autor: Anchy
Očím neviditelný virus
Rozhlédl se kolem sebe po bílých lesklých stěnách, když Gustav zastavil jednoho z kolemjdoucích v plášti, aby se zeptal na číslo pokoje. Naštěstí ta osoba neměla s návštěvami žádný problém a jednoduše je nasměrovala, kudy se mají vydat.
Oba jí poděkovali a spěchali nekonečnými chodbami, aby konečně zastavili to úmorné čekání a zjistili, co se stalo.
Od té doby, co skupina vznikla, nevynechal Georg jedinou schůzku, takže když od něj Gustav dostal zprávu, že nemůže přijít, protože je v nemocnici, bylo naprosto samozřejmé, že hned jak Gustav Billovi zavolal, okamžitě opustil vyučování a spěchal sem.
Samozřejmě se mu hlavou honilo nekonečné množství scénářů, jeden nepříjemnější než druhý, které ho nechtěly opustit a nutily ho nadávat na každém druhém kroku.
Sám Gustav se tvářil prázdně, když ho Bill uviděl čekat před obrovskou budovou, do níž vjížděly a vyjížděly sanitky. Georga znal mnohem dřív, než se Bill vůbec objevil, takže to, že se blonďák cítil naprosto ztraceně, černovlásek očekával, ale přesto si nebyl jistý, co má dělat, když ho takhle viděl.
Bill samozřejmě zavolal všem ze skupiny a ujistil se, že sem všichni co nejdříve dorazí. Vzájemně si slíbili, že si pomohou, ať už půjde o cokoliv, kdykoli bude něco potřeba. Naposledy se sešli v nemocnici, když zemřel Davidův přítel, což bylo zhruba před dvěma lety. Pro Billa to nebyla příjemná vzpomínka, ale to, že šlo o Georga, věci ještě více zhoršovalo. Věděl, že musí být kvůli Gustavovi silný, ale měl problém být silný i sám kvůli sobě.
Když se před nimi objevilo správné číslo pokoje, snažil se připravit na nejhorší, a cítil, jak mu srdce bije tak silně, že by klidně mohlo v jeho hrudi vybouchnout. Tohle se nedělo. Tohle se nemohlo dít.
Když vešli do pokoje, Billovy oči se zastavily přímo na Tomovi, který se hrbil nad poněkud nespokojeným, kapačkami napumpovaným Georgem, se kterým mluvil. Vstal ze židle, když Gustav přispěchal k lůžku, a přistoupil o něco blíž k Billovi, přičemž Gustava nechal, aby na svého přítele jen naštvaně zíral.
„Jak jsi to zjistil?“ Zeptal se a podíval se z Toma na Georga a znovu na Toma.
„Asi před půl hodinou mi volal a já makal zrovna poblíž, tak jsem samozřejmě přijel, jak nejrychleji to šlo.“ Pokrčil rameny a sledoval, jak se Gustav mračí na Georgovo tiché vysvětlení, proč je sakra vůbec na tomhle místě.
„Je v pořádku?“ Pokračoval Bill. „Fakt jsme neměli ani čas se někoho zeptat, prostě jsme spěchali sem.“ Nechtěl říkat, že se báli nejhoršího. „Je to jen HIV, že jo? Prosím, neříkej mi, že se to změnilo…“
Jeho oči plné proseb stačily k tomu, aby každý muž na místě roztál, a Tom na tom nebyl jinak. Chtěl chlapce vzít do náruče a uklidňovat ho tak dlouho, dokud lehké chvění, které se tak usilovně snažil skrýt, úplně nezmizí. To ovšem vůbec nepřicházelo v úvahu.
„Včera večer, když si chtěl zajít na skleničku, omdlel. Nebo takhle mi to alespoň řekl.“
„Ten idiot se o sebe ani trochu nestará.“
Tom pokrčil rameny. „Je to jeho život, se kterým si zahrává, takže nemám právo se mu do toho plést.“
„To teda není a v tom je ten zasranej problém!“ Zasyčel Bill. „Není to jen jeho život, ale i náš. Záleží nám na něm, máme ho rádi, a kdyby se mu něco stalo, tak…“ zavrtěl hlavou. „Nechci na to ani pomyslet. Tak co říkali doktoři? Víš to?“
„Pořád říká, že je v pohodě, a doktor s tím víceméně souhlasí, ale nařídil kompletní krevní obraz. Prej je to normální postup u pacientů s HIV, nebo tak něco, a nechali si ho tady přes noc na pozorování.“
„Takže to možná nic není.“
„Jen nějaká hloupost, něco jako nízká hladina cukru v krvi, jo.“
Bill si povzdechl.
„Tak si držme palce, dobře?“
Tom se rychle usmál a otočil se na Gustava, který proklínal každé Georgovo slovo. Opravdu mu na něm záleželo.
„Umí dávat najevo svou lásku tvrdě,“ poznamenal Tom trochu pobaveně. Bill přikývl a přistoupil blíž, zabral malou část postele a sklonil se, aby Georga políbil na čelo, a pak ho vzal za ruku.
Tom se otočil a odešel z místnosti ve snaze dopřát jim trochu soukromí. Ti tři jsou sehraná parta, pomyslel si a přemýšlel, jestli je Bill takový outsider, za jakého se on sám považuje.
Ohlédl se a viděl, jak černovlásek objímá Gustava kolem ramen. Zdálo se, že blonďák pod jeho laskavým, hřejivým dotykem pomalu taje, a Tom si uvědomil, že rozhodně není.
***
Během následujících dvou hodin přinesl jídlo a pití a sledoval, jak každý člen skupiny, dokonce i Andy v doprovodu svého přítele, přichází do místnosti se stejně vyděšeným výrazem, jaký měl Bill na tváři, když ho Tom poprvé uviděl vtrhnout do pokoje.
Všichni se po vysvětlení, které Georga už zřejmě nebavilo neustále opakovat, uklidnili, ale tu a tam se v jejich tvářích objevil náznak strachu, kterého si člověk nemohl nevšimnout.
Když Tom na chodbě tiše okusoval svou čokoládovou tyčinku, prošel kolem Gustav a zastavil se před ním. Mohl by sám sobě lhát a tvrdit, že ho přísný pohled, který mu blonďák věnoval, ani v nejmenším nevyděsil, ale byl dost chlap na to, aby přiznal, že když je Gustav naštvaný, jde z něj opravdu strach.
„Hele, musím jít do práce, protože jinak mi Georg pěkně nakope zadek, když to neudělám. A hned potom to udělá Bill, jestli na něj ještě něco zbyde,“ zafuněl a podíval se na hodinky. „Tak se postarej, aby se Bill dostal v pořádku domů, okay? Nevím, jestli se vrátím včas, abych to stihl, a… vím, že má o tobě vysoký mínění.“
Tomovy oči se rozšířily, částečně šokem z toho, že Gustav řekl něco, co opravdu nečekal. Nikdy. V životě.
„Okay?“ Zeptal se Gustav, když viděl, že je ticho už moc dlouho.
„Jo, jasně. Počkám na něj.“ Vážně teď skoro koktal?
„Fajn, tak já jdu. Uvidíme se později.“
Lehce mu zamával, když se k němu Gustav otočil zády a spěchal zpátky chodbou, zatímco se snažil pochopit, co se to právě stalo. Všechno mu připadalo jako realita, ale možná si s ním jen pohrávala jeho mysl. Každopádně nedoufal v zázrak, ale opravdu se za něj velmi modlil, když stál další hodinu na chodbě a čekal, přemýšlel, kdy je ten správný čas opustit nemocnici, a zároveň stále přemýšlel, jestli ho Bill bude následovat.
Trvalo další hodinu přemýšlení, než se rozhodl, že odejde, pokud Bill do deseti minut nevyjde z pokoje. Zatímco o tom přemýšlel, poklepala mu na rameno známá ruka. Vzhlédl a uviděl Billa, jak je oblečený a připravený k odchodu.
„Gustav ti řekl, že mě máš doprovodit domů, že?“
Tom znovu zamrkal, a pak přikývl.
„Fajn, tak pojďme.“
„Ale… jo, jasně, pojďme.“
***
Počasí bylo každým dnem příjemnější, a to natolik, že Bill riskoval a vzal si ten den více odhalující tričko. Když měl Bill napůl rozepnutou bundu, nemohl si Tom pomoct a zíral jako idiot, jak se každou chvilku jeho rameno objevuje a zase mizí.
Sotva si všiml, když černovlásek vešel do drogerie. Pomalu následoval chlapce dovnitř a čekal, až si koupí, co potřeboval.
Bill přistoupil k pultu, chvíli se rozhlížel kolem, a pak zřetelně vyslovil svoje přání: „Krabičku kondomů, prosím.“
Tom se zakuckal.
original
autor: Anchy
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
