autor: Anchy
Nepotřebuju zemřít, abych se stal neviditelným
Flashback
„Tak to napravme,“ přistoupil blíž. „Dokud jsem tady, jsem ochotnej vyslechnout si cokoli, co mi chceš říct.“
„Vlastníma ušima, nebo těma, které tě naučili používat?“
Bill se lehce usmál. Jednou nebo dvakrát použil některé z technik, které se naučil ve škole, aby Gustava rozmluvil, ale vždycky po tom měl hrozný pocit viny. Bylo cosi nesvatého na tom, že musel používat speciální věci jen proto, aby přiměl svého milence, aby se mu otevřel. Mělo to být znamení, že věci nejdou úplně tak, jak by měly, ale Bill se to rozhodl ignorovat.
Přikývl.
„Už ses vyspal s Tomem?“
Vlastně nevěděl, co od Gustava čekat, ale tohle rozhodně nebylo na prvním místě jeho seznamu. Jeho oči se musely rozšířit, protože Gustav se trochu zamračil.
„Myslíš, že bych na to nepřišel?“
Rozhodně přišel. Vždycky na všechno přišel, protože přesně to byl jeho talent. „Jen mě nenapadlo, že mu to dá Georg vědět.“
„Proč ne?“
Bill pokrčil rameny. „Protože mi zpočátku připadal nedůležitý.“
„Ale teď ti přirostl k srdci,“ řekl Gustav nahlas a bylo pro něj těžké ta slova vůbec vyslovit. K jeho zmatení Bill jen pokrčil rameny.
„Já vlastně ani nevím, co mi udělal. Prostě mě asi poslouchal. A věděl o mně tak málo, že to vypadalo, že mě nikdy nebude soudit…“ povzdechl si Bill. „Přesně to jsem potřeboval, zvlášť, když jsi ty byl pryč.“
Gustavova ruka se trochu plížila po Billových zádech a snažila se ho udržet na místě, pokud by měl v plánu odejít. Jenže to on neměl, ale to Gustav opravdu nemohl vědět.
„Byl jsem naštvaný a vyděšený a vytočený,“ zamumlal a zavřel oči, když se mu ty pocity na chvíli vrátily. „Mým úkolem bylo postarat se o to všechno. Měl jsi školu. Měl jsi svou vlastní práci. Nepotřeboval jsi mít na starosti i tohle. Mým úkolem bylo, abys byl šťastný… A ty jsi nemusel dělat nic, jen jsi musel… být součástí toho. Chtěl jsem, aby sis užíval života, protože přesně to si zasloužíš.“
„A ty snad ne?“ Zeptal se a trochu ho mrzelo, že by si Gustav mohl myslet, že si zaslouží méně než on.
„Mám tebe, Bille. Aspoň doufám, že pořád mám. A to mě prostě nakopává dost na to, abych už nic dalšího v životě nepotřeboval. Já jsem spokojený ve svý malý bublině, ale ty takovej nejsi a já ti to nikdy nebudu mít za zlé. Jsi prostě ten typ člověka, který potřebuje věci. Věci kolem sebe, které ho zajímají. Potřebuješ lidi, potřebuješ interakci, potřebuješ tolik věcí, že tě unavuje je hledat. Proto od tebe musím držet všechny ty všední věci dál, protože by tě zahltily a zabily by to, kým jsi.“
„Gusti…“
Blonďák se usmál.
„Vidíš? To je všechno, co kdy budu potřebovat, abych mohl pokračovat. Jediný, co kdy budu potřebovat, abych přežil.“
„Máme být pár, ty idiote! Měli bychom sdílet odpovědnost, starosti a obavy.“
„To děláme.“
„Ne,“ zavrtěl Bill hlavou. „Neděláme. Ty sdílíš moje, ale o těch tvých jsem ani jednou nic neslyšel.“
„Moje nejsou důležitý.“
„Kecy. Jsou důležitý, protože jsou tvoje! A ty jsi důležitý pro mě, tak si to srovnej v hlavě!“ Šťouchl Gustava do čela, a pak ho na to místo políbil. Blonďák se usmál a zavřel oči. Bylo příjemné takhle sedět. Jeho srdce bylo konečně na tom místě, kde mohlo silně bušit ze správných důvodů.
„Takže?“ Zeptal se a otevřel oči, aby se opět zadíval do Billových. Byl by navždy odsouzen k tomu, aby se nikdy nepřizpůsobil jejich kráse. „Spal?“
„Ne,“ řekl Bill.
„Ale chceš.“
„Jo, jo, myslím, že chci. Ale nevím proč… Neudělal nic výjimečného.“
„Nikdy jsi nepotřeboval nic výjimečného, víš?“
Bill se na posteli posunul, možná proto, aby měl trochu času o tom přemýšlet, možná proto, že se chtěl ke Gustavovi přitisknout každým centimetrem své odhalené kůže. Blonďák neprotestoval.
„Myslím, že by to mohla být lítost.“
Gustav zavrtěl hlavou. „Nikdy lidi nelituješ. Záleží ti na nich, ale nikdy je nelituješ. Právě proto jsi ve svý práci tak dobrej.“
„Jo, ale co když je to první člověk, ke kterému to opravdu cítím?“
„Tomu nevěřím, ale pokud je to tak, pak si nemyslím, že by byl sex první věc, která by tě napadla jako nějaký lék na to, s čím se potýká. Víš přece, že s tím nic nemůžeš udělat.“
Bill si povzdechl: „To mi připomínají až příliš často. Vždycky to odserou ti dobří…“
„Takže on je dobrý?“ Zeptal se Gustav trochu napjatě.
„Oh, je tak laskavej, Gusti,“ zašeptal Bill. „Je tak milej… Po tom všem, čím si prošel, má prostě takovou úžasnou sílu naslouchat lidem.“
„Mluví někdy?“
„Ne, moc, ne,“ pokrčil Bill rameny. „Párkrát něco řekl, ale myslím, že to dělal jen proto, aby se zbavil mýho šťouravýho já.“
„Něco k zamyšlení?“
„Spíše k pláči, protože ho nechci analyzovat. Prokázal mi laskavost, že to nedělá mně, tak bych to neměl ani já dělat jemu.“
Gustav přikývl, opřel se o postel a přitáhl si Billovo tělo blíže k sobě. Hlavu mu obklopovala kaskáda rozcuchaných vlasů, které rozmazávaly místnost.
„Myslíš, že se někdy vrátíme tam, kde jsme byli?“ Zeptal se a držel Billovu tvář jen pár centimetrů od své.
„Jo, myslím, že jo,“ odpověděl šeptem. „Jen si myslím, že si musíme dát trochu času.“
Gustav nemohl než souhlasit. Dal Billovi cudný polibek a řekl něco, co by nikdy nečekal, že řekne.
„Měl by ses s ním vyspat, jestli to vyčistí vzduch.“
Bill se zasmál.
„Budu o tom přemýšlet. Právě teď mám chuť zůstat tady s tebou, dokud neusnu.“
„Posluž si.“
***
„No, to je… zvláštní. Přinejmenším zvláštní. Chci říct…“ pokrčil rameny, jelikož nemohl najít správná slova a usrkl trochu horkého kakaa. Bill čekal, jestli ještě něco dodá, ale protože nic nepřišlo, promluvil.
„Nemám ponětí, co mám teď dělat. Nedokážu přijít na to, jestli je to nějaký test, nebo jestli to opravdu myslí vážně.“
„Co to má být? Protože abych byl upřímnej, moc jsem nepochopil logiku věci.“
Bill se podíval na svůj šálek a skoro se usmál. Byla to ta nejpodivnější věc, s jakou se kdy v životě setkal.
„Myslím, že opravdu chce, abych se dostal přes to peklo, kterým procházím, a mohli jsme jít prostě dál.“
Andy se ušklíbl. „Mně to spíš přijde jako přání smrti, abych byl upřímnej.“ Zvedl se ze židle a zeptal se Billa, jestli si ještě něco dá. Chlapec přikývl a podíval se na svého přítele, jak naplnil hrnek až po okraj a opatrně ho zase položil na stůl.
Měl už dost toho, že je pořád zmatený. Chtěl, aby teď všechno šlo hladce, chtěl vědět, jak se chovat a jak správně uvažovat. Jediné, co se mu však honilo hlavou, byly myšlenky na Toma.
„A ty si vážně myslíš, že když se vyspíš s Tomem, tak se toho,“ mávl rukou nahoru a dolů, „ať už je to cokoli, zbavíš?“
„Na hovno je, že na tuhle otázku právě neznám odpověď.“
Andy vypadal ještě zmateněji. „Takže si to shrneme. Něco cítíš, ale vlastně nevíš co, a tak tě tvůj přítel, o kterém říkáš, že ho miluješ, nechá vyspat se s klukem, kterého sotva znáš, ale který, jak říkáš, opravdu umí naslouchat. Ten kluk má HIV, takže je tu riziko, že bys ho mohl dostat taky, ale i tak to chceš udělat, i když si nejsi jistý, jestli to, že to uděláš, může změnit to, co cítíš, nebo jestli to znamená, že jsi podvedl svého přítele, i když to bylo s jeho souhlasem, úplně zbytečně.“
Bill přikývl. „Vystihl jsi to docela dobře, Andy, dobrá práce.“
„Neser mě, chlape,“ pohrozil mu blonďák a posadil se zpátky k Billovi. „Mám toho dost i bez toho, abych musel poslouchat ty tvoje malé diva výlevy.“
Bill se zamračil. „Je všechno v pohodě?“
Andy seděl tiše a upíjel svou ne moc dobrou kávu.
„Andy, jsi v pohodě?“ Zeptal se Bill znovu, o něco rázněji, a místo odpovědi se mu dostalo zavrtění hlavou.
„Myslím, že nejsem, Bille.“
„Co se stalo?“
„Slib mi, že se o něj postaráš, dobře? Ještě to neví, neřekl jsem mu to, a až mu to řeknu, tak se bude vztekat, takže se snažím celou tu věc odložit, jasný? Ty se jen ujisti, že neudělá nějakou hloupost, protože to není jeho vina a on to musí pochopit…“
„Andy,“ skočil mu do toho Bill, „plácáš nesmysly.“
Blonďák zavrtěl hlavou a přesně věděl, jaký smysl to dává.
„Mám AIDS, Bille. Mám AIDS a umírám.“
Konec flashbacku
original
autor: Anchy
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
