autor: Anchy
A tak šlo malé prasátko do nemocnice…
Nikdy by ho nenapadlo, že udělat byt alespoň trochu reprezentativní, bude tak těžké. Ani ne tak kvůli nepořádku, jako spíš kvůli nedostatku místa. Vážně nebyl moc nadšený, že je všechno jeho oblečení takhle vystavené, ale neměl na výběr. Dokud si nenajde pořádnou práci, nesplatí všechny půjčky, nezajistí si stálý příjem, a pak si konečně nekoupí větší byt, nedalo se nic dělat. Oblečení musel mít poskládané do nepříliš hezkých hromádek, na očích všem hostům v domě. Doufal jen, že lidé situaci pochopí a budou to prostě ignorovat. Většinou to tak všichni dělali, ale on nějak cítil potřebu udělat na Toma dojem.
„Do prdele,“ zaklel si pod nosem, rozhlédl se po místnosti a měl pocit, jako by byl u někoho cizího. Ten pokoj vypadal jako jeho, ale někdo cizí by si mohl klidně myslet, že tu žijí bezdomovci. Takoví, kteří sebrali spoustu oblečení.
Ty hromady byly jeho, jen jedna podstatně menší patřila Gustavovi.
„Do prdele,“ zaklel znovu a šel zkontrolovat svůj obličej do koupelny. Kruhy pod jeho očima vyprávěly nudný příběh o tom, jak se učil dlouho do noci a vyřídil nějaké schůzky. Jeho bledé rty svědčily o špatné stravě a možná i chudokrevnosti. Jeho oči byly jedinou částí obličeje, která vypadala v pořádku. Byly trochu lesklé od chladu, který cítil, ale jinak v pořádku.
Tom měl každou chvíli zazvonit, takže nejlepší by bylo jít do kuchyně a postavit na čaj. Ruce se mu třásly, když naléval vodu do kovové nádoby, a sotva měl dost sil, aby ji postavil na sporák. Nebylo to tím, že by dneska nejedl nebo co.
Zapálil oheň a chvíli se do něj díval, než zvedl pohled k hrnečkům. Sundal čtyři nebo pět a začal si je prohlížet, aby zjistil, zda jsou v pořádku a jestli si Gustav něčeho všimne… pokud se vůbec vrátí.
Ale o tom by teď přemýšlet neměl. Opravdu neměl. Nechal na lince dva, které shledal za dostatečně dobré, a ostatní vrátil zpět, když si uvědomil, že mu není úplně dobře.
„Je to jen starý klasický váhání,“ povzdechl si a odešel z kuchyně, přičemž přemýšlel, jak dlouho bude Tomovi trvat, než vyjde po schodech nahoru. Myšlenka na něj se mu neustále zavrtávala do mozku a sedět v klidu se ukázalo být přece jen o něco těžší, než by si přál.
Proč? Vždyť přece nedělal nic špatného. Přece si mohl k sobě domů pozvat návštěvu na kus řeči a relax, ne? Přece Gustava nepodváděl nebo tak něco. A kromě toho tu Gustav nebyl a on se cítil osamělý. Ne že by se chtěl s Tomem vyspat, bože, to ne. Jen si možná trochu popovídat a párkrát se zasmát.
Když zvonek skutečně zazvonil, vyskočil okamžitě na nohy a rozběhl se k bzučáku, aby mu otevřel. Odemkl dveře, silně za ně zatáhl, aby je otevřel, a čekal v nich, aby poslouchal přibližující se zvuk kroků.
Srdce mu bušilo jako o závod a v ústech měl sucho.
Kurva, uklidni se, pomyslel si.
Když se Tom objevil, usmál se a vytáhl sáček popcornu s příchutí sýra a chipsy s příchutí slaniny.
„Pro každýho něco,“ řekl a přistoupil k Billovi. Černovlásek se usmál, chtěl se naklonit, aby ho mohl obejmout, ale konvice zapískala.
„Sakra, pojď dál, ano?“ Řekl a spěchal tu věc utišit. Tom pobaveně zavrtěl hlavou a sundal si bundu, přičemž se kolem sebe rozhlédl. Byt byl o něco menší než jeho, ale on měl rád malá místa. Působila totiž tak nějak spíše útulně, než nepohodlně.
„Bille?“ Zeptal se, „kam to mám dát?“
„Prostě jdi do pokoje napravo a polož to tam. Za chvíli jsem u tebe.“
Tom si sám pro sebe přikývl, zul si tenisky a zamířil do malé pracovny/ložnice, kterou tu Bill měl. Oblečení smíchané s papíry a knihami se válelo u stěn, kdekoli se našlo volné místo, a postel byla namačkaná vedle psacího stolu ve snaze nechat v místnosti alespoň nějaké místo na průchod. Stěny byly bílé, až na zarámovanou fotografii, na níž se mladší Bill objímal s mužem, o němž Tom usoudil, že je to Gustav.
Slušelo jim to spolu, ale bylo trochu děsivé, že ho ta fotka pozoruje. Odvrátil pohled a uviděl Billa, jak vchází dovnitř se dvěma hrnky, ze kterých se kouřilo.
„Mám jenom obyčejný zelený a černý, tak si vyber.“
„Dám si zelenej.“
„Dobře,“ řekl Bill a podal mu hrnek, na kterém bylo jasně červenými písmeny napsané: nejbláznivější psycholog na světě. Trochu zaváhal a snažil se vymyslet, jak si sednout, aniž by se nějak víc dotýkal Toma, a nakonec schoval nohy pod sebe.
Tom otevřel oba sáčky s nezdravým jídlem a nabídl Billovi, aby ochutnal. Ten ochutnal od každého jeden a rozhodl se, že slanina bude vždycky lepší než sýr.
„Takže,“ řekl a snažil se vymyslet nejlepší způsob, jak začít rozhovor. „Nechceš se podívat na film nebo tak něco? Myslím, že jich pár mám v notebooku, ale nejsou úplně nejnovější.“
Tom znovu zavrtěl hlavou a pomyslel si, jak těžké to pro Billa musí být.
„Bille, jsem tu proto, abych mluvil a poslouchal, dobře?“
Černovláskovy oči se rozšířily a on zrudl. Podíval se na svůj čaj, pohrával si s hrnkem v ruce a snažil se najít něco inteligentního, co by řekl. Nic ho nenapadalo.
„Přece víš, že neděláš nic špatnýho,“ řekl a položil ruku na Billovu. Chlapec zavrtěl hlavou a snažil se v sobě zadusit vzlyk.
„Jen chci, aby se vrátil, Tome. Chci, vážně moc chci, a zabíjí mě, když tu není.“ Na přikrývku postele dopadlo pár slz a Billovo tělo se začalo třást. Tom mu vzal hrnek z rukou a přisunul se k němu, aby ho pevně objal.
Bill se k Tomovi přitiskl, jako by to bylo jediné záchranné lano, které kdy dostal, udusil své vzlyky v jeho tričku.
„Nemůžu bez něj fungovat… Prostě… myslel jsem si, že to všechno zvládnu sám, ale nedokážu to. Do prdele, už je pryč skoro dva týdny a já zhubnul pět kilo, vypadám hrozně a mám chuť křičet na každýho, kdo se na mě jen podívá.“
„Hele, to je v pohodě. To je normální…“
„Ne, to není normální. Takhle bych se chovat neměl, sakra, jsem dospělej chlap!“
„Kterej stejně jako my ostatní potřebuje trochu lásky, aby mohl fungovat.“
Billovy ruce se sevřely kolem Toma pevněji a on ho pohladil po vlasech. Tak krásně voněl…
„Neměl by ses mě začít bát?“ Zeptal se Bill, bál se odtáhnout a podívat se na Tomův výraz.
„Ne, už jsem zažil horší zhroucení.“
„Do prdele!“ Černovlásek se odtáhl a rychle si utřel slzy. „Do prdele, podívej se na mě. Chovám se jako idiot a ty máš… věci, o kterých bys chtěl mluvit s někým, kdo tě vyslechne.“
Tom se pobaveně ušklíbl.
„Bille, možná by sis měl jít trochu odpočinout a já se stavím jindy.“
„Ne!“ Řekl trochu moc hlasitě, a pak zavrtěl hlavou, aby svá slova potvrdil. „Ne, prosím. Já nechci… chci říct, nemysli si, že…“
Tom natáhl ruku, aby ho zastavil, a zvedl deku.
„Lehni si. Obejmu tě, jestli ti to nevadí.“
Bill zamrkal přes poslední slzy a přikývl, doufal, že to opravdu nic neznamená, ale byl příliš zmatený, než aby si to zatím uvědomil. Potřeboval jen, aby mu v posteli bylo zase teplo.
Beze slova si lehl na svou polovinu a vyděšeně a s úzkostí čekal, až se k němu Tom přitiskne. Bylo to, jako by měl znovu poprvé sex. Až na to, že teď strach zmizel ve chvíli, kdy se jeho tělo přitisklo na Tomovo.
Byl vysoký a voněl jinak. Možná kdyby zavřel oči a myslel na něco jiného, rozdíl v tělech by mu pak nepřipadal tak drastický. Ucítil, jak se mu chlapec přitiskl ke krku, a sevřel se mu žaludek. Ve skutečnosti to nic neznamenalo.
„Jsi měkký,“ řekl Tom a zhluboka se nadechl. „Tohle mi chybělo.“
Bill si pomyslel, že bude lepší neptat se, co to znamená, a tak vzal Tomovu ruku a přetáhl si jí přes svoji chvějící se kůži, aby se zastavila na jeho napůl odhaleném břiše. Byl si jistý, že tam Tom musí slyšet tlukot jeho srdce.
„Prostě budeme spát, ano?“
Tom neodpověděl, ale dal Billovi cudný polibek na odhalený krk a ten to považoval za souhlas.
***
Je zbytečný zabývat se něčím tak bezvýznamným, pomyslel si Bill, když po dalším dlouhém dni v práci kráčel ulicí ke svému bytu. Bylo to úplně prosté, jako dva lidé, kteří jsou osamělí a navzájem se ve své samotě utěšují.
Vytáhl z kapsy klíče a přitiskl čip k interkomu. Když zapípal, otevřel dveře a snažil se udržet všechny papíry, které měl v rukou, aby mu nespadly.
Stoupal po schodech a naslouchal ozvěně, kterou jeho kroky vydávaly, a doufal, že mu ten zvuk vyžene z hlavy všechny myšlenky na Toma. Zatím se mu to docela dařilo, ale stejně mu chtěl zavolat, jestli by s ním nechtěl třeba něco podniknout. Bylo to špatné?
Když došel k bytu, uviděl, že dveře jsou lehce pootevřené, jen tolik, aby na chodbě zůstal proužek světla. Tohle dělal jen jeden člověk, aby se Bill dostal snáze domů.
Rychle prošel dveřmi, odhodil papíry i tašku a zamířil rovnou do ložnice.
Gustav tiše seděl na posteli, zíral na podlahu a ani se nepohnul, když si před něj Bill klekl na kolena, aby mu pořádně viděl do očí.
„Odpustíš mi?“
original
autor: Anchy
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
