autor: Anchy
V hlavě máš mozek. V botách máš nohy. Můžeš řídit svůj život, jakýmkoli směrem se rozhodneš.
Nebyl u Toma už čtyři dny. Čtyři poněkud normální, nepříliš zajímavé pracovní a školní dny. Každý den přišel domů, zamířil do sprchy, snědl něco, co bylo jen o něco méně jedovaté než ty sračky, které do sebe obvykle házel cestou do práce, vklouzl do postele a čekal na Gustava.
Když tam seděl sám v tichu, myslel na Georga a na to, jak by ho měli každým dnem propustit, pak na Andyho, který odmítal říct svému příteli o tom, že se jeho HIV mění v AIDS, a nakonec myslel na Toma a na to, jak tráví čas jen čekáním, až na něj přijde řada, stejně jako na všechny ostatní v podpůrné skupině.
Na to, že byl ještě před více než měsícem na dně, se nedokázal zastavit a přemýšlet o tom, jaké má vlastně štěstí. Hlavně proto, že Gustav za ním každý večer chodil domů a o všem mluvili. Spoustu věcí, které se staly za mnoho let, ale to všechno někde nějak zanechalo stopu.
Kroutil prsty po bílém prostěradle a přemýšlel… o něčem. Jeho mozek opravdu nefungoval tak, jak by si přál. I když všechno probíhalo tak, jak mělo, pořád nemohl pochopit, proč se cítí tak, jak se cítí. Nedokázal definovat svůj stav slovy, protože by bylo všechno mnohem jednodušší, kdyby to dokázal. Když dokáže člověk ten stav pojmenovat, zjistí, jak ho vyléčit. Teď byl prostě odsouzen k tomu, aby kvůli nedostatku souvislé slovní zásoby uvízl v limbu.
Když se Gustav vrátil domů, napůl spal. Padl do postele a jen požádal svého přítele, aby šli spát. Přemýšlet mu teď moc nešlo.
„Jasně, zlato. Prostě půjdeme spát.“
Líbilo se mu, když byl Gustav poddajný, ale teď se mu z nějakého důvodu chtělo jen křičet.
Proto se druhý den hned po práci zastavil u Toma doma. Později večer měl schůzku se skupinou, ale chtěl s ním být chvíli o samotě. Bylo zvláštní, že i po tom všem, co se stalo, cítil potřebu to před Gustavem stále skrývat. Nějak mu sex nepřipadal tak intimní jako rozhovor. Bill si připadal jako děvkař, ale Toma potřeboval jako kyslík, z úplně jiných důvodů, než byly ty, pro které potřeboval Gustava. Ale zase ty důvody pořád nedokázal pořádně definovat. Bylo smutné, že znal zkratky k tomu, kam se chtěl dostat, a tak šel do zadní části bloku a stoupal po dalších schodech.
Černovlásek vlastně nevěděl, co čekat, když se neozval dopředu, nikomu neřekl, že přijde, a netušil, jaký má Tom na dnešek program. Tak prostě zaklepal na dveře a čekal, jestli mu někdo otevře.
Což se stalo, ale neotevřela je osoba, kterou očekával.
„Dobrý den,“ řekla blonďatá žena, lehce pootevřela dveře a podívala se na Billa. „Mohu vám nějak pomoci?“
Bill se rozhlédl a v duchu se vrátil po svých stopách, protože si myslel, že z čirého zmatku skončil na špatném místě. Instinkt mu však napovídal, že ne. A tak se zeptal se: „Je Tom doma?“
Ženě se při zaslechnutí jména rozjasnila tvář, zavrtěla hlavou, ale otevřela dveře víc.
„Ty musíš být Bill,“ řekla a trochu se jí ulevilo, že vypadá tak, jak vypadá. Byla pravda, že dnes zvolil čistě bílou košili a celkově reprezentativnější oblečení. Jak se to nakonec vtipně vyvrbilo. „Pojď dál,“ pozvala ho, a přestože věděl, že by neměl přijímat nabídky cizích lidí, nemohl si pomoci a vešel dovnitř. „Má přijít až za hodinu, ale jestli chceš, můžeš zůstat a počkat zde na něj.“ řekla a odešla do kuchyně.
Bill ji s obavami následoval a viděl, jak na sporáku míchá něco opravdu lahodně vonícího.
„Pojď,“ řekla, „posaď se. Zrovna dělám houbové soté pro Toma, až přijde, ale myslím, že už je to hotové. Jedl jsi dneska něco?“
Bill se na ni podíval a zavrtěl hlavou. Přemýšlel, jestli ji náhodou někde neviděl.
„Tak já připravím talíř i pro tebe. Jíš houby, že?“
Bill přikývl a sledoval, jak se potuluje po kuchyni, jako by ji znala nazpaměť. Myslel si, že by to nebylo slušné, ale nedokázal se přimět, aby se na tu zřejmou otázku nezeptal.
„Promiňte,“ řekl tiše, když před něj postavila teplé jídlo, „ale myslím, že nevím, kdo jste.“
Podívala se na něj, trochu zmateně zamrkala, a pak se od srdce zasmála. Vysunula židli vedle něj, naklonila se, aby na ni lépe viděl, a požádala ho, aby si ji prohlédl zblízka.
Bill to považoval za znamení, že je to opravdu někdo, koho už viděl a na koho jen zapomněl. Naklonil se, aby si ji lépe prohlédl, a zatím nedokázal přesně zařadit její rysy, dokud se na něj neusmála, a najednou v ní spatřil Tomovy zářící oči.
„Do prdele!“ Vyjekl a ucukl. „Vy jste Tomova máma!“
Jeho odpovědi se zachichotala, pak přikývla. Samozřejmě ji viděl už dřív; na několika fotkách, které se Tomovi povalovaly po domě. Byla mladší a vypadala méně ustaraně, rozhodně méně unaveně a šťastněji, než kohokoli za poslední roky viděl.
„Takže… jak to, že jste tady? Myslel jsem, že Tom říkal, že žijete v Německu.“
Potvrdila mu to malým přikývnutím.
„To ano. Jen jsem ho chtěla na chvíli vidět,“ usmála se, vzala jeden z Tomových oprýskaných hrnků, naplnila ho kávou a napila se.
Bylo to proto, že se dozvěděla o jeho nemoci? Zdálo se, že mámy mají na tyhle věci vždycky šestý smysl.
„No, rád vás poznávám,“ řekl, usmál se, ochutnal jídlo. „Je to vynikající!“
Usmála se a tváře jí pokryl lehký ruměnec.
„Díky. Je to Tomovo oblíbené jídlo. Nevím, možná, že už to tak dneska není, ale nemůžeš mi mít za zlé, že to nevím.“
„Vy dva spolu nejste v kontaktu?“
Styděl se, když si uvědomil, že za dobu, co se s Tomem stýká, se chlapec ani jednou nezmínil o své matce. Ne, že by to Bill snad čekal, protože kdo by vlastně mluvil o své matce, ale on se o ní ani nezmínil. Dokonce ani neznal její jméno.
„Myslím, že tak nějak jo. Každý druhý týden mi volá a naučil mě používat Skype, takže se můžeme vidět. Myslím, že to není tak špatné, když vezmeme v potaz tu vzdálenost…“
„Ale nikdy spolu pořádně nemluvíte,“ zamumlal Bill, když viděl, jak přikývla.
„Říkal mi, že jsi chytrý,“ řekla. „Opravdu tě má rád. Říká, že je s tebou legrace.“
„Jsem rád, že si to myslí,“ řekl Bill upřímně.
„Taky vedeš podpůrnou skupinu, do které se přidal, že? Myslím, že mi to jednou řekl.“ Prstem zakroužila po okraji hrnku s kávou a Bill měl pocit, že chce říct něco, co prostě nedokáže.
„Bude v pořádku, pokud se o sebe bude starat,“ zamumlal chlapec a natáhl k ní ruku.
Přikývla, zadržela slzy a podívala se na Billův talíř.
„Měl bys to sníst, než to vystydne, víš?“
Vyhýbání se věcem je nikdy nevyřeší, ale také mluvit s cizími lidmi o svých nejhlubších obavách není něco, na co by mělo mnoho lidí sílu. Bill tedy tiše seděl a jedl chutné jídlo a přemýšlel, jestli Tom vůbec ví, že je matka u něj v bytě.
„Děkuju, že ses o něj postaral,“ řekla ke stěnám a doufala, že Bill nebude dál naléhat.
Neudělal to.
***
Když Tom přišel asi o hodinu později, našel Billa sedět v kuchyni a povídat si s mámou o tom, proč si myslí, že Magdeburk je tisíckrát lepší než Berlín.
„Jsi tu brzo,“ řekl a díval se z Billa na ni a zase zpátky, aniž by si byl jistý, s kým mluví. Oba přikývli. a Bill když viděl, že se tak docela nemýlil, že Tom nevěděl, že tu jeho máma je, se cítil trochu mimo.
„Měl bych jít,“ řekl, vstal a prošel kolem Toma. Chlapec ho chytil za ruku a nasměroval ho do ložnice. Zřejmě si chtěl trochu promluvit.
„Běž, hned tam budu.“
Doufal, že nebude následovat žádný křik a řev, až bude odcházet z kuchyně. Sebral bundu, kterou Tom nedbale hodil na náhodný kus nábytku, a šel, zatímco ji skládal.
Dveře do kuchyně byly zavřené, když Tom vešel, a dům se zdál být strašidelně tichý. Seděl na malé posteli a čekal, až k němu chlapec přijde, nespouštěl oči z hodin a s každou další minutou si povzdechl.
Trvalo celkem čtrnáct a půl minuty, než Tom otevřel dveře.
„Nevím proč, ale čekal jsem tě,“ řekl a posadil se vedle černovláska. „Právě jsem se vrátil z nemocnice. Georga zítra propouštěj, tak bych tě možná chtěl o něco požádat.“
Bill přikývl. „Jasně, o co jde?“
„Chtěl bych zazpívat pár písniček na místě, kam jsme s Georgem chodívali,“ zamumlal a podíval se na své nohy. „Myslím tím pro mou mámu. Moc mě chce vidět na pódiu, protože ví, že to mám rád.“
„A ty chceš, abych zpíval?“
„Bylo by skvělý, kdyby ses taky zeptal Gustava, jestli by nechtěl přijít a večer si trochu zajamovat,“ pokrčil rameny. „Je to na tobě. Myslím, že by nebylo úplně okay, kdybych ho o to požádal… vzhledem k tomu, co se stalo.“
Bill znovu přikývl. To znělo jako rozumný požadavek.
„Ještě něco, mluvil jsi s ní o… nás?“ Zeptal se Tom.
„Ne,“ řekl chlapec trochu zmateně. „Nejsem si úplně jistej, co je to ‚my‘, takže jsem si říkal, že nebudu říkat nic, čím si nejsem jistý,“ pokrčil rameny. „Vlastně na to ani nepřišla řeč.“
„Okay,“ řekl Tom. „Dobře.“
Zdálo se, že se v tu chvíli trochu ztratil ve vlastních myšlenkách. Řekl snad Tom mámě o Billovi něco, co nebyla pravda?
„Hele,“ řekl Tom, „já uhm… nejsem si jistej, jestli s tebou dneska můžu zůstat a mluvit, protože máma chce nejspíš dohnat nějaký věci…“
„Jo, jasně. Jasně, žádnej problém. Musím se jít připravit na skupinu, víš. Ty dneska asi nepřijdeš, ale to nevadí. Prostě si to s ní užij. Dělá to nejlepší houbové soté, jaké jsem kdy ochutnal.“
Tom se usmál. „Jo, v tom je fakt dobrá.“ Zavrtěl se na svém místě, a když Bill vstal, stáhl ho zpátky na postel a políbil ho.
Bill se nechal, ale přesto když se od sebe odtáhli, se zeptal: „K čemu to?“
„Asi na kuráž. Mám si s ní hodně o čem povídat.“
„Jak se jmenuje?“
„Máma?“
„Jo.“
„Simone.“
Bill se usmál.
„Je milá. Líbí se mi. Je dobrý, když se o tebe někdo stará, víš.“
„Mám tebe, ne?“
Bill se cítil polichocen, ale zároveň měl lehké obavy. Měl ho?
„Jo, máš.“
original
autor: Anchy
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
