autor: Anchy
… dokud to nebude tak jasné jako virus v krvi.
Nepamatoval si, že by v životě tolik plakal a tiskl se ke Gustavovi, aby mu byl oporou jako nikdy předtím. Ten jen mlčky seděl a doufal, že příští minuta bude tou poslední, kdy uvidí Billa tak naprosto zničeného, jak sedí u postele a třese se pod návalem vzlyků, jako by mrzl.
Ve chvíli, kdy Billův pláč utichl, nastalo v domě děsivé ticho. Popravdě řečeno, Gustav se v tu chvíli cítil ještě hůř, protože věděl, že až pláč ustane, začne se mluvit, a jestli někdy nemohl najít slova, pak to bylo rozhodně teď.
Bill mu to dělal ještě těžší, když odmítal zvednout pohled a třeba mu jen naznačit, že je, aspoň malinko, v pořádku. Tlukot jejich srdcí byl tak splašený, že kvůli tomu všemu tlukotu nebyli schopni ani přemýšlet.
„Bille, já…“ zkusil vyjet rukama nahoru, aby zvedl Billovu tvář. Chlapec ji tiše zvedl, ale jeho oči, jeho nádherně vražedné oči se zdály být prázdné, když se podívaly do Gustavových.
Tváře měl zarudlé, obličej mokrý a díval se před sebe, jako by tam Gustav ani nebyl. Ruce měl ochablé a připadalo mu, jako by byl duchem úplně jinde.
„Zlato, prosím… Já, já vůbec nevím, co se stalo. Vážně nevím. Jen vím, že mě to mrzí, ano? Mrzí mě to a vím, že asi zuříš, jo já vím. Udělám, co budeš chtít, jen… jen mě vezmi zpátky. Dobře? Je mi jedno, jestli se mnou teď nechceš mluvit nebo mě vidět, můžu tě nechat přemýšlet, vážně, jen potřebuju… jen potřebuju slyšet, jak říkáš, abych se vrátil a…“
„Drž, kurva, hubu.“ Bill zavřel oči a zaťal pěsti, ze všech sil se snažil udržet svoje vášně na uzdě. Ať se snažil sebevíc, cítil, jak v něm narůstá vztek. Měl pocit, že jakákoli vyřčená věta by byla příliš vágní, příliš bezvýznamná ve srovnání s tím, co cítil, a plácl Gustava přes ruku. „Ty se mnou nemluvíš,“ řekl a přerušil to další ranou. „Neřekneš ani slovo bůhvíjak dlouho, a pak prostě odejdeš,“ další rána. „Prostě jsi mě nechal dva zasraný týdny samotnýho,“ a další. „Samotnýho. Úplně samotnýho. Beze slova jsi mě nechal samotnýho!“ A další. „Mohl jsi umřít nebo co já vím, ty idiote! Víš, co se mnou ta myšlenka udělala?!“
„Já vím, že…“
„Řekl jsem, abys držel hubu!“ Zařval Bill a pohrozil blonďákovi prstem. „Ty víš úplný hovno! Ty nevíš, jaký to je, bejt sám, co? Zkus fungovat, když jediný, co jsem chtěl, bylo se schoulit do klubíčka a umřít!“
„Bille, věř mi…“
„Přísahám Bohu, že jestli řekneš ještě jedno slovo, tak ti dám pěstí. Jak by to bylo správný. Jak jsi mě to naučil.“
Gustav se kousl do rtu a snažil se sedět tiše. Koneckonců, ve srovnání s tím, co se mu honilo hlavou, tohle bylo to nejlehčí.
„Pořád jsem měl práci, pořád jsem chodil do školy, pořád jsem musel chodit na schůzky se skupinou. Pořád jsem musel všechno dělat bez tebe! Říkal jsi, že se to nikdy nestane, pamatuješ? Říkal jsi, že už nikdy nebudu muset dělat věci sám.“ Kopl Gustava do nohy, jak nejsilněji dokázal, aniž by si uvědomil, že vlastně vůbec nemá sílu. „Ty zasranej lháři! Ty lháři! Jsem takhle blízko k tomu, abych získal ten zasranej titul z psychologie, ale mám pocit, že jsem to já, kdo se zbláznil!“
Na Gustava se snesl rychlý sled úderů, jeden za druhým. Všechny je stoicky snášel a přemýšlel, jestli jsou vlastně k něčemu dobré. Fungovalo by, i kdyby Bill prostě odešel, aniž by řekl jediné slovo. Skutečnost, že tu stále byl, dávala Gustavovi naději.
Věděl totiž, že až Billa přestane bavit mlátit ho, bude mít příležitost věnovat mu medvědí objetí, které vždycky tak dobře uměl. Pokaždé to Billa uklidnilo, ať už šlo o cokoli.
Zdálo se, že se to opět stalo jeho silnou stránkou, protože jakmile se Bill sesunul zpátky na podlahu a snažil se popadnout dech, Gustavovým silným pažím, které ho objímaly, se nedalo odolat. A tak se znovu rozplakal. Ale nehnul se ani o milimetr, a to bylo jediné, na čem opravdu záleželo.
***
Jeho mobil se rozezněl přímo do jeho do ucha, což ho vyděsilo tak moc, že spadl z postele. Zaklel, udeřil se rukou o sloupek postele, znovu zaklel a podíval se na blikající modrý displej, aby si přečetl jméno, které nečekal.
„Ahoj, Bille. Co se děje?“
„Ahoj, promiň, že tě takhle budím, já jen… Nevadí, měl bys jít spát, ráno vstáváš do práce.“
„Bille, jsou dvě ráno a podle zvuku kolem jsi venku na mrazu. Běž od svýho domu dvě ulice dolů, a pak zahni doleva. Je tam podnik, kterej má otevřeno celou noc. Budu tam hned, co se oblíknu a možná přinesu i něco tobě.“
Když mu Tom nabídl nějaké oblečení navíc, roztřásl se pod náporem větru. Jeho ruce se zbarvily do těch nejzajímavějších odstínů modré a měl pocit, že mu brzy uši upadnou od hlavy.
„Jo, dobře. Tak se sejdeme tam.“
***
Kouřící hrnek s kávou, který stál před ním, byl téměř z poloviny prázdný, když Tom vešel do dveří a nebylo to snad proto, že by se loudal. Bill v rukách svíral hrnek ve snaze rozmrznout a možná ubrat nápoji pár stupňů.
Tom se na něj usmál a zastavil se u pultu, aby si taky něco objednal. S menším zmatkem zaplatil tomu chlápkovi v drobných, když zjistil, že peněženku opravdu nechal v druhých kalhotách a omluvně na něj pokrčil rameny.
Když se posadil ke stolu, Bill si dal další pořádný lok tekutiny.
„Opatrně. Dělají ji tady pořádně horkou.“
Bill pokrčil rameny a odložil hrnek. Vypadal… divně.
„Co se děje?“ Zeptal se Tom a zatím se bál napít.
„To vážně nevím,“ odpověděl Bill a podíval se na stůl. „Gustav se dneska vrátil domů,“ kousl se do rtu. „A já fakt nevím, co sám se sebou.“
„On je doma? To je snad dobře, ne? Chci říct, že nechat ho tam samotnýho, zatímco ty jsi uprostřed noci tady a mluvíš se mnou, není ideální, ale hádám, že je to začátek, ne?“
Bill se ušklíbl, protože věděl, že má pravdu. „Chtěl bych ho nenávidět,“ přiznal. „Chtěl bych ho nenávidět za to, co mi udělal.“
„Ale pak si pokaždý uvědomíš, že ho miluješ až za hrob a že ani na vteřinu nedokážeš přijít na to, proč jsi byl vlastně původně naštvanej.“
Černovlásek pomalu přikývl a nakoukl do Tomova hrnku. Vypadalo to a vonělo jako irská káva.
„Přijde mi, jako bys přesně věděl, o čem mluvíš,“ poznamenal Bill. „Byl jsi zamilovaný?“
„Jo, byl.“
„Je mi líto, že už je to v minulém čase.“
Tom pokrčil rameny.
„Chceš si o tom promluvit?“ Zeptal se Bill.
Tom zavrtěl hlavou. „Bez urážky, ale zatím jsem to vždycky zvládl sám. A navíc ty tohle děláš každej den. Myslím tím to naslouchání a snahu pochopit lidi,“ lokl si, „takže si myslím, že ve volným čase by sis měl taky trochu oddechnout, ne?“
Když nějaký člověk nechtěl mluvit, nikdy nebyl dobrý nápad tahat to z něj. Alespoň na tohle z vlastní zkušenosti přišel. Koneckonců lidé se zlomeným srdcem se nakonec dřív nebo později otevřeli. Bylo lidskou přirozeností snažit se najít porozumění. Což bylo v dnešní zatraceně těžké době opravdu složité najít.
Ani si neuvědomil, že se jeho ruka plazila po stole, aby spočinula na Tomově. Věděl jen, že je to příjemný pocit a že díky tomu jeho zmatené myšlenky odcházejí.
„Možná to nechceš udělat,“ řekl Tom až příliš klidně. Možná proto, že věděl, co se od něj očekává, a neodvážil se říct ne. Možná proto, že nechtěl Billa ještě víc zmást.
Chlapec se však zdál být v pořádku, nebo to tak alespoň vypadalo. Nebyl si úplně jistý, jakým směrem by se to mohlo ubírat, ale přesto byl ochotný to zkusit.
„Možná jsem nebezpečnej,“ řekl Tom Billovi, zatímco si hrál s jeho bledými štíhlými prsty. „Možná by sis to měl promyslet.“
Bill zavrtěl hlavou. „Právě přesně to promýšlení to zabíjí. A navíc, já nejsem z těch, kteří dělají chytrá rozhodnutí,“ ze zvyku se usmál a dopil kávu.
Když se políbili, Bill si pomyslel, že Tom chutná sladce. Tom si myslel, že Bill chutná smutně.
original
autor: Anchy
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
