autor: Panthere
„Ten koláč vypadá lákavě.“
„Jsi si jistej, že to tvůj žaludek zvládne?“
Tom upřel oči na pudinkový koláč zdobený citronovým sorbetem a mascarpone, než se rozhodl, že by další porci asi zvládl. „Já nevím.“
Poté, co Tom ukázal Billovi, jak dostat nepřítele na záda, si Bill tento pohyb několikrát zkusil. Když konečně zvládl hodit Toma na záda, zavolal na Sakiho, aby se k nim v dódžó přidal, a bodyguard se zhrozil, že se něco přihodilo. Vpadl dovnitř se zbraní napůl vytaženou z pouzdra. Ani si neumíte představit, jakou Saki pocítil úlevu, když se ho Bill zeptal, jestli může hody trénovat i s ním. Poté, co Saki souhlasil, mu došlo, že Tom Billa učil, jak někoho, kdo je mnohem těžší než mafiánský boss, dostat na záda. Tehdy si Saki řekl, že by měl začít s dietou.
Trénink skončil, když jeden ze strážných strčil hlavu do dveří, aby jim oznámil, že Roy právě dovařil oběd. Byla jedna odpoledne. Tom ani Bill si toho vůbec nevšimli. Nakonec Bill požádal Toma, aby s ním poobědval v hlavní budově a Tom souhlasil. Než však konečně zasedli k jídlu, oba se šli nejprve umýt – Billa doprovázel Saki a Toma dva ozbrojení strážci. Roy se při vaření oběda zbláznil a připravil pro oba kompletní menu. Stávalo se jen zřídka, že Bill řekl, co by si dal; obvykle snědl to, co se ten den uvařilo, takže když přišla žádost, pustil se do toho naplno.
„Roy se zbláznil,“ okomentoval to Bill. „Myslel jsem si, že připraví něco jednoduchýho, třeba steak.“ Oba muži už oběd dojedli, ale Tom zíral na extra porci koláče a sorbetu. Původně měla být tahle porce pro Sakiho, ale ten dal přednost obyčejnému kopečku pistáciové zmrzliny před tímto luxusním dezertem. Bill se při pohledu na Tomovo dilema pobaveně zasmál. Mávl rukou ke stolu. „No, nikdo ti nebrání.“
„Vlastně myslím, že by to nebyl dobrý nápad.“
„Podcenil jsi snad velikost Royova menu?“
„To rozhodně,“ přiznal Tom. Billovi připadalo legrační, jak dlouho ten muž přemýšlí nad tím, jestli má ten dezert sníst, nebo ne. Nakonec se Tom narovnal a odfrkl si. „Ne, jestli to sním, tak nemám žádnou sebekontrolu.“
Bill se pousmál, když uslyšel Tomovu odpověď. Kromě jejich vzájemné komunikace byl v jídelně klid, Saki čekal v kuchyni hned vedle. Bodyguard se ze všech sil snažil být s nimi v jedné místnosti, ale Bill mu to prostě nedovolil. Saki měl chuť vytrhat si všechny vlasy na hlavě. Pokud mu na ní ještě nějaké zbyly. Byl by raději, kdyby ho Tom zabil, než aby ho mučil David.
Tom si podepřel bradu dlaní a sledoval, jak Bill upíjí kávu. Pokaždé, když se mafiánský boss napil kávy, zavřel oči. Tom samozřejmě chápal proč. I z místa, kde seděl, cítil lahodnou vůni kávy, a když to říkal někdo, kdo kávu tolik nesnášel, už to něco znamenalo. Ale důvod, proč z Billa nemohl spustit oči, byl ten, že tohle celé bylo neuvěřitelné. Slunce bylo nějak částečně zastíněné a světlo, které proudilo oknem, na oba jemně dopadalo ze strany a vrhalo dlouhé stíny. Billovy vlasy a tvář jako by zářily a se skloněnou hlavou vychutnávající si kávu v šálku, který měl přímo před rty, mohl Tom rozeznat jeho dlouhé husté řasy.
„Zíráš na mě,“ řekl Bill tiše. „Chceš se mě na něco zeptat?“
Tom lehce prsty přejel po naleštěném dřevěném stole. Zadíval se na skoro neviditelné mapy ve dřevě a roztržitě po nich přejížděl prsty. „Proč jsem tady?“
Bill odložil šálek a propletl prsty, než začal mluvit. „Začínáme to brát vážně, co?“
„Tenhle den byl až příliš divnej. Myslím, že je načase, abys byl upřímnej.“
„Fajn. Jsi tady už tři dny. Jsi tu, protože jsi mě vyprovokoval – což mi připomíná, že ses mi neomluvil – a tahle rodina má pověst, kterou si musí udržet.“ Bill se setkal s Tomovým pohledem. Nebyl v něm žádný úsměv, žádný náznak radosti. Tom měl pocit, jako by byl k té židli přišpendlený. Nikdy se nesetkal s nikým, jako byl Bill, kdo by dokázal tak snadno zapnout a vypnout své charisma. Dnes ráno byl naprosto neškodný, prakticky jako malé, nevinné zvídavé dítě, ale teď po něm nebylo ani památky. Ten člověk před ním teď vypadal jako… mladá verze Hannibala Lectera.
Tom se rozhodl, že bude na mladého Hannibala Billa mírný. „Máš pravdu. Neomluvil jsem se. Wilhelme…“ začal Tom. Na kratičký okamžik se odmlčel a cítil se trochu divně, že poprvé vyslovil jméno mafiánského bosse nahlas. „Omlouvám se za všechno, co se ve tvým hotelu stalo. Za to, že jsem ti udělal scénu a že jsem ti nadával. I přesto, že jsem byl ve stresu, stejně to nebylo vhodný.“
„To nebylo,“ odpověděl Bill. „Díky za omluvu. Každopádně, jak jsem říkal, musíme si udržet dobrou pověst. I já si musím udržet dobrou pověst. Lidi mě znají, ale moji přezdívku znát neměli; proto mě trochu překvapilo, když jsi mě oslovil Hrabě. Měli to vědět jen lidi z rodiny. Ale vždycky se to nakonec rozkřikne. Takže protože jsi to věděl, nemělo smysl ti neříct svoje skutečný jméno, jelikož kluci tady by stejně nedokázali držet hubu. Líbí se jim, když si myslí že jsou mi tak blízcí, že můžou vyslovit moje jméno.“
„Jak sis vysloužil přezdívku „Hrabě“?“
„Řekněme, že je to něco jako příběh z dětství. Rozhodně nic, o co bych se s tebou chtěl podělit,“ řekl Bill. Tom přikývl. „Takže, tuhle pověst si udržuju tím, že jsem nelítostný a chladnokrevný a že občas projevím milosrdenství.“
„Milosrdenství už jsi mi projevil,“ řekl Tom tiše.
„Přesně to jsem udělal. Ještě jsem ti neukázal svou chladnokrevnou stránku. Obvykle když máme někoho jako… hosta, necháme ho u nás týden. Vlastně je to mnohem míň než týden. Nakonec se jich zbavíme, buď skončej s jizvama nebo mrtví. Většinou mrtví. Žádnej živej a zdravej neexistuje. Ještě jsem se nerozhodl, co udělám s tebou.“
„Jakou mám šanci?“
„Pořád padesát na padesát,“ usmál se Bill. „Byl jednou jeden člověk, který vystopoval distribuci našeho kokainu. Chytili jsme ho ve Španělsku.“
„Gustav Schäfer.“ Odhadl Tom.
„Jo. Znáš ho?“
„Je to můj známej.“
„No, tvůj známej je jeden z mála šťastlivců, který odešel jen s pár šrámy. Je to dobrej příběh,“ řekl Bill. „A Davida docela dlouho bavil. Jak sis mohl všimnout, Schäfer je poněkud baculatější a David nikdy neměl baculatou… no, oběť? Jo, oběť zní vhodně.“
„Myslím, že má stále trauma ze setkání s tvojí rodinou.“ Tom si vzpomněl, jak se Gustav lehce roztřásl, když mu o rodině řekl.
„To by měl. Ale je chytrej. Velmi chytrej. Takže ví, že už mi nemá zkřížit cestu.“
„Myslím, že to už nehrozí.“
Bill znovu zvedl šálek s kávou. „Jediné, co potřebuju, je, aby mi občas poskytl informace. Když dostanu, co po něm chci, dobře pro něj. Pokud uteče, no, David měl vždycky rád honičky.“
Tom si s tou informací chvíli pohrával. „Co když uteču já?“
„Do čtyřiadvaceti hodin bys byl mrtvý a já bych ani nemusel otevřít pusu. Oh, promiň, dvaasedmdesáti. David by tě nejspíš nejdřív mučil, než bys ho začal prosit, aby tě zabil.“
„Takže musím čekat další čtyři dny, než mi řekneš, co se mnou hodláš udělat?“
„Řekněme… dva. Co ty na to?“ Zeptal se Bill a jeho hlas zněl veseleji, už ne tak vražedně jako před chvílí. Mrkl na Toma, než vrátil pozornost ke své kávě a dopil ji. Poté, co odložil šálek, zavolal Bill na Sakiho. „Teď se musím vrátit ke své práci, Tome. Díky za trénink.“
Jediná myšlenka, která Tomovi proběhla hlavou, byla jediná věta: Měl jsem ho dnes ráno zabít.
***
„Georgu, pojď, vrátíme se. Není tady po něm ani stopy a ty boty mě ničí,“ zakňourala Mara.
Georg si povzdechl, než neochotně souhlasil. Oba agenti BKA pátrali po Tomovi od chvíle, kdy ho odvedla mafiánská rodina, a zatím se jim vraha nepodařilo najít ani živého ani mrtvého. Dokonce ani v údajích letiště nebyla ani známka, že by snad vycestoval. BKA prošla i všechny půjčovny aut a na nikoho podezřelého nenarazili. Pokud nenajdou žádnou stopu, museli by se Georg a Mara vrátit do Německa s prázdnýma rukama.
„Jak může člověk takhle zmizet?“ Přemítal Georg, když nastupovali do auta.
Mara si zula boty a zakroutila prsty u nohou. „Lidi mizej pořád.“
„Proč jsi ohledně toho tak v pohodě?“
„A proč ty jsi tak otravnej, Georgu?“ Zasténala Mara. „Jsem unavená. Copak ty unavenej nejsi? A taky se mi stýská po mý posteli, po mý vlastní posteli, doma v Německu.“
Georg zamířil pryč z parkoviště restaurace a cítil, že to, co Mara řekla, je pravda. Doufal, že ho mafiánská rodina pustila z vězení, kde ho drželi, ale samozřejmě to nefungovalo tak snadno. Mafiánské rodiny byly spletité a jejich moc sahala všude, i když po nich bylo vyhlášeno pátrání. Když zastavili na červené, zívl. Tma v téhle části města uklidňovala, jelikož tu nebylo tolik světla. „Jo, jsem unavenej,“ přiznal.
Mara tiše pokrčila rameny. „Vsadím se, že Natalie-“ Ozval se bzučivý zvuk a ona zoufale vykřikla. „Mluví s ďáblem! Přísahám, že je jasnovidka nebo něco.“
Georg se zasmál. „Musíme jí to zvednout.“ Stiskl tlačítko na digitálním displeji auta, čímž hovor přijal a promluvil. „Haló?“
„Georgu, Maro. Tak jak se vám daří?“ Zeptala se Natalie a její hlas zaplnil celé auto.
„Eh, ne moc dobře,“ odpověděla Mara. „Tom Kaulitz zmizel. Ale viděli jsme Wilhelma Trümpera zpátky ve svým hotelu, takže si nemyslím, že tu byl kvůli vraždě mafiánského bosse, ale stejně po něm není ani stopy.“
„A jak si můžete být tak jistí, že tu není proto, aby zabíjel?“
„Protože je to jeden z nejlepších nájemných vrahů a jediný člověk, kterej stojí za zabití, je Trümper? Natalie, no tak, nezkoušej nás.“
Natalie se lehce zasmála. „Jen zkouším, jestli vnímáte. Každopádně žerty stranou. Aktuální zpráva pro vás, Eric Guillaume je mrtvý.“
Georg zareagoval rychleji než Mara. Ředitelka BKA musela rychle odtáhnout telefon od svého ucha, když Georg doslova vykřikl: „Cože?!“ Měl pocit, že to nebyla dostatečná reakce, a tak ji zopakoval, i když mnohem klidněji. „Cože? Jak a kdy se to stalo?“
Ve Wiesbadenu Natalie zírala na jeden z velkých monitorů, na kterém byla fotografie živého i mrtvého Erica. Byly tam i veškeré detaily o tom muži. „Stalo se to teprve včera. Číňané našli jeho tělo v řece Tuen Mun se šesti průstřely. Čtyři zepředu a dva zezadu. Když si všimli, že je to Francouz, samozřejmě zavolali DGSE, protože s tím nechtěli nic mít.“
„Proč? Kdyby našli toho vraha oni, nepřipadla by veškerá zásluha jim?“ Zeptala se Mara. „Chci říct… vždyť se to stalo u nich, ne?“
„Nechtějí s tím nic mít, protože Francouzi projevili zatraceně velkou snahu, aby toho muže, který Guillauma zabil, našli,“ vysvětlila jim Natalie. „Náboje, které z jeho těla vytáhli, byly vyrobeny na zakázku a loni byly použity i při zabití manželky francouzského premiéra.“
Georg a Mara se na sebe podívali. Obě vraždy spojovala jediná skutečnost: ať už to byl kdokoli, šlo o stejnou osobu. „Jsou stále nedohledatelný, co?“
„Jo,“ zamyslela se Natalie a stále se dívala na obrazovku. „Francouzi i Číňané to na naši žádost ututlali, protože poslední, kdo byl s Guillaumem v přímém kontaktu, je Kaulitz,“ odfrkla si. „Kéž bychom Kaulitze našli. Mezitím vám pošlu adresu Trümperova sídla. Prohledejte to tam. Musí tam být nějaký spojení s tím mafiánským bossem. Zjistěte to.“
„Jasně,“ odpověděla Mara, než zavěsila. V autě opět zavládlo ticho. Protřela si oči a povzdechla si. „Začneme to místo sledovat už dneska, ne?“
Georg ji soucitně poplácal po hlavě. „Jo, rozhodně.“
***
Práce se protáhla do noci a Billa zase bolela hlava. Nevěděl, jestli za to může příliš dlouhé zírání do počítače, nebo jestli je to kvůli čtvrté sklence whisky. Nechal oči bloudit po své kanceláři, sledoval plné police s knihami a různé dekorace na stěnách. Pak si povzdechl. Vstal, v jedné ruce držel stále ještě plnou sklenici whisky a přešel k velkému oknu, které mu nabízelo výhled na zahradu i na domek pro hosty. Podíval se dolů a nejprve sledoval své muže, než nechal oči spočinout na domě. V ložnici menšího domu se stále svítilo.
V domě pro hosty seděl Tom na podlaze v ložnici s pokrčenýma nohama a skloněnou hlavou. Zhluboka se nadechoval a vydechoval, zatímco jeho hlavou vířily myšlenky. Kde ho mám zabít? Kdekoli to bude možné. Jak ho zabiju? Bolestivě. Čím ho zabiju? Holýma rukama. Maličko se usmál. Kdy ho zabiju? Až mě vytáhne ven. Tom vzhlédl z místa, kde seděl, z okna ložnice k oknu hlavního domu, kde se také ještě svítilo. „Buď trpělivý, Tome.“
Bill si lokl whisky a trochu se zašklebil nad její hořkostí. Aby k sobě byl upřímný, ve skutečnosti nechtěl Tomovi Kaulitzovi nic udělat. Byl unavený. Naprosto unavený. Ale jak Tomovi předtím řekl, měl pověst, kterou si musel udržet. Otočil se od okna a řekl si, že všechno tohle kolem Toma zítra ráno skončí. Jeho muži slyšeli urážku, kterou mu Tom věnoval, a tak bylo jeho povinností doručit mu zprávu sám. Ne David, ne Tobi nebo Saki. Ale on. Pevně stiskl křišťálové sklo, než jím mrštil přes celou místnost a při nárazu do zdi se rozlétlo na milion kousků.
autor: Panthere
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
