autor: Anchy
Pryč s jeho zdravím!
„Takže tohle všechno budeš muset přečíst do konce semestru?“ Zeptal se a zvědavě si prohlížel hromadu relativně stabilních knih, které Bill položil na stůl. Protože Bill dnes nemusel jít do práce kvůli něčemu ve škole, nejspíš přípravám na místní vědecký veletrh, který tu neděli pořádali, zavolal Tomovi, a ten si vzal volno také.
Ne že by si chtěl udržet status dobrého zaměstnance. Byla to stěhovací firma, proboha, takže tam byla spousta jiných lidí, pokud se něco takového stalo.
Koneckonců s Billem trávil čas rád. Málokdy měl k tomu ovšem příležitost, jelikož jeho program byl hektický, a když měl volno, zřejmě ho raději strávil s Gustavem, než aby si budoval důvěru s ním. Ale Tom si vždycky našel způsob, jak se sejít, i kdyby to mělo být jen na půl hodiny, hlavně aby znovu cítil tělesné teplo. Bylo to sice hloupé, ale nedalo se nic dělat.
„Tohle není ani polovina, ale je to všechno, co měli ve slevě a na co jsem měl zrovna teď, um… peníze.“ Jeho pohled se posunul a Tom odložil knihu, aby se na něj podíval.
„Jsi tak hrdej, jak si myslí?“ Zeptal se a Bill se na něj podíval, aby se usmál a přikývl.
„Je od tebe hezký, že mi tohle nabízíš, ale já si od nikoho peníze neberu.“
„Co kdybych ti náhodou chtěl koupit nějaký knihy, který potřebuješ. Víš, že jsem se vždycky zajímal o psychologii, ne?“ Nasadil zářivý úsměv prodavače aut.
„Jasně,“ uchechtl se Bill. „Jestli to uděláš, dostaneš pořádnej výprask.“
Tom si dramaticky zakryl ústa a zalapal po dechu, než se posadil vedle Billa a šťouchl ho svým bokem.
„Slibuješ?“
Bill ho plácl přes hlavu, a pak si opřel hlavu o Tomovo rameno. Rád se mazlil, a i když by se za normálních okolností styděl dát to najevo, Tomovi to zřejmě nevadilo. Dokonce se mu to možná i líbilo, podle toho, jak se vždycky postaral o to, aby jejich poloha byla dostatečně pohodlná a mohla trvat tak dlouho, jak si Bill bude přát.
Dnes ho Tom políbil na čelo a Bill se při tom kontaktu usmál. Podíval se na Toma, který byl v jeho objetí zcela v bezpečí, a zeptal se: „Jak to děláš?“
Tom si povzdechl a nevěděl, co na to odpovědět. Podíval se Billovi do očí a zdálo se mu, že v nich vidí záblesk naděje, který tam stále dřímal. Bylo to něco, v co doufal, že Billa nikdy neopustí, protože žít bez toho bylo na hovno. Jeho ruka, ta, která spočívala na Billově noze, se začala pohybovat nahoru a dolů, a když se na černovláska podíval, byl rád, že pochopil.
Jemným pohybem, který v žádném případě nebyl odmítnutím, se Bill odtáhl od Tomova ramene, a pak se opřel o malou postel. Rozevřel náruč a čekal, až se k němu muž přitiskne a nechá se jen tak obejmout.
„Tvoje srdce bije rychle,“ řekl Tom a položil si hlavu na Billovu hruď.
„Ty neznáš moje srdce.“
„Ještě ne, zatím. Ale mám v plánu to změnit.“
„Já se do tebe nezamiluju.“
„Nelichoť mi. Nikdy jsem nepředpokládal, že by ses do mě zamiloval. Jen si kupuju čas.“
„Máš čas…“
„Nemám nic kromě tebe.“
Bill se usmál, aniž by to Tom viděl.
„A co jinýho bys kromě mě ještě potřeboval?“ Zeptal se.
„Čas. A možná pochopení.“
„Jedno z toho ti můžu nabídnout. Jen potřebuju, abys mi trochu věřil.“
Tomovi se zatajil dech.
„To říkala i ona,“ odmlčel se. „Půjdeme si chvilku lehnout, ano?“
Bill souhlasil. Když se probudil, měl promočené tričko a Tom ještě spal. Nos měl ještě lehce vlhký od slz. Chtěl se s ním rozloučit, ale řekl si, že bude nejlepší ho nebudit.
Odejít v naprosté tichosti vyžadovalo velké umění, ale podařilo se mu to hned poté, co na malý lepící lísteček načmáral prosté: „děkuji“.
***
Když přišel domů asi o půl hodiny dřív, než měl, už byl připravený Gustavovi říct, jak strávil spoustu času hledáním potřebných knih, a tak i když dnes nemusel jít do práce, stejně nemohl přijít dřív.
Vždycky měl pro jistotu připravené výmluvy, i když by nevěděl, jak reagovat, kdyby ho Gustav někdy obvinil, že se schází s Tomem. Zapřel by to? Koneckonců přesně to dělal. Scházel se s ním.
Když procházel dveřmi, hvízdl a Gustav mu z ložnice písknutí oplatil a zavolal ho, aby šel dovnitř.
„Ahoj,“ pozdravil Bill dřív, než Gustava vůbec uviděl. Když vešel do pokoje, zalapal po dechu a upustil tašky, když na parapetu uviděl hromádku úhledně zabalených knih.
„Ahoj,“ odpověděl blonďák z postele a vytrvale se díval do Billovy tváře, jak postupně pročítal tituly. Obálky už nejspíš znal nazpaměť, ale jen se ujišťoval.
„My…“ začal Bill, a pak se zarazil. Znovu otevřel ústa, ale žádná slova z nich nevyšla. Jak sakra Gustav věděl, jaké knihy ještě do školy potřebuje? „My…“
„To už jsi říkal,“ dobíral si ho Gustav a líbil se mu pohled plný čisté lásky, který těm knihám Bill věnoval. Černovlásek si klekl před postel a díval se Gustavovi do očí, aby se ujistil, že to myslí skutečně vážně.
„Na tohle ale nemáme peníze…“
„Vlastně máme.“
Billovy oči se rozšířily. Možná teď neslyšel úplně správně. Jeho pohled přiměl Gustava, aby ho znovu ujistil.
„Mám práci,“ řekl. „Plat je dvakrát větší než ten, co jsem měl doteď.“
Naposledy, co si vzpomínal, kdy po něm Bill skutečně skočil, bylo, když mu loni k narozeninám koupil starý stříbrný náramek ze sedmdesátých let, který podle Billových vlastních slov „musel stát celé jmění“.
Tentokrát se cítil ještě lépe, protože ho chlapcova váha tlačila dolů a vlasy mu bránily ve výhledu. Nemohl si nevšimnout, že je jeho tričko vlhké, a napadlo ho, jestli náhodou neplakal, než sem přišel. Když mu ta myšlenka prolétla hlavou, to tělo na něm se začalo třást výbuchem vzlyků.
„Hej,“ řekl rozpačitě a zvedl chlapcův obličej natolik, aby se mu mohl podíval do očí. Zdálo se, že je tím pohledem poněkud uhranutý a že skoro zapomněl, jak mocný ten pohled může být: „Co se děje?“
Bill zavrtěl hlavou a řekl: „Nic. Prostě mi chybíš.“
„Jsem tady,“ poznamenal Gustav.
Bill znovu zavrtěl hlavou. „Ne, nejsi. Jestli tu chceš být, musíš uznat sám sebe a pak mě.“
Gustav se ušklíbl. „To jsi četl v nějaký svý knize? Je to dobrej psychologickej nesmysl, víš, takže ti patří mý uznání.“
„Mluv vážně!“
Ten oheň v Billových očích, ten, který se skrýval těsně pod povrchem, ten, který se skládal z veškeré jeho naděje, vzplál a Gustav ho zachytil. Chlapec byl naštvaný a Gustav opět netušil, co s tím.
„Mluv se mnou!“ Přikázal a hrozivě se nad blonďákem skláněl. „Křič na mě, řvi na mě, dělej cokoliv, ale prostě dělej něco! Nedokážu tě pochopit, když odmítáš mluvit, a jestli chceš, aby to fungovalo, nemůžeš toho bobříka mlčení držet navždycky.“
Gustav neřekl nic.
„Slyšel jsi, co jsem právě řekl?“
Blonďák přikývl.
„A?“
„Potřebuju tě. Prosím, neopouštěj mě.“
Tohle nebylo zrovna to, co čekal, že uslyší, ale alespoň to byl začátek. Koneckonců bylo jasné, že vyslovit těch pár slov blonďáka stálo hodně sil, jelikož mluvení nebylo jeho silnou stránkou. Vždycky se musí někde začít a Bill potřeboval jen jistotu, že Gustav chápe, že ať se děje, co se děje, když na to půjdou pomalu a postupně, s největší pravděpodobností se přes všechno dostanou. I když nevěděl, co říct, řeč těla nikdy nezklamala.
Postavil se, svlékl si oblečení, hezky kousek po kousku, a lehl si ke Gustavovi, nahý, zranitelný a snad s dobře pochopenými slovy.
Gustav se k němu přitulil a zabalil ho do pevného objetí, aby se nechal kolébat jemnou vůní Billova parfému. Když Bill přehodil nohu přes Gustavův bok, oba zadržovali slzy.
Blonďák přetáhl přikrývku přes obě jejich těla a přejel rukou po Billových zádech.
„Jsi tady,“ řekl chlapci.
„Jsem tady,“ potvrdil Bill. „Jsi tu i ty?“
Gustav přikývl.
original
autor: Anchy
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
