autor: BrokenMirror
Zkouška
O půl hodiny později stáli kluci v kuchyni, Bill houpal rukama ze strany na stranu a sledoval, jak Tom vytahuje kastroly, naběračky a spoustu věcí z lednice, o kterých Bill ani netušil, že do čokoládového pudinku patří.
„Chceš pomoct?“ Zeptal se Bill, jelikož si tam uprostřed kuchyně připadal trochu zbytečně, zatímco Tom pobíhal kolem jako králíček Duracell.
„Ehm…“ Tom se rozhlédl. „Můžeš odměřit ingredience tady do těch hrnků.“
To je vcelku snadný, pomyslel si Bill a zvedl plechovku cukru. „Jak zjistím, kolik toho mám odměřit?“ Zeptal se Bill s pocitem, že by to měl vědět, a proto si připadal jako úplný idiot.
„Počkej, napíšu ti to.“ Tom rychle sepsal ingredience na kus papíru a podal ho Billovi, který přimhouřil oči nad jeho rukopisem.
„Tohle je M? Tvoje M vypadá jako W,“ prohlásil a zakroutil hlavou, když se snažil Tomovo písmo rozluštit. „Ah, myslím, že už to mám.“
Tom se zasmál a zavrtěl hlavou. „Prostě se zeptej, když to nebudeš moct přečíst, okay?“
Bill něco zamumlal a soustředěně vyplázl jazyk, zatímco naléval mléko do decilitrového hrnku. „A sakra, nalil jsem toho moc… Co?“
„Do dřezu.“
„Jasně.“ Bill to udělal a odměřil vodu, kakaový prášek, cukr a všechny ostatní věci, zatímco Tom nastavil sporák, aby na něm mohl rozpustit čokoládu.
„Chceš ji rozpustit?“ Zeptal se Tom, když držel čokoládu v ruce. Bill se na ni zadíval, a pak se podíval zpátky na sporák „Je to snadný.“
„Ehm… radši se budu dívat, abych to nespálil nebo něco, nebo aby to nevybouchlo.“
„Nevybuchne to.“
„Se mnou v kuchyni nikdy nevíš.“
Tom na protest vzdychl, ale Bill vyskočil na linku, a přitom zavrtěl hlavou. Raději se bude dívat.
„Tak fajn.“
Tom chodil sem a tam a rozmíchával rozpuštěnou čokoládu s mlékem a něčím, co Bill ani netušil, co je, než přidal kakao.
„Chceš míchat?“ Zeptal se Tom a nejspíš mu bylo líto Billa, který tam jen tak seděl.
Bill zasténal. „Vážně, jsem tady v pohodě. Nechci nic zkazit. Voní to moc dobře. Už to bude hotový?“
„Za chvilku.“
Bill se ušklíbl a vykopl nohy. „Sláva!“
„Mezitím můžeš uklízet.“
To nebyla zrovna lákavá představa, ale i tak Bill neochotně seskočil z linky. Tom byl tak hodný, že pro něj připravoval pudink, takže to nejmenší, co mohl Bill udělat, bylo uklidit. Začal sbírat hrnky a lžičky a dával je do myčky, pak se dobrých pět minut snažil najít hadr, aby mohl setřít linku, a Tom se musel smát, jelikož mu bylo naprosto jasné, že Bill v kuchyni netráví moc času.
Když Bill uklidil linku, Tom oznámil, že pudink je hotový. Potřeboval však čas, aby vystydl, a tak ho uložil do lednice mimo dosah Billových nenechavých rukou.
Otočil se od lednice a zjistil, že Bill klečí na lince a natahuje se, aby něco uložil do horní poličky.
Tom se snažil nezírat na jeho zadek. „Ehm, co děláš?“ Odkašlal si a místo toho se zaměřil na Billův zátylek.
„Snažím se… dát zpátky….“ Ale jak se Bill snažil odsunout velký pytel cukru, zachytil se o ještě větší pytel něčeho, co se ukázalo být sněhobílou moukou. Ta s hlasitým žuchnutím dopadla na linku hned vedle Billa. A pak explodovala. Všude.
Bill vykřikl, zakryl si hlavu a na okamžik zmizel v bílé mlze. Když se vynořil, kašlal a prskal a byl od hlavy až k patě celý od mouky, stejně jako snad polovina kuchyně. „Kurva!“
Tom na něj vteřinu zíral, úplně ztratil řeč. Bill vypadal jako sněhulák. Opravdu šokovaný sněhulák.
Už to nedokázal zadržet. Propukl v záchvat smíchu, chytil se za břicho a ukázal na Billa. Ten na něj asi vteřinu zíral, než se také začal smát.
„Panebože,“ zaúpěl Tom a otřel si oči. „Nevěděl jsem, že už je zima.“
Bill seskočil z linky a držel si ruce od těla, když sklopil hlavu a snažil se setřást si z vlasů a z obličeje co nejvíc mouky.
Tom jen čekal, že Bill začne nadávat a bude naštvaný, protože má zničené oblečení a vlasy, ale k jeho překvapení se usmál. „Ho, ho, ho! A vůbec,“ Bill nabral do dlaně trochu mouky z linky, a pak ji vyhodil do vzduchu a nechal ji na oba pršet, zatímco udělal piruetu.
„Obludo,“ zachraptěl Tom s úsměvem, když mu na triku a čepici ulpělo trochu mouky.
„Padá sníh, všude kolem mě,“ zpíval Bill a vyhodil do vzduchu další hrst, jen aby ji vdechl a kýchl. „Hepšík.“ Tom se díval, jak Bill krčí nos a uraženě sleduje ten bílý prášek. Tom se opřel o bílou ledničku, když se Bill snažil rukou setřít ze sebe mouku, a jak funěl, když se snažil otočit, aby zjistil, kolik toho má na svých zádech.
Tom se naprosto ztratil sám v sobě, když sledoval svého přítele, jak se snaží dostat ze sebe bílý prášek, který ho pokrýval. Bill byl velmi složitá bytost, která nebyla bez chyb a podivných výstředností, to Tom věděl ještě dřív, než ho opravdu poznal. Ale to všechno z něj dělalo toho, kým byl, byl to Bill, do kterého se Tom zamiloval, nebylo to s ním lehké, ale to nebylo nic, co by Tom nezvládl, ne s matkou, která mu vždycky lezla na nervy a nutila ho vyvinout nadpozemskou trpělivost.
Ale Bill nebyl jenom složitý se spoustou chyb, byl to krásný a úžasný člověk, který jenom čekal, až ho někdo objeví. Možná o tom nevěděl, možná byl příliš pohlcen tím, co se mu stalo. Byl tak soustředěný na ty dva lidi, kteří mu ublížili, že už se nedokázal otevřít nikomu dalšímu. Bylo bolestné to pozorovat, protože Tom věděl, že v hloubi duše se Bill chce otevřít. Byla to jen bariéra, zeď, kterou chtěl Tom úplně zbořit.
Pro Toma byl Bill jiný, jiný než všichni ostatní, které kdy potkal. Tom díky němu cítil to, co nikdy předtím k nikomu necítil, nesnesitelnou touhu chtít ho udělat šťastným, rozesmát ho a být důvodem, proč se usmívá, donutit ho zapomenout na svou matku a nejlepšího přítele.
Tenhle chlapec nebyl bezchybný, ale to ho dělalo ještě jedinečnějším, obohacovalo to už tak jeho pestrou osobnost, i když byla zpočátku temná.
Tak rozkošný, pomyslel si Tom s tichým pousmáním, když Bill znovu zafuněl, odfoukl si ofinu z očí a shrnul všechnu mouku z lavice na podlahu.
„A jak ji teď dostanu z podlahy?“ Ta otázka nepatřila nikomu konkrétnímu, ruce měl položené na bocích a s nakrčeným čelem si zem prohlížel.
Tom se usmál a odolal nutkání se zasmát. Naprosto typický Bill.
„Miluju tě.“
Ta slova z něj vypadla dřív, než si to uvědomil, a ticho, které následovalo, bylo ohlušující. Do prdele! Kurva! Že to neudělal jen tak, nemohl to vypálit jen tak. Pokud ho Bůh miloval, Bill ho třeba neslyšel. Měl snad něco s mozkem, co bránilo smysluplným myšlenkám zůstat v jeho hlavě?
Těmito dvěma slovy mohl právě zničit všechno, co mezi nimi bylo.
Bill vzhlédl jako ve zpomaleném záběru, (Tom polkl), oči měl doširoka otevřené a ústa dokořán. To ticho bylo ohlušující; slyšel jen zběsilé bušení vlastního srdce.
Tom se potil.
Bill vypadal vyděšeně.
„Cože?“ Zašeptal.
„Já, já,“ koktal Tom a cítil, jak jeho obličej rudne, a musel si otřít zpocené ruce do trička. „Je mi to tak…“ Bylo mu to tak co? Líto? Ne, nebylo mu to líto. Ale Bill na to nebyl připravený; nejspíš se za pár vteřin rozběhne pryč. Tohle bylo příliš brzy. Co je to se mnou, sakra? Cokoli, co by teď řekl, mohlo dopadnout úplně stejně; Billovým útěkem. Měl chuť tak dlouho mlátit hlavou do zdi, dokud neomdlí.
„Tome, co jsi to kurva řekl?“
Ze všech možných reakcí na světě by ho nikdy nenapadlo, že tou hlavní bude naštvanost. Bill vypadal šokovaně – no, to bylo přirozené, tedy spíše lehce vyděšeně – to Tom čekal, ale že se bude prakticky třást vzteky, to ne.
„Já… Bille, nevyšiluj.“
„Takže co,“ řekl Bill a rozhodil rukama. „Ty teď taky odejdeš?“
„Cože?“
Bill se rozohnil. „Nemůžeš tohle říkat,“ zasyčel. „Nemůžeš… ty…“ zavřel oči a na krátký okamžik se mu zachvěla brada, ale zhluboka vydechl nosem, a když oči znovu otevřel, byl v nich vidět jen vztek. „Můžeš mi to říct hned, abych se jednoho dne prostě neprobudil a nezjistil, že jsi pryč?“
„O čem… to mluvíš?“ Zeptal se Tom a odvážil se udělat pár kroků blíž.
„Oni – vy všichni – vy, říkáte… že… těsně předtím, než…“
„Předtím než?“
Bill se otočil. „Nechci s tebou o tom mluvit,“ zašeptal, ale Tom věděl, o co jde, a teď se cítil špatně, že to ví, když Bill očividně nechtěl, aby to věděl. „Ty mě taky opustíš. Já to vím. Říkáš to proto, abych… abych nebyl smutný, až odejdeš, protože tak budu vědět, že ti na mně vždycky bude záležet nebo tak něco, ale… Ale nemyslíš to vážně, nikdo z vás. Neodešel bys, kdybys mě opravdu… miloval. Ta slova nic neznamenají. Nemiluješ mě, nemůžeš mě milovat.“
Bill zavřel oči a zaťal ruce v pěst, protože se mu v hlavě vynořily strašlivé vzpomínky, které ho ovládly.
Flahback
„Co tím myslíš, že se stěhuješ?“
„Táta dostal novou práci, takže se s mamkou musíme přestěhovat za ním. Bille, je mi to líto, víš, že se mi nechce, ale musím s nimi jít.“
Patnáctiletý chlapec zavřel oči, když hrozilo, že jeho tváře smáčí slzy. „Kam se stěhujete?“ odvážil se zeptat, oči stále zavřené.
„Do N-New Yorku,“ zašeptal.
Bill vytřeštil oči. „Do New Yorku?!“ Vykřikl.
Blonďák přikývl, zatímco se dál díval do země.
„Kdy?“ Billův hlas se třásl, takže si musel odkašlat.
„Zítra večer,“ zašeptal Andreas a snažil se zachytit přítelovy oči, které se na něj teď odmítaly podívat. „Podívej, já-“
„Nemůžu tomu uvěřit,“ řekl Bill tiše a popotáhl. „Ty se stěhuješ? Jen tak? Jsi můj nejlepší přítel, Andy, můj jediný přítel!“
„A ty zas můj, ale já za tebou budu jezdit! A můžeš jezdit i ty za mnou a každý den si budeme volat…“
„To není totéž,“ zašeptal Bill tiše.
Andreas vypadal nešťastně a jeho hlas zněl smutně. „Já vím, že ne.“
Bill zavrtěl hlavou, udělal od kamaráda pár kroků a objal se rukama. „Bez tebe tady nepřežiju… To přece víš. Ty to kurva víš!“
Ucítil na rameni ruku a povzdechl si. Opřel se do doteku víc, když ho zezadu objaly ruce silnější než ty jeho. „Miluju tě,“ zašeptal mu do ucha. „Víš, že bych nikdy neodešel, kdybych měl na výběr…“
Bill přikývl. „Taky tě miluju, jsi můj nejlepší přítel… Prosím, neodcházej. Nebudu to já, když tu nebudeš. Já… už nebudu stejný. Prosím…“
„Je mi to líto.“
Následující den byl pro Billa těžký, oba patnáctiletí chlapci se na letišti sotva stihli rozloučit, než ho Andreasova máma odtáhla k bráně a Billova ruka přitom vyklouzla z jeho.
Nejhorší nebylo to, že se Andreas přestěhoval přes půl zeměkoule, nejhorší bylo, že se Billovi od té doby neozval, a to byla poslední kapka. Komu mohl člověk věřit, když nemohl věřit ani svému nejlepšímu příteli?
Miluju tě?
Konec Flashbacku
Jako by to něco znamenalo.
Bez těch slov bylo na světě líp, jenom ubližovala. Aby vztah fungoval, nepotřebuje taková slova. Andreas byl pro Billa vším, co znal, jeho skálou, jediným, kdo ho udržoval při smyslech. Když odešel, neměl nikoho. Stal se z něj člověk, kterým byl teď; chladný, sarkastický člověk, kterému na nikom a na ničem nezáleželo. Člověkem, který chodil pozdě do hodin a odmlouval učitelům. Ten, který neměl žádné přátele, jen flirtoval. Ten, ke kterému se nikdo neodvážil přiblížit, protože se báli, že jim ukousne hlavu. Ten, který se nikdy neusmíval, jen se ušklíbal.
Začalo to jako určitá sebeobrana, teď už to byla nutnost.
Bill se posadil na kuchyňskou židli. „Proč?“
Tom si klekl vedle něj. Musel se to pokusit zachránit. „Neopustím tě, rozumíš, co říkám? Je jedno, kdo to udělal předtím, já nejsem jako oni. Řekl jsem, co jsem řekl, protože je to pravda, protože tě neopustím.“
Bill zavrtěl hlavou. „Neříkej to,“ varoval ho a znovu se rozzlobil. Nikdo ho nemohl milovat. Nikdo by nemohl milovat člověka, jako byl on. On sám ze sebe udělal tohle záměrně. Nebyl dobrý člověk. Proč to Tom nedokázal pochopit?
Nepotřebovali ta slova, aby jeden druhému dokázali, že jim na sobě záleží.
„Miluju tě a jen tak se mě nezbavíš,“ pokračoval Tom.
„Proč?“ Zeptal se znovu Bill.
„Proč co? Proč tě miluju? Bože, jak moc jsi hloupej.“ Jemně políbil Billovy pootevřené rty.
Bill se rychle s otráveným zafuněním odtáhl. „Já jsem hloupej? Hloupý je to, že pořád trváš na tom, že mě miluješ, i když ti říkám, že mě milovat nemůžeš.“
Tom zavřel oči. „Nebo spíš nechceš, abych tě miloval.“
„Cože?“ Zasyčel Bill.
Tom se mu podíval do očí. „Nechceš, abych tě miloval, protože nezvládáš závazky,“ řekl. „Nechceš, abych tě miloval, protože to na tebe vyvíjí tlak, a já to chápu, vážně. To, že tě miluju, tě děsí. Protože to, co se ti stalo, je pořád tak silný a ty máš pocit, že láska nemá smysl, že ubližuje a přináší bolest. Možná ti tohle v minulosti způsobila, ale pokud to dokážeš nechat plavat a naslouchat svému srdci a mým slovům – pak to zvládneme. I když se nebudeš cítit hoden mé lásky, nic to nezmění, stále tě budu milovat. To nemůžeš změnit, i když mě dnes od sebe odstrčíš. Budu tě milovat i zítra a pozítří, až do dne, kdy si uvědomíš, že jsem mluvil pravdu, a vezmeš mě zpátky.“ Dokončil svou řeč a zatajil dech, čekaje na Billovu reakci.
Bill vypadal šokovaně a sklonil hlavu, ale bylo pozdě, Tom viděl, jak se jeho oči lesknou.
Jak to dokázal?
„Nezmizíš zítra?“ Zeptal se tiše.
„Ani zítra, ani nikdy jindy. Bille, musíš se přestat hrabat v minulosti a žít přítomností.“
Bill nic neřekl, jen pokrčil rameny. „Je to těžký,“ přiznal.
„Já vím.“ Tom ho pohladil po tváři a přejel mu palcem po líci.
„Já… já… nedokážu ti říct to samý na oplátku,“ zašeptal pak Bill a podíval se na Toma.
Tom se usmál; věděl, že to nedokáže. „To je v pohodě, ani to od tebe nevyžaduju. Ani jsem neplánoval, že ti to řeknu já sám.“
Tom vstal, vzal Billa za ruku a pomohl mu na nohy. Byl stále ještě celý od mouky, takže při každém kroku se z Billa vysypala a poletovala kolem nich. „Měl by sis dát sprchu,“ poznamenal.
„Ne, co kdybychom si teď dali ten pudink?“ Billovi se podařilo vykouzlit malý, lehce nejistý úsměv.
Pudink byl překvapivě dobrý a za dvanáct minut byl celý pryč, takže na dva velmi syté a opravdu unavené chlapce už jen čekal úklid zbytku sněhobílé kuchyně.
***
Bill se překvapeně podíval na list, který mu právě učitelka, respektive Tomova matka, podala a překvapilo ho, že vlastně bez přemýšlení zná odpověď na první otázku. Spěšně ji napsal, a to byl v tom byl čert, aby neznal odpověď i na tu druhou! A třetí! Wow, tahle zkouška vypadala mnohem jednodušší, než čekal.
Teprve u sedmé musel vytáhnout kalkulačku a u patnácté se začal škrábat na hlavě a kousat si ret, když byly otázky a rovnice těžší a složitější.
„2x-(3y+x)-4y,“ mumlal si Bill pro sebe a dělal si poznámky do rohu testu. „Plus se změní na mínus…“
Při práci se usmíval a cítil se jako pán světa, když se podíval na svůj kompletně popsaný test a nevynechal ani jednu otázku, i když si byl jistý, že minimálně 21b udělal špatně a trochu popletl 17a. Ale kašlal na to, test byl hotový! Tohle se mu ještě nikdy nepovedlo.
Složil listy testu dohromady, a když vzhlédl, šokovalo ho, že byl jedním z posledních, kdo skončil. Byl zvyklý odcházet ze zkouškové místnosti jako první. Cítil se na sebe, pokud to bylo možné, ještě pyšnější.
Předal svůj test učitelce. „Mimochodem, vím, že jste Tomova máma,“ řekl.
„Vy znáte mého syna?“ Zeptala se a povytáhla obočí. „To jsem nevěděla.“
To Billa zaskočilo. „Vy nevíte, že to on mě doučuje?“
„… Ne…“ zamračila se na něj.
„No, tak přesně to dělá,“ ušklíbl se Bill.
„Oh… No, tak to dokázal zázraky,“ usmála se upřímně a Billovo srdce se rozbušilo pýchou a ještě něčím, co v tu chvíli nedokázal popsat. Poprvé ve své učitelce spatřil matku, jejíž vždy přítomné vrásky na čele zmizely a její oči se rozzářily. Skutečně si ji dokázal představit, jak v kuchyni vaří a kolem ní pobíhají děti.
Měl Tom sourozence? Bude se ho na to muset zeptat.
Bill se usmál. „To dokázal. Přeji hezký den, Simone.“
S tím vyšel z místnosti a cítil, jak v zádech její pohled.
„Tome!“ Vypískl Bill, když ho uviděl čekat u školní brány. Rozběhl se k němu a vrhl se mu kolem krku.
„Bille, jsou tu lidi, kteří se dívají,“ řekl Tom, ale objetí mu oplatil.
„To je mi fuk, myslím, že jsem možná tu zkoušku udělal.“
„Samozřejmě, že udělal, hlupáčku.“
Bill ho pustil a prakticky vibroval na místě. „Bylo to tak zvláštní, prostě… jsem tomu všemu rozuměl! Bylo to úžasný a tvoje máma – dívala se na mě, jako bych byl obrovský růžový slon, a její výraz, když jsem jí řekl, že mě doučuješ…“ Bill ještě deset minut žvanil o zkoušce, poskakoval a máchal rukama. „Mimochodem, jak dopadla tvoje zkouška?“ Zeptal se, když si uvědomil, že zapomněl, že stejnou zkoušku absolvoval i Tom.
„Měl jsem za čtyři hodiny hotovo, šlo to dobře.“
Bill přikývl a dál blábolil o své vlastní zkoušce, porovnával odpovědi a hýkal pokaždé, když Tom řekl, že na nějakou otázku odpověděl stejně.
Skutečně udělal pokrok, a to ve více ohledech.
Bill běžel ulicí, když ho něco pronásledovalo. Něco temného a kroutícího se, co ho chtělo celého pohltit. Chtělo ho vcucnout zpátky a donutit ho, aby se vrátil do samoty, ale on nechtěl, a tak utíkal a snažil se dostat pryč.
Hodil rychlým pohledem dozadu, čerň mu byla stále v patách a on utíkal dál.
Utíkal tak rychle a byl v takové panice, že uklouzl, a najednou zem pod jeho nohama zmizela a on spadl a chytil se větve.
„Pomoc!“ Křičel a díval se dolů na strašlivé špičaté skály na dně propasti. Kdyby spadl, určitě by zemřel. „Pomoc!“
Z vrcholu útesu se vynořila ruka a s ní i známá postava.
Vítr si pohrával s Tomovými dredy, které mu poletovaly kolem hlavy, jako by byl pod vodou. Natáhl ruku dolů k Billovi. „Chytni se mě,“ řekl tiše. „Udělej to, Bille.“
Bill se podíval do Tomových očí a jeho stisk trochu povolil. Zatnul zuby a posunul pravou ruku nahoru, až se jejich prsty dotkly a Tom jeho ruku pořádně chytil a stiskl ji ve svém teplém sevření.
„Nepustím tě,“ ujistil ho a jeho hluboké hnědé oči se zahleděly do těch jeho, než začal Billa poprvé vytahovat nahoru na pevnou zem.
autor: BrokenMirror
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
