autor: Panthere
Květinový chlapec
Pár oříškových očí skrytých za slunečními brýlemi zkoumal dav lidí na květinovém trhu, který byl zaneprázdněn výběrem květin do svých obchodů nebo domů. Los Angeles byl nejlepší tip, který Tom při hledání této konkrétní osoby dostal. Potřeboval o Hraběti zjistit více informací a jediná možnost, jak je získat, byla, že půjde a najde jediného člověka, který, jak se zdálo, ví o všem a všech všechno. Měl velké štěstí, že věděl, že se tento konkrétní muž zajímá o květiny, a to hodně. Najít ho by mělo být snadné.
Po setkání s Ericem se Tom v Paříži zdržel ještě tři dny, než se rozhodl, že by měl najít toho květináře. Odletěl tedy přímo do Los Angeles, kde neztrácel čas a rovnou vyrazil na květinový trh. To byl jeho první tip. Kdyby se mu zde toho muže nepodařilo najít, musel by letět do Holandska. Tom doufal, že ho najde tady, jinak by to byla nejen ztráta peněz, ale i času.
Nebyl zrovna šťastný, že je na květinovém trhu; bylo to tam plné hlasitých rozhovorů a ve vzduchu byly cítit vůně různých květin. Svěží, ale přesto až příliš intenzivní. Znovu se rozhlédl kolem sebe a prodíral se mezi lidmi a květináři. Zašel za roh kolem neuvěřitelně velkých rudých růží, a s úlevou si povzdechl, když si uvědomil, že slečna Štěstěna je na jeho straně. S touhle prací, s níž souhlasil, to šlo opravdu dobře.
Blonďatý muž s brýlemi si prohlížel slunečnice a zaujatě sledoval, jak příroda téměř dokonale uspořádala jejich okvětní lístky. Floristka se věnovala nějaké dívce, čímž muž osaměl. Perfektní, pomyslel si Tom. Přistoupil blíž a sundal si brýle. Byl už jen pár kroků od muže, který ho pozdravil jako první. „Kaulitzi. Rád tě tady vidím.“
„Schäfere. Hledal jsem tě,“ řekl Tom.
Druhý muž položil slunečnici, kterou držel v ruce, zpět do velkého kovového kbelíku a pak se otočil k Tomovi. Gustav Klaus Wolfgang Schäfer, tak se ten muž jmenoval, a to, že Tom znal celé jeho jméno, byl docela úspěch. Všichni ostatní z podsvětí ho znali jen jako Schäfera. Se svými krátkými blond vlasy, poněkud baculatým vzhledem a téměř kulatým obličejem vypadal neškodně. Ještě neškodněji vypadal v polokošili, džínách a teniskách. Byl menší než Tom, ale když se poprali – což se stalo jen jednou a Tom to neměl v plánu už opakovat – dostal od něj pořádnou nakládačku. Tom skončil se zlomeným žebrem, což bylo to nejhorší, co si kdy ze rvačky odnesl.
„A proč jsi mě hledal?“ Zeptal se Gustav a otočil se k Tomovi zády, aby si prohlédl jasně fialové tulipány vedle nejbělejších lilií, jaké kdy Tom viděl.
Tom se rozhodl předstírat, že ho květiny zajímají také, aby oba nevypadali podezřele. Přičichl k liliím a zašklebil se, když mu do nosu pronikla vlhká květinová vůně. Až moc silná.
„Potřebuju nějaké informace o jedný osobě.“
„Wow, to je novinka,“ ušklíbl se Gustav. „Lidi za mnou choděj, aby se dozvěděli o nejrůznějších raketových útocích nebo teroristických akcích, které jsou v plánu, a ty jsi přišel, abys dostal informace o někom.“
Vyšší z nich se krátce podíval na floristku a přemýšlel, jestli slyšela, co Gustav právě řekl. Zjevně ne. „No, můj obor nevyžaduje znát kódy a kdovíco ještě. Potřebuju jen vědět, kdo je kdo a kde ho nebo ji najít.“
Gustav se otočil s hromadou tulipánů, které si vybral. „Jo, jak jdou tvoje obchody?“
„Ježíši, proto jsem tady. Potřebuju informace,“ zavrčel Tom.
„Uklidni se, Kaulitzi. Schovej drápy.“ Gustav podal tulipány květinářce, která se na něj usmála. On jí úsměv opětoval a začal s dívkou o květinách cukrovat. Tom držel jazyk za zuby a snažil se nemračit. Přesně proto jen zřídka kdy žádal o pomoc, zvlášť od Gustava Schäfera. Pouze tenhle člověk ho dokázal vytočit během několika vteřin. Sledoval Gustava, jak za květiny platí.
Poté, co Gustav vyplnil formulář, pro koho květiny jsou, zamířil pryč od stánku směrem k východu. Tom ho nešťastně následoval.
„Takže?“ Vyhrkl Tom, když vyšli z budovy. Sluneční světlo bylo silné, a tak si nasadil sluneční brýle. Začínalo být horko a on nebyl příliš nadšený, že dnešek musí stráví s Gustavem.
„Nejdřív mě tu musíš provést. Jsem ve městě teprve dva dny,“ řekl Gustav klidně. Tom obrátil oči v sloup. Věděl, že Gustav byl v Los Angeles už několikrát, takže bylo nepravděpodobné, že by nikdy neviděl celé město. Podíval se na Toma a kývl k parkovišti. „Přijel jsem sem taxíkem, takže musíme použít tvoje auto.“
„A jak víš, že jsem si nějaký půjčil?“
„Není snad dar, že všechno vím?“ Usmál se Gustav. „Teď se na mě nedívej, jako bych tě měl snad zabít. Tyhle informace přece potřebuješ.“
Tom zabručel, když mířil k půjčené Audi R8. Gustav se držel těsně za ním. Blonďák se Toma ani trochu nebál, jelikož Tom moc dobře věděl, že je důležitý. Sakra, nebál se ani nikoho jiného ze světa agentů a teroristů a všeho mezi tím. Prostě věděl příliš mnoho, než aby se ho někdo odvážil zbavit. I když se párkrát dostal do vězení, ze kterého následně vylezl a občas tam dostal i nakládačku, když byl příliš nedbalý, rozhodně ho to nevyděsilo natolik, aby tu a tam nevyžvanil různá vládní – nebo jakákoli jiná – tajemství.
„Kam přesně chceš jet?“ Zeptal se Tom.
„Vlastně žádný konkrétní místo. Možná bys mohl jen tak jezdit kolem, a když budu chtít něco vidět, tak ti to prostě řeknu. Myslím, že takhle to bude nejlepší.“
„Užíváš si to.“
„To rozhodně.“
Tom vycouval a rozjel se pryč. „Víš, že zlomit někomu vaz, je fakt snadný a že jsem to už párkrát udělal?“
„Jo, já vím,“ odpověděl Gustav naprosto klidně. Tom na druhého muže dokázal jen ohromeně zírat, když zastavil na červenou. Nedokázal říct, jestli je Gustav blázen, nebo hlupák. Blázen se zdál být rozumnější variantou. Když se znovu rozjeli, Gustav konečně položil otázku. „Koho hledáš? Je trochu zvláštní, že sis přišel pro pomoc zrovna ke mně.“
„A fakt bych to radši udělal jinak, ale tak nějak jsem neměl na výběr,“ přiznal Tom.
Gustav se zasmál. „Miluju, když jsem pro někoho poslední naděje.“
„Nebuď tak namyšlenej.“
„Okay, okay,“ řekl Gustav, když se podíval z okna auta. „Tak už mi to řekneš?“
Tom úlevně vydechl. Konečně. „Hrabě. Kdo přesně to je?“
Gustav tiše pískl. „To vážně? To je tvůj další cíl? Přeješ si snad ty a tvůj zaměstnavatel zemřít, nebo co?“
„Oh můj bože, mohl bys mi prosím tě odpovědět na mý otázky?!“ Odsekl Tom. Začínal ztrácet trpělivost – ne že by ji snad jindy měl –, ale tentokrát měl opravdu chuť dát Gustavovi pořádnou ránu pěstí do obličeje.
Blonďák si uvědomoval, že se zkoušením Tomovy trpělivosti pohybuje na tenkém ledě, ale rozhodně si nemohl takovou zábavu nechat ujít. Rozhodl se, že pro dnešek už bylo zábavy dost. Nechtěl dostat pěstí. „Hrabě. Je mafiánský boss; hádám, že aspoň tohle víš. Taky vystupuje pod jménem Trümper, což je rodinný jméno. Ani já neznám jeho křestní jméno a trochu mě to štve. Nemám rád, když něco nevím.“
„Trümper? On je Němec?“ Zeptal se Tom. „Takže pracuje v Německu?“
„Jo, myslím, že jo,“ zamumlal Gustav. Chvíli mlčel, než pokračoval. „Když se poprvé stal hlavou mafiánské rodiny, pracoval z Německa, ale pak se stěhoval na různá místa, měl na starost nějaký kluby a zásilky heroinu a kokainu. Má kasino: je ve Vegas a jmenuje se Schwarz. Taky obchodoval s lidmi, ale asi před dvěma lety s tím sekl. Fakt jeho pohyb nesluduju, takže nevím, kde teď je, ale kdybych trochu zapátral, hádám, že to zjistím. I když bych se vsadil, že je ve Vegas, protože mu to jeho kasino hodně dobře vynáší. Kromě toho, myslím, že se mu všechny ty místnosti ve sklepě skvěle hoděj k dočasnýmu skladování všeho toho heroinu a kokainu.“
Tom se v myšlenkách vrátil do doby, kdy jel do Las Vegas, do doby, kdy se seznámil s Andreasem. Všiml si toho nového kasina, i když dovnitř nešel. Byla to nablýskaná černá budova, vypadala na úrovni a tak, a kamkoli přišel, skoro všichni o ní mluvili, protože to byl „nejlepší hotel a kasino na Stripu“. „Jak to, že o něm ale nikdo nic neví?“
Gustav se opřel a zvedl obě ruce ve stylu „copak to není jasný?“. „Je to boss, kterej si nikdy neušpiní ruce. Všechno, co řekne, projde nejdřív přes jeho zástupce, a když se něco posere, vždycky se najde někdo, kdo to odskáče. Pokaždý je to přesně tenhle scénář. Jeho ruce jsou vždycky čistý. Na všechno má pokaždý alibi, po jeho boku stojej ti nejlepší právníci a dva bodyguardi, kteří toho moc nenamluví, ale rádi zabíjejí.“
„Kdo je ten jeho zástupce?“ Zeptal se Tom a podíval se na Gustava.
„Jmenuje se David. Není to zrovna někdo, s kým by sis chtěl zahrávat. Myslím tím, že když se s ním dostaneš do rvačky, měl bys rychle vyhrát, jinak tě umučí,“ pokrčil Gustav rameny. „Je horší než bodyguardi. Nerad zabíjí, ale rád mučí. Je mnohem starší než Trümper, ale stále pracuje pod ním. Myslím, že to Trümperův otec všechny nějak koriguje. Fakt nechci vědět, co by se stalo, kdyby odešel.“
Tom mlčel a zpracovával informaci, kterou právě dostal. „Jak to všechno víš?“
„Osobní zkušenost,“ odpověděl Gustav po chvíli. Sundal si brýle a protřel si oči. „Nic, o čem bych s tebou chtěl mluvit.“
V autě poté zavládlo zvláštní ticho, Tom přemýšlel, jak najít svůj cíl, a Gustav se snažil zbavit hrůzy z krátkého setkání s mafiánskou rodinou Trümperových. Nějak se dozvěděl o způsobu převozu drog a pověstná mafiánská rodina nějakým způsobem zjistila, že to ví. Byl zrovna ve Španělsku a vychutnával si na pláži studené pivo, když se vedle něj objevili dva muži a požádali ho, aby šel s nimi. Z předchozích zkušeností Gustav věděl, že neuposlechnutí takového rozkazu může vést k něčemu hodně ošklivému, a tak je v tichosti následoval. Ve skutečnosti se k němu mafiánská rodina chovala docela hezky, ale výhrůžky, které padaly na jeho hlavu, a také sledování některých Davidových mučících praktik, mu stačily k tomu, aby se od všeho, co mafiánská rodina dělala, držel dál.
Tom se rozhodl, že nejlepší bude požádat Gustava, aby mu s nalezením Hraběte pomohl. V pátrání po lidech, kteří byli údajně v utajení, byl rozhodně lepší, a snahou požádat ho o laskavost nemohl nic ztratit. Hej, byl na koni. Gustav s ním pro jednou skutečně mluvil jako normální člověk. I kdyby mu ten květinový chlapec odmítl pomoct, kasino bylo dobrý začátek.
„Tak co, myslíš, že mi můžeš pomoct najít Hraběte?“ Zeptal se Tom.
„No to rozhodně, kurva, ne. Fakt to nejsem já, kdo se k němu potřebuje dostat,“ odpověděl Gustav okamžitě. Pak se odmlčel. „Ledaže bys mi koupil Rolls-Royce.“
Tom nevěděl, jestli si z něj Gustav dělá legraci, nebo ne. „Předstírej, že jsem se tě na to právě nezeptal.“
„Myslíš to, jestli bych ti nemohl pomoct?“ Zeptal se blonďák s radostí v hlase.
Jediná odpověď, kterou dostal, bylo Tomovo frustrované zavrčení.
autor: Panthere
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
