autor: Panthere
Líná neděle
Když se Bill ráno probudil, pocítil něco, co už rozhodně dlouho necítil: měl pocit, že je odpočatý a uvolněný. Převalil se v posteli, sáhl po telefonu a lehce přitom zívl. Po večeři a krátkém rozhovoru s Tomem včera večer – rozhodl se, že to byl jenom rozhovor, jelikož ho ten muž stále poněkud dráždil – šel Bill okamžitě spát a řekl jednomu z lidí, které potkal na chodbě, aby Davidovi vyřídil vzkaz, až přijde. Vzkaz byl jednoduchý: „Zítra mě neruš.“ Všechno mu bylo jedno, i kdyby měla vybouchnout atomovka. Chtěl si odpočinout a nikdo mu v tom nemohl zabránit.
Hodiny na displeji jeho telefonu ukazovaly, že je skoro deset dopoledne. A k tomu ten depresivní fakt, že je neděle, pomyslel si. Takže vážně nemělo smysl říkat Davidovi, že nechce být rušen. Bylo to jedno z pravidel od samého začátku. Neděle byly volným dnem pro všechny z rodiny kromě těch, kteří měli směnu a hlídali dům. Bill zasténal a zavrtal se ještě hlouběji pod peřinu. Úplně ztratil přehled o dnech v týdnu. Možná by mi Tobi nebo Saki měli každý ráno připomenout, co je za den.
Bill zůstal nehybně ležet s očima dokořán a stále kolem sebe svíral peřinu jako ochranný kokon. Něco bylo špatně. Posadil se a znovu se podíval na telefon. Bylo deset minut po desáté. Pak si uvědomil, proč se probudil právě v tuto hodinu. Každou neděli byl Bill obvykle brzo ráno vzhůru, což byl důsledek brzkého vstávání po zbytek týdne. A každou neděli s Davidem trénoval sebeobranu. Opravdu rád se učil. Udržoval se v kondici, ale zároveň se učil, jak se ubránit. Dobře, nebyl úplně profík, ale dokázal alespoň něco udělat, než mu Tobi nebo Saki přišli na pomoc. David obvykle Billovi napsal esemesku – to byl vlastně nejbezpečnější způsob – kde se ho zeptal, jestli si chce v deset zatrénovat – vždycky to bylo v deset – a on obvykle odepsal „jo“. Tentokrát však žádná esemeska nepřišla.
Bill zvědavě vyklouzl z postele, přes boxerky si natáhl tepláky, a pak si oblékl bílé bavlněné tričko. Vyšel z pokoje a zaslechl menší hluk, který jeho muži obvykle dělali. Během neděle se většina jeho mužů pohybovala po městě a dělala si, co se jim zlíbilo. V podstatě pracovat tady bylo jako pracovat v kanceláři a samozřejmě se i tady nakonec všichni cítili tak trochu zavření. Bill zamířil po schodech do prvního patra a lehce se na chladné mramorové podlaze zachvěl. Pak vyšel ven z domu do zahrady, a pak po cestičce kolem bazénu a domu pro hosty. Šel ještě kousek, až došel k dalšímu malému domku. Jenže tohle vlastně tak úplně dům nebyl. Bylo to spíše malé soukromé dódžó.
Slyšel chrčení, které bylo způsobeno velkou námahou, a také zvuk nohou šoupajících po podlaze. To byl určitě David. S Davidem trénoval už dlouho a jeho „bojové projevy“ by poznal kdekoli. Takže otázka byla, s kým to David bojuje? Přece nemohl trénovat sám. Rozhodně by vypadal jako retard. Když vešel do dódžó, musel se zastavit, aby se ujistil, že ti dva muži před ním, kteří spolu bojovali, se nesnaží zabít jeden druhého.
Žádný z úderů a ran nezasáhly ani jedno tělo, pokaždé je jen o pouhé milimetry minuly. David se čistě soustředil jen jak zasáhnout svého protivníka. Ani samotný Tom se nikdy v životě tolik nesoustředil. David byl sice mnohem starší než on, ale co se týkalo rychlosti, v pohodě se Tomovi vyrovnal. Tom musel uznat, že z toho muže jde strach. Oběma stékal po tváři pot, jejich dech byl přerývaný, ale efektivní.
David zablokoval Tomův úder dlaní dřív, než ho zasáhl do břicha, ale Tomovi se podařilo kopnout Davida do pravé nohy, čímž starší muž trochu podklesl. Tom se mu chystal zasadit další úder, když David klesl úplně a vmanévroval do polo obratu, který mu umožnil podkopnout Tomovy nohy. Tom skutečně upadl, ale udělal rychlý kotoul vzad, a nakonec se přikrčil, aby nabral rychlost, než znovu zaútočí. Už se chystal vyrazit vpřed, když Bill na oba zavolal: „Chlapci!“
Tom se ze své pozice narovnal a otočil hlavu Billovým směrem. David udělal totéž. Oba div nelapali po dechu. Tom se podíval na své nohy, a pak si otřel pot z čela. Jeho svázané dlouhé vlasy byly rozcuchané. Ne že by David vypadal o moc lépe. David na Billovu výzvu zareagoval jako první. Zvedl ruku ve stylu „hele, co děláš“ a řekl: „Dobré ráno, Hrabě.“
„Dobré ráno,“ odpověděl Bill. „Jak dlouho už tu takhle blbnete?“
Tom a David se na sebe podívali. „Asi od devíti?“ Odpověděl Tom nejistě. Podíval se na Davida se zvednutým obočím.
David pokrčil rameny. „Asi tak nějak. Jsi dobrej, Tome.“
Tom na kompliment přikývl. „Musím ti říct to samý. Vlastně mě trochu děsíš. Stařík, kterej se mnou dokáže bojovat hodinu v kuse, aniž by vypadl z tempa. Bože.“
David se trochu zasmál, a pak zamířil pro vodu do nedalekého minibaru. „Nejsem tak starej, Tome. To si pamatuj. Co kdybychom si zítra ráno dali další kolo?“
„Super. To rozhodně beru,“ řekl Tom.
Bill, který stál dál u vchodu, si je oba tiše prohlížel. Vážně ho právě teď ignorovali? „Davide, nemyslím si, že je moudrý, abys tu byl sám se zabijákem.“ Poznamenal Bill, i když ne hrubě.
Tom na Billa zvedl obě obočí. „Nemyslím si, že jsem nějak velká hrozba. Kdybych chtěl Davida zabít, hádám, že by se to obrátilo proti mně.“
„Pořád jsi ale nepředvídatelný. Moc toho o tobě nevíme.“
Tom mlčel a díval se na Billa. Uvědomil si, že se mafiánský boss právě probudil a přišel dost narychlo. Jeho dlouhé vlasy byly na konečcích přirozeně zvlněné. Jeho tvář byla bez známek make-upu. Tom si uvědomil, že i když tenhle muž vypadá naprosto neškodně, stále má velkou moc. Pak místo odpovědi na to, co Bill řekl, přikývl a odtáhl si tričko od hrudi, aby se mu na ni nelepilo. Oblečení, které v posledních dnech nosil, bylo vlastně jeho. Objevilo se v tašce hned druhý den, kdy byl v domě pro hosty. Nebyl moc nadšený z toho, že mafiánská rodina ví, kde bydlí, ale opravdu neměl na výběr. Pak si vzpomněl, že je jeho auto stále v Billově hotelu.
„Hlavu vzhůru, Tome.“ David mu hodil láhev vody. Tom ji chytil a na jeden zátah vypil půlku. Netušil, že má takovou žízeň, dokud se ta studená tekutina nedotkla jeho rtů.
„To, co řekl, je pravda. O mě se neboj, Wilhelme. Co mi dělá starosti, jsi ty. Saki by tu měl bejt každou chvíli, už jsem mu volal.“
„Díky,“ zamumlal Bill. „Jedeš pryč?“
David přikývl. „Promiň, šéfe, ale musím si něco zařídit v Německu. Za tři hodiny mi letí letadlo. Ale pokud chceš, abych zůstal…“ odmlčel se.
Bill si založil ruce na hrudi a přemýšlel. Mohl Davida donutit, aby zůstal, ale ve skutečnosti nechtěl. „To je v pohodě. Jeď. Stejně tu bude Saki.“
Tom sledoval, jak Saki konečně prošel dveřmi s hrnkem kávy v ruce. David odešel jen chvilku poté a kývl hlavou směrem k Billovi. Tom stále sám postával uprostřed dódžó a nevěděl, co dělat. Teď tu byl jen on, Bill a Saki. I kdyby měl Saki zbraň, zabít Billa by bylo snadné. Vlastně až příliš snadné. Jednou trhnout krkem, pak přelstít bodyguarda a zabít ho jednou ranou do hlavy. Jen mu připadalo zvláštní, že i když měl taktiku k provedení svého úkolu vymyšlenou, a kdyby chtěl, mohl klidně odpočítat i vteřiny, ve skutečnosti k tomu neměl žádnou motivaci. Peníze od Erica už stejně měl. Takže proč by to dělal?
„Haló, Tome? Mluvím s tebou.“
Tom zvedl hlavu a podíval se na Billa. „Oh. Promiň, nějak jsem se zamyslel.“
„Všiml jsem si,“ povzdechl si Bill a začal si svažovat vlasy dozadu. „Ptal jsem se tě, jestli bys byl můj sparingpartner. Obvykle trénuju s Davidem, ale když teď odešel, říkal jsem si, proč si nezatrénovat s tebou.“
„Šéfe, myslím, že to není dobrej nápad,“ ozval se rychle Saki.
Bill přistoupil blíž k Tomovi, a nakonec přešel do bojového postoje. „No, Saki, kdyby mě Tom opravdu zabil, jediný, co bys musel udělat, je zabít ho, a pak mě řádně pohřbít. Nebo mě zpopelnit, to je fuk,“ řekl Bill, a zároveň pokynul Tomovi, aby také zaujal pozici.
Saki se viditelně zamračil, ale zůstal na místě. Cokoli Bill řekl, bylo nade vše. Nemohl dělat nic jiného než občas dostat infarkt.
Tom položil láhev s vodou na zem. „Vlastně vůbec nevím, jak bojuješ, takže na to půjdu pomalu…“ Jeho věta byla přerušena, když Bill vykopl. Tom sice kop dokázal zablokovat, ale síla, kterou byl útok proveden, ho opravdu překvapila. Jeho pohyby možná nebyly dokonalé, ale síla, jakou byly provedeny, byla dostatečná.
„Nepodceňuj mě.“ Bill se pohnul a pokusil se znovu Toma zasáhnout.
Tom jeho útoky vcelku bez problémů blokoval, ale už byl unavený z předchozího duelu s Davidem. „Tuhle chybu už neudělám.“
Bill se přikrčil, když Tom provedl kruhový kop, a okamžitě znovu přešel do útoku a snažil se ze všech sil Toma zasáhnout.
Tom si toho také všiml. „Vypadáš fakt nasraně.“
Bill se náhle otočil a skutečně se mu podařilo Toma skoro zasáhnout pěstí do břicha. Škoda, že jeho úhyby byly rychlejší než Billovy útoky.
„Jsem nasranej,“ zalapal Bill po dechu. Boj a mluvení nebyla dobrá kombinace. „Tak nasranej.“ Odmlčel se, když ho Tom chytil za zápěstí a on mohl útočit jen jednou rukou, čemuž se Tom dokázal bez problémů bránit.
„Kvůli tomu, jak dokážeš mluvit o svých pocitech.“ Bill do Toma strčil tak silně, že ho to samotného málem odhodilo dozadu. „Kvůli způsobu, jakým je svobodně sděluješ!“ Dokončil Bill zuřivým výkřikem.
Tom tam stál a vrhl pohled na Sakiho, který se tvářil velmi zmateně. Jestli Saki vypadal takhle překvapeně, pak byl Tom ještě překvapenější. „Cože?“ Zeptal se.
Bill si dal ruce v bok. „Saki, nech nás.“
„Šéfe, já-“
„Řekl jsem, abys vypadl!“ Vykřikl Bill. Šéf mafie se možná probudil s pocitem, že je odpočatý – a odpočatý určitě byl –, ale také se probudil naštvaný na Toma. Když otevřel oči, naštvanost, kterou pociťoval, byla jen malá, ale nakonec vzrostla, když uviděl Davida, jak bojuje s Tomem.
Saki pevně sevřel hrnek, který držel v ruce, a pak neochotně vyšel z dódžó. Udělal to velmi pomalu a celou dobu Toma analyzoval. Ale i takzvaný zabiják se tvářil nechápavě z Billova rozhodnutí a náhlého rozhořčení.
Když Saki odešel, Tom se rozhodl, že bude první, kdo něco řekne. „Ty jsi na mě naštvanej kvůli tomu, že můžu svobodně říkat svoje pocity?“
Bill se zhluboka nadechl, než konečně přikývl. „Včera večer, když ses mě zeptal… prostě jsem nemohl.“
Tom si vzpomněl na včerejší večer. Vlastně měl pocit, že si s Billem hezky povídal, i když se nakonec mafiánský boss náhle vytratil. Nebyl si úplně jistý, co to do Billa vjelo. Teď se jeho podezření potvrdilo. Tom si přejel rukou po tváři a povzdechl si, konečně opravdu pochopil, co udělal. „Neuvědomil jsem si, že jsem tě dostal do tak nepříjemný situace,“ zamumlal Tom. „Promiň.“
Bill se podíval na své bosé nohy a najednou se nepoznával. „Ne, to je… já prostě neumím před klukama říkat, co si myslím. A… a já prostě…“
„To je v pohodě. Nemusíš to říkat,“ řekl Tom. Bill se mu podíval do očí a Tom se usmál. „Chápu to.“
„Oh, no vážně?“ Ušklíbl se na něj Bill.
„Když jsem se tě včera večer ptal, jaký to je být hlavou mafiánský rodiny, všiml jsem si tvýho výrazu. Byla to jakási kombinace podřízenosti – něco ve smyslu ´Chci ti vyprávět příběh´ – a chyceného jelena v záři reflektorů, který se rychle změnil v čistou nenávist a smutek,“ upřesnil Tom. „To celý během necelých dvou vteřin, než ses ovládl. Teda než ses začal tvářit naštvaně a zamířil pryč.“
Bill si odfrkl. „Jelen v záři reflektorů.“
„Jo, jelen v záři reflektorů.“ Zopakoval Tom a usmál se přitom. „Vážně mě překvapuje, že si toho tvoji muži nevšimli.“
„Jejich pozornost se soustředí čistě na tebe. Bojí se, že bys mě mohl zabít.“
„A přesto kdykoliv jsem poblíž, jim říkáš, aby šli pryč.“
„Stresuje je to. A já se tím fakt bavím,“ zasmál se Bill. „Vsadím se, že Saki má právě teď jednu ruku na dveřích, připravenej kdykoli vtrhnout dovnitř, pokud by zaslechl sebemenší podivnej zvuk.“
Tom ve skutečnosti nevnímal, co Bill říkal. Zíral na mafiánského bosse.
Když si toho Bill všiml, dal si ruce v bok. „Co je, Tome?“
Tom se usmál. „Právě ses zasmál.
Billovi chvíli trvalo, než to pochopil. „Smích je něco, co lidi většinou dělaj,“ oponoval mu a obrátil oči v sloup.
„Tak proč ses zase tvářil jako jelen v záři reflektorů? A ještě navíc červenej jelen.“
„Červenej jelen neexistuje. Jsou hnědí, Tome.“
„Ne, protože před pár vteřinami ses rozhodně červenal.“
Bill zatnul čelist. „Nečervenal.“
„Děláš to zase,“ zasmál se Tom. „Vážně chceš zapírat, že jsi právě zrudl?“
„Nezrudl,“ zamumlal Bill a odvrátil se, aby Tom už nemohl vidět, jak se červená.
Tom zůstal na místě, nechtěl se k Billovi přiblížit. Nebylo to tak, že by nechtěl znovu vidět Billovu tvář, ale zůstal tam, kde byl, protože se bál, že by mohl prostě jen pokračovat ve své práci. Což se mu teď opravdu nechtělo. Jakkoli byl Bill zlomyslný, byl také něžný. Svým způsobem. Pokud ho nic nevyprovokovalo, neudělal nic. Jak řekl, když se s Tomem poprvé setkal ve vězeňském sklepení: byl to čekající had. Co přesně se tedy mezi ním a Ericem stalo?
„Tome? Zase nevnímáš,“ řekl Bill.
Tom vzhlédl a musel o krok ustoupit. Bill stál vcelku blízko něj a nájemný vrah to opravdu nečekal. Neměl rád, když se k němu lidí připlížili; bylo to proti všem jeho instinktům. Ne že by to Bill udělal schválně.
„O čem přemýšlíš, že zase nevnímáš, že s tebou mluvím?“ Zeptal se.
„Jen jsem si říkal, že…“ odmlčel se. Pak si uvědomil, že si Bill ve skutečnosti už nedrží odstup jako během prvních dní, soudě dle toho, že od něj stál sotva na délku půlky paže. Tom zavřel ústa, ohromen tím, že se Bill kolem něj už cítí dostatečně pohodlně. Měl to takhle rychle se všemi? Jak potom mohl jako mafiánský boss přežít tak dlouho? Bill pozvedl jedno obočí. Tomovi nezbylo nic jiného než se usmát nad Billovým čekajícím výrazem. „Zrovna jsem přemýšlel o tom, že jsem nechal auto u hotelové služby a o tom, že se mi někdo z tvých mužů musel vloupat do domu, aby mi přinesl oblečení.“
Bill se nad tím, co Tom řekl, musel usmát. Tom se nemusel nijak přesvědčovat o tom, že se mu Billův úsměv opravdu líbí. Nemluvě o jeho vzácném smíchu. „No, já mám svoje lidi všude a najít tvůj dům není zas tak těžký. Říkal jsem jim, aby to tam neobraceli vzhůru nohama, ale myslím, že našli tvůj arsenál zbraní, což znamená, že mě neposlechli.“
Tom nad tím protočil očima a Bill se zasmál. Měl by se smát častěji, pomyslel si Tom, vypadá opravdu krásně, když se směje.
„Ale tvoje auto už stojí v mý garáži.“
„Dobře,“ řekl Tom. „Mimochodem, nechceš si ještě procvičit bojové chvaty? Pořád je to docela bída. Myslím, že tě David dost šetří.“
Bill se kousl do rtu. „Myslím, že jo.“ Chvíli se nehýbal, ale pak se vrátil do své bojové pozice. „Nemusíš na mě brát ohledy. Nauč mě to.“
Tom nechal své ruce klesnout podél boků. „Tak na mě zaútoč.“
Bill poslechl a spustil sérii nových úderů. Tentokrát však mlčel a soustředil se. Přestože je Tom dokázal všechny zablokovat, i on mlčel. Ozývaly se jen zvuky kroků, jak se snažil vyhýbat úderům nebo zaujmout nějaký správný postoj, a také zvuk pěstí narážejících na tělo. Boj pokračoval a Bill se snažil pomocí chvatu Toma shodit na zem. Jeho záda se měla dotknout země, ale v mžiku to byl Bill, kdo hleděl nahoru, když se jeho vlastní záda střetla s matrací. Tom se na něj díval dolů a usmíval se. „No, tohle se moc nepovedlo.“
Bill zamrkal. „Vlastně to trochu bolelo.“
Tom nabídl Billovi ruku, aby mu pomohl vstát a ten ji s radostí přijal. Všiml si, že Tomova ruka není jemná, vlastně spíš mozolnatá. Když ho Tom předtím držel za zápěstí, nic necítil. Byl až moc zaslepen vztekem.
Tom si naopak užíval Billovu poněkud jemnou ruku. Když byl Bill opět na nohou, ani tehdy Tom jeho ruku nepustil, až ji mafiánský boss musel skoro z jeho držení vytrhnout. Odkašlal si.
„Takže, jak někoho dostanu na záda?“ Zeptal se Bill.
„Pojď, ukážu ti to,“ řekl Tom. „Abych ti to předvedl, budeš muset znovu skončit na zádech, ale nebudu s tebou házet moc tvrdě.“
„Zkus nějakej vtípek a…“
„Saki mě zabije. Jo,“ souhlasil Tom. „Tady, polož mi ruku takhle na hruď a na rameno.“
Bill udělal, co mu řekl, natáhl pravou ruku a položil ji Tomovi na hruď. Tomova ruka byla přitisknuta do Billovy paže, takže se jejich hrudníky skoro dotýkaly. Billova levá ruka byla na Tomově rameni.
„V této pozici jsi to ty, kdo útočí na mě, a já se bráním,“ pokračoval Tom. „Takže když se tě někdo pokusí takhle chytit, stačí, když ho budeš držet za paži, kterou má na tvým rameni, stáhneš ji dolů a současně vytočíš tělo směrem ven od protivníka, pak ho prostě obkročíš, takže zahákneš levou nohu o jeho, čímž ztratí rovnováhu, a-“ Tom se náhle přikrčil, Bill napůl proletěl vzduchem a jeho záda se znovu setkala s matrací. „-tvůj protivník se ocitne v této pozici.“
Bill očekával nějakou bolest při nárazu svého těla na podložku, ale rozhodně nečekal Tomovu blízkost. Tom byl stále skloněný od toho, jak Billovi ukázal ten pohyb, a jako by zamrzl na místě. Bill sám nevěděl, jak na to reagovat. Po chvíli, která se zdála být docela dlouhá, se Tom konečně narovnal a znovu Billovi nabídl ruku. Mafiánský boss ji podruhé přijal.
autor: Panthere
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
