autor: Panthere
Schäfer a Trümper
Toma probudilo jemné poplácání po zádech. Otráveně zvedl hlavu od jídelního stolu a přimhouřenýma očima se rozhlédl kolem. Den byl jasný a tichý. Tedy ticho bylo už od včerejšího večera, kdy se Tom vrátil. Bodyguardi nevěnovali Tomovi vůbec žádnou pozornost; i oni byli frustrovaní.
Vřelý úsměv, který mu Roy věnoval, byl pohlazením pro Tomovu unavenou mysl. „Royi? Kdy jsi přišel?“ Zaskřehotal Tom. Zívl, opřel se o židli a protáhl se, až jeho klouby zakřupaly.
Roy před Toma postavil hrnek s horkým čajem. „Byl jsem tu včera večer, když ses vrátil s agentem. Viděl jsem, že potřebuješ být chvíli sám, tak jsem se stáhl. Zbytek chlapů tě chtěl zabít, ale řekl jsem jim, že pan Trümper k tomu nevydal žádný rozkaz.“
„Ehm…“ Tom objal rukama teplý hrnek. „Díky.“ Než se napil, vdechl známou vůni heřmánkového čaje. Brzy se začal trochu uvolňovat a konečně pocítil, jak moc je vlastně unavený. Včera večer se rozhodl sedět v jídelně, protože měl pocit, že v domě už není vítán.
Roy se posadil na židli vedle Toma a sledoval, jak pije čaj. Všiml si, že Tom vypadá, jako by ztratil něco, co pro něj hodně znamenalo. Starý kuchař mohl jen hádat, že se Tom cítí jako naprostý kretén, protože nedokázal Billa zachránit. Tomův nepřítomný pohled prozradil Royovi mnohé o tom, co se v zabijákově hlavě odehrávalo. „Není to tvoje vina,“ řekl Roy tiše.
„To nemůžeme vědět, Royi,“ prohlásil Tom. „Mohlo by to tak být. Jsem si naprosto jistej, že nás oba chce někdo zabít. Nevím, kdo ani proč. A ty věci, který jsem udělal…“ Odmlčel se a nevěděl, jak větu dokončit.
Roy si tiše povzdechl. „Naši minulost nemůžeme změnit,“ řekl moudře. „Zajímalo by mě, kdy propustí Davida z nemocnice.“
Tom se podíval na hodinky. Bylo skoro devět. „Dnes odpoledne, hodinu předtím, než vyzvedneme pana Trümpera.“
„Oh, Gordon není tak špatný. Je to vlastně docela milý člověk, když ho nerozzlobíš,“ řekl Roy a vysloužil si od Toma pohled. Zasmál se a ukázal na hrnek v Tomových rukou. „Raději to rychle dopij. Je tady agent, čeká v obývacím pokoji a chce s tebou mluvit.“
„Georg? O čem se mnou chce mluvit?“ Zeptal se Tom a dopil čaj.
Roy vzal hrnek a přitáhl si ho k sobě. „Říkal, že našli ten vrtulník.“
Tom vyskočil ze židle, jako by dostal zásah elektrickým proudem, a rozběhl se do obývacího pokoje. Když Tom zmizel z dohledu, Roy se otočil na židli a přivítal ho zamračený obličej. Byl to jeden ze strážných, Gabriel, kterému Bill včera sebral zbraň. „Proč jsi na něj tak milej?“
Starší muž se usmál a v ruce stále držel prázdný hrnek. „Za těch pětatřicet let, co v téhle rodině pracuju, jsem nikdy neviděl Billa šťastného. Samozřejmě se občas usmál nebo zasmál, ale ve skutečnosti šťastný není. Kdo by taky byl, když ví, že je špatný člověk?“ Uchechtl se Roy, když Gabriel našpulil rty. „Billovi je teď kolik, třicet? A konečně začíná být šťastný. Poté, co přijel Tom. To je ono.“
„Ve Vegas po něm stříleli. Jak to, že Wilhelm nevidí, že je to špatný znamení?“ Trval si na svém Gabriel.
„Protože je zaslepený svým vlastním štěstím. A abych odpověděl na tvou první otázku, jsem k Tomovi milý, protože on má ve skutečnosti o Billa opravdový strach.“
Když Gabriel uslyšel Royovu odpověď, zavrtěl hlavou a vyšel z místnosti, protože měl pocit, že se jeho starý přítel začíná chovat úměrně ke svému věku: trochu bláznivě. Roy si pro sebe pokrčil rameny a doufal, že BKA a Tom budou o krok blíž k nalezení Billa.
Když Tom vešel do obývacího pokoje, Georg právě zkoumal jeden z obrazů; neměl tušení, co je na něm vyobrazeno, ale líbily se mu ty barvy. Málem dostal infarkt, když Tom vběhl do místnosti a napůl vykřikl jeho jméno. „Bože, nemusíš hned křičet,“ postěžoval si Georg a položil si ruku na srdce. Podíval se na Toma, který měl viditelné váčky pod očima a rozcuchané vlasy. Nájemný vrah měl na sobě stále ještě oblečení ze včerejška. Také bylo zřejmé, že se právě probudil. Georg si ho upřeně prohlížel. „Vypadáš příšerně.“
„Taky se tak cítím,“ řekl Tom. „Našli jste tu helikoptéru?“
„Našli,“ přikývl Georg. „Říkal jsem si, že ji nejspíš budeš chtít vidět. Nechceš se trochu opláchnout, než půjdeme?“
Tom neochotně souhlasil. Rozhodně měl pocit, že by si měl alespoň umýt obličej. Georg se rozhodl posadit na semišovou pohovku, zatímco Tom odběhl někam, kde, jak doufal, byla koupelna. Vchodové dveře byly stále otevřené a on viděl, že si ho někteří strážní zvenku pozorně prohlížejí. Všechny je ignoroval a vytáhl telefon. Rozhodoval se, zda má zavolat Maře, nebo ne. Upřímně řečeno, chyběla mu. Než však stačil zavolat, vrátil se Tom v čistém oblečení, a tak pokynul vrahovi, aby ho následoval. „Pojď, je to odsud docela daleko. Našli ji hned vedle řeky Havel u jezera Sacrower See.“
Zatímco kráčeli k černému policejnímu sedanu, Georg dál mluvil o tom, co BKA právě dělá. „Pořád se snažíme najít něco, co by nám pomohlo. Cokoli od vlasů až po…“
Tom chytil Georga za rameno, aby ho otočil k sobě čelem. „Jak jako, že se snažíte něco najít? Něco tam přece musí být.“
Georg si povzdechl a vymanil se z Tomova sevření. „Ten vrtulník shořel.“ Georg odvrátil pohled od Tomovy tváře a nasedl do auta. Nemohl si pomoct, ale bylo mu toho muže líto. Možná, že byl nájemný vrah, ale podle toho, co Georg od včerejška viděl, byl Tom pořád člověk. Nebyl jako žádný z vrahů, které Georg dostal do vězení. Poté, co Tom mlčky nastoupil a zapnul si bezpečnostní pás, se Georg rozjel. Podíval se na Toma a potlačil nutkání poplácat druhého muže po rameni ve snaze utěšit ho.
***
Tom mohl jen zírat na ohořelé zbytky vrtulníku; jediné, co zůstalo neporušené, byl ocas, který vyčníval ze zbytku vraku. Tráva na malé mýtině byla zčernalá, nasáklá vodou, když hasiči hasili šlehající plameny. Zbytky paliva, které se vznítily, představovaly černé šmouhy na zemi. Bylo štěstí, že nechytl i les kousek od místa.
„Překvapivě to nevybuchlo. Prostě to jen shořelo.“ Georg si stoupl vedle Toma. „Potom použili auta, nejspíš s hladkými pneumatikami. Nic jinýho nemáme. Žádný stopy, žádný otisky. Georg se podíval na Toma a zjistil, že druhý muž vypadá, jako by toužil někomu opravdu ošklivě ublížit. Pohled, který upíral na vrtulník, byl plný nenávisti. Nic překvapivého, pomyslel si Georg.
Tom se beze slova otočil a zamířil zpátky k místu, kde Georg zaparkoval auto. Georg ho následoval, ale ne dřív, než vydal rozkaz, aby to všichni v okolí zabalili. Čím déle jim odvoz trosek trval, tím pravděpodobnější bylo, že to tisk nafoukne nebo si vymyslí rovnou lživou reportáž. Kolem se začínal tvořit dav, a to se mu nelíbilo. Pak nastoupil do auta; Tom už byl připoutaný. „Fakt je mi to líto. Nemůžeme s tím nic dělat,“ řekl Georg, když nastartoval auto. „Ale stopy budeme hledat dát.“
„Můžeš mě cestou zpátky do BKA vysadit někde u baru?“
Georg zvedl obočí. „Nejsem tvůj zasranej šofér.“
Tom se podíval z okna, když se auto začalo od místa vzdalovat. „Prostě mě někde vysaď a já do toho baru dojdu sám. Potřebuju trochu alkoholu, abych zvládnul dnešní odpoledne.“
„Co bude dneska odpoledne?“
„Gordon Trümper bude ve městě a já ho mám vyzvednout,“ řekl Tom nenuceně, jako by to nebylo nic neobvyklého. Za to Georg tu novinku nedokázal přijmout v klidu. Oči se mu rozšířily a tiše zaklel. Zatímco agent sahal po telefonu, aby o té novince informoval Natalii, Tom nespouštěl oči z lesa. Dnes obzvlášť záviděl lidem, kteří měli obyčejný den: běhali, vyrazili si na piknik nebo někam na výlet. Jediná jejich starost bylo to, co si dají k večeři a jaké oblečení si koupí příště.
„Tome,“ řekl Georg tak tiše, že si druhý muž zprvu myslel, že agent vůbec nepromluvil.
Tom otočil hlavu a zjistil, že Georg na něj upřeně hledí. Takže řekl mý jméno. „Co?“
Georg zabubnoval prsty o volant a kousl se do rtu. „Nevadilo by ti, kdybych šel na tu skleničku s tebou?“
Tom si nemohl pomoct, ale maličko se usmál. Nepříjemný pocit, který Georga zaplavil po informaci, že Billův otec bude v Berlíně, byl vážně vtipný. „Vůbec ne. A můžeš vůbec?“
„Natalie o tom nemusí vědět.“
Tom přikývl a nechal Georga řídit. Bylo mu jedno, jaký bar Georg vybere, hlavně že dostane pořádné pití. Včera byl příliš unavený, než aby šel v domě hledat lahev. Už skoro usnul – v autě bylo příjemně a chladno – když Georg zaparkoval u krajnice. Než Tom vystoupil z auta, párkrát zamrkal, aby se probudil, a všiml si, že Georg vypadá naprosto sklíčeně. Aniž by se agenta zeptal, co se stalo, nechal se jím vést do jedné z hospod, které lemovaly silnici.
Hospoda právě otevřela, z reproduktorů hrála indie/elektronická hudba a uvnitř už byli lidé. Tom i Georg se tiše shodli, že by si měli sednout někam dozadu, aby se vyhnuli zvědavým pohledům. Poté, co si objednali pití – Georg cappuccino Baileys a Tom martini Schwarzwald – seděli a zírali na sebe, jako by jeden druhého analyzovali. Tom nechal Georga promluvit jako prvního. „Musím uznat, že kdybys ty nebyl nájemnej vrah a já agent, asi by to mohla bejt docela zábava.“
Tom se ušklíbl. „Co, že se dva bráchové opíjejí v době oběda? Ne, díky.“
„Jo, to jsem neměl říkat,“ přimhouřil Georg oči. Pořádně si lokl ze svého cappuccina a vstal. „Záchod,“ vysvětlil.
Tom se poškrábal na nose. „To mi fakt nemusíš vysvětlovat.“
„Možná jsem prostě chtěl.“
Když Georg zamířil na toaletu, nájemný vrah lehce zakroutil hlavou. Znovu si lokl ze svého Martini a rozhlédl se po lokále. Interiér byl pěkný, s dřevěným nábytkem, který byl tak trochu retro. Billovi by se tu líbilo, pomyslel si. Když se tak díval k baru, jeho pohled se zastavil na osobě sedící na jedné z barových stoliček. Tomovi chvíli trvalo, než mu došlo, že tam opravdu sedí Gustav. Vstal, nechal svůj a Georgův drink bez dozoru a přistoupil k blonďákovi popíjejícímu pivo.
Zastavil se až kousek od Gustava, rozhodně dost blízko, aby to druhému muži bylo nepříjemné. Blonďák si povzdechl a začal se na svém místě otáčet. „Co chc… Ale ne, kruci. Sleduješ mě, Kaulitzi?“
Tom se posadil vedle Gustava. „Ne, nesleduju.“
Gustav hodil na bar bankovku a slezl ze židle. „Jdu si najít jinou hospodu, nechci, aby mě s tebou někdo viděl.“
„Počkej, počkej!“ Vykřikl Tom a instinktivně chytil Gustava za paži. „Potřebuju informace.“
Gustav zvedl obočí. „Okay, kdo jsi a co jsi udělal s Tomem? Tom Kaulitz, kterýho já znám, se nikdy nechová tak úzkostně.“
„Staly se nějaký věci a…“ Tom se odmlčel. „Prosím, potřebuju vědět, kde je Andreas Gühne. Vím, že máš kompletní informace o tom, co se právě stalo. Není třeba to zlehčovat.“
Gustav udělal krok od Toma. „Fakt nechci, aby mě s tebou někdo viděl. Někdo tě vážně moc chce a já ani nevím, kdo ten člověk je.“ Gustav se naklonil dopředu, aby šeptal. „Wilhelm Trümper byl unesen a v podsvětí se o tom začíná šuškat. Nikdo nechce nic říct, protože se bojí.“ Gustav se odmlčel a rychle se rozhlédl. „Teď bych vážně moc rád vypadl, takže pusť mou ruku, Kaulitzi. Nebo ti dám pěstí.“
Tom mu však ruku sevřel pevněji, jelikož se Gustavova vyhrožování vůbec nebál. „Jen mi řekni, kde je Andreas Gühne. Určitě víš, kdo to je.“
„Samozřejmě, že to vím!“ Zavrčel Gustav. „Je to jeden magor, stejně jako ty, jen mnohem horší.“
Barman se na oba podezřívavě podíval a Tom se na něj nuceně usmál. Pak se otočil zpátky ke Gustavovi. „No tak, Gustave. Čím dřív mi to řekneš, tím dřív budeš moct vypadnout.“
„Kriste, je tady v Berlíně. A teď odcházím. Ještě jednou mě zastavíš a fakt to bude ošklivý,“ zamumlal Gustav. Otočil se k Tomovi zády a vyrazil z hospody, přičemž nechal nájemného vraha stát u baru.
Tom takhle Gustava ještě nikdy neviděl. Vždycky byl nafoukaný a sebevědomý, i když mu někdo vyhrožoval, ale dnes se na Toma díval, jako by viděl ducha. Tom věděl, že je něco strašně moc špatně, a tak se vydal za Gustavem ven z hospody. Vstupní dveře se zavřely, když uslyšel, jak Georg volá jeho jméno. Ignoroval agenta, rozhlédl se po ulici a hledal Gustava. Nemohl být daleko.
Nakonec zahlédl blonďáka, který kráčel ulicí. Tom pokračoval v chůzi Gustavovým směrem, odhodlaný zjistit, co druhého muže k smrti vyděsilo. Šel pomalu, jelikož nechtěl, aby Gustav utekl. Tom se chystal na Gustava zavolat, když se ke druhému muži přiblížilo černé auto. Dveře se otevřely a Gustav, který se otočil, aby se na auto podíval, ztuhl a zatvářil se zděšeně, když si uvědomil, že tohle je něco, čeho se bál. Tom okamžitě poznal, že je něco hodně, hodně špatně.
Tom se rozběhl a odstrkoval chodce z cesty. K jeho zděšení Gustav v klidu nastoupil do auta. Auto rychle odjelo a nechalo Toma na chodníku přesně tam, kde Gustav ještě před pár vteřinami stál. Lapal po dechu a snažil se zklidnit svůj splašený dech. Když ho někdo chytil za rameno, rychle se otočil a zvedl pěst.
„Hej!“ Vykřikl Georg a zablokoval úder směřující do jeho obličeje. „Za tohle bych tě mohl zavřít!“
Tom spustil ruku a frustrovaně zavrčel. Ani nemusel vidět, kdo přinutil Gustava nastoupit do auta. Prostě to věděl. Andreas.
„Co je to s tebou? Odešel jsi, aniž bys zaplatil za tu svoji sračku.“ Georg si dal ruce v bok a v jeho hlase byl patrný vztek. „Proč jsi sakra utekl?“
Tom zavrtěl hlavou. „Prostě jsem se chtěl vrátit do sídla.“
Georg podrážděně zvedl ruce, když se Tom vydal k jejich autu. Netušil, co se to sakra stalo, ale byl si jistý, že mu Tom nic neřekne.
***
Tom už dvě hodiny seděl na podlaze garáže v Trümperově sídle a čekal, až bude muset vyzvednout Davida v nemocnici, a pak Billova otce na letišti. Když se s Georgem vrátil do sídla, dorazil přesně v době oběda a strážci domu ho stejně jako včera ignorovali. Jediný, kdo s ním stále ještě mluvil, byl Roy.
Roy byl také jediný natolik laskavý, že si k Tomovi přisedl, zatímco jedl svůj vlastnoručně připravený sendvič. Než se rozhodl počkat v garáži, jediném místě, kde nikdo nebyl, poděkoval Royovi. Auta v této garáži nebyla tak působivá jako ta ve Vegas, byly tu jen Maybachy a Bentleye, takže Toma napadlo, že to nebyl Bill, kdo auta vybral. Pravděpodobně to byl Gordon.
Všechno bylo připraveno – převlečení pro Davida i konkrétní auto, které David Gabrielovi přikázal řídit – a zbývalo ještě pět minut, než měl Tom vyrazit. Vypůjčil si jedno z Billových černých sak ve snaze vypadat reprezentativně. Tom však nedokázal nic udělat s tím, jak unaveně vypadal. Všechno to na něj padalo: zajali Billa, a teď je Gustav nucen – pokud se to tak dá nazvat – jít s tím, kdo unesl Billa.
Zvuk kroků přiměl Toma vstát a uviděl, že Gabriel je připraven s klíčky od jednoho z Bentley v ruce. „Pojď, David nesnáší, když jdeme pozdě,“ řekl a stisknutím tlačítka otevřel dveře auta.
„Bentley Mulsanne. Pěkný auto.“ Tom si sedl na sedadlo spolujezdce.
Gabriel si povzdechl. „Nepotřebuju si povídat.“
Tom po zbytek cesty do nemocnice mlčel, jelikož nechtěl mít s řidičem nic společného. Gabriel Toma vysadil v nemocniční hale, kam Davidovi přinesl převlečení. Starší muž se v klidu převlékl a sem tam s námahou zachrčel, aby zkusil, jestli má nohu a ruku v pořádku. Tom se nabídl, že mu pomůže, ale dostalo se mu jen zamračení, a tak se rozhodl, že se raději bude držet zpátky. Když byl David spokojený s tím, jak vypadá, vrátili se oba muži dolů do haly, kde už čekal Gabriel. David pod nosem nadával, když manévroval do auta, což bylo se zraněnou rukou a berlí, kterou měl, dost obtížné. Když se David pohodlně usadil, Tom vklouzl zpět na sedadlo spolujezdce a Gabriel zamířil k letišti.
„Tome, jen si uvědom, že Gordon Trümper není vůbec jako Wilhelm,“ řekl David.
Tom si narovnal své – Billovo – sako a přikývl. Uvědomil si, jak hloupě před Gabrielem vypadá, když ví, že ho David nevidí. „Jo, já vím?“ zopakoval svou odpověď slovy. „Nevím, co od něj mám čekat.“
„Počítej s tím nejhorším, Tome. Pak nebudeš zklamaný.“
„Mám se bát?“
„Rozhodně,“ odpověděl David.
Po zbytek cesty měl Tom zavřené oči a klidně dýchal. Snažil se nemyslet na Gordona Trümpera a soustředil se na to, aby se uklidnil pomocí meditační techniky, kterou praktikoval před tím, než vyrazil zabíjet. Ucítil, jak auto zpomalilo, a otevřel oči a všiml si, že Gabriel má otevřené okénko a pokynul jednomu ze strážných, kteří hlídali zadní vchod na letiště, aby otevřel bránu.
Brána se s cinknutím otevřela a Gabriel vjel dovnitř a zamířil přímo k jednomu ze soukromých hangárů. Když dorazili k hangáru, Gabriel s Tomem okamžitě vystoupili. Tom otevřel Davidovi dveře, a přestože starší muž nic neřekl, vypadal, že Tomovo gesto ocenil. Gabriel stál na opačné straně hangáru a od jednoho z členů posádky, kteří už čekali uvnitř, si vzal cigaretu. Všichni vypadali nervózně, dokonce i David.
Tom stál vedle Davida a oba mlčky čekali, až letadlo vjede do hangáru. David se opakovaně zhluboka nadechoval, aby se uklidnil. Nebýt jeho nohy, chodil by dokola, jen aby uklidnil svou nervozitu, kterou pociťoval.
„Davide, jakej je?“ Zeptal se Tom.
David tiše zafuněl. „Vůbec nevypadá jako Bill. Vůbec z něj necítíš takový to ´jsem bohatej a mocnej‘.“
„Co dál?“
„Tome, jestli máš oči, tak vidíš, že jsem právě teď naprosto nervózní.“ David se podíval na hodinky. „Za minutu bude tady. Nesnáším jeho dochvilnost. Vážně.“
Řev motorů letadla naplnil celý prostor a s každou další vteřinou byl hlasitější, když letadlo přistávalo, zvuk v hangáru byl ještě hlasitější. Tom se nad tím ohlušujícím zvukem zamračil a trpělivě čekal. Byl zvědavý. Vlastně se těšil, až uvidí hlavu rodiny Trümperů. Podíval se na Davida a sám pocítil nervozitu, když si starší muž začal kousat spodní ret. Schody byly na místě mnohem rychleji, než když dorazil Tom s Billem, a pak se otevřely dveře. Tom poznal pilota; byl to Chad. Pilot rychle vystoupil a Gordon Trümper konečně vyšel ven.
Tom musel uznat, že ten muž nevypadá nijak děsivě. Vypadal… normálně. David měl pravdu, když říkal, že Gordon nepůsobí dojmem bohatého a mocného člověka. Gordon měl pečlivě zastřiženou kozí bradku a vlasy mu sahaly až po krk. Na sobě měl košili se sakem podobně jako Tom. Rukávy měl ohrnuté až k loktům, jeho paže byly na rozdíl od Billových bez jakéhokoli tetování. Stačil jediný pohled a člověk hned poznal, že je starší než David. Gordon Trümper nevypadal děsivě, ale když se jeho oči setkaly s Tomovými, nájemnému vrahovi přeběhl mráz po zádech. Tom podvědomě o krok ustoupil.
Gordonův pohled se přesunul na Davida a ten skutečně vypadal překvapeně. „Konečně tě někdo dokázal porazit, co?“ Zeptal se, když sestupoval ze schodů.
David počkal, až bude Gordon před ním, a teprve pak odpověděl. „Omlouvám se, že jsem nedokázal Wilhelma ochránit.“
„O tom si promluvíme později.“ Gordon položil Davidovi ruku na nezraněné rameno. Pak se otočil a postavil se přímo před Toma; působil naprosto klidně, ale děsivě.
David znepokojeně sledoval, jak Gordon nespouští z Toma oči. Když Tom opětoval Gordonův pohled, pocítil nával paniky a pomyslel si, že se musel nájemný vrah dočista zbláznit. K Davidovu překvapení věnoval Gordon Tomovi nepatrný náznak úsměvu.
Tom byl zaskočen, když na něj Gordon konečně promluvil. Zmohl se jen na to, že na toho muže zíral. Tom na způsob, jakým ho Gordon oslovil, nijak nereagoval: „Pamatuju si tě, když jsi byl ještě dítě, Theo.“
autor: Panthere
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
