autor: Panthere
Přepadení
Tom se rozhlédl po místnosti, ve které se nacházel, a očima zabloudil k malému proužku okna, které poskytovalo jen malé množství přirozeného světla. Stěny budovy BKA byly cihlově červené a nudná barva se promítla i do interiéru. Z kombinace příšerných stěn a špatného osvětlení ho bolela hlava. Byl tu už několikrát a pokaždé agentům navrhoval lepší interiérové designéry, ale zřejmě ho neposlouchali.
Toma nepřekvapilo, že se tohoto případu ujal Georg Listing. Ten muž jím byl přímo posedlý. Když se on a Bill setkali s agenty v sídle, nasedli bez jakýchkoli otázek do auta. Blonďatá agentka, která byla s Georgem, si vyměnila místo s jedním z agentů z druhého auta a ujistila se, že Tom sedí v autě s jejím parťákem. Zbytečný, pomyslel si Tom. Během cesty do budovy BKA Georg sdělil druhému agentovi, který vypadal jako idiot, všechno, co o Tomovi věděl. Dokonce mu poskytl informace, které mohly být trochu zavádějící, což byl pokus přimět Toma, aby se bránil, a pokud možno se prořekl a něco prozradil. Georg se mohl jen zamračit, když Tom jen zíral z okna a tvářil se nepřítomně.
Když dorazili do areálu BKA, byli Tom a Bill odvedeni do různých výslechových místností v různých částech budovy. Toma odvedli na severní stranu, zatímco Bill zamířil dolů na západ. Zatímco se to všechno dělo, Bill se na Toma ani nepodíval. Mafiánský boss se tvářil věcně a zpříma. Jeho hněv se ještě nerozplynul, i když už ho neovládal jako předtím. Když Bill tiše seděl v prázdné místnosti a čekal, zavřel oči a cítil každý záchvěv bolesti z toho, co mu Tom řekl. Nebo mu neřekl. Odložil myšlenky na Toma stranou. S vrahem se vypořádá později, až vychladne. Teď musel jen čekat.
Tom čekal sám ve své výslechové místnosti asi patnáct minut, než se konečně otevřely dveře. Tom obrátil oči v sloup, když dovnitř vešel Georg a posadil se na nepohodlnou kovovou židli naproti němu. „Prosím, nemůže mě vyslýchat někdo jinej?“ Zasténal.
„Tak se znovu setkáváme,“ řekl Georg a nechal složku, kterou si přinesl s sebou, spadnout na stůl. Podíval se na Toma, který si teď z frustrace třel obličej a měl pocit, že muž před ním vypadá lidštěji než kdykoli předtím. „Vážně si myslím, že s váma není něco v pořádku, Kaulitzi. Pořád se dostáváte do takovejchhle situací.“
„Smůla?“ Pokrčil Tom rameny.
Georg naklonil hlavu na stranu. „Vážně? Chcete se vymlouvat na tohle?“
Tom si jazykem přejel přes piercing ve rtu, než se naklonil dopředu. „Co vás zajímá dál, Listingu? A ještě bych měl dodat tohle: není moudrý mít zbraň v blízkosti bývalého člena speciálních jednotek.“
Georg se podíval na svou zbraň u pasu a pozvedl obočí. „A taky není moudrý ani pomyslet na to, že byste mi ji snad vzal.“
Tom se ušklíbl a čekal, když Georg následně otevřel složku a vytáhl z ní tři fotografie. Tom okamžitě všechny poznal: Tobi, Saki a Jesse. Fotky byly hrůzostrašné, Jesse měl v sobě několik střelných ran a Tobi a Saki měli částečně rozstřílené lebky. „Poznáváte je?“
Tom se při pohledu na fotografie zašklebil. Ukáže je i Billovi? Vzápětí zahnal všechny myšlenky na Billa; mafiánský boss byl ještě před hodinou víc než připravený ho zabít. „Jo,“ řekl Tom. „Tihle dva byli Billovi bodyguardi. Tenhle kluk… byl jen řidič. Ve špatný čas na špatným místě.“
„Billa? Myslíte Wilhelma Trümpera?“
„Jo, toho,“ odpověděl Tom tiše. „Co dál chcete vědět?“
Georg měl chuť dát vyslýchanému muži facku. Vždycky to chtěl udělat. Zajímalo ho, co by se stalo, kdyby to skutečně udělal. Georg se stále v myšlenkách vracel k tomu, jak se Tom a mafiánský boss setkali s ním a Marou ve vile. Mezi těmi dvěma nebezpečnými muži něco bylo a nebylo to nic příjemného, to ticho mezi nimi jako by doslova křičelo. Chtěl o tom něco vědět, ale bylo by neprofesionální se na to ptát. Ptal by se jen proto, aby ukojil svou zvědavost. Povzdechl si a vytáhl další fotku. „Tak co, poznáváte i jeho?“
Na fotografii byl Andreas s mnohem delšími vlasy a polovinu obličeje měl zakrytou. Byl mnohem hubenější, ale jeho pohled byl přesně takový, jaký si ho Tom pamatoval. Byl plný zvědavosti. Tom přemýšlel, jestli má vyprávět o všech vraždách, které spáchal, jen aby se zbavil všech těch sraček, které se mu děly. „Teď je trochu baculatější.“
„Takže znáte Andrease Gühneho,“ řekl Georg. Nedokázal zadržet překvapení v hlase.
Tom zvedl oči od fotografie a zadíval se Georgovi do zelených očí. „Jsme přátelé.“ Odmlčel se. „Teda byli jsme.“
„Ne, myslím, že je mezi váma něco víc.“
„A jak jste na tohle přišel?“
Georg si uhladil kravatu, než Tomovi odpověděl. „Intuice.“
Tom zúžil oči. Agent sedící před ním určitě věděl něco víc. Tom měl podezření, že Georg schválně nahodil návnadu a čeká, jestli se Tom na háček chytí. Myslí si, že je kdo ví jak chytrej. „Proč jsem tady?“ Rozhodl se Tom položit jasnou otázku.
Georg ukázal na fotografie. „Protože tohle byly vaše vedlejší škody. Víme, že se Andreas Gühne pokoušel zabít vás a Wilhelma Trümpera. Kvůli vám a tomu mafiánovi zemřeli tři lidé. I když vás toužím dostat do vězení…“
„Nic jsem neudělal,“ skočil mu do toho Tom. „Nic na mě nemáte.“
„I když vás toužím dostat do vězení,“ opakoval Georg a kladl důraz na každé slovo, „chceme tam dostat i Andrease. Zabil tři muže a zbylé náboje vystřílel na oficiální agenty, zřejmě s úmyslem zabít i je, když už se ta příležitost naskytla.“ Nechtěl Tomovi říct, že to byl on a Mara, na koho se střílelo. Bylo to trapné.
Tom se tiše zasmál. „Ne, nechtěl ty agenty zabít. Kdyby to chtěl udělat, dívali bychom se na další fotky jejich mrtvol.“
Agent se na židli opřel a pozoroval Toma. „Vím, kdo ve skutečnosti jste, Kaulitzi. Nebo vám mám radši říkat Theodoric Kaltz?“ Zeptal se Georg a cítil se pobaveně, když Tom jako by ztuhl. „Nejmladší, kterej kdy vstoupil do SAS, a také ten, který má největší kontroverze v této oblasti, protože byl vycvičen bez povinné čtyřleté služby v armádě a také není občanem země Britského společenství národů. Předpokládám, že jste z SAS odešel někdy, když vám bylo zhruba… jednadvacet? Dvaadvacet?“
Tom mlčel. Konečně na to BKA přišla, jo?
„O rok později už po Theodoricu Kaltzovi nebylo ani stopy, jen po jistém Thomasi Kaulitzovi. Vaše drastická změna vzhledu nám poněkud ztížila hledání vaší minulosti. Snažili jsme se najít muže, který vás naverboval, ale ani po něm nebylo ani stopy. Našli jsme pouze jeho jméno, Anis Ferchichi.“
Tom pomalu přikývl a dovolil tak Georgovi být sám na sebe opravdu hrdý. „To je velmi působivý, agente Listingu. Skvělá práce. Ale ani tak mě zavřít stejně nemůžete.“
„Pokaždý, když to řeknete, mě napadne, že mám všechny důvody, abych vás tam dostal. Jediný, co musím udělat, je ty důvody najít.“ Georg se k Tomově podráždění usmál. „Mimochodem, kdo je Eric Guillaume? Zavolal jste mu, pak odletěl do Paříže, a pak do Los Angeles. Kdo je to?“
Při těch slovech se Tom narovnal. Kolik toho BKA věděla? Chvíli čekal a snažil se vymyslet, jak Georgovi odpovědět. Rozhodl se postupovat opatrně. „Někdo, koho jsem potkal během svojí krátké návštěvy Paříže.“
„To je celý? Jen někdo?“
„Jak to souvisí s tím, že mě málem zabili ve Vegas?“
Georg znovu sáhl do složky. Tom cítil, jak se mu sevřel žaludek, když na stole spatřil mrtvého Erica a detailní záběr kulky. Přitáhl si fotku blíž k sobě a zachoval si přitom chladnou tvář. Ericův nafouklý obličej byl něco, na co do konce života nezapomene. „Mrtvej minimálně dva dny ve vodě,“ zamumlal Tom. „Utopil se?“
„Ne. Prvně byl zastřelen, a poté hozen do řeky Tuen Mun v Hongkongu. Měl v sobě šest kulek, čtyři v hrudníku a dvě v zádech.“ Georg poklepal na fotografii kulky. „Jsme pevně přesvědčeni, že jste ho zabil vy, ale na druhou stranu, když se to stalo, byl jste ve Vegas. Víme, že víte, nebo přinejmenším máte informace o tom, kdo ty kulky používá. Nechali bychom vás na pokoji – na nějakou dobu – kdybyste nám řekl, co víte.“
Tom při pohledu na fotografii kulky v duchu zasténal.
Flashback
„Kam jedeš příští týden?“
Andreas se široce usmál a překulil se, aby si mohl přehodit ruku přes Tomovo tělo. „Do Francie. Konečně zase můžu mluvit francouzsky, jediným jazykem, kde i nadávky zní krásně.“
Tom se zasmál. „Krásný místo potřebuje i krásnej způsob vraždy.“
„Krásný způsob vraždy by znamenal, že jsem psychopat. Tam ještě zatím nejsem,“ obrátil Andreas oči v sloup. Vymotal svoje nohy z Tomových, vstal z postele a zamířil ke své tašce, která stála v rohu pokoje. Chvilku v ní hrabal, než po Tomovi hodil jednu kulku. „Koukej, co jsem si udělal.“
Tom ji chytil a prohlédl si ji. „Hm, nevystopovatelná. To se ti povedlo. Pro koho ji máš?“
„Pro manželku francouzskýho premiéra. Super, co?“
„Nevěděl jsem, že umíš vyrábět kulky.“
„Jsem jeden z nejlepších návrhářů nevystopovatelných nábojů na světě, Tome. Pamatuj si to. Tady, podívej se na tuhle,“ řekl Andreas a hodil mu další.
Stejně jako předtím ji Tom chytil a prohlížel si ji. Design byl lehce odlišný, ale stejně účinný. „Kdo dostane tuhle?“
„To ještě nevím. Schovávám si ji pro zvláštní příležitost.“
Konec Flashbacku
Nájemný vrah si promnul obličej. Kulka na fotografii byla ta, kterou si Andreas schovával pro „zvláštní příležitost“. „Co to kurva-“
„Budu to brát jako znamení, že to víte,“ řekl Georg.
Tom už Georga ani neposlouchal. Položil hlavu na chladný stůl a cítil se vyčerpaný. Nebylo pochyb; Andreas zabil Erica. Proč? Důvodů bylo až příliš mnoho. Mohlo to být tak, že Andreasův zaměstnavatel přišel na to, že Eric požádal Toma, aby zabil Billa, což by znamenalo, že zaměstnavatelem byl někdo z mafiánské rodiny. Nic však nenasvědčovalo tomu, že by ho chtěl někdo z rodiny zabít, tedy kromě Billa předtím. Existovala také další možnost, že Eric v tom všem nebyl sám a že to nějak zvoral a vysloužil si od Andrease pár kulek. Ale pokud by to byla pravda, proč by Ericův partner – za předpokladu, že nějaký existuje – žádal Andrease, aby zabil Toma?
Ledaže… měl on zabít Billa a Andreas měl zabít jeho. Mohlo to být takhle? Opravdu měli umřít oba? Jeho teorie byla přitažená za vlasy, ale nebyla nemožná. Jaký by však byl důvod? Před Ericovou žádostí neměl s mafiánskou rodinou nic společného.
Georg sledoval, jak se Tomův výraz mění z frustrace na chápající, než se opět změnil na frustraci. Vážně to bylo poněkud zábavné. „Co je?“
Tom se tiše zasmál, když si přejel rukou po hlavě, zachytil uvolněné prameny a vrátil je na místo. „Někdo chce mě a Billa zabít.“
Georg právě otevíral ústa, když se vzduchem rozlehl nezaměnitelný zvuk výstřelů následovaný výkřiky a dalšími výstřely.
Oba muži na sebe nechápavě zírali, než vyskočili na nohy a rozběhli se ke dveřím. Tom sáhl po klice a chtěl se dostat z místnosti. Georg ho však předběhl, přitiskl Tomovi ruku na hruď a odstrčil ho ode dveří. „Zůstaň tady!“ Přikázal mu.
„Sorry, ale rozhodně tu nebudu sedět a čekat!“ Vykřikl napůl Tom a odstrčil Georgovu ruku.
Georg neměl čas se hádat, a tak se protlačil dveřmi ven, aby zjistil, že většina agentů leží na podlaze a krvácí. Jen dva další agenti byli ještě naživu, drželi si zbraně u hrudi a ztěžka dýchali kvůli všemu tomu adrenalinu. Z druhé části budovy byl stále slyšet zvuk střelby. Georg sáhl po své zbrani a vytáhl ji z pouzdra. Už se chystal vyrazit vpřed, když zpoza rohu vyšli dva muži, každý s puškou v ruce, celí v černém a s šátkem zakrývajícím nos a ústa. Na zlomek vteřiny se na sebe podívali, než jeden z mužů zvedl pušku a vystřelil.
Když kulky začaly létat všude kolem, Tom a Georg skočili za stoly. Tom slyšel, jak se další agent pokouší útok opětovat, ale místo toho dostal zásah, když udělal kotoul vpřed, aby si usnadnil přistání. Agent dostal kulku do krku a nyní ležel na podlaze a rukou se snažil zastavit řinoucí se krev. Nebylo mu pomoci; kus masa byl pryč. Tom sáhl po agentově zbrani, natáhl ji a zaklel, když jen cvakla, což signalizovalo, že je prázdná.
Kulky přestaly létat a zanechaly za sebou nepříjemné ticho. Tom se rychle podíval na Georga, který přikývl. Zabiják kousek vykoukl a pokusil se zahlédnout střelce. Zahlédl toho muže jen letmo, než začaly znovu létat kulky. „Ježíši, kurva!“ Zaklel Georg, když se Tom přikrčil. Z prostřílených stěn se prášilo, vzduchem létaly kusy dřeva a kovu. Prázdné nábojnice s rachotem dopadaly na podlahu. Tom rychle rozebral zbraň, kterou držel, a sundal *závěr ze zbytku zbraně. Ve skutečnosti existoval jen jeden způsob, jak použít zbraň bez nábojů.
Zdálo se, že muž střílí celou věčnost, ale nakonec přestal. Nastalo další ticho. Tom položil Georgovi ruku na ústa, čímž mu účinně zabránil cokoli říct. Ignoroval Georgovy protesty a podíval se na agenta, který předtím dostal zásah do krku. Už byl mrtvý. Jediný zbývající agent měl oči vytřeštěné strachem. Tom mu přiloženým prstem na svých rtech naznačil, aby byl zticha. Agent přikývl.
Jak Tom očekával, jeden z mužů, kteří po nich stříleli, promluvil. „Běžte se podívat, jestli jsou mrtví.“
Tom sevřel závěr v ruce a čekal. Byl to on, kdo je sledoval. Ten muž šel jeho směrem. Nohy v botách opatrně kráčely. Tom sevřel závěr zbraně pevněji. Ještě dva kroky. Když byla mužova noha dostatečně blízko, Tom zpomalil dech a soustředil se na to, co se chystal udělat. Napřáhl pravou ruku a zabořil závěr hluboko do mužovy nohy. Cítil, jak se kov zasekl o mužovu kost.
Georg sebou trhl, když muž zavyl bolestí. Nedokázal si představit, jakou sílu Tom do bodnutí vložil. Viděl to soustředění v Tomově tváři. Jako by to byl jiný člověk než ten, kterého ještě před pár minutami vyslýchal. Bylo to poprvé, co Georg na vlastní oči viděl Tomovu nebezpečnou stránku, nejen o ní slyšel.
Georg mohl jen sledovat – s úctou a závistí, pokud si to byl ochoten připustit – jak Tom poté téměř elegantně muže odzbrojil. Počítal vteřiny, které uběhly, než svůj čin dokončil.
Jedna. Poté, co Tom muže bodl závěrem, vystřelil vzhůru, levou rukou uchopil hlaveň pušky a namířil ji dolů. Dvě. Pak muže jednou udeřil do obličeje, než uchopil pažbu zbraně. Tři. Když vytrhl pušku útočníkovi z rukou, puška udělala salto, skoro jako by to byla nějaká připravená choreografie. Tom ji jednou rukou chytil a okamžitě zamířil na druhého útočníka. Čtyři. Georg ani nestihl říct „nezabíjej je“; Tom zamířil na útočníkovu hlavu a zmáčkl spoušť. Pět. Když třetí kulka proletěla mužovou hlavou, otočil pušku, aniž by zvedl prst ze spouště, a zabil muže, kterého bodl. Šest.
Šest vteřin. Puška cvakla naprázdno a Tom ji odhodil stranou. Georg se zvedl, když se vzduchem rozezněla další série výstřelů. Zvuk byl trochu tlumený, protože přicházel z druhé strany budovy BKA. „Ty,“ obrátil se Georg k druhému agentovi, „zavolej do Wiesbadenu, hned!“ Druhý agent se okamžitě vrhl k telefonu. Georg se otočil k Tomovi a zjistil, že od teď již mrtvých útočníků získal pistoli a nůž. Tom klečel na kolenou a v ruce držel šátek jednoho z útočníků. „Kaulitzi, musíme jít,“ řekl Georg.
Tom se se zamrčením otočil na Georga. „To je divný. Já toho chlapa znám, lidi si ho najímali jako žoldá-“
Tom se zarazil. Narovnal se a v tom mu to došlo. Žoldáci tu byli buď pro něj, nebo pro Billa. Když se ozval další výstřel, Tom si uvědomil, že vychází ze západní části budovy. Ani neslyšel, jak za ním Georg volal, když se rozběhl k výslechové místnosti, kde byl Bill. Zdálo se, že jeho mysl křičí ze všech nejhlasitěji a nutí ho, aby prostě ze všech sil běžel za Billem.
Georg zasténal, než se vydal chodbou za Tomem a snažil se běžet co nejtišeji, aby si útočníci nevšimli ani jeho, ani Toma. Tom se ani nesnažil být potichu. Nůž, který si Tom vzal, měl zastrčený pod opaskem a pistoli držel v ruce. Výstřely zesílily, ale křik utichl. Georg doufal, že ne všichni jsou mrtví. Tiše zaklel, když Tom zrychlil a zmizel mu za rohem.
Když to udělal, objevili se před ním tři muži s podobnými černými šátky kolem nosu a úst. Neztrácel čas, zvedl zbraň a vypálil dva výstřely na muže, který byl nejblíže, a zasáhl ho do hrudi a hlavy. Druhý muž pak dostal kulku do ramene, a když zvedl útočnou pušku, Tom ho střelil do kolena. Muž bezděčně klesl na jedno koleno, díky čemuž ho další kulka zasáhla přímo do čela. Tom se rozmáchl, aby zabil třetího muže, ale pak zbraň cvakla. Poslední útočník zvedl pušku a na tváři se mu objevil samolibý úsměv. „Smůla,“ řekl.
Tom se skoro rozběhl k muži, aby ho zabil nožem, když se za ním ozval výstřel. Cítil, jak mu kulka prosvištěla kolem tváře, než se útočníkovi zabodla do levého oka. Otočil se ke Georgovi a uslyšel zvuk těla padajícího na podlahu.
Georg pozvedl obočí nad Tomovým nesouhlasným pohledem. „No co, měl bys radši kulku v hlavě?“ Ušklíbl se Georg, když si uvědomil, že všichni ostatní agenti v kanceláři jsou mrtví. V téhle části budovy sice nebylo tolik agentů, ale i tak. Zamračil se ještě víc, když si uvědomil, že Tom právě zabil čtyři lidi.
Tom se rozhlédl po velké kanceláři. „Kde je výslechová místnost?“
„Támhle,“ ukázal Georg.
Oba spěchali do místnosti, ale dveře byly dokořán a Bill tam nebyl. Jediná osoba v místnosti byla Mara, která ležela na podlaze a z rány na břiše jí vytékala krev. „Ale ne, ne, ne,“ zamumlal Georg a protlačil se kolem Toma. Klekl si vedle své parťačky, přitiskl jí dva prsty ke krku a snažil se nahmatat puls. Ještě byla naživu. Georg vytáhl telefon a zavolal záchranku.
Tom ignoroval Georgovy téměř zběsilé výkřiky do telefonu. On myslel jen na Billa. Kde je David? Už odjeli? Pak uslyšel známý výkřik a otočil hlavu. Všiml si, že dveře na požární schodiště jsou na druhé straně místnosti a jsou otevřené. Zamířil k nim a na chvíli se zastavil, aby vytáhl nůž. K uším mu dolehl nespokojený křik a nezaměnitelný zvuk rvačky tří lidí. Rychle vyběhl po schodech nahoru. Během výstupu spatřil dva bodyguardy z Billova sídla, kteří leželi tváří k zemi a byli mrtví. Znovu zaklel a ještě zrychlil.
Před východem na střechu se David pral se dvěma muži. Bodyguard už kulhal; jednu nohu měl zlomenou, což bylo jasně vidět. Tom držel nůž volně v rukou a připravoval se k hodu. David si ani nevšiml, že je Tom poblíž, jelikož ze všech sil bojoval, aby zvládl oba muže, kteří byli mnohem rychlejší a silnější než on. Vyhnul se úderu, ale nepodařilo se mu zablokovat vysoký kopanec jednoho z mužů, protože ho bolela ta zlomená noha. Zády tvrdě narazil do zdi, ale neplýtval časem a vyrazil vpřed, i když trochu nešikovně, ignoruje bolest z rány, kterou dostal do čelisti. Když David narazil do zdi, Tom využil příležitosti a prudce mrštil nožem, čímž se mu podařilo probodnout krk jednoho ze žoldáků. Zatímco se z muže valila krev, Tom se vrhl vpřed.
I když Tom rychle zdolal zbývající schody, nedokázal zastavit druhého muže, kterému se nějakým způsobem podařilo Davida sevřít. Žoldák Davidovi zkroutil ruku a vykloubil mu rameno. David nekřičel, ale z jeho výrazu Tom pochopil, jak bolestivé to bylo. Tom zakřičel, když zaútočil na posledního žoldáka a rukou sáhl po noži v krku nyní již mrtvého muže.
David se odplazil Tomovi z cesty, když vrah na žoldáka bez váhání zaútočil. Jediná myšlenka, která se Davidovi honila hlavou, byla, že by opravdu nechtěl být terčem Tomových útoků. Tomovy pohyby byly jiné, než když trénoval s Davidem v dódžó. Tentokrát byl úmysl zabít zřejmý. Každá rána byla tvrdá, každý kop byl jistý. Nůž v jeho levé ruce jako by žil vlastním životem, otáčel se, řezal ze stran, bodal. Pravou rukou blokoval a rozdával údery s naprostou přesností. Jeho nohy byly naprosto stabilní. Když se hlava Tomova protivníka prudce zaklonila od silného nárazu, Tom rychle vrazil nůž muži do krku. Jeho protivník krátce zalapal po dechu, než padl obličejem k zemi.
„Bill?“ Zeptal se Tom a otočil se k Davidovi, který napůl seděl na zemi a lapal po dechu.
David ukázal zdravou rukou. „Slyším vrtulník. Běž, Tome!“
Byla to pravda, vzduch naplnil hlasitý zvuk vrtulníkových lopatek. „Do prdele,“ zaklel Tom a rozběhl se nahoru na střechu. Otevřel těžké dveře a v tu chvíli byl oslepen odpoledním sluncem. Vrtulník se právě připravoval ke startu. Tom zahlédl Billa, jak se snaží zbavit pout na svých rukou. Vlasy měl rozcuchané a na tváři se mu tvořila modřina. Jeden ze žoldáků, který měl světlé vlasy, ho silně udeřil do hlavy a mafiánský boss se v bezvědomí skácel na bok. „Bille,“ promluvil Tom. „Bille!“
Vrtulník začal vzlétat a jeho rotory hlasitě bzučely. Tom se rozběhl kupředu, v hlavě měl jedinou myšlenku, že když poběží dostatečně rychle, zvládne skočit na vrtulník. Když se blonďatý žoldák otočil, Tom si byl jistý, že ta štíhlá a hbitá postava je někdo, koho zná. Andreas. Vrtulník už byl ve vzduchu a vzdaloval se od budovy BKA. Tom stále běžel, krev mu silně tepala v uších a v hlavě si stále dokola opakoval jen jedno jediné jméno. Bill, Bill, Bill. Byl už jen dva kroky od okraje budovy a od skoku k vrtulníku, když ho někdo silně strhl zpátky a způsobil, že spadl dozadu, protože ztratil rovnováhu. Tvrdá betonová střecha ho tvrdě škrábla do odhalené kůže a on se vyškrábal na nohy. Osoba, která ho stáhla zpátky, ho držela, a tentokrát obtočila ruce kolem Tomova těla, zatímco se vrah snažil ze sevření vyprostit.
Georga by nikdy nenapadlo, že se ten vzpírající muž, kterého držel, opravdu pokusí o tak nemožný skok. Tom by to ani náhodou nedokázal; vrtulník byl příliš daleko od budovy. Kdyby skočil, spadl by ze čtvrtého patra. Georg nikdy předtím takhle neběžel, když se rozhodl, že Toma zastaví. Tom se stále vzpíral, ale Georg ho nehodlal pustit. „Nech toho, Tome!“ Zakřičel.
„Nechal jsi je utéct!“ Zařval Tom a snažil se uvolnit Georgovo sevření. „Dostali Billa!“ Nadechl se a mohl jen bezmocně zírat, jak vrtulník začal mizet z dohledu. Andreas dostal Billa. A on tomu nedokázal zabránit. V tu chvíli se přestal vzpírat a připadal si úplně zbytečný.
„Dostali Billa,“ zopakoval tiše.
*Závěr zbraně – slouží zejména pro uzamčení komory při výstřelu, dále také jako hmatník pro natažení závěru (tj. zasunutí náboje do nábojové komory, respektive vytažení z nábojové komory, natažení bicího mechanismu, opětovné uzamčení); nese další důležité součástky jako např. úderník či mířidla
autor: Panthere
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
