autor: BrokenMirror
Normální
Tomovy paže objaly drobné tělo druhého chlapce a pevně si ho přitiskly k sobě. Bill se nechal a opřel si čelo o jeho rameno, kde vdechoval vůni, která byla pro Toma tak typická. „Odpustíš mi?“ Zašeptal Tom a prohrábl prstama Billovy rozcuchané vlasy. Tiskl ho k sobě, jako by se snažil jejich těla spojit v jedno. Věděl, že přísaha, kterou Billovi dal, je něco víc než jen slib; bylo to to, co je drželo pohromadě. Bylo to to, co Billa přimělo zůstat.
Neděsilo ho ani to, že tu přísahu nesmí porušit.
Bill se několik vteřin nehýbal, ale po chvíli přikývl. Přitiskl se k Tomovi víc a trochu se třásl.
Bylo mu špatně; celý den nic nejedl ani nepil a opravdu to začínal pociťovat. Nejíst nebylo pro něj; jeho tělo bylo zvyklé se cpát všelijakými nezdravými potravinami.
„Opravdu ti je špatně?“ Tom se od něj kousek odtáhl a zkoumal jeho tvář. „Tvůj táta si myslel, že to jenom předstíráš, ale vážně jsi bledý.“
Bill si odfrkl a sklonil hlavu. „Uh, vypadám příšerně.“
„Ne, nevypadáš,“ řekl Tom a pohladil ho po bocích. Pak jeho ruce vyletěly na Billova ramena, když se zhroutil dopředu a v Tomově náručí celý ochabl a zavřel oči. „Jej, ty jsi vážně nemocnej, co? Tady…“ objal Billa kolem pasu a dostal déjà vu, když si vzpomněl, jak musel Billa cestou z parku podpírat, proto málem dostal úpal, a posadil se na pohovku vedle něj.
Bill si okamžitě položil ruku na čelo a oči držel pevně zavřené.
„Třeseš se…“ prohlásil Tom a začal si dělat starosti.
„Jen jsem nejedl,“ zamumlal Bill. „Když mám hlad, točí se mi hlava. Jsem bez energie, víš. Vždycky normálně jím, takže moje tělo teď nechápe, co se to sakra děje.“
„Máš hlad?“
Bill přikývl, zasténal a Tom byl v šoku, když mu Bill položil hlavu do klína a vyčerpaně zavřel oči. Tom ucítil, jak mu zacukalo v břiše, když se zadíval na krasavce, který mu momentálně okupoval klín. Tohle byla, nepočítáme-li těch několik spontánních polibků, nejintimnější věc, kterou Bill z vlastní vůle udělal. Pokrok, který od jejich prvního setkání udělal, byl ohromující. I když prošli velkým nezdarem, zdálo se, že Bill je ochoten to nechat plavat.
Pohladil Billa po vlasech a hladil ho mezi lopatkami. „Mám ti udělat něco k jídlu?“ Zeptal se.
„To přece nejde, vždyť jsi host.“ Bill se mu zavrtěl na klíně a přitáhl si nohy k hrudi. Když si takhle dělal pohodlí, vypadal skoro jako kočka.
„Mně to nevadí, já mámě vařím pořád. Má tolik práce, že si ani sama nestíhá připravit večeři.“
„Jsi divnej,“ zamumlal Bill, ale usmál se do Tomova stehna. „Já absolutně neumím vařit.“
„Tak mě to nech udělat.“
Bill si povzdechl a přikývl. „Okay, dobře, fajn. Když na tom trváš.“
…
„V tom případě se ale musíš zvednout,“ uchechtl se Tom a zastrčil Billovi pramen neposedných vlasů za ucho.
Bill tiše zaprotestoval a zabořil obličej do tlusté látky Tomovy mikiny, která byla tak dlouhá, že mu sahala skoro ke kolenům. „Můžeme chvilku zůstat takhle?“ Zeptal se tiše a Tom okamžitě roztál. „Jsi pohodlný polštář.“
A Bill se choval tak zatraceně roztomile, že se Tom už znovu neodvážil požádat ho, aby se zvedl, protože se bál, že rozbije vzácnou bublinu, která se mezi nimi vytvořila. Na Billa se dalo tlačit jen lehce, takže zmlkl a dál ho hladil po vlasech.
***
Billa probudila vůně palačinek a jeho žaludek hlasitě zakručel. Zvedl hlavu z polštáře, z nějakého důvodu se cítil, jako by měl kocovinu, ale zároveň byl podivně spokojený. Posadil se, zívl a lehce nadskočil, když si všiml, co byl jeho polštář.
„Uh… Tome,“ zatřásl dredařovým ramenem. „Tome.“
Tom sebou trhl a otevřel oči. „A kruci. Usnul jsem,“ zaskřehotal. „Kolik je hodin?“
„Nevím,“ odpověděl Bill upřímně. „Ale cítím palačinky.“ Nakrčil jedno obočí, pak vyskočil z pohovky a rozběhl se směrem ke kuchyni za vůní jako kreslený pes za vůní steaku.
Tom pobaveně zavrtěl hlavou a rozhodl se Billa následovat, protože na tu úžasnou vůni reagoval i jeho vlastní žaludek.
Bill seděl u stolu a houpal nohama podobně jako dítě, zatímco chroupal palačinku. Neobtěžoval se ji krájet – prostě ji jedl rukama. „To je dobrota!“ Vydechl Bill mezi sousty a Tom prakticky viděl, jak se spokojeně kroutí.
„Bille, nemluv s plnou pusou.“
Vtom si Tom všiml, že Gordon stojí u sporáku a dělá další palačinky. „Ahoj, Tome, nedáš si palačinky?“ Gordon se podíval na Billa, aby se ujistil, že se soustředí na jídlo, a pak se otočil k Tomovi a krátce na něj mrkl. Tom nedokázal zabránit úsměvu, který se mu vkradl do tváře.
„Děkuju,“ řekl Tom a Bill byl jediný, kdo nevěděl, že neděkuje jen za palačinky.
Natáhl se pro palačinku, ale Billova ruka ji zakryla dřív, než si ji stačil vzít. „Moje.“ Zazubil se a přesunul ji na svůj talíř, než ji pocukroval, a to hodně.
„Nenasyto,“ odfrkl si Tom, ale ve skutečnosti se nezlobil, protože za chvíli na stůl přistála další hromada palačinek.
„Jezte, kluci. Oba jste strašně hubení.“
„Hej,“ ozval se při žvýkání Bill, než polkl. „Já jím!“
„To vidím,“ zazubil se Tom. Bill odložil palačinku a zamračil se.
Tom si položil palačinku na talíř a pocukroval ji, ale ani zdaleka ne jako Bill. Navíc ji potřel borůvkovou marmeládou.
Bill si jeho výtvor podezřívavě prohlížel, než řekl: „Na palačinkách má být jenom cukr,“ řekl, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě.
„Vážně?“
„Jo. Ostatní věci jsou prostě hnusný, kazí to chuť.“
„Tvoje palačinka vypadá nudně. Potřebuje marmeládu.“
„Nepotřebuje, nechce marmeládu, nesnáší marmeládu.“
„Chudák marmeláda,“ odpověděl Tom a ukousl konec palačinky. „Mňam.“
„Fuj.“
Tom protočil očima a olízl si kousek borůvky z prstu.
„Touhle sračkou kazíš palačinku, borůvky jsou hnusný.“ Bill se na palačinku zadíval, jako by ho něčím urazila, a znechuceně nakrčil nos.
„Proč ti to vadí? Vždyť to jíst nemusíš.“ Tom dal najevo svůj názor tím, že si ukousl další velké sousto borůvkové palačinky a při žvýkání se usmíval.
„To ti musím všechno vysvětlovat?“ Zasyčel Bill a Tom se zamračil.
Bill se podíval na Gordona, který zády k nim stále dělal palačinky, naklonil se přes stůl a zašeptal: „Nebudu tě líbat, jestli budeš chutnat jako ta modrá sračka.“
Ten den už Tom borůvky nejedl.
***
„Tome… Tome, p-přestaň.“
Billovi se zatajil dech, když Tom pustil jeho rty a opřel se čelem o jeho. „Co?“ Zašeptal chraplavě.
„Táta.“ Bill se zachvěl a zavřel oči, když mu Tom vtiskl polibky podél čelisti a lehce sál jeho krk. „Tome!“ Jeho ruce spočívaly na Tomově hrudi a absolutně se mu nedařilo ho od sebe odstrčit. „Táta je… ve vedlejším pokoji.“
Tom se usmál a vsál do úst jeho ušní lalůček. „Je v pohodě, bude mu to jedno.“
Bill zasténal, když dal hlavu na stranu a vzdychl. „Jo, ale, Tome… ty jsi tady kvůli… rozhodně… ne kvůli tomuhle…“
„To nedává smysl,“ zašeptal Tom a vtiskl Billovi polibek do koutku úst, než znovu zachytil jeho rty svými a rukou vklouzl pod Billovo tričko a pohladil ho po boku.
„Jakej smysl má mít tetování a nikdy ho neukázat?“ Přemýšlel Tom nahlas, oči upřené na nově objevenou hvězdu. Obkresloval ji prstem a zaujalo ho, jak se polovina schovává pod gumou Billových boxerek.
„V… pondělí…“ snažil se říct mezi polibky; ignoroval Tomovu otázku, o níž věděl, že ve skutečnosti není určena jemu. „Já… musíš… Bože, Tomi, přestaň!“ Tentokrát ho od sebe odstrčil o něco větší silou a donutil ho, aby se od něj odtáhl. Trochu se odsunul a nechal mezi nimi pár dobrých centimetrů. Bill si prohrábl prsty rozcuchané vlasy a upravil si tričko.
Tom se usmál a pozvedl obočí.
Billovy oči se rozšířily, zrudl jako rajče a vyhýbal se očnímu kontaktu. „Drž hubu.“
„Kdepak, bylo to roztomilý. Velmi roztomilý.“ Naklonil se k němu a znovu ho krátce políbil. „Měl bys to používat. Myslím tu přezdívku.“
Bill se ještě víc naklonil dozadu, pryč od Toma a těch jeho rtů a rukou, které ho zřejmě nechtěly nechat na pokoji, ačkoli Bill by si nestěžoval, kdyby nevěděl, že musí udělat tenhle zasraný úkol z matematiky. Miloval pocit Tomových rukou na sobě a pocit svých rukou na Tomovi. Nikdy předtím se takhle nelíbal a bylo to vzrušující. Ale na to teď není čas, snažil se sám sobě namluvit. „Víš, že mě v pondělí čeká ta závěrečná zkouška, kvůli které jsi tady, a ne kvůli… však víš.“
„Líbání?“
„Jo.“
Tom přikývl: „Jo, já vím. Promiň. Já jen… že to jediný, co chci, je líbat tě, víš? Já prostě…“ zasténal a zhluboka se nadechl. „Okay, už se soustředím… Přemýšlej rychle!“ Tom rychle popadl kalkulačku ležící na stole a hodil ji po Billovi, takže ho zasáhla do hlavy a spadla na podlahu.
„Kurva!“ Zaklel Bill a třel si čelo. „Co to sakra bylo?“
„Nepřemýšlel jsi dost rychle.“
„No, tak o tom přemýšlej ty!“ Bill udeřil Toma silně polštářem z pohovky do hlavy. „Hah! Nepřemýšlel jsi dost rychle,“ posmíval se mu a vyplázl na něj jazyk. „Ani na to nemysli!“ Vykřikl, když Tom výhružně zvedl polštář nad hlavu.
„Nedělej to, nedělej to!“ Zakryl si hlavu rukama, zavýskl a odšoural se co nejdál od Toma a polštáře. Tom se zasmál a položil ho na zem.
„Okay, každopádně,“ usmál se. „Popadni kalkulačku a začneme s pátou kapitolou, jo? Bože, ty jsi tak dětinskej.“
***
„O něčem jsem přemýšlel…“ řekl Bill, když se snažil vyřešit nějaký problém a žvýkal přitom malou gumu na konci žluté tužky. „Není to nezákonný?“ Ukázal na sebe a Toma a v očích mu pobaveně jiskřilo. „Chci říct… jsem tvůj student.“
„Oh, nemravný,“ zasmál se Tom a povytáhl obočí. „Vztah učitel/student… To je docela sexy.“
Bill nakrčil nos a plácl ho po ruce. „Ale je to tak, ne? Počítá se to?“
„Ne, nepočítá,“ uchechtl se Tom. „Ledaže bys chtěl,“ zahýbal obočím.
„Jsi divnej,“ Bill ho znovu hravě plácl a podíval se zpátky na napůl hotovou rovnici. „Takže…“ řekl po chvíli, podíval se na Toma skrz husté řasy a mezi zuby zatočil tužkou. „Jak mám postupovat, pane Kaulitzi?“ Zeptal se, ztišil hlas a pomalu zamrkal řasami.
Tom zamrkal a podíval se na Billa. „Sakra, pojď sem.“ Popadl Billa kolem pasu a přitáhl si ho blíž. „Chceš lekci?“ zeptal se chraplavě. Jestli si chtěl Bill hrát…
Bill přikývl a na rtech mu hrál úsměv. Naklonil se k Tomovi a lehce otřel svoje rty o jeho, než se odtáhl. „Pomozte mi s matematikou.“
Tom si povzdechl a stiskl Billův pas. „Ty jsi ale provokatér.“
Bill se ušklíbl a s rošťáckým úsměvem od sebe Toma odstrčil.
Tom si těžce povzdechl a podíval se na Billovu práci. „Nejdřív to musíš vydělit dvěma.“
„Proč?“
„Protože je to trojúhelník a trojúhelník je polovina čtverce. Hele, když to nevydělíš dvěma, dostaneš obsah čtverce. Podívej se sem…“ Tom nakreslil zbytek čtverce na trojúhelník tečkovanými čarami, ale bylo těžké se soustředit, když Bill seděl přímo vedle něj a jednu ruku měl položenou na Tomově koleni.
„Oh…“
„Chápeš? Takže… nejdřív to vynásobíš šestnácti, protože?“
„Výška trojúhelníku je šestnáct centimetrů.“
„A pak to musíš vydělit dvěma, protože?“
„Protože to není… čtverec, ale trojúhelník?“
Tom přikývl a hodil mu kalkulačku. „Jo, dopočítej to a geometrii máme skoro za sebou.“
„Konečně. Geometrie je na hovno. Kdo tyhle sračky vůbec potřebuje?“
„Čert aby se v tom vyznal,“ souhlasil Tom a sledoval, jak Bill dokončuje rovnici a začíná novou. „Počkej, vrať se zpátky. Na co jsi zapomněl?“
„Uh…“ Bill se podíval na papír.
„Výsledek si vždycky dvakrát podtrhni, to si pamatuj. Když to při testu neuděláš, strhnou ti za to body.“
Billovo temné mumlání bylo nesrozumitelné, když výsledek rychle podtrhl. „Jak to, že jsi tak dobrej v matematice?“
„Moje matka matematiku učí.“
„Oh bože, chudáčku,“ zabručel Bill a opřel se do pohovky. Nedokázal si představit, že by byl Gordon učitel. Už dávno by utekl z domova.
„Ne, ty jsi chudáček. Je to tvoje učitelka,“ usmál se Tom.
Billovy oči se rozšířily, když se jeho hlava otočila k Tomovi a naprosto celý zrudl. „Cože?“ Vypískl.
Chtěl umřít.
***
„Určitě se na mě nezlobíš?“ Naléhal Bill a znovu vzhlédl od kalkulačky.
„Bille, už jsem ti to říkal,“ řekl Tom a zasmál se. „To je v pohodě, já vím, že moje máma umí být mrcha a je trochu staromódní.“
„Ale…“ Bill se cítil hrozně. „Řekl jsem o ní tolik špatnejch věcí a tys to musel poslouchat… Bože, připadám si jako idiot.“
„Není proč. Moji kámoši ji taky nesnáší, takže buď v pohodě.“
Bill si povzdechl a naťukal do kalkulačky několik čísel. „Nejsi jí moc podobný,“ prohlásil, když zvedl oči a porovnal Tomův obličej s obličejem své učitelky. Ona měla spíš baculatý nos, krátké tmavé vlasy a byla přinejmenším o hlavu menší než Tom.
„No to teda doufám, že ne,“ zažertoval Tom.
„Jsem takovej idiot, máte stejný příjmení a tak.“ Zasmál se Bill svojí idiocii.
Tom pokrčil rameny. „Myslím, že je to docela běžný jméno. Bille, ježiš, já tě přece neviním, že nevíš, že je to moje máma, tak to pusť z hlavy.“
Bill pokrčil rameny a sundal tužku z místa, kde mu spočívala za uchem. „Okay, nechám to plavat… když mi pomůžeš s touhle sračkou. Vážně, objem fotbalovýho míče? Kdo to potřebuje? Kdo si řekne ´hele, dneska zjistím objem svýho fotbalovýho míče!?“
Tom se maličko usmál a vzal Billovi tužku z ruky, přičemž se ujistil, že jeho prsty na těch jeho setrvají o něco déle, než bylo nutné.
„To je trochu složitější, ale stačí to jen pochopit.“
Bill čekal, až mu to Tom vysvětlí, a když skončil, byl si jistý, že mu nad hlavou visí několik obrovských červených otazníků.
„Ještě jednou?“ Zasmál se Tom, když viděl Billův nechápavý výraz.
„Jestli ti to nebude vadit.“
***
„Propadnu,“ povzdechl si Bill a s frustrovaným zasténáním se opřel.
„Ne, to nemůžeš, ne, pokud tě doučuju já,“ podíval se na něj Tom.
„Jsi až moc sebevědomej,“ usmál se Bill a poraženecky odhodil tužku. „Dost, už se nechci učit, skončil jsem.“
„No tak, ještě půl hodiny, ať můžeme dokončit tu poslední kapitolu… Udělám ti za to čokoládový pudink?“ Snažil se ho uplatit.
„Ty neumíš udělat čokoládový pudink,“ vyhrkl Bill a skrz ofinu se na něj skepticky podíval.
„Umím, dodělej tyhle úlohy a dokážu ti, že můj čokoládový pudink je nejlepší.“
„Jak jsem řekl, jsi až moc sebevědomej.“ Ale i tak Bill popadl tužku. Když se nad tím totiž zamyslel, čokoládový pudink byl vlastně docela lákavý.
autor: BrokenMirror
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
