autor: Panthere
Dvě strany
„Kelly Lestowová u soudu prohrála s bratrem oběti Robertem Archibaldem. Porota se rozhodla udělit jí doživotní trest za plánovanou vraždu i za jednání, které po činu následovalo.“
Tom ve svém bytě sledoval zprávy v televizi s lehkým našpulením rtů. Ve skutečnosti neměl v plánu nechat tu ženu zavřít, ale takhle to pro něj bylo lepší. Zadíval se na obrazovku, která ukazovala plačící Kelly, již vedli do policejního auta s pouty a tím vším. Sám Robert Archibald se svými platinově blond vlasy a drahým tmavě modrým oblekem skutečně dokázal vypadat podrážděně a zničeně. To na Toma udělalo dojem. Opravdu mu věřil, že by se na místě sesypal.
„V předchozím rozhovoru se sám Robert vyjádřil ke své ztrátě a tlaku, který je na něj vyvíjen, když musí řídit těžební společnost Archibald Mining Corporation úplně sám.“
Tom si odfrkl. Tlak, no to mě poser, pomyslel si. Možná tak tlak ve snaze udržet si vlastní štěstí, ale nic jinýho. Tom nechal televizi běžet a zamířil ke kuchyňské lince hned naproti ní. Pokračoval v krájení chilli a nakrájel česnek na plátky. Chystal se česnek osmažit, když se ozval zvonek.
S vědomím, že na druhé straně dveří je jeho dlouho očekávaná společnost, Tom vypnul sporák. Doběhl ke dveřím svého bytu a odemkl. Když dveře otevřel, Andreas Gühne se na něj ušklíbl. Díky upraveným blond vlasům, rovnému nosu a silné čelisti v kombinaci s koženou bundou vypadal jako rocková hvězda. Byl o něco menší než Tom, ale jeho přítomnost dokázala zaplnit celou místnost. „Slyšel jsem o tvým nedávným úspěchu,“ řekl Andreas.
„Nemůžu si nad tím trochu pohonit ego?“
Andreas podal Tomovi igelitovou tašku. Vyšší z nich se podíval dovnitř. Andreas zjevně splnil svou část dohody ohledně oběda: bramborovou kaši. „No, to záleží na tom, jak jsi to provedl,“ pokrčil Andreas rameny. „Nůž? Pistole?“
Tom se vrátil do kuchyně a znovu zapnul sporák. „Ne, byl jsem trochu línej, tak jsem použil nějakej jed.“ Andreas mlčel a souhlasně přikývl, zatímco Tom na prskajícím másle smažil česnek a chilli, a pak do něj vložil krevety, které předtím očistil. Když se Tom podíval na Andrease, zjistil, že jeho přítel sedí na pohovce a upřeně sleduje zprávy.
„Nyní se vrátíme k panu Archibaldovi a k tomu, co říká o paní Lestowové. „Ten doživotní trest si zaslouží. Aspoň už nebude moct nikomu ublížit.“
„Tenhle Robert mele samý sračky.“ Okomentoval to Andreas poté, co ztlumil televizi.
Tom položil hotové jídlo na talíře a prostřel stůl. „Je to jenom klient, takže mi to je jedno. Kdyby po mně chtěl nějaký další služby, předal bych ho tobě nebo někomu. Klidně mu naúčtuj dvojnásobek, stejně na to má. Hele, oběd je hotovej.“
Andreas vydal lehce vzrušené „ho ho ho“ a pak přiskočil k místu, kde stál Tom. „Jako vždycky ti děkuju, Kaulitzi.“ Andreas sáhl po větší porci. Tom vždy žasl nad jeho apetitem. „Jo a vůbec, kdybych mu účtoval dvojnásobek, nejspíš by se obrátil zpátky na tebe, protože jsi levnější.“
„Levnější? Prosím tě, jako bys mě vůbec neznal, Andy. Já bych mu naúčtoval trojnásobek.“
„Ty předraženej parchante.“
„Člověk se prostě musí otáčet, aby přežil,“ opověděl Tom. „Kromě toho víš, že nechci brát stejnýho klienta dvakrát. Nechci se s nima sbližovat.“
Andreas zvedl prst, i když nemohl mluvit, protože měl stále plná ústa. Tom trpělivě čekal. Andreas polkl. „Ale koukej, co se stalo, když jsi vzal stejnýho klienta dvakrát. Poznal jsi mě!“
„Jo, díky bohu, že to byl taky poslední,“ zasmál se Tom.
Flashback
Tom se s Andreasem opravdu setkal při jedné ze svých prací. Bylo to před několika lety na střeše jedné budovy v Benátkách. Bylo to nejlepší pozorovací stanoviště v okolí jeho cíle; tím si byl jistý. Nejspíš proto se ho Andreas rozhodl využít také. Toho chladného rána tam Tom čekal asi patnáct minut, když k jeho uším dolehl zvuk kroků. Vstal, připravený čelit komukoliv, kdo měl přijít. Ruce měl podél těla a dlaně směřovaly za jeho záda, kde se ukrývaly dva vrhací nože.
Andreas, který byl ještě před chvilkou naprosto uvolněný, na Toma dvakrát zamrkal, a pak zamumlal tiché „oh“. Skutečnost, že tu někdo je, a že ten někdo měl připravenou pušku podobně, jako měl v plánu on, ho skutečně překvapila. „Ty nože nebudou potřeba, já vím, proč jsi tady, a je jen nešťastná shoda okolností, že tu jsem ze stejnýho důvodu,“ řekl Andreas anglicky.
Tom oba nože protočil v prstech, než je zasunul zpět do příslušných krytů. „Kdo?“ Zeptal se Tom také anglicky.
„Cože?“ Zeptal se blonďák, když si začal sestavovat vlastní pušku. „Oh, myslíš moje kořist?“ Na chvíli se odmlčel. „No nevím, proč bych ti to nemohl říct. Je to ta ruská modelka Anya Vladlena. Škoda. Je opravdu, vážně sexy.“
„Kdo tě o to požádal?“ Zeptal se znovu Tom.
„Nějakej starej bohatej frajer, kterému zlomila srdce. Šílenej děda. Kdo by si vůbec chtěl hrát se starým harampádím? A co ty? Kdo je tvůj cíl a kdo bohatý frajer?“
Tom se trochu uvolnil. „Můj cíl je taky Anya.“ Andreas zvedl obě obočí. „Můj bohatej frajer je jeden z těch týpků z Wall Street, kterej má taky zlomený srdce.“ Když si Andreas vyslechl všechny informace, jen přikývl. Začal si broukat písničku od Erica Claptona, zatímco se díval do zaměřovače své pušky.
Tom také pokukoval po okolí. Po dívce zatím nebylo ani stopy. Kradmo se podíval na blonďáka. Ticho mezi nimi bylo vlastně příjemné, což se Tomovi s novými lidmi obvykle nestávalo. Chvíli přemýšlel. „Tom Kaulitz.“
„Andreas Gühne.“ Promluvil k Tomovu překvapení blonďák. „Oh, no kurva.“ Andreas odvrátil pohled od puškohledu, aby se podíval do Tomových očí, a široce se usmál. „Ty jsi Němec, že jo? Ich bin auch Deutscher.“
„Do prdele,“ Tom se vrátil k němčině. „Jak moc je tohle pravděpodobný? Tohle je hezky posraný ráno.“
Andreas se zasmál. „Ze všech lidí, se kterýma jsem se mohl v Benátkách pozdravit, jsem se setkal s kolegou z Německa.“
Tom tiše nevěřícně zavrtěl hlavou. Chvíli bylo opět ticho.
„Hele, už jsi snídal?“ Vypadlo najednou z Andrease.
Tom zavrtěl hlavou. „Ještě ne. Proč? Chceš si dát společnou snídani?“
„Jo, proč ne. Stejně se nudím a bageta zní moc dobře.“
Tom chvíli přemýšlel, než pokrčil rameny a souhlasil, že ano, bageta zní opravdu dobře. Povídali si, dokud se neobjevila Anya s bodyguardem, a oba nezmlkli, aby zamířili.
Jediné, co Toma iritovalo, byl fakt, že mají stejný cíl. Dva různí lidé požádali dva různé profesionální zabijáky, aby zabili stejnou osobu. Dvě kulky do hlavy byly pro Toma přehnanost. Ale ta snídaně po nich byla opravdu vynikající a od té doby zůstali v kontaktu. Pro oba to bylo něco nového; dva lidé, kteří byli zvyklí žít v ústraní a anonymitě, se poznávali. Možná právě proto se jim oběma líbila společnost toho druhého: bylo to něco nového a vzrušujícího.
Konec Flashbacku
„Nějak jsi ztichl. Na co myslíš?“ Zeptal se Andreas a žvýkal krevetu. Oči se mu komicky rozšířily a on zalapal po dechu. „Nejsou tyhle krevety otrávený, že ne?“
„Nezabil bych tě jedem. To by bylo až příliš snadný,“ ušklíbl se Tom.
„Jak bys mě teda zabil?“
„To vlastně nevím. Možná kvůli nějakýmu psychologickýmu faktoru. Přivést tě k šílenství nebo tak něco.“
„Ale prosím tě, kvůli tý naší báječný práci oba patříme do kategorie šílenců,“ obrátil Andreas oči v sloup. Tom nemohl než souhlasit.
Když oba dojedli, Andreas umyl nádobí, zatímco Tom se přesunul na pohovku a projížděl kanály, aby zjistil, kdo je Andreasovým posledním úlovkem. Tak to bylo vždycky. Tom vařil a Andreas uklízel, kdykoli byli oba v Berlíně. Setkávali se zřídka, zhruba jen dvakrát za měsíc, vzhledem k tomu, že jejich pracovní náplň vyžadovala cestování po celém světě, takže když už se tak stalo, využili toho co nejlépe: oběd, relax, večeře. A pak jeden z nich musel odjet.
„Kde máš další práci?“ Zeptal se Tom.
Andreas udělal krátké „ha“. Několik vteřin se ozývaly jen zvuky nádobí. „V zasraný Africe.“
Tom vyprskl smíchy. „Cože? Jak jsi proboha…“
„Drž hubu,“ vyštěkl Andreas, což Toma rozesmálo ještě víc. Osušil si ruce o kalhoty, přešel k pohovce a svalil se na ni. „Člověk, kterýho mám dostat, je tam na dovolený. Nedá se nic dělat.“
„Můžeš mi přivézt náhrdelník se lvím drápem nebo tak něco? To by bylo fakt super.“
„V jakým roce to kurva žiješ? Kdo dneska nosí lví dráp?“ Zasmál se Andreas. „No jo, jasně, tak jo. Pokud nějakej najdu.“
Tom zaklonil hlavu a zavřel oči. Byl unavený. Tři týdny v rušném New Yorku, kde se snažil zjistit podrobnosti o Jamesi Archibaldovi, byly vyčerpávající. Vytipoval si místo, přestrojil se… skoro jako ve špionážních filmech. Nechal oči zavřené, ale koutek rtů se mu zvlnil do malého úsměvu, když ucítil, že mu Andreas položil hlavu na rameno.
„Jsem unavenej,“ zamumlal blonďák.
„Nějak jsem v telce nemohl najít žádnou informaci o tvým nedávným cíli,“ zamumlal Tom.
„Myslím, že to vysílat nebudou. Ten vědec na Aljašce byl považován za pohřešovaného. Teď už ho nejspíš žerou lední medvědi.“
„Wow, to zní děsivě.“
Andreas se tiše zasmál jako šílenec. Chvíli tak zůstali, než se blonďák rozhodl promluvit. „Tome?“ Andreas se odtáhl. Tom otočil hlavu a setkal se s Andreasovýma tmavě hnědýma očima. „Zítra brzo ráno mi letí letadlo do té obávané země lvů. Nebude ti vadit, když tady zůstanu?“
„Vždyť tu nemáš ani zavazadla.“
„Jsou v autě. Však víš, vždycky přijíždím připravenej. Taky je to od tebe blíž na letiště.“
Tom se zasmál. Naklonil se dopředu a špičkou nosu se otřel o Andreasův. „To je výmluva, aby ses se mnou mohl vyspat?“
Andreas pokrčil rameny. „Možná. Asi.“ Zrušil vzdálenost mezi nimi a vtiskl Tomovi polibek na rty, čímž si od tmavovlasého muže vysloužil úsměv. „Určitě.“ Vydechl Andreas, což Toma přimělo k tomu, aby naklonil hlavu a získal lepší úhel, aby mohl Andrease políbit a hladově zachytit jeho spodní ret.
Nebyli oficiálně milenci, to ne, ale měli rádi společnost toho druhého. Koneckonců mít kamaráda s výhodami nebylo na škodu. Poprvé se to stalo, když se po několika měsících od incidentu v Benátkách znovu setkali. Náhodou na sebe narazili ve Vegas; Tom měl zrovna týden volna a Andreas měl další práci. K náhodnému setkání došlo na tom nejnepravděpodobnějším místě: Giorgio Armani Boutique. Tom na něj upřeně zíral a Andreas mu pohled oplácel, než se oba nahlas zasmáli a objali se.
Poté opustili obchod a místo toho se rozhodli pro poker, který se v kombinaci s drinky stal velmi intenzivní hrou. Andreas nebyl zrovna nadšený, že s Tomem prohrál padesát tisíc dolarů, a tak Toma napadlo, že by mohl podnapilému Andreasovi alespoň dělat společnost. Což vedlo rovněž opilého Toma k tomu, že Andrease požádal, aby s ním šel do jeho apartmá.
Což vedlo k tomu, že Andreas na Toma v apartmá zaútočil. Tak nějak. Nedalo se tomu říkat útok, když to chtěli oba, ne? Zdálo se, že jedna bageta doslova všechno změnila.
„Nechtěj po mně nějaký podivný pozice,“ řekl Andreas s očima plnýma chtíče. „Chci bejt na tu Afriku fit.“
Tom propukl v záchvat smíchu a Andreas se jen zamračil.
autor: Panthere
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
