autor: Anchy
Mihotavý zvuk EKG
Bez okolků si nacpal bagel do pusy a zvedl první část papírů, aby se dostal k dalším. Kdyby už neměl plnou pusu, hvízdl by údivem nad všemi těmi knihami, které musel na tuto hodinu přečíst. Některé si mohl půjčit, jiné si musel koupit a přesně ty by jeho dobře naplánovaným rozpočtem dost silně otřásly. Povzdechl si, podíval se z okna, ukousl pořádné sousto a přemýšlel, jestli bude Gustav doma, až skončí v práci. Přemýšlel, jak to zvládne.
Autobus 33 byl jeho záchranným kruhem, protože jím každý den jezdil z domova do školy a ze školy do práce a zase zpátky. Pravidelné cestující znal, některé jménem, ostatní od vidění a většinu cizích se naučil zdvořile ignorovat.
Raději přestal přemýšlet o obědě a dopil plechovku Red Bullu, už třetí ten den, a doufal, že ho energie navíc brzy nakopne. Přehraboval se ve své bezedné tašce a vytáhl z ní dotazníky, které měl v plánu dnes rozdat, a pročítal si je, spíš jen tak pro ukrácení času, protože každou otázku četl nejméně čtyřikrát. Profesoři vždycky říkali, že dotazníky zpětné vazby jsou důležitější než všechny rady, které vám mohou dát, protože oni vám mohu říct, co je špatně teoreticky, ale jen pacient vám může říct, co je špatně prakticky. A praxe, ať se vám to líbí nebo ne, je to, co vás definuje jako dobré nebo špatné.
Bill ukusoval zbytek bagelu a čekal, až autobus zastaví na dvanácté zastávce kousek od střední školy, kterou kdysi navštěvoval. Bylo zvláštní říkat bývalým učitelům kolegové, a ještě zvláštnější bylo rozdávat jim rady, když ještě před pár lety proklínal jejich duše za to, že mu každou špatnou známkou, kterou se mu rozhodli dát, dělali ze života peklo.
Rozhodl se však, že nebude vůči nikomu chovat zášť. Bylo to prostě neprofesionální, a navíc opravdu dětinské.
Zamířil k jednomu z východů a připravil se na to, až autobus zastaví. Protáhl se ven, bez větších problémů se dostal na chodník a spěchal do budovy. Pozdní příchod působil špatným dojmem a jeho seznam příchodů byl až dosud perfektní. A on to perfektní nechtěl za žádnou cenu pokazit.
Před vstupem do impozantního místa si hlasitě povzdechl, urovnal si vlasy a sako a vešel do jámy lvové.
„Ahoj, Bille,“ řekla dívka, když procházela kolem. Usmál se na ni a dělal, že si nevšiml, jak si ho prohlíží. Dnešní děti byly na jeho vkus až příliš odvážné. A zkuste jim vynadat, bylo by to, jako byste jen přilévali olej do ohně, připomněl si. Cítil se najednou starý, a tak raději pokračoval.
Spěchal do ředitelny a vzpomínal na to, kolikrát tam už byl, ale z úplně jiných důvodů.
Zaklepal, vstoupil, a tak začal jeho další pracovní den.
***
Tom do sebe v rohu hodil další pilulku, aby se ujistil, že ho při tom kluci nevidí, a znovu zvedl noční stolek.
„Příšernej vkus na nábytek,“ nemohl si pomoct a upoutal pozornost ostatních. Rozhlédli se, jako by si teprve teď všimli všeho kolem sebe, a jako obvykle jen pokrčili rameny. Tom zavrtěl hlavou a přemýšlel, proč se vůbec obtěžuje.
Vzal tu práci, protože potřeboval něco, co by otupilo jeho mysl. Přesně toho se mu dostalo v podobě jeho spolupracovníků. Prázdné mozky plné svalů. Někdy mu to přišlo otravné, ale většinou ho vyprávění o včerejším zápase a o kozách opravdu odvádělo od myšlenek.
Postavil noční stolek k autu a vrátil se dovnitř, aby pomohl s pohovkou. Když šel po schodech nahoru, zaskočilo ho, když se mu v hlavě objevil Billův obraz. Zatřásl hlavou s trochu větší silou, než bylo potřeba, a vrátil se ke své práci. Flákání vedlo k hádkám o tom, kolik toho kdo udělal. A hádat se s hloupými lidmi byl vždy předem prohraný boj.
Někde vzadu v hlavě se právě rozhodl, že půjde na další sezení skupiny a zkusí si s tím idiotem znovu promluvit. Třeba bude mít tentokrát víc štěstí.
***
„Jo, okay, chápu. A nenechal žádnej vzkaz nebo tak něco?“
„Ne, Bille. Od Silvestra jsem s ním nemluvila. Je všechno v pořádku?“
Bill se poškrábal na hlavě a pokrčil rameny. Ve skutečnosti nevěděl.
„Jo. Jen jsme se pohádali a on se už pár hodin neobjevil,“ spíš dní. „Ale jsem si jistej, že je jinak všechno v pohodě.“
„Jo,“ potvrdil uklidňující hlas blonďákovy sestry. „Víš, jaký je, vždycky se po nějaké době nakonec ukáže. Vždyť vy byste jeden bez druhého nevydrželi dýl jak den,“ řekla s dobrým úmyslem. Ale ve skutečnosti se jí podařilo, že Billův žaludek klesl ještě hlouběji. Už to byl týden a Gustav se stále neozýval.
Zavolal všem možným lidem, u kterých by blonďák mohl být, ale všichni mu dali stejnou odpověď. Už dlouho o něm nikdo neslyšel.
„No, každopádně díky. Rád bych si s tebou povídal, ale musím už jít. Dneska večer mám schůzku se skupinou.“
„Jasně, to je v pohodě. Někdy zajdeme na oběd.“
„Tak jo…“
„Pozdravuj ode mě Georga.“
„Jasnačka. Brzy se uvidíme.“
Ukončil hovor a chvíli se díval na displej telefonu. Nemělo smysl volat přímo Gustavovi, protože telefon nechal doma, když se vyřítil ven. A ptát se Georga nepřipadalo v úvahu.
Když už mluvil o Georgovi, podíval se na hodiny a vyskočil na nohy. Vytáhl nějaké vhodné oblečení, hodil ho na sebe a znovu si pevně omotal šálu kolem krku. Doufal, že ty stopy zmizí dřív, než přijde vlna veder, kterou hlásili na příští týden.
Popadl mobil, klíče a tašku a vyběhl z bytu na ulici. Právě když si upravoval bundu, zpoza rohu se vynořil Georg a zamával na něj. Bill mu zamával nazpátek a pak ho objal.
„Měl jsi dneska těžkej den v práci?“ Zeptal se ho brunet, když viděl, že je celý zesláblý. Bill bezstarostně pokrčil rameny, ale vzal si zmačkanou proteinovou tyčinku, kterou Georg vyhrabal z kapsy.
„Ty máš pro mě vždycky něco dobrýho,“ řekl s úsměvem, když se vydali na cestu.
„Ty jsi prostě ten typ, kterýmu každej dává něco dobrýho, to je celý,“ usmál se na něj Georg a Bill zrudl. Snad nikdy v životě si nezvykne přijímat komplimenty, aniž by je považoval za flirt. Jenže on moc dobře věděl, že tomu tak není. Od chvíle, kdy se Georg dozvěděl, že má HIV, držel dlouhé a těžké období bez sexu. Říkal, že by nikdy nikoho nevystavil takovému riziku a že stejně nebude dlouho trvat, než se u něj HIV naplno rozvine v AIDS, a že je mu sex stejně k ničemu, protože všechny ty návštěvy nemocnice by každého normálního člověka odradily. Bylo zbytečné s ním mluvit a přesvědčovat ho o opaku.
„To mi říkával Gustav, když jsme spolu začínali chodit a on mi pořád něco kupoval.“ Přesto sklonil hlavu a viděl, jak se Georg nad jeho chováním ušklíbl.
„Vy dva jste prostě ten nejvyrovnanější pár, jaký jsem kdy měl to štěstí vidět.“
Bill zachoval klidný hlas, když řekl přesvědčivé „jo“, a pokračoval dál.
Georg, gentleman jako vždycky, otevřel dveře divadla a sledoval, jak Bill vchází dovnitř, než ho rychle následoval. Někde v dálce na ulici na stejné místo mířil i Tom, který doufal, že Billa zastihne v lepší náladě. I když s tím moc nepočítal.
***
„Jestli k tomu dojde, budeme tě všichni navštěvovat každý den, že jo, kluci?“
Všichni v místnosti přikývli, zatímco Tom sledoval, jak Bill objal Benjiho a snažil se ho uklidnit, když si z tváře utíral pár zbloudilých slz. Posunul se na židli, když viděl Billovu beze slov naznačenou informaci o tom, že tímhle sezení skončilo.
Chvíli trvalo, než mu všichni poděkovali a prohodili společně pár slov, dokud se nerozhodli, že je čas jít. Bill tam stál jako laskavý hostitel, dokud všichni neodešli, a pak řekl Georgovi, že v pořádku dojde domů sám. Už byl velký kluk.
Otočil se ke své tašce a začal balit svoje věci, když Tom konečně dostal odvahu vstát a jít k němu.
„Ahoj,“ řekl.
Bill vzhlédl, oči se mu rozšířily a zavrtěl hlavou, což vypadalo, jako by se styděl. „Hele, promiň, že jsem to řekl. Bylo to přes čáru. Byl jsem naštvanej a…“
„Hej,“ přerušil ho Tom, „to je v pohodě. Nevyjádřil jsem se úplně nejlíp, abych byl upřímnej, takže se fakt nezlobím, jasný?“
Sledoval, jak si černovlásek zastrčil pramen vlasů za ucho a usmál se. Zdálo se, že se ohledně toho všeho stydí a neví, jak celou tuhle situaci brát. A tak radši dál balil.
Tom se rozhlédl kolem sebe a snažil se najít něco, o čem začít mluvit, než řekl: „Vždycky nosíš vlasy takhle volně?“
Bill znovu zvedl oči a zavrtěl hlavou.
„Jednou za čas, když jdeme někam ven, si udělám mohawk.“
„Jdeme… Takže někoho máš.“
Bill si odfrkl a nebyl si jistý, jaká je správná odpověď. „Zdá se, že jo,“ řekl, zapnul si tašku a pokynul Tomovi k východu. Ten přikývl, i když nevěděl na co, a následoval Billa.
Černovlásek měl v sobě kouzlo, které Tom jen těžko dokázal vysvětlit. Věděl jen, že s ním chce strávit víc času.
„Takže jestli mi dáš ještě jednu šanci, rád bych tu větu řekl znovu.“
Bill se na něj otočil a zamračil se. „Jakou větu?“
„Kde bydlíš?“ Řekl Tom a Bill čekal, jestli přijde něco dalšího. „Je to daleko? Mohl bych tě klidně doprovodit, kdybys chtěl.“
Bill si připadal jako obrovský idiot, když si uvědomil, jak velkého hlupáka ze sebe udělal. Kdyby se spřátelit s Tomem bylo tak snadné, jako nechat se doprovodit domů, pak by samozřejmě souhlasil.
„Není to daleko, ale můžeš jít se mnou, jestli chceš. Bude fajn mít si s kým popovídat.“
original
autor: Anchy
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
