slyšet.
Tom byl poslední, kdo ho donutil plakat. S touhle sračkou skončil.
Tom zřejmě vycítil nebezpečí, prošel kolem Billa se skloněnou hlavou a zamumlal „promiň“, než vyklouzl ze dveří.
Bill klesl na pohovku a vtiskl obličej do polštáře.
***
„Nemá to cenu.“
„Oh, jsem si jistý, že najdeš způsob, jak-“
„On mě neposlouchá. Snažil jsem se mu to vysvětlit, ale on prostě neposlouchá. Pak začal všechno, co jsem řekl, překrucovat.“
Gordon se usmál a poplácal Toma po rameni. „Vítej v mém světě.“
Tom se tiše zasmál. „A jo, asi jste slyšel, že mě vyhodil.“
„To není zas tak těžké uhádnout.“
Tom si povzdechl a zavrtěl hlavou. „Měl bych prostě odejít, myslím, že ať řeknu cokoliv, stejně názor nezmění.“
„Jen ho nech trochu vychladnout,“ poradil mu Gordon a podíval se směrem k obývacímu pokoji. „Pak tam znovu zajdi a umlč ho, převezmi kontrolu a donuť ho poslouchat.“
„Donutit ho?“
„To je jediná věc, která na Billa vždy fungovala. Věř mi, teď je sice tvrdohlavý, ale víš, když mu byly čtyři, bylo to ještě mnohem horší. Byla to hotová noční můra, když jsem se ho snažil donutit jíst zeleninu.“ Tom se oklepal a Gordon přikývl. „Jo. Takže nejdřív ho musíš nechat v pokoji o samotě a nechat ho přemýšlet o tom, co udělal.“
Tom vyprskl smíchy. Ta myšlenka byla k popukání. Ale když se nad tím zamyslel, Bill se tak trochu jako čtyřleté dítě stále choval; tvrdohlavý, s náhlými výkyvy nálad a občas nesmírně dětinský. „Okay… Co dál?“
„Až si budeš jistý, že se uklidnil, vejdeš do pokoje, budeš se mu dívat přímo do očí a donutíš ho, aby se na tebe díval, zatímco mu budeš vysvětlovat, proč to, co udělal, bylo špatné, a že tě bolí, když se takhle chová.“
„… Víte, že Billovi už nejsou čtyři, že?“
Gordon se zasmál. „Ale i tak to funguje,“ pokrčil rameny. „Ukážu ti příklad.“ Přistoupil k Tomovi a položil mu ruce na ramena, jeho hnědé oči se vpíjely do těch jeho. Tom z narušení osobního prostoru polkl.
„Tome,“ řekl Gordon pevně a nehnul ani brvou. „Nemám rád, když na mě křičíš nebo mě nenecháš doříct, co mám na srdci. A nemůžeš mě vyhodit, dokud neskončím, teď mě budeš poslouchat.“
I když Tom věděl, že s ním Gordon vlastně nemluví vážně, přikývl a ulevilo se mu, když Gordon ustoupil. „Vidíš, na malé děti to funguje dokonale a je to velmi účinné, přímá konfrontace. Ale zřejmě to funguje i na vás, starší děti.“
Tom lehce pobaveně zavrtěl hlavou. „Dobře, fajn. Můžu to zkusit. Ale…“
„Žádné ale, prostě mu řekni, co jsi řekl mně. Je tvrdohlavý, ale pozná, když budeš mluvit pravdu.“
Tom přikývl a podíval se směrem k obývacímu pokoji. „Ale stejně se cítím strašně špatně Nerad ho vidím takhle brečet…“
„On brečel?“
Tom přikývl a sklopil pohled. Už Billa viděl plakat, ale to bylo něco úplně jiného. Teď to byla jeho vina, on mohl za to, že se Bill cítil zraněný a zrazený.
K jeho překvapení ho Gordon poplácal po rameni a usmál se. „To znamená, že tě má opravdu rád, synku. Myslím, že dal sám sobě slib, že už nikdy nebude kvůli nikomu a ničemu brečet. Doufám, že ti nevadí, že má Bill pár kostlivců ve skříni.“ Poprvé za ten den se na Toma přísně podíval. Tedy pokud nepočítáme to, když přišel a Gordon na něj křičel, že Billa podvádí… Naštěstí si to velmi rychle vyjasnili.
„Samozřejmě že ne,“ zamumlal Tom. Mohl Billovi pomoct se znovu zvednout, mohl zažehnat obavy z dětství, ať už byly jakékoliv. Jen kdyby mu to Bill dovolil. „Ehm… Proč je, víte, takový?“ Zeptal se tiše Tom. Nikdy předtím se na to Billa sám nezeptal, ale teď, když se o tom Gordon zmínil, ho to začalo zajímat. Co Billa tak zranilo, že nedokázal důvěřovat? Plakat? Milovat?
Gordon trochu zaváhal a Tom měl pocit, že se to netýká jen Billa. Strkal snad nos, kam neměl? Možná by se za tu otázku měl omluvit…
Ale Gordon si jen povzdechl a prohrábl si rukou vlnité vlasy. „Jde hlavně o jeho matku. Odešla, když mu bylo deset, a už nikdy nikomu z nás o sobě nedala vědět. Byl si s mámou hodně blízký, takže měl problém pochopit, proč odešla, a ten problém má dodnes. Nikdy nebyl zrovna oblíbené dítě,“ pokračoval a zadíval se na několik starých fotografií na zdi nad schodištěm. „Měl jednoho kamaráda, jednoho nejlepšího kamaráda, se kterým trávil veškerý čas až do svých šestnácti. Pak se ten kluk z čista jasna odstěhoval do New Yorku… Tohle všechno v něm zanechalo vážné problémy se vázat a od té doby jsem ho neviděl, že by si byl s někým blízký.“ Gordon si povzdechl a zatvářil se vážně. „Ty věci s opuštěním spolu souvisejí, on se nedokáže vyrovnat s tím, když ho někdo opustí.“ Věnoval Tomovi významný pohled a Tom přikývl, příliš naplněný touto novou informací, než aby udělal cokoliv jiného.
„Je dobře, že to chápeš.“ Gordon ho znovu poplácal po rameni. „Bude lepší, když nebudeš říkat, že jsem ti to řekl, ano? Myslím, že teď už je vzduch čistý.“ Postrčil Toma směrem k obývacímu pokoji. „Nezapomeň, o čem jsme mluvili.“
„Přímá konfrontace.“
„Přímá konfrontace.“
Tom se zhluboka nadechl, aby se připravil, a nechal Gordona na chodbě, když vešel do obývacího pokoje. Nejprve Billa neviděl, ale když se podíval pozorněji, spatřil ruku visící z opěrky. Na vteřinu se mu hlavou mihl obraz podřezaných zápěstí a krvavých lázní, ale ruka se po několika vteřinách stáhla zpátky, což znamenalo, že Bill buď spí, nebo jen leží.
Přešel k pohovce a podíval se na Billa, který tam ležel se zavřenýma očima; na jeho bledé kůži byly stále patrné cestičky od slz. I takhle vypadal krásně, dokonce i bez všeho toho make-upu, laku na vlasy a luxusního oblečení.
Nevěděl, jestli spí, nebo má jen zavřené oči, ale posadil se na nízké opěradlo pohovky. „Bille,“ řekl tiše. „Jsi vzhůru?“
Slyšel, jak Bill unaveně vzdychl, a bylo mu líto, že ho vyrušil. Bill se posadil zády k Tomovi. Vzadu na hlavě měl rozcuchané vlasy a Tom odolal nutkání se jich dotknout. „Co sakra ještě chceš?“
Vlastně ani nic zdvořilejšího nečekal. „Chtěl jsem ti to vysvětlit.“
„Nechci to slyšet, Tome.“
„Potřebuju, abys to slyšel.“
Bill si povzdechl a svěsil hlavu; byl očividně vyčerpaný a zcela unavený. „Je mi to jedno.“
Tom by byl vlastně raději, kdyby Bill křičel; teď zněl jen unaveně a ublíženě. Měl z toho mnohem horší pocit, než když křičel, cítil se hrozně špatně, že ho vyrušil, protože to vypadalo, že chce být jen sám.
Tom seskočil z opěradla pohovky a obešel ji, až stál před Billem, který jen rychle vzhlédl, a pak se zase podíval jinam.
Poklekl před druhým chlapcem a snažil se řídit Gordonovou radou, jak mluvit Billovým jazykem. „Hej, hej, podívej se na mě. Musím ti to vysvětlit, okay? Všechno bude mnohem lepší, až mi dovolíš říct ti, jak to celé je.“
Když se mu Bill stále odmítal podívat do očí, udělal to, co Gordon; položil mu ruce na ramena a zvedl bradu, takže se jejich oči konečně setkaly. Udržel jeho pohled a nedovolil Billovi odvrátit zrak, i kdyby chtěl. „Okay, okay. Teď mě opravdu pozorně poslouchej. Ta věc s penězi? To byla hloupost, takhle jsem to vůbec nemyslel.“ Mluvil pomalu, zřetelně a dával si záležet, aby to celé vyznělo jasně. „Ne, nic neříkej. Nesmíš nic říkat, dokud neskončím.“
Bill zavřel ústa a lehce přimhouřil oči.
„Je pravda, že peníze potřebuju, o tom není pochyb. Ale to není hlavní důvod, proč tě doučuju, jasný? A už vůbec to není důvod, proč jsme spolu.“
Cítil, jak se mu Bill pod rukama chvěje, a tak jeho ramena sevřel pevněji, jako by ho chtěl ujistit, že mluví pravdu.
„Nejsou to jediný, na co myslím,“ řekl tiše a hledal v Billových očích nějaké to odpuštění.
„Ale vypadá to tak,“ zamumlal tiše Bill a přerušil oční kontakt. „Můžeš jít, máš Odette,“ vyplivl to jméno, „ke které se můžeš vrátit. Nechci tě tady.“
„Nemyslím jen na to,“ řekl Tom znovu a použil svou techniku ignorování, která, i když se zdálo, že Billa rozčiluje, zázračně fungovala. „Myslím na tebe. Moc.“ Odhrnul rozcuchaný pramen vlasů za Billovo ucho, jehož oči byly stále upřené někam nad jeho rameno. „A,“ znovu naklonil Billovu bradu správným směrem, aby se jejich pohledy opět setkaly, „nejsem s Odette, nemám s ní nic už dlouho. Je to všechno jednostranný, přísahám.“
Bill si roztřeseně povzdechl a vypadal rozpolceně, zda mu má věřit, nebo ne. „Ale byl jsi s ní na rande,“ řekl tiše. „Ten den, kdy jsme… jsi s ní šel na rande.“
„Ano,“ přiznal Tom s povzdechem. „Ale nebylo to rande. Ona ke mně pořád něco cítí a chtěla to zkusit dát znovu dohromady, ale já ne,“ dodal spěšně, když viděl Billův výraz. „Ale je to moje kamarádka a já nechci vidět, jak je zklamaná, už jsem prostě takovej…“ usmál se široce, až se Billovi proti jeho vůli sevřel žaludek. „Tak jsem s ní šel do kina, ale jasně jsem jí řekl, že nejsme nic víc než přátelé a že z nás už nikdy víc ani nebude. Bylo to kvůli starým časům, způsob, jak dát sbohem minulosti, aby se s ní mohla vyrovnat.“
Bill na to nic neřekl.
„Přísahám, že je to pravda. Nikdy jsem tě nepodvedl, ani jsem jí nekoupil lístek. Omlouvám se, že jsem se předtím choval jako hlupák. Nechtěl jsem, aby to vyznělo takhle.“
Páni, ještě nikdy o nikoho takhle nebojoval, ale když viděl, jak Bill změkl, stálo to za to.
„Ale ona říkala-“
„Mluvil jsem s ní o tom,“ řekl Tom tvrdým tónem. „Jen si z tebe dělala legraci. Bože, mrzí mě to.“
„Přísaháš?“ Zašeptal pak Bill a jeho oči se zaleskly. „Protože já tohle nedokážu, když ti nebudu moct věřit… Když nemůžu-“
Tom ho umlčel něžným polibkem a jejich rty se k sobě lehce přitiskly. Bill do něj asi vteřinu vzdychal, než ho od sebe zlostně odstrčil. „Tohle nemůžeš jen tak udělat. Nemůžeš jen tak – musíš přísahat.“
„Přísahám,“ řekl Tom a znovu naklonil Billovu bradu nahoru. „Přísahám.“
A i když Bill ta slova už slyšel od mnoha jiných, něco hluboko v Tomových oříškových očích ho přimělo uvěřit.
autor: BrokenMirror
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
