autor: Panthere
Jeden deštivej den
Byl úplně nový den a Andreas očekával jasné, slunečné počasí, ale dostal kompletní pochmurný balíček: déšť, vítr a blesky. Schoulil se pod peřinu, když oblohu rozčísl další blesk. Plánoval, že dneska vtrhne do sídla mafiánského bosse – chtěl si ze zvědavosti s mafiánským bossem promluvit o Tomovi – a nemohl uvěřit svému štěstí. Bylo mnohem snazší vplížit se na zakázaná místa, když matka příroda řádila. Strčil hlavu pod peřinu, jelikož se chtěl ještě na pár minut ohřát, než bude muset vylézt do deště.
Včera večer to místo pořádně prozkoumal a byl rád, že strážní tu jsou mnohem víc v pohodě než ti ve Vegas. Kdyby ho náhodou zahlédli, měl spoustu možností, kde se mohl schovat. Bylo to klasické sídlo s bílými zdmi a sloupy, a Andreas vlastně obdivoval útulnost, kterou vyzařovalo, než Tom a – Wilhelm, že? – vyšli do zahrady.
Andreas se schovával na velkém stromě a husté listí ho dobře maskovalo. Sledoval, jak oba muži odcházejí od bazénu a sestupují do malého uklizeného bludiště na druhé straně pozemku. Strážní vypadali, jako by jim bylo jedno, s kým mafiánský boss je; hádal, že je dost pravděpodobné, že jim Wilhelm neřekl, kdo Tom ve skutečnosti je. Andreas mlčel a snažil se zaslechnout, o čem se oba muži baví, ale byl od nich až moc daleko. Rozhodl se, že tedy bude jen bedlivě sledovat jejich tváře a hledat v nich podezřelé výrazy.
Za prvé, Tomovu tvář zdobil malý úsměv. Za druhé, Wilhelm se usmíval a o něčem mluvil. Po té chladné a nelítostné lidské bytosti, kterou potkal ve Vegas, nebylo ani stopy. Andreas otráveně našpulil rty. Neměl zrovna radost, když viděl, jak se Tom s Wilhelmem baví. Jistě, mafiánský boss byl krásný, ale upřímně, co měl společného s Tomem? Blonďatý zabiják se zájmem pozvedl jedno obočí, když se Wilhelm dotkl Tomova krku a z jeho pohybů a zvědavého výrazu bylo patrné, že se ho ptá na řetízek. Stále ho nosí, jo? Tom vytáhl přívěsek a zdálo se, že mafiánskému bossovi vypráví příběh, který se za ním skrývá, čímž si od něj vysloužil lehce kyselý výraz. Copak, najednou žárlíš? Andreas se nemohl ubránit zamračení.
Konečky prstů přejel po rukojeti vrhacího nože, v pokušení zabít Wilhelma jedním pořádným hodem. Jeho úkolem byl Tom, ale ve skutečnosti toužil mafiánského bosse zmrzačit. Stejně by to nebylo poprvé. Téměř bolestivě odsunul ruku od nože a místo toho popadl pár listů a roztrhal je. Žádost o Tomovu vraždu přišla v den, kdy dokončil svůj úkol v Africe, přesně ve chvíli, kdy právě koupil náhrdelník se lvím drápem. Andreas ve skutečnosti ten e-mail číst nechtěl, ale v předmětu bylo Tomovo jméno. To ho přimělo zastavit se a e-mail si přečíst.
V první chvíli chtěl tu žádost ignorovat. Nechtěl Toma zabít, ale netrvalo dlouho a zájem mít začal. Ať už to byl kdokoli, kdo Andrease o tu práci požádal, musel mít nějaké spojení s Wilhelmem, protože v e-mailu výslovně stálo: „Kaulitz je hrozbou pro mého šéfa“. Když Andreas viděl, jak se mafiánův bodyguard vyřádil ve Vegas, nemluvě o Tomovi, kterému na něm očividně záleželo, nemohl si pomoct, ale byl vážně překvapený, proč mafiánského bosse tolik miluje.
Andreas odkopl peřinu a podíval se z okna. Stále pršelo. Čekal ho zajímavý den. Netrvalo dlouho a oblékl si černé tričko a kalhoty, k tomu boty a nepromokavou bundu. Když bylo vše potřebné na svém místě, vydal se k Wilhelmovu sídlu a zaparkoval kus od pozemku. Poté, co se ujistil, že vše vypadá dobře, vystoupil do deště. Kapuce bundy mu dobře kryla obličej, když se přikrčil, aby mu voda necákala do tváře, a rozběhl se směrem k sídlu.
Dostat se na pozemek bylo opravdu snadné. Jediné, co musel udělat, bylo přeskočil zeď pod velkým stromem, na kterém se včera v noci schovával, vylézt do druhého patra a vplížit se dovnitř jedním z velkých oken. Kvůli dešti všechno klouzalo, ale už zažil i horší podmínky. Jak očekával, stráže nebyly nikde venku. Poté, co se dostal z deště do sídla, zavřel okno, kterým se dostal dovnitř, a povzdechl si. Hřbetem ruky si otřel obličej a odhrnul si vlasy z očí. Byl mokrý, ale ne tolik, aby byl promočený; vojenský oděv, který si oblékl, většinu vody zastavil. Sundal si bundu a nechal ji spadnout na zem.
Místnost, ve které se nacházel, vypadala jako ateliér; všude byly stojany a zakryté obrazy. Nadzvedl cíp látky zakrývající obraz, který byl nejblíže, a obdivně koukal na kopii Mony Lisy. Vypadala jako originál. Stáhl látku zpátky a rozhodl se pokračovat. Lehce pootevřel dveře, vykoukl ven, aby zkontroloval situaci. V domě bylo ticho, až moc ticho. Divný, pomyslel si. Vytáhl telefon a rozhodl se podívat na plánek domu, který se mu po celodenním pátrání a vyhrožování podařilo získat.
Zamířil do konkrétní místnosti, o níž si byl jistý, že je to kancelář, a řekl si, že to bude nejlepší místo, kde začít Wilhelma hledat. Když mířil chodbou, tiše si broukal a silný koberec tlumil zvuk jeho bot. Zahnul za roh a málem nadskočil, když se setkal s jedním ze strážných. Druhý muž byl také v šoku. Na zlomek vteřiny nastalo ticho, než strážný otevřel ústa a chystal se vykřiknout. Andreas byl ale rychlejší, praštil strážného stranou dlaně do krku a pak uštědřil svému protivníkovi tvrdý kopanec do hlavy. Větší muž se skácel k zemi a upadl do bezvědomí. „Oh, no do prdele,“ zamumlal Andreas.
Rozhlédl se kolem a rozhodl se, že omráčeného strážného schová v jedné z dalších místností. Když byl se vším tím taháním a funěním námahou hotov, pokračoval dál, a nakonec se zastavil před jedněmi dveřmi. Chvíli poslouchal, ale žádný zvuk neslyšel. Buď byla místnost prázdná, nebo byli lidé uvnitř naprosto potichu. Andreas pokrčil rameny a odhodlaně otevřel dveře.
Bill ani nevzhlédl, když uslyšel, jak se dveře otevřely, i když hluboko uvnitř cítil, že něco není v pořádku. David obyčejně zaklepal; dvě silná a rychlá klepnutí. „Co se děje, Davide?“ Zeptal se Bill téměř znuděně, zatímco dál zíral na obrazovku počítače.
Andrease v první chvíli napadlo, že si Billa snad vyfotí. Bylo docela zábavné vidět mafiánského bosse, jak znuděně a unaveně pracuje na počítači s velkým oknem za zády, skrze které bylo vidět, jak neúnavně prší a venku začíná zuřit bouřka. A kam dal všechny ty dlouhé, krásné vlasy? „Sorry, ale já nejsem David.“
Bill zvedl hlavu a jeho výraz ztvrdl; byla v něm kombinace vzteku, nedůvěry a nenávisti. Andreas musel uznat, že mafiánský boss vypadá neskutečně děsivě. „Jak ses dostal do mýho domu?“ Zaprskal Bill.
Nájemný vrah pokrčil rameny. „Prostě jsem se pustil dovnitř. Ehm, jedním z tvejch oken. Nerozbil jsem ho – okay, rozbil jsem jen kousek skla, abych otevřel zámek.“
„Nezabil jsi náhodou při tom vloupání někoho z mejch chlapů, že ne?“
Andreas zavrtěl hlavou. „Dneska jsem neměl chuť zabíjet. Nebude ti vadit, když si sednu?“ Zeptal se a ukázal na jedno z křesel před Billovým stolem.
Bill podezíravě zúžil oči, vážně nechtěl, aby si ten očividně promočený muž sedl do koženého křesla, ale přesto Andreasovi pokynul, aby se posadil. Andreas padl do jednoho z křesel a sledoval mafiánského bosse. Bill mu pohled oplácel, ale se vším tím vztekem, který v sobě dokázal najít. „Jak víš, kde bydlím?“ Rozhodl se Bill konečně zeptat.
„Snadno; pomocí sledovacího zařízení. Byl to vlastně plán B, kterej jsem nechtěl použít. Plán A byl zabít Toma ve Vegas,“ řekl Andreas vzrušeně.
Bill si v duchu poznamenal, že musí vyhodit všechny Tomovy věci, kterou budou vypadat podezřele, hlavně řetízek se lvím drápem, který měl Tom včera večer na krku. Věděl, že Tom s tím nebude mít problém, když mu řekne důvod. Bill se ani nehnul, když si Andreas začal broukat písničku a kývat hlavou nahoru a dolů do rytmu. „Jsi neskutečně uvolněnej člověk.“
„Říkaj to o mně,“ přikývl Andreas. „Mimochodem, proč sis nechal ostříhat vlasy? Teď to vypadá víc cool – s tím rozcuchaným účesem –, ale mně se líbil ten dlouhý sestřih.“
Bill si založil ruce na hrudi, právě když se nad ním rozsvítil blesk. „Proč tě to zajímá?“
„Prostě mě to zajímá,“ odpověděl Andreas. „Nebuď tak nepřátelskej.“
„Jak k tobě můžu být zdvořilej, když jsi zabil moje chlapy?“ Zeptal se Bill jedovatě.
Andreas se naklonil dopředu. „Hele, stáli mi v cestě. Nejspíš si mysleli, že tě chci zabít. Kdybych tě chtěl zabít, udělal bych to už ve Vegas. Zabít tě je snadný. To, co je těžký, je zabít Toma.“ Odmlčel se a analyzoval vražedný pohled, který mu mafiánský boss věnoval. „Říkal jsem ti, že dneska nemám náladu zabíjet. Klídek.“
Bill pomalu vydechl a snažil se uklidnit. Oba chvíli mlčeli, zatímco déšť silně bušil do okna. Byla by to velmi malebná scéna, nebýt napětí mezi nimi, které by se dalo krájet. „Proč jsi sem přišel?“
„Vážně toužím vědět, jaký je vztah mezi tebou a Tomem. Něco tam je a mně se to nelíbí. Mám kvůli tomu chuť tě zabít.“
„No, mezi náma nic není. Jsem mu prostě jen vděčnej, že mi zachránil život. A i kdyby mezi námi něco bylo, tak by sis měl připomenout, že jste s Tomem pouze přátelé,“ řekl Bill.
Andreas vypadal skutečně překvapeně. „Oh, on ti o nás řekl?“
„Kromě toho, kolik ti zaplatili za vraždu Toma?“
„Eh, moc ne. Milion liber,“ zasmál se Andreas. „Přemýšlel jsem, že to nevezmu, ale přišlo mi to jako zábava.“
„Zábava?“ Zarazil se Bill. „Chceš zabít svýho kámoše, protože ti to připadalo zábavný?“
Andreas přikývl. „Hele, oba jsme na špatný straně. To nemůžeš popřít. Někdy je to nuda, takže člověk potřebuje výzvu. A podle toho, jak to vypadá, jsi byl taková výzva i ty.“
Bill se zamračil. „Já jsem byl výzva?“
Andreas mlčel a přikývl. Měl podezření od chvíle, kdy se nemohl Tomovi dovolat. Když dostal žádost o zabití Toma, bylo to očividné znamení, že se Tomova práce týká mafiánského bosse. Bylo to naprosto jasné. Ale zřejmě si to rozmyslel a dobře se bavil tím, že poznával svůj cíl. „Nejsi hloupej a já to vím. Nebyl bys mafiánskej boss, kdybys byl hloupej. Ale neříkej mi, že nemáš žádný pochybnosti o tom, proč se tě snaží poznat? Já to vidím tak, že se tě snaží poznat jen proto, aby pak mohl vyprávět, jak jsi mu bezmezně důvěřoval, než tě zabil.“
„A já to vidím tak, že mi říkáš tyhle sračky jen proto, že žárlíš,“ vysmíval se mu Bill.
„Jak myslíš,“ řekl Andreas. „Můžem se mýlit oba. Ani jeden z nás není jasnovidec.“
Bill pokrčil rameny a souhlasil s tím, co Andreas řekl. Teď, když vrah seděl přímo před ním, měl Bill možnost si ho důkladně prohlédnout. Musel uznat, že Andreas je ve skutečnosti docela přitažlivý. Chápal, co na něm Tom vidí. „Máš Toma rád, že?“ Zeptal se ho Bill.
Ta otázka Andrease zaskočila. Potutelně se usmál. „Většinou jo. Nikdy se mnou o sobě nemluvil. To je ta část, která mě vytáčí. Ale jinak je vřelý a starostlivý. Byl by z něj opravdu dobrej kuchař, kdyby nebyl nájemnej vrah.“
„Pořád nechápu, proč ho chceš zabít.“
„Je to výzva.“
Bill zvedl obočí. „Začínám si dělat starosti, jestli jsi psychicky v pořádku.“
„Díky,“ řekl Andreas bez obalu. „No, myslím, že už je po obědě, takže bych měl jít. Nechci, aby mě tvoji chlapi viděli. Když jsem sem přišel, jednoho z nich jsem omráčil, takže předpokládám, že se každou chvilku probudí s opravdu pořádnou bolestí hlavy.“
„Hádám, že cestu ven už najdeš sám.“
„Jo.“ Andreas vstal a podal Billovi ruku. „Rád jsem tě poznal.“
Bill mu neochotně rukou potřásl. „Nemůžu říct totéž.“
Andreas na Billa mrkl, než vyšel z jeho kanceláře a tiše za sebou zavřel dveře. Když Bill konečně zase zůstal sám, ztěžka si povzdechl. Ještě chvíli zůstal sedět a na práci, kterou předtím dělal, kompletně zapomněl. Kousl se do rtu, než se konečně rozhodl najít Toma.
Jako první se Toma rozhodl hledat v jeho pokoji, ale tam nebyl. Bill se snažil procházet sídlem nenuceně, ale zjistil, že si neustále dává pozor na Andrease. Po blonďákovi nebylo ani stopy, díky čemuž se mu ulevilo. Sešel do prvního patra a zjistil, že většina strážných sedí u televize a sleduje nějaký starý film. Když s nimi Toma neviděl, ignoroval je a šel rovnou do kuchyně. Jeho tušení bylo správné; Tom zíral z kuchyňského okna na oblohu a v rukách svíral hrnek plný horké čokolády – soudě podle vůně. Tom se lehce usmál, když přiblížil hrnek ke rtům a vdechl sladkou vůni. Nevšiml si, že Bill je v kuchyni také. Až když se dveře s tichým cvaknutím zavřely, Tom otočil hlavu. Když spatřil Billa, jeho úsměv se ještě rozšířil.
„Dáš si moji speciálně připravenou horkou čokoládu?“ Zeptal se ho Tom.
Bill neodpověděl, ale vzal Tomovi hrnek z ruky a postavil ho na pult. Pak propletl své prsty s Tomovými. „Můžu ti věřit, že jo?“ Zašeptal.
„Myslel jsem, že už věříš,“ řekl Tom a zněl trochu dotčeně.
„Byl tady Andreas,“ řekl Bill. Tom chtěl okamžitě vyrazit ke dveřím, ale Bill ho pevně držel za ruku. „Už odešel.“
Tom vytáhl svoji ruku z Billovy a mafiánský boss se skoro zamračil, než se ocitl v pevném objetí. Byl tak upřímně překvapený, že jediné, na co se zmohl, bylo Toma poplácat po zádech. „Jsi v pořádku,“ zašeptal Tom Billovi do krku. „Díky bohu, že ti nic neudělal.“
„Jde po tobě, Tome. Ne po mně.“
Tom si opřel čelo o Billovo a zavřel oči. „Kdyby se ti něco stalo, nebyl by v tom žádnej rozdíl.“
„Andreas mi o tobě řekl nějaký věci,“ řekl Bill. Tom otevřel oči a Bill věděl, že má otázky. Ale všechno mělo svůj čas a místo a dnešek nebyl ten pravý den. Položil Tomovi prst na rty. „Nechci ti říkat, o co jde, ale musím to vědět – můžu ti věřit, nebo ne?“
Tom se podíval přímo do Billových oříškových očí a zašeptal: „Ano.“
Upřímnost Tomovy odpovědi Billovi stačila. Přitáhl si Toma blíž a položil mu hlavu na rameno. Nadechl se a směs vůně horké čokolády a Tomovy vlastní vůně Billa naprosto uklidnila. „Bál jsem se, že ti ublíží,“ přiznal Bill. „Myslel jsem, že tě dostal a přišel za mnou, aby to dokončil, ale jediný, na co jsem se ho dokázal zeptat, bylo, jestli nezabil někoho z mých chlapů.“
„Kdyby za mnou přišel, když jsem byl ve sprše, nejspíš by mě dostal. Lahev šamponu je poněkud k ničemu, ale v kuchyni máš spoustu nožů,“ okomentoval to Tom.
Bill se zasmál. Byl s Tomem jen pět minut a už měl pocit, že na ničem jiném nezáleží. „Ostříhal jsem se,“ zamumlal Bill do Tomovy košile.
„Všiml jsem si,“ odpověděl Tom a znovu Billa objal kolem ramen. „Vlastně teď vypadáš ještě víc vražedně.“
Bill Toma lehce odstrčil a zalapal po dechu. „Oh můj bože, neměl jsem si nechat ostříhat svoje drahocenné zlaté kadeře,“ protočil Bill očima.
Tom se zasmál, naklonil se dopředu a cudně Billa políbil. „Vražedně krásný.“
Bill se usmál a sáhl po Tomově hrnku. Když se napil toho tekutého nebe, rozhodl se, že se Toma na to, co mu Andreas řekl, zeptá později. To mohlo počkat.
autor: Panthere
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
