autor: Panthere
Nepopsatelný
Od chvíle, kdy vrtulník zmizel z dohledu, uplynuly čtyři hodiny. Tom tiše seděl na jedné z prázdných židlí opřených o jednu z červených cihlových zdí a rukama svíral papírový kelímek zpola naplněný čajem. Zíral na své nohy a v jeho mysli vládlo nepřehledné ticho. Vypadal nepatřičně. Byl jediný, kdo seděl a nic nedělal, zatímco všichni kolem něj kmitali. Zdálo se, že jsou tu všichni: policisté, agenti BKA, kteří byli v jiných částech budovy a jejichž životy byly ušetřeny, zdravotníci, koroner, reportéři před budovou, kteří dychtili po svých reportážích atd. atd. Celý balíček.
Mrtví byli uloženi ve vacích na těla a seřazeni ve vzdáleném rohu místnosti. Tom se posunul na židli a cítil bolest, když se jeho svaly po té dlouhé době konečně pohnuly. Když naklonil hlavu na stranu, aby uvolnil napjaté svaly, ucítil, jak mu něco spadlo na břicho, něco malého. Rukou se to pokusil reflexivně zachytit, ale spadlo mu to pod tričko. Náhrdelník. Sáhl po něm a uchopil náhrdelník se lvím drápem za řetízek. Zapínání se uvolnilo a zkroutilo na jednu stranu. Muselo se poškodit při souboji se žoldákem.
Všiml si, že i samotný přívěsek je pokřivený. Dráp byl téměř oddělený od zlata, které ho drželo. Položil papírový kelímek na podlahu. Podržel přívěsek mezi prsty a chtěl ho zatlačit zpět na místo. Zastavil se, když uviděl, že zpod zlata něco vykukuje. Byl to malinkatý černý čtvereček.
Georg Toma sledoval a díval se, jak se tvář druhého muže zkřivila vztekem, než něco odhodil na zem a dál se díval na své prsty. Georg se rozhodl ignorovat agenta, který se ho vyptával, a přistoupil k Tomovi, který stále zíral na předmět ve svých rukou. Zvědavě se sklonil, aby si lépe prohlédl, co Tom drží; Georg poznal, co to je.
„To je štěnice,“ řekl Tom, i když si byl dobře vědom, že Georg to zřejmě ví také. „Andreasova.“
Georg stál před Tomem, zatímco nájemný vrah mumlal: „Jsem idiot, jak jsem mohl bejt tak blbej,“ stále dokola. Vlastně mu bylo Toma líto. „Nevím, jestli ti to pomůže, ale stejně to řeknu. Z těch vražd, který jsi dneska spáchal, nebudeš obviněnej. Budu je brát jako nutnou sebeobranu. A co se týká tvejch dalších vražd, budu předstírat, že jsem slepej.“
„To mi moc nepomohlo. A o jakejch dalších vraždách to mluvíš?“
Georg předstíral, že Tomovu otázku neslyšel. „Po té helikoptéře pátráme. Snažíme se ze všech sil, ale musím přiznat, že je to dost složitý. Nemá na ocase žádný identifikační kód ani nic podobnýho. Myslíme si, že je to soukromý vrtulník. Máme ve vzduchu vlastní ptáky, kteří po něm pátrají.“
Tom Georgovi strnule přikývl. Věděl, že BKA je jeho největší šancí, jak Billa najít. To sledovací zařízení už bylo nejspíš od notebooku nebo počítače, který Andreas používal, odpojeno. Andreas nebyl tak hloupý. Nejspíš jsem ten hloupej já. Ztěžka vydechl, než upustil sledovací zařízení na zem, a pak ho rozdrtil nohou. „Jak se daří tvý parťačce? Tý holce.“
„Maře,“ řekl Georg. Povzdechl si, než si sedl na židli vedle Toma. „Ještě ji operujou, ale co říkali, bude v pohodě. Ten průstřel byl čistej a kulka minula všechny životně důležité orgány.“
„A co David?“
„Na něj jsem se neptal. Promiň. Ale vím, že ruku už má zpátky na svým místě. Ani nemrkl, když mu doktoři zatlačili kloub zpátky do jamky. Je to starej drsňák.“
Oba mlčeli, když sledovali, jak ostatní agenti a úřady chodí kolem a snaží se dát věci zase do pořádku. Tom si všiml, že jedna blondýnka po všech křičí rozkazy. Okamžitě poznal, že je to ředitelka BKA. Tom kdysi dostal zakázku na vraždu Natalie Franzové, ale ten, kdo ji podal, si to rozmyslel. Pak se podíval na mrtvá těla, která byla právě vynášena z budovy. „Kolik jich zemřelo?“
Georg si olízl suché rty. „BKA přišla o jedenáct lidí. Žoldáci o osm.“
„Pěkný číslo.“
„Šest jsi jich dostal ty.“
Tom si promnul čelo. Během několika hodin šlo všechno z kopce. Soukromá chvilka, kterou dnes ráno prožil s Billem na mýtině, mu začala připadat jako sen. Stalo se to vůbec?
Georg Tomovi položil ruku na rameno. „Myslím, že si potřebuješ odpočinout. Pojď, odvezu tě zpátky do Trümperova sídla.“
Tom se na agenta BKA zamračil. „To, že jsi tak milej, je extrémně děsivý.“
„Hele, jedenáct lidí je mrtvejch. A bylo bych jich víc, kdybys nezasáhl. Moje parťačka je na operaci a jedinýho syna nejmocnějšího mafiánskýho bosse v Evropě unesli žoldáci ve vrtulníku. Ty chceš Wilhelma najít taky a díky tvým konexím z dob, kdy jsi byl v SAS, ho můžem najít rychleji. BKA fakt nechce mít žádný problémy s Gordonem Trümperem a jeho impériem, i když jsme furt vykřikovali: „Dostaneme celou mafiánskou rodinu do vězení‘.“ Georg se odmlčel, aby se nadechl. „Fakt je, že potřebujeme tvoji pomoc, ať už se ti to líbí nebo ne, a já naprosto dobře vím, že lidi pracujou nejlíp, když maj čistou hlavou.“
Nájemný vrah musel s agentovými slovy souhlasit. „Díky, Georgu.“
Pak Tom Georga následoval – všiml si, že Natalie věnovala Georgovi pohled, pravděpodobně něco ve smyslu „dávej na Kaulitze pozor“ – a vyšli z budovy. Noc byla horká a dusná a opodál byl slyšet zvuk vrtulníku. Brzy bylo zase ticho, až na šum z davu: cvakání foťáků, zvýšené hlasy kladoucí otázky. Policie doslova na všechny křičela výzvy: „držte se zpátky, nebo vás zatkneme“. Tom a Georg zmizeli z dohledu za roh budovy a před nimi se objevila řada aut, která neměla žádné značky BKA. Nasedli do jednoho z náhradních aut a Georg rychle vyjel z parkoviště.
Projel jedním ze zadních výjezdů z areálu BKA, cestou, která vedla k malé bráně mimo dohled novinářů a médií shlukujících se před budovou. Cesta se po několika minutách spojila s větší silnicí, ale Tom věděl, že samotnou cestu veřejnost používá jen zřídka. Byla to dokonalá úniková cesta, kterou Tom před několika lety prozkoumal. Několik minut bylo ticho, než se Georg rozhodl zeptat: „Kdo si myslíš, že tě chce zabít?“
„Hodně lidí,“ odpověděl Tom. V tuhle chvíli mu bylo jedno, jestli půjde do vězení. Selhal v tom, že nezvládl udržet Billa v bezpečí. Opřel si hlavu o okno a zavřel oči. Čekání na zprávy z BKA bylo bolestivé. „Opravdu hodně,“ zopakoval to.
„Chci jen říct, že si vážně myslím, že jsi nájemnej vrah…“
„To jsem, Georgu, jsem!“ Vykřikl Tom a trhl sebou, aby se podíval na agenta, který byl očividně zaskočený. Takový výbuch nečekal. „Vážně jste vy lidi tak hloupí? Nepoužívám krycí jména, platby dostávám převodem na účet a neustále někam lítám! To by snad mělo stačit na to, abyste mě zavřeli do vězení!“
Georg si musel připomenout, aby vrátil oči zpátky na silnici. „Já… my… počkej, ale my ne… ty jsi-“ Georg se zarazil a uvědomil si, že koktá. „Ale my nemáme žádný záznamy o tom, co jsi právě řekl. Tvoje peněžní transakce, tvoje lety… Máme záznam o tvojí cestě do Francie a Vegas, ale let před těma dvěma je datován na minulej rok. Ani na tvých peněžních transakcích není nic divnýho. Jak…?“
Tom si hlasitě povzdechl, protože měl pocit, že je naprosto zbytečné, aby Georgovi vyprávěl o všech letech, které absolvoval. Věděl, že je zvláštní, že nejsou evidované, ale rozhodl se na to nemyslet. Teď to nebylo tak důležité. To bude řešit až později, až přivede Billa zpátky. „Tak to možná Bůh zahladil moje stopy,“ podotkl.
„Neopovažuj se do tohohle rozhovoru zatahovat Boha.“
„Fajn, možná se mnou někdo tiše souhlasí.“
Georg se zamračil. „Je k vzteku, že tě nemůžu hned teď zastřelit.“
„Zkus to a zamřeš,“ zamumlal Tom. „Co kdyby ses radši soustředil na to, jak dostat Billa zpátky? A nezapomeň, že až tu helikoptéru najdeš, chci bejt součástí tvýho týmu.“
„To se mojí šéfce nebude líbit.“
„Jen si představ, jak skvělý by bylo, kdyby se k vám na záchrannou misi přidal bývalý člen SAS.“
„Nemyslím si, že by to bylo zrovna skvělý. Kdyby se o tom Britové někdy dozvěděli, považovali by nás za neschopný.“
„A pak byste čelili hněvu jistého mafiánského bosse.“
Georg otevřel ústa, ale pak je zase zavřel. Tom měl pravdu. „O tom nemá cenu polemizovat,“ připustil nakonec. „Nejsem z toho vůbec nadšenej, ale máš pravdu. Nesnáším, když má ten špatnej pravdu. Uh. Proč vy lidi nemůžete žít normálně? Otevřít si obchod se suvenýry nebo tak něco.“
Tom si odfrkl. „Protože bychom ty dárečky s největší pravděpodobností nacpali drogama a poslali je za oceán.“
„Ty jsi úplnej kretén, co?“
„Jo,“ vydechl Tom. „Nemůžu uvěřit, že jsi ohledně toho tak v klidu. Právě jsem se ti přiznal, že jsem nájemnej vrah. Nejsem snad tvůj cíl číslo jedna, nebo tak něco?“
Georg se kousl do rtu. „To jsi. A taky tě zatknu až se ten Wilhelm v pořádku vrátí. Ve srovnání s tím únosem jsi jen malej problém. Navíc, jak jsem říkal, BKA potřebuje tvou pomoc.“
Tom přikývl. „Fajn, jak myslíš.“
Začal zvonit telefon a Georg hovor přijal. Tom přestal vnímat Georgův hlas a sledoval, jak se kolem pomalu míhají světla města. Věděl, že si potřebuje odpočinout, ale tělo mu říkalo, aby se dál hýbal a dal se do práce. Bylo nesnesitelné jen tak sedět a čekat. Ani neslyšel, když Georg vyslovil jeho jméno.
„Hej, Tome, odpověz mi,“ zopakoval Georg, čímž si tentokrát vysloužil Tomovu pozornost. „Mara a David jsou vzhůru. Co kdybychom vyhlásili příměří a chovali se jako dva lidi s obyčejnou profesí, než je zkontrolujeme?“
„Řekněme, že pracuju jako uklízeč,“ pokrčil Tom rameny.
„Radši zmlkni, než ztratím nervy,“ řekl Georg. Otočil se a vyrazil směrem k nemocnici. Zbytek cesty bylo ticho a netrvalo dlouho, než konečně dorazili k budově. V tichosti vystoupili z auta a Georg se držel několik kroků za Tomem, aby ho mohl sledovat. Poté, co zjistili, v jakých pokojích jsou David a Mara, zamířili rovnou k nim. Pokoje se nacházely na stejném patře.
Tom si nevšímal Georga, který se rozběhl k Mařině pokoji. Než vešel dovnitř, jednou zaklepal na dveře Davidova pokoje. Starší muž měl ruku v závěsu a nohu zvednutou, obvázanou po operaci. „Nezírej na mou nohu,“ řekl David. Tom nevěděl, co říct, a tak se mlčky posadil na prázdnou židli v rohu místnosti. David se tiše zasmál. „Takhle si připadám úplně bezmocnej.“
„Ještě před chvilkou jsi bojoval se zlomenou nohou. To moc lidí nedokáže.“
„Ale i tak Billa unesli,“ vydechl David.
Tom si povzdechl. „Neházej vinu na sebe, prosím.“
David lehce zavrtěl hlavou, stále s Tomem nesouhlasil. „Nějaký informace o Billovi?“
„Zatím ne.“
„Proč by unášeli Wilhelma? Chci říct, že cílem jsi přece ty,“ prohlásil David. Jeho oči byly chladné, když zíral na Toma. „Proč místo něj nevzali tebe?“
Tom upíral pohled na podlahu. „Ptal jsem se sám na to samý.“ Přejel si rukama přes obličej. „Andreas, ten chlap, co po mně a Billovi střílel ve Vegas, mi podstrčil štěnici. Díky tomu se mu podařilo nás najít.“
„Jak se mu povedlo dát na tebe štěnici?“
„Byla v tom řetízku, co mi dal.“
David sevřel čelist. „Já věděl, že ti nemám věřit!“ Vykřikl, než se začal dusit a volnou rukou si masíroval hruď. Lehce zasténal, když se mu z energie, kterou vynaložil, zatočila hlava; sedativa po operaci stále ještě působila. „A já jsem teď zmrzačenej. Nemůžu se kurva ani postavit na vlastní nohy.“ Jako na zavolanou začal Davidův telefon vyzvánět a ten zvuk naplnil celou tu malou místnost. Natáhl se po přístroji a jeho oči se rozšířily, když zíral na displej. „No, kurva.“
„Co?“
David roztřeseně vydechl, ignoroval Tomovu otázku a přijal hovor. „Tady David.“ Nastala pauza, když se Davidovy oči ještě více rozšířily. Když se podíval na Toma, poněkud zbledl. „Ano, Gordone, rozumím. Až dorazíš, určitě tam budu.“ Další pauza. „Ano, rozumím.“ Když hovor skončil, David nespouštěl oči z přístroje, jako by si nebyl jistý, co se právě stalo. Jedna jeho část doufala, že únos a telefonát byl jen pouhý sen.
Nájemný vrah nakrčil obočí. „Billův otec?“
David pomalu přikývl. „Letí do Berlína. Měl bych ho tam vyzvednout a… říkal, že chce, abys tam byl taky. Chce si s tebou promluvit.“ Cítil uspokojení, když Tom viditelně polkl. „Jestli utečeš, dostanem tě,“ pohrozil mu David.
Tom se narovnal a přijal fakt, že se tohle opravdu děje. „V kolik tam má být?“
***
Místností se ozýval zvuk kapající vody. Bill jednou zamrkal, a pak ještě jednou, aby se ujistil, že neoslepl. Byla tma, ale po několika minutách se jeho oči přizpůsobily natolik, aby viděl, že malým okénkem u stropu proniká do místnosti, kde se nacházel, malý proužek měsíčního světla. Místnost byla podobná malému vězení, které měl v sídle ve Vegas. Jediný rozdíl byl v tom, že tato místnost byla vybavena nábytkem.
Posadil se a cítil se vděčný, že ten, kdo ho unesl, mu nechal všechno oblečení. Byla mu docela zima, a tak si kolem těla ovinul ruce. Bolela ho každá část těla – po postřelení blondýnky z BKA se totiž docela usilovně bránil – ale nejvíc ho bolela hlava, kam ho jeden ze žoldáků udeřil. Takhle se musel cítit Tom, když byl ve Vegas.
Bill se zarazil. „Tome,“ řekl tiše. Poslední, co si pamatoval, než ztratil vědomí, bylo, jak za ním vrah běží. Tomovi se zřejmě nepodařilo ho zachránit. Posunul se dozadu, takže seděl opřený o zeď, a objal si rukama nohy. Nikdy by to nikomu nepřiznal, ale byl k smrti vyděšený. Zavřel oči a snažil se myslet na něco hezkého, zatímco čekal na… Na co, to Bill vlastně nevěděl. Najednou si vybavil Tomův obličej, jak vypadá, když se tváří vážně, nebo když se směje. Dokonale si vybavoval i Tomův úsměv, který vždy vypadal jako by flirtoval, s nádechem chlapecké radosti.
Mafiánský boss si povzdechl a objal se pevněji. Byla to už dlouhá doba, co se mu naposledy chtělo plakat. Tome, prosím, najdi mě.
autor: Panthere
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
