autor: Panthere
Rüdersdorf
Ráno pomalu přicházelo a místnost, kterou obývali agenti BKA, už byla silně cítit kávou. Georg seděl tiše s jedním z teplých hrnků mezi dlaněmi a usilovně se snažil udržet oči otevřené. Zbytek agentů přestal pátrat po stopách, když velkými okny pronikly první ranní paprsky. Byli vyčerpaní a Georg se jim nemohl divit. Rozhodl se, že je nechá trochu prospat.
Andreas ležel na zádech na podlaze, jednu z knih o umění měl položenou na hrudi. Pokračoval ve čtení, ale nakonec i on usnul. Pomalý rytmus jeho tichého chrápání začínal Georga uspávat. Agent jednou klimbl a trhnutím se probral, aby položil hrnek na stůl dřív, než mu spadne na podlahu. Rozhlédl se po místnosti a uvědomil si, že Tom se ještě nevrátil.
Několik hodin po telefonátu se Tom vydal po Gordonových stopách. Vyšel z pokoje, protože se uvnitř dusil, a sešel po schodech dolů do zahrady, aby si pročistil hlavu chladným ranním vzduchem. Bezcílně se procházel po místech, kde trávil čas s Billem – zdálo se to být tak dávno. Jako by se to odehrálo v úplně jiném světě. Byla mu zima, jelikož byl trochu mokrý od mrholení, ale nedokázal v sobě najít chuť vrátit se dovnitř. Bodyguardi si ho kvůli přítomnosti agentů BKA moc nevšímali, takže si mohl dopřát chvilku pro sebe.
Tom přesunul nohu a s povzdechem pohlédl na oblohu. Přejel si rukou po zátylku a cítil, jak jsou jeho svaly napjaté. Chvíli mu trvalo, než ucítil, že mu vibruje telefon. Sáhl do kapsy a pomyslel si, že to bude nejspíše Andreas, aby se ho zeptal, kde je – to blonďák obvykle dělal – ale když se Tom podíval na displej, číslo bylo neznámé.
Neztrácel čas a hovor přijal. „Kdo je to?“ Vyhrkl.
„Wow, to je mi ale pozdrav.“
Tom ztuhl, když uslyšel ženský hlas. Byla to tatáž žena, která předtím volala Gordonovi. „Ty zasraná děvko,“ zavrčel Tom. „Najdu si tě a budeš litovat, že sis se mnou kdy zahrávala.“
„Dvě výhrůžky v jednom dni. To by mi mělo lichotit. Nebuď tak drsný, nebo tvůj miláček opravdu přijde o jeden nebo dva prsty,“ pohrozil ženský hlas. „Mluv mile, a možná budu na oplátku hodná.“
Tom okamžitě zmlkl a zaťal zuby. Volnou ruku sevřel v pěst. Rozhlédl se po zahradě a všiml si, že většina bodyguardů je uvnitř domu a nejspíš snídají. Byl prakticky sám. „Kdo jsi? Kde je Bill?“ Zeptal se tiše a přinutil se použít neutrální tón.
Andreja se na druhé straně telefonu usmála. „To už je lepší. Já jsem Andreja a Bill, jak už jsem říkala, když jsem volala Gordonovi, je u nás ve vězeňské cele.“
„Co chceš výměnou za Billa? Peníze nejsou…“
„Rádi bychom tě viděli, Tome,“ přerušila ho Andreja. Sklopila oči a zadívala se z okna na zeleň, která obklopovala budovu, v níž se nacházela. Čas dal na tomto konkrétním místě volnou ruku přírodě. Rostliny byly hnědé z nedostatku vody, ale začínalo období dešťů. Brzy se opět zazelenají. „Ani pro nás nejsou peníze problém. Chceme tě jen vidět a možná si trochu popovídat.“
Tom otevřel rty, aby odpověděl, ale Andreja ho už podruhé přerušila. „Poslouchej mě, Tome. Musíš se chovat, jako by ti volal někdo, koho znáš. Jestli se o tom dozví BKA nebo Trümper nebo tvůj blonďatý přítel, víš, co se Billovi stane, že?“
„Tohle je past,“ zasyčel Tom.
„Samozřejmě, že je to past. Co jiného by to taky mohlo být?“ Odpověděla Andreja sarkasticky.
„Co je tak důležitýho, že jste museli nejdřív unést Billa, abych s váma chtěl mluvit?“
„Kdybychom to neudělali, nikdy bychom s tebou nemohli mluvit,“ řekla Andreja. „Udělali jsme, co bylo nutný, abychom se ujistili, že budeš souhlasit.“
„Zabili jste nevinný agenty,“ zaprskal Tom do telefonu a ztišil hlas.
„Nehraj si na svatouška. Ty jsi taky zabil spoustu nevinných lidí. A teď drž hubu, Tome. Chceš se dozvědět, kde najdeš Billa?“
Tom stál uprostřed zahrady a tiše to v něm vřelo. Pomalu vydechoval, jako by právě jeho dech měl prozradit všem ostatním na Trümperově pozemku, co se právě chystá udělat. „Jo.“ Nakonec se mu povedlo říct.
Andreja přešlapovala po místnosti, kde se nacházela, a trochu nohou podupávala, když sledovala popraskanou betonovou podlahu pod nohama. Zvedla oči ke svému zaměstnavateli, který mlčky seděl u svého notebooku. Zaměstnavatel jí pokynul obočím, jako by jí říkal, ať už Tomovi řekne, co po něm chtějí. „Za prvý, o tom, kde se Bill nachází, v žádném případě nikomu neřekneš ani slovo, dokonce ani svý mrtvý babičce. Jestli zjistíme, žes to udělal – a my rozhodně zjistíme, pokud to uděláš – Bill bude mrtvej rychleji, než dokážeš vyslovit svý vlastní jméno.“ Kdyby Andreja právě teď viděla Tomův výraz, nejspíš by si rozmyslela, jestli mu má vyhrožovat. „Za druhý, na místo, který ti řeknem, přijdeš sám. Pokud přijdeš s agenty nebo s Andreasem, Bill…“
„Přejdi k věci, kurva.“
„Najdeš nás v Rüdersdorfu. Věřím, že to místo znáš.“
Samozřejmě, že ho znal. Ze zvědavosti tam byl a nikdy by nevěřil, že by se mu tahle zkušenost mohla někdy hodit. „Znám,“ řekl konečně Tom.
„Skvělý,“ zacvrlikala Andreja. „Budeme na tebe čekat. Oh a nezapomeň, že máš přijít sám.“
A s tím hovor skončil.
Tom se zadíval na telefon, než ho strčil zpátky do kapsy. Věděl, že rozhodně není dobrý nápad řídit se tím, co mu Andreja řekla, ale neviděl jinou možnost. Tohle byla jeho nejlepší šance, jak dostat Billa v pořádku zpátky. Žoldáci zabili agenty BKA; to byl dostatečný důvod, aby Tom věřil, že pokud chtějí Billovi ublížit, opravdu to bez váhání udělají.
Do zbrojnice Trümperových rozhodně jít nemohl. Všichni by se ho vyptávali, kdyby opustil pozemek s tolika zbraněmi, že by stačily na zničení malé země. Zbraně nebyly problém, měl jich spoustu u sebe doma. Jediný problém byl: jak se dostat z pozemku Trümperových? Když znovu vstupoval do sídla, snažil se zachovat klidnou tvář. Přemýšlej, Tome, přemýšlej. Kráčel opatrně, jako by každý jeho krok prozrazoval všem v domě, co se chystá udělat. Tom si ani neuvědomil, že došel až nahoru. Upřel pohled na místnost, kde byli agenti. Přes otevřené dveře viděl, že aktivita značně polevila.
Tom udělal jeden krok, když se dveře Gordonovy kanceláře otevřely. Mafiánský boss vyšel ven a vypadal klidněji, než když mu volala Andreja, ale Tom pod tou maskou viděl zuřící oheň. „Dobré ráno,“ řekl Gordon.
Tom si olízl suché rty. „Gordone, já…“ odmlčel se, jelikož nevěděl, co říct.
„Ano?“ Zeptal se Gordon, protože vycítil, že jde o něco důležitého.
Nájemný vrah se snažil při mluvení hledět Gordonovi do očí. „Musím odejít.
Gordon se tvářil, jako by čekal, že Tom řekne něco takového. Chvíli mlčel a lehce zvedl bradu, když si mladšího muže stojícího před ním prohlížel. Tom by neodešel, pokud by se nedělo něco mnohem důležitějšího. „Potřebuješ něco?“ Zeptal se tiše.
„Jen… jen auto,“ řekl Tom.
„Vyber si, které chceš,“ řekl Gordon. „Ale snaž se ho nezničit.“
„To vám nemůžu slíbit,“ řekl Tom, než sešel po schodech dolů.
Gordon se shora sledoval, jak Tom sestupuje po dvou schodech najednou. Pohyby nájemného vraha byly stejné jako jeho matky; plynulé, ale rázné. Když Tom zmizel, Gordon si uvědomil, že za ním někdo stojí.
Georg slyšel, jak Tom s Gordonem o něčem mluví, a tak se zvedl, aby se podíval, co se děje. Zahlédl jen Toma, jak skoro běží ze schodů. „Kam jde?“
„Někam, kde ho potřebují,“ řekl Gordon.
***
Tom se musel přinutit, aby z Grunewaldu zpět do svého bytu na Chausseestraße jel pomalu, a poté, co zaparkoval v suterénu svého bytu, neztrácel čas a vyjel výtahem do svého patra. Podobně jako ve svém bytě v Los Angeles měl i zde skrytou přihrádku na zbraně, jen podstatně větší. Ve skutečnosti koupil dva byty, které pořádnou rekonstrukcí propojil. Dokonce si dal opravdu záležet, aby byl jeho arsenál dobře ukrytý.
Potřeboval se pohybovat rychle a tiše, takže se rozhodl pro ruční zbraně – které již měly tlumiče – a nože. Když byl připraven, vrátil se do sklepa s jedním lehkým batohem plným zbraní. Batoh položil na sedadlo spolujezdce a cítil se teď klidnější, když ho měl vedle sebe. Tom zavřel oči a pomalu vydechl. Teď nesmím udělat žádnou chybu.
S touto myšlenkou se rozjel. Udržoval rychlost těsně pod limitem, jelikož nechtěl vzbudit zbytečnou pozornost. I když musel přiznat, že tempo, kterým jel, ho přivádělo k šílenství. Chtěl jen sešlápnout pedál, aby se dostal do chemičky co nejdřív. Jel po cestě dolů k velkému nákladnímu centru DHL, a pak zaparkoval vedle silnice, aniž by ho zajímalo, jestli jeho auto odtáhnou, nebo ne. Vystoupil z auta a ujistil se, že má u sebe zbraně a náhradní zásobníky. Batoh, který si vzal s sebou, by ho jen zpomalil. Vrátil se cestou, kterou přijel, a hledal schody vedoucí dolů k řece, která tekla kolem chemičky. Prodíral se křovím, dokud nenarazil na most, jenž vedl přímo k opuštěnému objektu. Držel se blízko stromů, které most obklopovaly, a pozoroval okolí ze stínů. Kam až jeho oko dohlédlo, nikdo nebyl, ale to neznamenalo, že kolem nejsou žádní odstřelovači. Vysoké opuštěné budovy nabízely spoustu dokonalých úkrytů.
Tom si spočítal rizika, než začal sprintovat a rychle přeběhl most. Za mostem zahnul doleva a našel přesně stejně rozbitý plot, kterým prošel, když navštívil to místo poprvé. Oblast byla díky dešťům mnohem zelenější než předtím a Tom byl opravdu rád – zeleň poskytovala stín, ale hlavně úkryty. Držel se mezi stromy stejně jako předtím, i když tentokrát s vytaženou zbraní.
Všiml si prvního žoldáka, který číhal kolem jedné z budov, jež vypadala jako Tetris. Tom se držel za stromem a mířil zbraní přímo na žoldáka, který kouřil a nevnímal zabijákovy úmysly. Stačilo lehce stisknout spoušť a o vteřinu později žoldákovo tělo s tupým zaduněním dopadlo na zem. Když Tom přešel k muži, kterého právě zabil, vyšel zevnitř budovy další žoldák. Tomova reakce byla bleskurychlá – stiskl spoušť dřív, než jeho protivník vůbec stačil zvednout svoji zbraň – a nyní tu ležela dvě mrtvá těla.
Tom věděl, že v budově Tetrisu jsou jen velké prázdné prostory, které nejsou vhodné k tomu, aby v nich někoho mohli věznit, ale přesto je zkontroloval, jelikož rozhodně nechtěl nic přehlédnout. Vyšel po schodech do nejvyššího patra a nenašel nic než prach a pavučiny. Když sestupoval dolů, uslyšel další kroky, které mířily jeho směrem. Tom proklínal fakt, že jsou na točitém schodišti. Nemohl přesně vidět, kdo jde po schodech nahoru. Jedinou výhodou bylo, že byl výš než protivník a že se schodiště nacházelo mimo budovu. Když žoldák nájemného vraha konečně zahlédl, zaútočil na něj a vyrazil mu zbraň z ruky. Tom padl na záda ke schodům a vyrazilo mu dech, když se mu ostré hrany schodů zaryly do zad.
Náraz poslal k zemi i žoldáka a zabránil mu rychle se postavit na nohy. Tom použil k útoku jedinou volnou část těla – hlavu. Tvrdě udeřil hlavou do útočníkovy tváře, až sebou druhý muž trhnul dozadu. Ve zlomku vteřiny, kdy se tak stalo, stihl Tom zasadit úder. Bylo otázkou mžiku, kdy měl Tom navrch a přehodil žoldáka přes zábradlí; ten spadl o tři patra, níž a tvrdě dopadl vedle Tomovy zbraně.
Zabiják neslyšel žádné křupnutí lámající se kosti, ale věděl, že žoldák, kterého právě shodil ze schodů, se už nebude moci hýbat. Tom rychle seběhl schody a rozhodl se, že zde je hotov a musí se přesunout do další budovy. Jakmile se dostal do prvního patra, zvedl svou zbraň. Pak se podíval na žoldáka a s překvapením zjistil, že je stále naživu. Tom poslal dvě tiché kulky do mužovy hlavy.
Spokojen, že jeho rukou zemřel další parchant, se Tom přesunul dál a prohlédl si další stavbu, která byla nejblíže té, jíž právě prošel. Vstoupil dovnitř a cítil se mnohem odvážněji než předtím. Prach na podlaze nebyl tak hustý a mohl si všimnout otisků bot, které po něm chodily. Zdálo se, že jedna konkrétní sada stop byla od vlečení. Tom doufal, že patří Billovi – i když si byl celkem jistý, že Bill tenhle konkrétní typ bot nenosí. Tom sledoval stopy a sevřel zbraň pevněji.
Všude bylo jen ticho, dokud Tom zvědavě nenahlédl do jedné z místností a nenašel tam někoho, koho vůbec nečekal: Gustava. Blonďák seděl na židli v jednom z rohů místnosti, ústa měl přelepená lepicí páskou a ruce svázané za zády. Když Gustav spatřil Toma, nesouvisle a hlasitě mumlal a zjevně Tomovi říkal, aby ho rozvázal. Tom sklonil zbraň a trochu si povzdechl. „Jsem fakt šťastnej, že nemůžeš mluvit,“ řekl si Tom pro sebe.
Gustav svraštil obočí a znovu zamumlal. Škubl sebou proti poutům a málem se převrátil, když se nešikovně posunul na židli. Tom obrátil oči v sloup a přešel ke Gustavovi. Jediným rychlým pohybem mu stáhl lepicí pásku a ignoroval sténání, které blonďák vydával. „Ty jsi ale hlasitej…“
Tom ani nestihl dokončit větu, když na něj Gustav zakřičel: „Tome, vpravo!“
Tom se podíval doprava, když na něj zaútočil jeden ze žoldáků z místnosti spojené s tou, ve které byl Gustav. Objemnější muž Toma doslova shodil na zem a zbraň mu s rachotem vypadla z ruky, když dopadl na podlahu. Než se Tom stačil postavit, jeho protivník mu uštědřil kopanec do obličeje. Tom využil hybnosti obdržené rány, přetočil se dozadu a postavil se, zatímco vytáhl čepel. Žoldák sám držel nůž v ruce a usmíval se, když viděl, že se Tom trochu přikrčil v útočném postoji. Ignoruje bolest, kterou mu připomínala vykloubená čelist, stejně jako pachuť krve, Tom zaútočil.
Boj byl krátký, protože Toma poháněl vztek a také touha Billa najít, takže dokázal předvídat téměř každý pohyb, který měl muž v plánu udělat. Jistě, dostal od svého protivníka několik zásahů, ale žádná z ran se nemohla rovnat těm, které zasadil Tom tomu muži. Tom bodal a sekal, čímž mu vytvářel hluboké rány. Kdyby Tom muže nezabil, stejně by vykrvácel. Když se jeho protivník po obzvlášť ošklivém útoku zapotácel, Tom mu vrazil čepel do hrudi a zatlačil ji až nadoraz. Žoldák padl na záda a Tom skutečně viděl, jak se mu rozbušilo srdce – čepel se pohybovala spolu s jeho tlukotem.
Tom pevně sevřel rukojeť nože, než ho se zavrčením vytáhl. Skutečně probodl žoldákovo srdce přes jedno ze žeber. Poté, co si otřel zkrvavenou čepel o kalhoty, se Tom otočil ke Gustavovi. Blonďák zíral na nyní již mrtvého muže. „No do prdele,“ zamumlal. Pak se snažil vymanit z provazů, které mu svazovaly ruce za zády, a při snaze uvolnit je, zachrčel.
Tom si sáhl na čelist a uvědomil si, že ji nemá vykloubenou, ale jen silně pohmožděnou. Podíval se na Gustava právě ve chvíli, kdy se druhý muž pokoušel vytáhnout ruce dopředu. „Mohl bys s tím přestat?“ Řekl Tom podrážděně a slova z něj vycházela trochu ztuhle, protože se snažil čelistí příliš nehýbat. „Měl bys vědět, že tímhle se ty uzly jen utahujou.“
„Tak mohl bys ty provazy, kurva, přeříznout?“ Zavrčel Gustav.
Tom se rychle pustil do provazů kolem Gustavových zápěstí a nožem je přeřízl. Nedělal to nijak zvlášť rád – měl raději, když byl blonďák svázaný a mlčel – ale Tom ho musel pustit, jinak by dělal hluk, který by přilákal další žoldáky. Když byl hotov, vrátil nůž na své místo.
Jakmile měl Gustav konečně volné ruce, protřel si zápěstí a cítil mravenčení, když se mu do nich opět vrátila krev. „To, že tě znám, je zatracená chyba,“ zamumlal Gustav. „Nikdy ti neodpustím, že jsi mě dostal do tohohle průseru, Kaulitzi. Nemám s tebou a tvejma úkolama nic společnýho – pevně doufám, že jsi tu proto, abys mě zachránil, a nejen proto, abys zabil Trümpera.“
Tom se rozhlédl po místnosti a snažil se zjistit, kam se poděla jeho zbraň. Našel ji vedle nábytku, který byl naskládaný na jedné straně místnosti. Když zbraň zvedl a strčil ji Gustavovi do ruky, obrátil oči v sloup. Potřeboval, aby se o sebe blonďák dokázal postarat sám. Až najde Billa, nebude mít čas se starat ještě o Gustava. Vytáhl náhradní pistoli, natáhl závěr a nabil ji. „Náhodou jsem tu na tebe narazil… Počkej, ty jsi tady viděl Billa?“ Zeptal se Tom, když si uvědomil, co Gustav řekl.
Gustav si posunul brýle na nose a díval se na Toma, jako by se zbláznil. „Billa? Wilhelm Trümper je teď pro tebe ‚Bill‘? Co se mezi váma dvěma, kurva, stalo? Co se to, kurva, děje?!“ Křičel a mával rukou, v níž držel zbraň.
„Ztiš se!“ Zasyčel Tom. „A nemávej tou nabitou zbraní! A teď mi řekni, kde je Bill?“
„Je v tý druhý budově,“ ukázal Gustav na další z šedých budov. „Když mě vedli dovnitř, schválně mě vzali kolem něj. Musím k tobě bejt upřímnej, Tome. Teď už nevypadá tak hezky.“
Tom přikývl. Ani ho moc nezajímalo, jak teď Bill vypadá, chtěl jen, aby byl v bezpečí a aby byl někde jinde než tady. Aby se Bill vrátil do jeho náruče. Nejdřív ale chtěl zabít toho, kdo Billovi ublížil. Podíval se z okna na budovu, na kterou Gustav ukázal. Stavba byla menší než ta, v níž se oba právě nacházeli, takže by nemělo trvat příliš dlouho, než ho najde. S Gustavovou pomocí by to mohlo být dokonce i rychlejší. „Doveď mě k němu.“
„To myslíš vážně? Měli bychom odsud prostě, kurva, vypadnout.“
Tom chytil Gustava za límec a prudce ho přitáhl k sobě. „Právě jsem ti zachránil prdel, Gustave. Takže teď okamžitě pojď se mnou a ukaž mi, kde je Bill. Vím, že se dokážeš bránit, a slibuju, že tě tu nenechám jen tak jako oběť.“
Aniž by Tom čekal na Gustavovu odpověď, vyšel z místnosti. Blonďák ještě chvilku postával na místě, než se vydal za Tomem a oběma rukama sevřel zbraň. Ačkoli se považoval za dobrého střelce, musel si přiznat, že se mu trochu třesou ruce. Tohle bylo něco nového. Napůl cítil strach, napůl vzrušení. Gustav se držel těsně u Toma a skutečně věřil, že to, co vrah říkal, je pravda. Pokud ho Tom nehodlal opustit, klidně se mohl zdržet. Nerad někomu něco dlužil.
Rychle procházeli chodbami a pohybovali se opatrně, aby nedělali příliš velký hluk. Tom si byl jistý, že žoldáků je teď méně, ale i tak byl opatrný. Jakmile se ocitli na otevřeném prostranství, Tom ucítil, jak se Gustavova záda setkala s jeho. Chytrý, pomyslel si Tom. Jakmile mu ta myšlenka proběhla hlavou, Tom ucítil, jak se mu Gustavův loket zaryl do zad. O nanosekundu později se k jeho uším donesl tupý zvuk kulky, která vystřelila z hlavně pistole. Tom se krátce ohlédl, ale žádné mrtvé tělo neviděl.
„Jeden nás pozoroval shora,“ vysvětlil mu Gustav.
„Díky,“ řekl Tom.
„Prostě, kurva, pohni zadkem, Kaulitzi. Jsme už moc dlouho na otevřeným prostranství,“ obořil se na něj Gustav.
Tom Gustava poslechl a spěchal s ním do druhé budovy, a když byli uvnitř, cítil se mnohem bezpečněji. Necítil se tak jen Tom; Gustav tiše vydechl a uvolnil svůj napjatý postoj. „Kde je Bill?“ Zeptal se Tom a rozhlédl se po místnosti, ve které se nacházeli.
„Ve druhý místnosti támhle v tý levý chodbě,“ řekl Gustav. „Tome, tohle se mi nelíbí. Mělo by tu být víc lidí, kteří držej stráž.“
„Drž se u mě,“ zamumlal Tom a uvědomil si, že to, co Gustav řekl, byla pravda. Už od chvíle, kdy vstoupil na pozemek, věděl, že něco nehraje, ale byl si jistý, že je to jen jeho úzkost. Zřejmě to nebyl jen jeho pocit.
Tom se řídil Gustavovým pokynem a tiše, ale rychle došel k místu, kde mu Gustav řekl, že Bill je. Tom si všiml, že do místnosti a z místnosti chodilo hodně lidí; bylo to patrné z toho, že hustá vrstva prachu byla jen podél stěn. Kromě jeho a Gustavova dechu nebylo slyšet nic – Toma dokonce letmo napadlo, jestli nedýchá příliš nahlas.
Došli ke dveřím místnosti, na kterou Gustav ukázal, a Tom ve spěchu, aby Billa našel, rozkopl dveře, což Gustava donutilo trochu nadskočit, když dřevěné dveře dopadly na podlahu. Tom měl zbraň připravenou, ale v místnosti byla jen jedna osoba: Bill. Tomovo srdce se zastavilo, když viděl, v jakém stavu Bill je.
Všude měl modřiny. Na jedné straně obličeje měl zaschlou krev. Vlasy měl přilepené k obličeji, trochu špinavé od prachu, horka a krve. Ruce a nohy měl svázané a rty přelepené lepicí páskou. Bill odvracel pohled ode dveří a jeho pohled byl trochu nesoustředěný, jako by se snažil nepřijmout fakt, že je v téhle hrozné situaci. Trvalo několik vteřin, než Bill zvedl oči a rozšířil je, když uviděl, kdo stojí u dveří.
„Bille,“ vydechl Tom. Vložil zbraň, kterou držel v ruce, do pouzdra, a pak se skoro rozběhl k místu, kde Bill seděl na podlaze. Bill mlčel, i když jeho pohled svědčil o opaku. Tom se zamračil, když si klekl a začal pomalu stahovat pásku z Billových rtů. Čekal, že se Billovi uleví, že ho konečně někdo našel a že je v bezpečí. Ale nic.
Než mu Tom stáhl pásku úplně, Bill se od Toma odtáhl a začal křičet, v jeho hlase byla patrná každá kapka nenávisti a vzteku. „Co tady, kurva, děláš?!“
Toma to zaskočilo. Chvíli tupě zíral, než se jeho překvapení změnilo ve vztek. „Co?!“ Zakřičel zpátky, o něco hlasitěji než Bill.
Bill sebou škubl pod Tomovým náhlým výbuchem. „Co?! Ne ty, Tome! On!“
Tom se sotva stačil pohnout, než ucítil, jak mu na zátylek tlačí teplý kov. Věděl, co to je – hlaveň právě vytažené zbraně. Ztuhl. Tohle se neděje, ne, to prostě nemůže…
„Vsadím se, že tohle jsi nečekal,“ řekl Gustav s radostí v hlase a přitlačil zbraň silněji do Tomova týlu.
autor: Panthere
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
