autor: Anchy
Béé, Béé, počet bílých krvinek
Ulice byly o něco prázdnější, než by si přál. Ať se mu to líbilo, nebo ne, Tom byl pro něj pořád cizinec, a i když se ještě nic zlého nestalo, když dovolil, aby ho někdo doprovodil, nehodlal riskovat, že by se to stalo teď.
Udržoval mezi nimi určitý odstup a snažil se nedávat najevo, že by chtěl, aby se tato skutečnost změnila. Z toho, co mu lidé celý život říkali, však věděl, že dává znamení nechtěně a že je těžké skutečně poznat, co chce, protože to, co říká, a to, co říká jeho tělo, jsou dvě naprosto odlišné věci. Vzpomněl si na Gustavův zmatený obličej, když zastavil blonďáka u dveří koleje, políbil ho na čelo a zmizel, zanechávaje ho tam, jak se později dozvěděl, „s pěkně tvrdým pérem, které si pak musel aspoň třikrát vyhonit“.
Tom si Billova bloudění v myšlenkách moc nevšímal a spokojeně klidně kráčel vedle vyššího chlapce.
„Takže, znáš Georga už dlouho?“ Přerušil černovlásek ticho mezi nimi.
Tom se na něj podíval a zavrtěl hlavou.
„Asi zhruba dva měsíce, myslím. Chodíval do jednoho malýho klubu, kde jsem hrál, když jsem měl čas. Jmenoval se Owl´s night a jednou se mě zeptal, jestli bych si nechtěl někdy zajamovat,“ pokrčil rameny a šel dál. „Párkrát jsme se potkali, než jsem na to, však víš, přišel. Doporučil mi, abych zašel sem, protože poznal, že si potřebuju s někým popovídat, a on je ten nejhorší člověk na světě, pokud jde o mluvení.“
„On je opravdu hodně uzavřený,“ souhlasil Bill.
„Říkal, že máš titul, a to všechno, takže bys dokázal líp rozlišit moje sračky od toho dalšího.“ Znovu pokrčil rameny a podíval se na Billa, jako by chtěl jednou provždy zjistit, jestli je to opravdu pravda.
„To nezjistíš jen tak, když se na mě podíváš, víš?“ Odpověděl černovlásek na jeho myšlenky a usmál se, když Tom lehce zaklel, spíš jen tak, než aby to mělo skutečný význam.
„Takže, jak to, že tuhle věc řídíš? Georg mi říkal, že to ty jsi dal tohle dohromady.“
Bill se vyhnul díře v chodníku a chvíli o tom přemýšlel. Snažil se určit přesný časový okamžik, kdy s tímhle vlastně začal. V podstatě to bylo jen pár měsíců poté, co se seznámil s Gustavem.
„Můj přítel,“ začal, trochu s obavami, že bude o Gustavovi takhle mluvit, jelikož měl tak nějak pocit, jako by to bylo za jeho zády, „mě seznámil s Georgem pár měsíců poté, co jsme spolu začali chodit.“ Chvíli se na Toma díval, aby zachytil nějaké známky, no v podstatě
čehokoli, a když viděl, že se nic neděje, pokračoval. „Dřív spolu taky tak trochu jamovali a teď už je to skoro deset let. Jsou opravdu dobří přátelé, takže Gustav, tak se jmenuje, byl první, komu to Georg řekl, hned jak se to dozvěděl.“
Tom to opravdu nikomu nahlas neřekl. Georg na to tak nějak přišel sám po tom, co mu Tom řekl, a Tom to nechal být, protože cítil, že už není co dodat.
„A protože jsem v té době studoval něco, co mělo hodně společného s psychologií, Gustav navrhl, abychom začali, cituji, „jednu z těch věcí, co se dělají s alkoholiky“, víš, prostě aby se lidi otevřeli a dostali naději.“ Tehdy se nad tou definicí musel ušklíbnout, což udělal i teď, vzhledem k tomu, jak roztomilá byla a je Gustavova neznalost týkající se čehokoli jiného než jeho vlastního malého světa.
„Takže jsi otevřel podpůrnou skupinu,“ shrnul Tom docela hezky. Bill přikývl a vzpomněl si na to, jak poprvé skutečně mluvil s lidmi, kteří tam byli.
„Na začátku jsme byli jen čtyři, kromě Georga a mě, všichni to byli přátelé přátel, nebo lidé, kteří viděli letáky na ulicích, nejspíš. Nerozdali jsme jich zase tolik, protože jsme si nebyli úplně jistí, jak na to.“
„A divadlo?“
„Jeden můj kamarád nám ho půjčil, když bylo potřeba. Jen jsme museli přijít obsadit volná místa na jejich představení, protože tam moc lidí nebylo.“
„To to bylo tak špatný?“
„Kdysi jsem o jejich práci něco řekl, ale teď to raději neudělám. Bylo to hloupé a odsuzující a prostě špatné.“
„Nech mě hádat,“ řekl Tom, podíval se na Billa a snažil se z něj vyloudit odpověď. Bill tomu nevěnoval pozornost, dokud Tom konečně větu nedopověděl. „Jestli tě nezabije HIV, tak jejich představení určitě.“
Bill se zarazil a udiveně se na Toma podíval, když se chlapec ušklíbl.
„Co?“
„Jak jsi…“
„Uklidni se,“ zasmál se Tom. „Georg mi to jednou řekl.“ Smál se ještě pár dalších kroků, zatímco Billův údiv pomalu mizel a znovu se rozešel svým tempem.
„A kdo byli ti kluci, se kterýma jsi začínal? Rád bych se o nich dozvěděl víc.“
Bill viděl, jak se jeho dům blíží, a proklínal, že na tuhle otázku ještě stihne odpovědět, než k němu dojdou. Podíval se na Toma a povzdechl si, někdy opravdu nenáviděl to, co dělal.
„Všichni kromě Georga zemřeli,“ polkl a oba mlčky kráčeli, dokud nedošli k cíli.
Zastavil se před křivými kovovými dveřmi a omluvně maličko pokrčil rameny.
„Tady bydlím,“ řekl, postavil se čelem k Tomovi a čekal, až ho zasáhne inspirace. Opravdu doufal, že se Tom o nic nepokusí.
„Jo, fajn,“ řekl jen chlapec a natáhl k němu ruku na rozloučenou. Bill si vnitřně povzdechl a potřásl jí.
Počkal, až se Tom otočí k odchodu, a pak Bill vyšel pár schodů a podíval se na pomalu mizející postavu.
„Hej, poslyš!“
Tom se zastavil, otočil se a čekal, až Bill něco řekne. Chvíli to trvalo a Bill byl zmatený, když nedokázal najít vhodná slova, ale po několika mrazivých minutách tu větu konečně dal dohromady.
„Poslyš, poslední dobou jsem na tom fakt bídně s penězma, takže ti nemůžu koupit kafe, ale já nevím, nechtěl by ses třeba zítra stavit a dát si se mnou doma čaj a pytlík chipsů?“
Tom pobaveně zavrtěl hlavou a přikývl.
„No jasně.“
Bill se upřímně usmál, prohrábl si vlasy a vešel dovnitř. Tomovy rty se roztáhly do malého úsměvu.
***
Trvalo mu celou půlhodinu, než se dostal domů, protože se bál, že s ním bude muset mluvit a že mu bude muset říct to, co chce, aby mu řekl. Proto vyzkoušel všechny triky, aby mu cesta připadala jako dny, a ne pouhé minuty.
Oklamat sám sebe, že by mu to čas mohl usnadnit, byla těžká práce, ale nějak se mu to podařilo. Zasunul klíče do dveří a odemkl.
„Hej, kámo,“ řekl, zasunul klíče zpátky do zámku a zamkl dveře z druhé strany. „Jsi ještě vzhůru?“
„Jo, jsem tady.“ Ozval se hlas z kuchyně, který ho prosil, aby šel za ním.
Zhluboka se nadechl a řekl si, že všechno bude v pořádku. Prošel říší mezi realitou a fikcí, zamířil za Gustavem, který klidně seděl u kuchyňského stolu a jedl jablko, a poplácal ho po zádech.
„Jak se daří Billovi?“
To byla první otázka, kterou očekával, a blonďák ho nezklamal. Georg si povzdechl a posadil se ke stolu.
„Má se dobře. Myslím, že je v pohodě. Ale strašně se mu stýská a je to na něm vidět.“
Gustav si povzdechl.
„A taky šel domů s Tomem.“
original
autor: Anchy
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
