autor: Panthere
Souvislosti a nedorozumění
Po Gordonově stručném přiznání o Tomovi v hangáru letadla – s Tomovým pravým jménem, kvůli němuž nejen vrah, ale i David vypadali jako ryba na suchu – se všichni vrátili do sídla. Cestou zpátky Gordon mluvil s Davidem jen o tom, co se stalo v sídle BKA. Tom na sedadle spolujezdce vedle Gabriela mlčel; jako by i on patřil mezi bodyguardy: byl tam, aby chránil a jen poslouchal.
Tom byl vlastně příliš v šoku, než aby něco řekl. Gordon ho očividně znal. Koneckonců se zmínil, že si Toma pamatuje z dob, kdy byl ještě dítě. Když dorazili do sídla, Gordon Davida propustil a řekl mu, aby šel do svého pokoje, podobně jako když otec řekne svému synovi, aby šel spát. David vyšel po schodech jako první, pomalu a bolestivě, což znamenalo, že Tom zůstal s Gordonem pod schodištěm sám, a Tom mlčel, když se na něj Gordon znovu pozorně zadíval. Gordonova poslední slova zněla: „Odpočiň si. Zítra si promluvíme.“
Nebyla to žádost, byl to rozkaz a Tom si to dobře uvědomoval. Jednou strnule přikývl a odlepil se od schodů, teprve až když Gordon došel do druhého patra. Té noci se Tomovi podařilo usnout, jeho vyčerpané tělo nakonec přemohlo jeho mozek.
Když se druhý den ráno probudil, bylo to kvůli klepání na dveře. Byl to Roy, který mu sdělil, že snídaně je hotová a že až Tom dojí, Gordon se s ním setká. Tom toho moc sníst nezvládl, i když Royova jídla byla jako vždy vynikající. Byl nervózní. Nikdy nebyl nervózní, ani když byl v SAS, nebo když se chystal zabíjet. Nikdy. Teď když stál před dveřmi kanceláře, měl chuť utéct. Nakonec zvedl ruku, dvakrát zaklepal a otevřel dveře.
Gordon seděl za stolem a v rukou držel otevřený román. Vzhlédl, když Tom zavřel dveře. „Posaď se, Tome,“ řekl a knihu zavřel. Tom se posadil, nevěděl, co má udělat nebo říct dál.
Šéf mafie odložil knihu stranou. „Nebudu se tě ptát na to, co se stalo mému synovi. David mi všechno řekl,“ naklonil se dopředu a studoval Toma. „Teď když zatím nemůžeme udělat nic, abychom Wilhelma dostali zpátky, věřím, že máš na mě otázky.“
Tom si přejel rukou po obličeji a opřel se o opěradlo. Vlastně ho zajímala jen jedna otázka. „Odkud mě znáte?“
Gordon se tvářil, jako by přesně tuhle otázku čekal. „Znal jsem tvou matku.“
Tom zamrkal; ta informace mu připadala bizarní. „Cože?“
„Znal jsem tvou matku,“ zopakoval Gordon trpělivě. „I otce. Proto jsem o Tomovi Kaulitzovi – jednom z nejlepších nájemných vrahů – nikdy předtím neslyšel. Tebe jsem znal jen jako Theodorica Kaltze.“
Tom se snažil Gordonova slova vstřebat. Bylo to poprvé, co se někdo zmínil o Tomových rodičích. Nikdy je nepoznal a zjištění, že je mafiánský boss skutečně znal, ho trochu zarazilo. „Nevím, co na to říct,“ přiznal Tom. „Ehm, byli to vaši přátelé? Víte, kde teď jsou?“
„Ty o nich nic nevíš. To mě nepřekvapuje,“ prohlásil Gordon a vstal, aby si nalil sklenku whisky. „Whisky?“ Nabídl i Tomovi, který zavrtěl hlavou. Ostrá vůně naplnila místnost, když si ji Gordon nalil do sklenice. Bylo zřejmé, že tahle whisky je dokonale vyzrálá. „Chceš, abych ti řekl, co o tvých rodičích vím?“
„Prosím, pokud by vám to nevadilo.“
Gordon se posadil a zlehka držel křišťálovou sklenku. Téměř kulatý led cinkal o křišťál. „Hmm, už chápu, proč tě má Bill rád. Máš dobré způsoby. To se u nájemných vrahů moc často nevidí. Většina z nich jsou namyšlení parchanti.“ Mladší muž se zmohl jen na to, že se kousl do vnitřku úst, protože se neodvážil Gordonovi odporovat. Nechtěl vědět, co by mu udělal, kdyby zjistil, že se k Billovi ze začátku choval jako naprostý kretén. Mafiánský boss si Toma několik vteřin prohlížel, než začal mluvit.
„Tvůj otec se jmenuje Jörg a tvá matka Louise. Vzali se někdy v době, kdy jsem se oženil já se svou ženou Simone. Myslím, že ses narodil jen o dva dny dřív než Bill.“
„Jörg a Louise…“ zopakoval Tom a nechal ta jména rozplynout na jazyku.
„Když o tom tak přemýšlím, trochu se podobáš svému otci. Jörg byl vždycky takový přívětivý, i když vypadal nesmírně děsivě, a myslím, že právě proto se do něj tvoje matka zamilovala.“ Gordon se na Toma krátce usmál. „Jörg měl autodílnu a pracoval na autech mého otce, jen tak pro zajímavost. Louise… no, byla jednou z mých bodyguardů. V té době byla jediná v mém věku, která mě chránila.“
Tom si musel připomenout, aby zavřel ústa, která byla dokořán. „Cože?“
„To je tomu tak těžké uvěřit?“ Zeptal se Gordon pobaveně.
„No jo,“ vyhrkl Tom. „Moje máma byla váš bodyguard? Kolik jí vlastně bylo?“
Gordon se napil whisky a přemýšlel. „Bylo jí pětadvacet. Jako mně. Tvůj otec byl o dva roky starší než ona. Poté, co se vzali, se rozhodla odejít z mafiánského prostředí. Její přesná slova, která mi tehdy řekla, zněla: ‚Chci vychovávat své dítě mimo mafiánskou rodinu‘. Řekl jsem, že ano, že to klidně může. Byla skvělý bodyguard, a tak jsem chvíli váhal, ale pak jsem souhlasil.“
„Prostě jste řekl ano? Žádné podmínky, které musela splnit nebo si nechat useknout prsty?“
„My nejsme Jakuza. Ti Japonci jsou blázni.“
„Takže kde jsou teď?“ Zeptal se Tom. „Proč mě nekontaktovali?“
Billův otec se díval Tomovi přímo do očí, čímž druhého muže přišpendlil na jeho místě. Tom se v koženém křesle pod Gordonovým intenzivním pohledem málem zkroutil. Vypadalo to, jako by starší muž přemýšlel, jestli má Tomovi říct, kde jsou jeho rodiče, nebo ne. Nebo jestli je Tom dost silný na to, aby slyšel, co se mu chystá říct. „Oba bohužel zemřeli, když ti byly dva roky.“
Ticho, které v místnosti zavládlo poté, co Gordon ta slova vyslovil, bylo pro Toma ohlušující. Vždycky to tušil, ale velká část jeho duše doufala, že byli jen rodiče, kteří se rozhodli své dítě opustit. Tom si pomyslel, že teď to má v sobě alespoň uzavřené. Už po nich nebude muset pátrat. „Můžete mi říct jak?“
„Zatím ti můžu říct jen to, že měli autonehodu. Ty jsi s nimi v autě nebyl. Kdyby ano, neseděl bys teď tady v mojí kanceláři.“ Gordon dopil zbytek whisky ve sklenici. „Abych byl úplně upřímný, Bill mě překvapil, když řekl, že jsi byl v SAS. Tak jsem trochu pátral – přičemž jsem zjistil, že jsi dávno ztracený Theo z rodiny Kaltzů – a taky jsem zjistil, že tě nenaverboval nikdo jiný než Anis Ferchichi.“
„Mluvíte, jako byste ho znal.“
„Znal? Vyrůstal jsem s ním. A tvoje matka ho znala taky,“ zasmál se Gordon. „Víš, když jsi na téhle straně, všechno je pevně spjaté. Každý se znal s každým. Když jsme byli mladí, trénovali jsme s Anisem boj společně, ale on byl mnohem lepší než já. Odstěhoval se s rodiči do Británie dřív, než jsem já usedl na mafiánský trůn. Vím, že byl v SAS, ale… sakra, nikdy by mě nenapadlo, že by tě mohl najít.“
Tom se chtěl na rodiče a Anise zeptat dál, ale druhý muž odložil skleničku a sepjal ruce. Tom věděl, že tím jeho šance klást mu otázky skončila. Tentokrát byl na řadě s otázkami Gordon. Atmosféra se změnila a Tom měl pocit, že je znovu přišpendlen ke křeslu. Neměl šanci tomu uniknout.
„Wilhelm mi řekl, co se stalo ve Vegas, a David mi řekl, co se stalo tady. Rád bych ale věděl, proč jsi byl na obou místech. A nejlepší by bylo, kdybys řekl pravdu.“
Tom se podíval na své ruce a cítil se, jako by mu někdo vynadal. Připadal si zase jako dítě; bylo to podobné, jako když ho vyslýchala policie poté, co zavraždil svou první oběť. Až na to, že tentokrát by neskončil ve vězení. Existovala vysoká šance, že by mohl skončit pohřben šest stop pod zemí. Nevěděl, co má od Gordona čekat. Po dalších několika vteřinách přemýšlení se Tom rozhodl, že Gordonovi všechno řekne. Všechno, od e-mailu, který dostal od Erica – připadalo mu, jako by ta žádost přišla před celou věčností – přes fakt, že se ho Andreas pokusil zabít, až po důvod, proč zůstal v sídle, a také o hádce, kterou s Billem měl, než odjeli do centrály BKA. Gordon celou dobu, co Tom vyprávěl svůj příběh, tiše seděl a nedělal nic jiného, než že pozorně poslouchal.
„… a to je celá pravda.“ Uzavřel Tom a cítil úlevu, že už nemusí nic skrývat. Jestli po tomhle měl zemřít, budiž.
Gordon za celý svůj život, co se pohyboval v mafiánském světě, nepotkal člověka, který by byl jako Tom. I když Tom vyrůstal bez rodičů, Gordon v něm viděl Jörga a Louise: tvrdý zevnějšek, ale měkké srdce Jörga a upřímnost Louise. A také nebezpečnou stránku Louise. Gordon viděl Louise, když byla naštvaná, a ani on jí nechtěl stát v cestě. Viděl, že Tom před ním stále něco skrývá, ale poznal, že je to něco mezi Tomem a Billem.
Když si vyslechl Tomův příběh, Gordona ani trochu nepřekvapilo, že cílem je Bill. Zažil už spoustu pokusů o atentát na sebe i svého syna, že už mu to vůbec nepřipadalo zvláštní. Ve skutečnosti ho šokovalo to, že si to Tom rozmyslel. To bylo poprvé. „A tenhle Andreas unesl Billa?“
„Ano,“ přikývl Tom. „A dostal jsem informace o tom, kde teď je. Mám v plánu ho najít, a pak ho donutit, aby mi řekl, kde Bill je. Chci jen dostat Billa zpátky, Gordone. To je vše.“
„Výborně. Nemůžu si pomoct, ale ve způsobu, jakým vyslovuješ Billovo jméno, je cosi zvláštního.“
Tom se ze všech sil snažil na sobě nedat nic znát. „Je moje vina, že ho unesli. Chtěl bych to napravit.“
Gordon mlčel, i když se chtěl Toma zeptat, co přesně k Billovi cítí. Prozatím se musel postarat o jiné věci. „Kdy se chystáš Andrease najít?“
„Až skončí tento rozhovor,“ řekl Tom rychle. Gordon pozvedl obočí. Nájemný vrah si vzápětí uvědomil, jak to vyznělo. „Oh, nechtěl jsem, aby to vyznělo neuctivě.“
Mafiánský boss se zvedl, aby si dolil whisky. „Pak je náš rozhovor u konce, Tome. Chci, abys našel Andrease, a až se ti to podaří, i já bych ho rád viděl. Nezabíjej ho.“
„Ano, pane,“ přikývl Tom, také vstal a zamířil ke dveřím.
„Tome.“
„Ano?“ Odpověděl okamžitě Tom a otočil se.
Gordon se díval z okna, silueta držela křišťálové sklo. To bylo poprvé, kdy Tom skutečně viděl skrytou moc, kterou měl Gordon ve svých rukách. „Řekni klukům dole, že máš přístup do zbrojnice a do garáže. Můžeš mít jakoukoli zbraň, jakékoliv auto,“ napil se. „Nezklam.“
Tom nemusel nic říkat. Tím, že vrah tiše vyšel ze dveří, dal Gordonovi jasně najevo, že ho pochopil. Gordonovi se stejně nikdy nikdo neodvážil říct ne.
***
Auto na parkovišti před bytem tiše vrnělo; Tom v něm stále seděl. Po chvíli vypnul motor, vystoupil a zamířil k zadní části vozu. Otevřel kufr a pak i kufřík, který se v něm nacházel. V tmavě červeném sametu, který pokrýval vnitřek kufříku, se nacházely celkem čtyři vrhací nože a jedna pistole. Nože a pistoli si vybral osobně, když procházel rozsáhlou sbírku zbraní Trümperových ve skryté místnosti – což Gabriel nerad prozrazoval. Bodyguardův zamračený výraz se prohloubil, když Tom přejel prsty po hlavni jedné z pistolí, takže se Tom od tohoto konkrétního kusu držel dál, protože si uvědomil, že patří Gabrielovi.
Čepele spolu s jejich kryty si strategicky nastrkal za pas a nabitou pistoli vložil do pouzdra, přičemž si obě zbraně schoval pod Billovo sako, které měl včera na sobě, když vyzvedával Gordona. Tom vzhlédl k činžáku a přesně určil, který pokoj patří Andreasovi. Párkrát už tu byl. Rozhlédl se po parkovišti. Na jednom z míst stálo Andreasovo tmavě modré Porsche Cayenne. Nejspíš bude ve svém pokoji.
Tom přešel parkoviště a vešel do budovy. Pak zamířil ke starší paní, která pracovala jako recepční, a na oplátku se dočkal vřelého úsměvu. „Dobrý den, chtěl bych se zeptat, jestli je Andreas doma?“ Zeptal se Tom.
„Jdete právě včas. Zrovna se vrátil. Přeji vám příjemnou zábavu,“ řekla žena a šibalsky na něj mrkla.
Tom se zmohl jen na rozpačitý úsměv. Nechtěl vědět, co o něm Andreas té dámě řekl, ale bral to jako další důvod, proč blonďáka zmlátit. Šel k výtahu a vyjel s ním do patnáctého patra. Poté, co se kovové dveře otevřely, zahnul doprava, prošel kolem několika dveří a zastavil se před Andreasovým bytem. Zaklepal; jediné tvrdé klepnutí na dřevěné dveře.
Zatímco Tom čekal, uslyšel zvuk natahované zbraně. Zvuk byl slabý, ale pro vycvičené uši vraha byl nepřeslechnutelný. Kroky se blížily ke dveřím, a když Tom poznal, že je Andreas dost blízko, kopl do dveří tak silně, až se zámky uvolnily. Dveře, které se rozletěly dovnitř, málem zasáhly Andrease do obličeje, ale nakonec stihl včas uskočil.
Andreasovi se podařilo začít střílet a kulky z tlumiče vydávaly tupé rány, ale Tom byl rychlý, kopl ho do nohy, a pak ho chytil tak, aby zbraň mířila kamkoli jinam než na jeho hlavu. V zápěstí oba ztratili rovnováhu a oba spadli na podlahu pokrytou kobercem. Tom jediným rychlým pohybem udeřil Andrease loktem do obličeje a vyrazil mu zbraň z ruky.
Tom se s Andreasem nikdy předtím nepral, ale zřejmě i on byl rychlý. Přesně o tomhle přemýšlel, když se pokusil vstát, ale Andreas zvládl Toma levou rukou zastavit a pravou mu omotat kolem krku a škrtil ho. Tom zvedl nohu a pokusil se Andrease udeřit kolenem do obličeje. Blonďatý zabiják cítil bodavou bolest z úderu loktem a rozhodně nechtěl dostat ještě kolenem, takže Tomův útok zablokoval a uvolnil sevření vyššího muže. Téměř okamžitě dostal Andreas prudkou ránu do břicha, a pak už proti němu stál Tom a rozdával údery, za které by se nemusel stydět ani Mike Tyson.
Andreas každý úder odrazil, ale co nečekal, bylo, že Tom vyskočí a zasadí mu kop s otočkou do obličeje. Ten kop ho poslal k zemi přes skleněný konferenční stolek, který se rozbil. Ucítil krev z roztrženého rtu a palčivou bolest v místě, kde se mu sklo zařízlo do zad, ale ignoroval to a místo toho se soustředil na lesknoucí se čepele v Tomových rukou. Avšak ani Andreas nepřišel ke dveřím nepřipravený. Vytáhl nůž a zaujal postoj, aby nechal Toma zaútočit jako prvního.
Ten boj se jim oběma zdál téměř nekonečný, ale kdyby byl přítomen nějaký divák, potvrdil by, že se vše odehrálo během necelých dvou minut. Nože svištěly, když prořezávaly vzduch, a míjely těla. Toma poháněl vztek, protože věděl, že Andreas unesl Billa, takže bylo otázkou několika vteřin, než našel skulinu v Andreasových útocích a podařilo se mu vrazit jednu z čepelí hluboko do protivníkovy paže. Andreas se rozmáchl nožem a vytvořil Tomovi na hrudi řeznou ránu. Ten to však ani necítil. Druhou čepelí bodl Andrease do stehna a cítil uspokojení, když blonďák konečně vykřikl bolestí.
Andreas měl v těle vražené dva nože, ale stále stál na nohou. Tom toho měl už dost. Tvrdě šlápl Andreasovi na kotník a vykloubil mu ho. Blonďák nakonec padl na zem a ztěžka dýchal. Zasténal a sáhl si na kotník, ale nože mu bránily v pohybu. Vzdal to a padl hlavou zpět na zem. Tom si sedl na zem vedle Andreasových nohou a snažil se zpomalit svůj dech. Řezná rána na jeho hrudi byla dost hluboká a krev mu potřísnila košili. Tom si odhrnul uvolněné prameny vlasů z obličeje. Zadíval se na blonďákův kotník, než natáhl ruku a zatlačil kosti zpátky na místo.
Andreas vyjekl. „Ty zasranej zmrde!“ Křičel. Zastavil se a zalapal po dechu. Se zasténáním se posadil, vytáhl si čepel z paže, a přitom sebou trhl. Nůž s drobným žuchnutím dopadl na koberec. „Chápu, že jsi nasranej, že jsem po tobě ve Vegas střílel, ale tohle je už docela přehnaný.“
„Tohle není kvůli Vegas,“ odsekl Tom. „Tady jde o Billa. O Wilhelma.“
„Oh můj bože, fajn,“ zamumlal Andreas a otřel si krev ze rtu. Kůži kolem pravého oka měl červenou; brzy se mu na ní udělá ošklivá modřina. „Vplížil jsem se do sídla, ale ani jsem se ho nedotkl.“
Tom znovu chytil Andreasův kotník, který právě „spravil“, a zkroutil druhému muži nohu. Andreas vykřikl bolestí, ale Tom necítil žádné slitování. „Klidně tohle budu dělat celej den, dokud mi neřekneš, proč jsi unesl Billa!“ Vyhrožoval mu Tom.
„Jestli mě chceš zabít, tak mě prostě zabij! Pravidlo číslo dvě, nehraj si se svou kořistí!“
„Ještě tě nemůžu zabít,“ zavrčel Tom.
Andreas si povzdechl. Pokusil se kopnout Toma do ruky, ale bolest ho naprosto paralyzovala. „Tak co chceš, Tome?“
„Nedělej ze mě debila. Potřebuju vědět, kde držíš Billa.“
„Říkáš to furt dokola, jako bych ho držel jako rukojmí. O čem to kurva mluvíš? Nájemní vrazi si neberou rukojmí. Nikdy.“
Tom si přejel rukou přes obličej a praštil pěstí do zdi vedle sebe. „Přestaň lhát!“
„Já nelžu, Tome!“ Vykřikl Andreas a se zasténáním si vytáhl nůž ze stehna. Rány ho bolely, stále krvácely, a to, co Tom říkal, nedávalo žádný smysl. „Myslíš, že bych lhal, když jsi mě takhle zmrzačil?! Ne!“
„Viděl jsem tě v tom vrtulníku!“
Andreas pomalu zavrtěl hlavou. Začínal cítit bolest v každém centimetru svého těla. „Cože? Ve vrtulníku? Na něčem jedeš?“ Odmlčel se, aby se nadechl. „Vím jen, že jsem kvůli tobě přišel o prachy. Po mé malé návštěvě Trümperova sídla jsem se rozhodl, že se na tu práci vyseru, takže nemám ani páru, o čem to kurva mluvíš!“
Tom sáhl po pistoli pod sakem, stále ignoruje bolest způsobenou řeznou ránou na hrudi, a namířil ji na Andrease. „Viděl jsem ty tvoje blonďatý vlasy.“
„To si ze mě děláš prdel. Jsem si jistej, že spousta lidí má blonďatý vlasy. To, že jsem jedinej blonďák, kterýho pořádně znáš, ještě neznamená, že mě můžeš jen tak obviňovat ze sraček, který jsem neudělal!“ Andreas se podíval na zbraň. „Jen to zmáčkni, jestli mě chceš zabít. Moje poslední slova budou: ‚Já to neudělal‘.“
Tom se kousl do jazyka a studoval Andreasův obličej ve snaze zjistit, jestli opravdu mluví pravdu. Andreas vypadal, jako by byl připraven dostat kulku do hlavy. Nikdo na tomto světě by nebyl připraven zemřít pro lež. Což znamenalo, že Andreas mluví pravdu. Tmavovlasý muž konečně sklonil zbraň. „Přísahám, že jsem viděl světlý vlasy, jako máš ty.“
„A co obličej, Tome, naše nejcharakterističtější vlastnost?“ Zavrčel Andreas.
„Měl šátek, kterej mu zakrýval nos a ústa.“
Andreas byl naprosto v šoku. Ten se však rychle změnil na vztek. „To myslíš kurva vážně?! Ani sis ho pořádně neprohlídl a už ses rozhodl, že jsem to já?! Myslel jsem, že ses chytřejší!“ Podíval se na svá zranění. Krev už netekla, ale jeho bílé tričko bylo celé rudé. „To kurva bolí, Tome. Odteď budu nejspíš kulhat. Ježíši. A musím si pořídit nový dveře.“
„A když ti ty dveře zaplatím?“ Zeptal se Tom tiše.
„Ne, tak rychle ti to neodpustím. A teď mi řekni, co se stalo s tvým Billem.“
Tom všechno Andreasovi vyprávěl, jelikož si řekl, že to je to nejmenší, co může udělat. No, a ještě zařídit, aby Gordon Andrease nezabil. Než Tom skončil se svým vyprávěním, použil Andreas svoje tričko jako škrtidlo na rány od nože. „V podsvětí se vždycky dějou šílené věci. Tohle je ale zdaleka ta nejšílenější ze všech. Způsobit takovej bordel přímo v sídle BKA, a ještě unést syna mafiánského bosse? Maj koule.“
„A chce tě vidět Gordon.“
„Kdo je to? Neříkej mi, že je to Billův otec?“
Tom místo odpovědi přikývl a Andreas si znovu povzdechl. Jedno špatné rozhodnutí dostalo Andrease do prekérní situace. Že s ním chce mluvit mafiánský boss? To nebyla dobrá zpráva. Bude se muset spolehnout na Toma, že až vyjde ze sídla, bude mít všechny části těla netknuté. „Dnešek je čím dál lepší. Už jen chybí, abys po mně chtěl, abych ti pomohl Billa dostat zpátky.“
„Musím ho najít, Andy.“
„Oh, tak teď už je to zase ‚Andy‘, jo?“
Když si všiml Andreasova podráždění – což bylo opravdu slabé slovo – Tom se cítil špatně. Podíval se na blonďákovu bosou nohu a všiml si, že mu kotník začíná otékat. „Promiň,“ řekl Tom. „Špatně jsem to vyhodnotil. Prostě jsem jen zoufalej z toho, že ho chci najít. BKA se pořád snaží zjistit víc informací, ale… zatím nic.“
Andreas si položil ruku na bodnou ránu na stehně, aby zmírnil krvácení. Při tlaku se zašklebil. Nešlo snad o to, že by ho ještě nikdy nikdo v životě nepobodal. Bolest ho nijak zvlášť netrápila. Vadilo mu spíš to, že to udělal Tom. Pak zaklonil hlavu a zkoumavě si Toma prohlížel. „Ty ho fakt miluješ,“ prohlásil.
Tom chvíli váhal, než nakonec přikývl. „Miluju. Opravdu ho miluju.“
V tu chvíli Andreas pochopil, proč ho tak zoufale touží najít. Už jen způsob, jakým Tom o mafiánském bossovi mluvil, mu jasně ukazoval, jak moc ho Tom miluje. A moje představy o šťastným životě s Tomem jsou pryč, pomyslel si Andreas. „Dlužíš mi nový dveře a dobrou večeři,“ řekl Andreas. „Chci, aby ta večeře byla v restauraci, kde skvěle vařej.“
„Proč večeře?“
Andreas pokrčil rameny. „Prostě mi láme srdce, když vím, že mě nemiluješ.“
Tom se kousl do rtu. Měl jisté tušení, jak ho vnímá, ale nebyl si tím úplně jistý. No, teď už měl jistotu. „Promiň,“ zopakoval Tom. „Vážně mě to mrzí.“
„Tak už dost těch holčičích sraček.“ Mávl nad tím Andreas rukou. Trhl sebou, když se pokusil pohnout, a rozhodl se prostě zůstat sedět na podlaze. „Kdy že mám jít na tu schůzku s Gordonem?“
„Očekává, že tě přivezu co nejrychleji, ale asi bych ti měl nejdřív ošetřit ty rány. Ten kotník vypadá fakt hrozně.“
„No neříkej,“ pronesl Andreas sarkasticky. Ještě chvíli se na Toma díval, než si tiše povzdechl. „Tome, myslím, že dveře od mýho bytu jsou stále otevřený. Mohl bys je zavřít? A pak mi, prosím, dones led na ten kotník. Jo, a lékárnička je v koupelně.“
Tom poslechl, vstal, a pak šel k vchodovým dveřím od bytu, které teď visely jen na horním pantu, s ohnutým zámkem v podivném úhlu. Zvedl dveře a dal je do zárubně. Ujistil se, že vypadají správně, a pak se vrátil k Andreasovi. Když přišel, blonďák už stál na jedné noze a přidržoval se zdi. Tom mu rychle pomohl dostat se na pohovku.
„Musíš mi taky koupit novej konferenční stolek,“ zamumlal Andreas, když se usadil na měkkou pohovku.
Tom přikývl. „Ten ti dlužím.“
„S tím, co jsem právě zažil, mi dlužíš celej zasranej soukromej ostrov.“
***
Vězeňská cela – jak ji Bill nazval – začínala být nesnesitelná. Bylo poledne; to poznal podle světla v místnosti. Nedostal žádné jídlo ani vodu, ale Bill byl příliš napjatý, než aby cítil žízeň nebo hlad. Posadil se na jednu ze židlí, které tu byly; dokonce si i chvilku zdříml, když si opřel hlavu o stůl.
Poklepával prsty o stůl a vytvářel rytmickou melodii, když zaslechl, jak cvakl zámek. Bill se ani nesnažil pokusit utéct z místnosti, ve které se nacházel. Věděl, že žoldáci, kteří ho unesli, budou mít připravené zbraně. Měl pravdu – blonďatá, vysoká postava, která vstoupila dovnitř, měla u pasu připevněné pistole. Obličej měla zakrytý černým šátkem, vlasy stažené dozadu do malého culíku. Billovi to připadalo divné. Andreasovy vlasy nebyly dost dlouhé na to, aby se z nich dal udělat culík.
„Ty nejsi Andreas,“ řekl Bill s takovou autoritou, jakou jen dokázal.
Blonďák si sundal šátek a Bill musel na okamžik opravdu přemýšlet, jestli je osoba před ním muž nebo žena. On – nebo ona – byl hezký, měl silné lícní kosti a velmi krásnou linii čelisti v kombinaci s divokýma, ledově modrýma chladnýma očima. „Samozřejmě, že nejsem Andreas.“
Tehdy se Bill ujistil, že ta osoba je žena. „Převlékla ses za Andrease.“
„Jsem docela dobrá, co?“ Mrkla na něj. „Už mi neříkej Andreas, můj drahý mafiánský šéfíku. Jmenuju se sice dost podobně jako ten šílený vrah, ale moje je mnohem lepší. Jmenuju se Andreja. Ráda tě poznávám.“
Na to se Bill nechystal odpovědět. Spousta lidí, které nesnášel, mu říkala „těší mě“ a přivádělo ho to k šílenství. Kousl se do vnitřku úst, aby neřekl něco, za co by dostal výprask, a místo toho lehce zvedl bradu a upřel na Andreju svůj vražedný pohled. Když dlouho pracujete ve vysoké funkci, nakonec se naučíte, jak zastrašit jednoho nebo všechny v místnosti. Andreja byla možná o něco měkčí než ostatní šílení žoldáci v podsvětí, ale šílená byla pořád stejně. A co nenáviděli víc než to, když nedostali peníze? To, že se na ně dívají svrchu. Zvlášť od někoho, kdo seděl.
Andreja našpulila rty a dívala se na Billa, jako by zkoumala sochu: bez zájmu. „Už chápu, proč nenávidí tebe a celou tvou rodinu,“ řekla a přistoupila k Billovi blíž. Vytáhla jednu z pistolí a podržela ji tak, aby si ji Bill mohl prohlédnout. „Vzala jsem ji jednomu z tvých bodyguardů. Pokusil se mě zastřelit, ale nakonec jsem mu prostřelila hlavu. Za to se omlouvám.“
Bill mlčel. Zdálo se, že to Andreju každou vteřinou víc a víc vytáčí. „Zemřeš. Tvůj přítel taky.“
„Vážně?“ Zeptal se klidně Bill a založil si ruce na hrudi. Žoldák k němu přistoupil a udeřil Billa koncem zbraně do tváře. Bolest mu do očí vehnala hvězdičky. Cítil, jak se mu uvolnil zub. Vyplivl krev na Andreju. Nelitoval toho, i když od ní dostal další ránu.
„Můj zaměstnavatel tebe a tvého milence tak nenávidí, že neví, koho zabít dřív,“ zasyčela Andreja poté, co si otřela tvář šátkem. „Usoudil, že mít vás oba pohromadě bude mnohem větší zábava.“
„Myslím, že moc mluvíš.“
Andreja znovu zvedla zbraň a byla připravená zasadit mu další ránu. Než to však stihla, někdo ji zastavil. „Nech toho, Andrejo. Nechceš přece zničit tu krásnou tvářičku.“ Vzduchem se rozlehl nezaměnitelný mužský hlas.
Bill i Andreja otočili hlavu ke dveřím, ale reakce na osobu se velmi lišily. Andreja spustila ruku dolů a položila si zbraň zpátky k pasu. Pak udělala krok zpět, pryč od Billa, poslušna svého zaměstnavatele. Bill naproti tomu nebyl tak klidný jako Andreja. Nedokázal na své tváři skrýt překvapení. Oči se mu rozšířily, když poznal muže stojícího ve dveřích.
autor: Panthere
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
