autor: Anchy
Zrcadlo zrcadlo, kdo je ze všech nejvíc nemocný
Bylo to už dlouho, co se Bill naposledy snažil držet mikrofon správným způsobem. Jednou nebo dvakrát to zkusil, většinou jen tak pro zábavu, ale brzy zapomněl na všechny ty fígle, jak to doopravdy funguje.
„Jen trochu blíž k puse, zlato,“ řekl Gustav neškodně, ale přesto přiměl Billa zrudnout, když přistoupil o půl centimetru blíž a znovu zazpíval sloku. Gustav cvakl několika tlačítky a pohnul několika ovladači na malém audiosystému a souhlasně přikývl.
Dole na pódiu po levé straně se Georg a Tom věnovali ladění svých nástrojů a snažili se zvyknout si pro jednou na elektrický zpěv. Nikdy to neměli moc rádi, ani jeden z nich, ale byla to klubová pravidla, takže do toho neměli moc co mluvit.
Do otevření klubu zbývalo pět hodin, a šest, než začnou hrát. Museli si ještě vybrat písničky, které zahrají a každou z nich si alespoň jednou zkusit. Všem to ale bylo jedno, protože každých pár minut po sobě stříleli kradmými pohledy, mezi Billem a Gustavem, mezi Tomem a Georgem, mezi všemi dalšími možnými kombinacemi dvojic a trojic.
Všichni se báli začít mluvit, všichni byli ochotni nechat někoho jiného, aby se obětoval s malou úvodní řečí, a všichni si hleděli svého, až byli tak připraveni, že bylo skoro idiotské pokoušet se dál šmátrat po akordech a notách.
Bill věděl, že on je ten, koho všichni považují za vhodného vystoupit a promluvit, ale napětí v místnosti nijak nepřispívalo k uklidnění jeho nervů. Zhluboka se tedy nadechl, přemýšlel, co má udělat, aby to fungovalo, a v duchu se nakopal do zadku.
Vzal Gustava za ruku a tiše blonďáka poprosil, aby s ním odešel z pódia k místu, kde byli Georg a Tom. Gustav mu s malou nechutí vyhověl a snažil se chovat co nejklidněji k člověku, o němž opravdu netušil, jestli ho má praštit, kopnout, zabít nebo mu poděkovat.
Bill se cítil nesvůj, posadil Gustava pro jistotu vedle Georga a klekl si před něj.
„Řeknu to narovinu, protože se buď musíme zabít, nebo musíme udělat dobrou show, ale tak jako tak, chovat se kvůli tomu otráveně, ale nemluvit o tom, to nikomu z nás nepomůže.“ Zvedl blonďákovu ruku a políbil ji, usmál se na něj a otočil se k Tomovi. Chlapec se posunul na svém místě.
„Myslím, že vím, co mi chceš říct.“
Bill se usmál. „Já vím, že to víš, ale to neznamená, že bych to neměl říct. Všichni vědí všechno, co je třeba, o všech ostatních, kteří jsou v téhle místnosti,“ zamumlal a přejížděl pohledem z muže na muže, aby se ujistil, že mu rozumějí. „Nejsem si jistý, jestli všichni přijímají všechno, a buďme k sobě spravedliví, je to zatraceně mizerná situace, ale buď ji můžeme přijmout jako skutečnost, něco s ní udělat a jít dál, nebo ji můžeme nechat, aby nás trápila po zbytek života.“
Georg se zamračil. „Chceš snad po Gustavovi, aby se smířil s tím, že jsi ho podvedl? Nebo žádáš Toma, aby se smířil s tím, že nemáš ponětí, co chceš nebo potřebuješ? Protože mám pocit, že toho chceš nějak hodně.“
Bill pokrčil rameny. „Nikdy nikoho nezabilo, když se zeptal, víš?“
„Nikdo, o kom bys věděl,“ zamumlal Georg.
„Všichni máme svoje démony, Georgu. Ty je máš stejně jako já nebo kdokoli z nich dvou, takže nechápu, proč bychom to měli schovávat.“
„Protože jsi ojebal dva lidi, když ses snažil najít sám sebe, ty sobeckej idiote!“ Zařval Georg a cítil, jak se Gustav i Tom natahují, aby ho uklidnili. Podíval se na oba muže, kteří ho obklopovali, a nemohl uvěřit, že se to děje. Co to s těmi lidmi dneska sakra je?
„Klídek, Georgu.“ Gustav trochu povolil sevření. „Je to složitější.“
„Nikdo nechtěl nikomu ublížit a na ničem jiném nezáleží.“
„Takže to, že se lidem skutečně ublížilo, nic neznamená?“
Tom pokrčil rameny. „Mně nikdo neublížil, takže k tomu nemám co říct.“
Gustav zavrtěl hlavou. Bylo těžké si to přiznat, a ostatním vlastně taky, ale opravdu měl pocit, že to není něco, nad čím by měl vzlykat, ale spíš něco, z čeho by se měl poučit. Takže z jeho úst mohla zaznít jen jedna možná odpověď, a to: „Ani mně ne.“
Bill se maličko usmál a zaujal místo zpět po Gustavově boku. Tam koneckonců patřil a Tom si toho byl od začátku dobře vědom.
„Takže co budeme hrát a jak rychle to zvládneme nacvičit?“
***
Lidé se do klubu hrnuli, jako by tam měla zadarmo hrát nejslavnější kapela ve vesmíru. Tomovi to vlastně nevadilo, ale bylo těžké sledovat, když dveřmi vešli lidé, které znal. Andy a jeho přítel přišli před chvilkou a zabrali velký stůl pro všechny ostatní z podpůrné skupiny. Už dlouho neměli takovou akci a Tom viděl, že Andymu je příjemné být zase někde venku. Vypadal trochu bledší než obvykle, ale vzhledem k tomu, že kvůli světlům v podniku všichni vypadali jako zombie, nepřikládal tomu větší význam.
Když do podniku vešla jeho máma, šel ji přivítat a ukázat jí malý stolek v rohu, který byl vyhrazený pro ni.
„To je od tebe moc hezké,“ řekla, posadila se a usmála se, když jí Tom objednal kávu a appletini. „Pokaždé se o mě tak hezky staráš, viď?“
„Ty jsi to dělala tolik let, že je načase, abych ti to konečně oplatil, nemyslíš? Vždycky ses o mě tolik starala“
Simone si povzdechla. „To je práce matky, co na to říct? Jsme za to placené.“
„Placené čím?“
„Snad vděčností. Tím si ale nikdy nejsme jisté, dokud nejsou příliš staří na to, abychom jim říkali „děti“.“
Tom se něžně usmál, přisunul se blíž a přitiskl si hlavu k máminu břichu ve snaze nechat zmizet svět. Vjela mu rukou do vlasů a přitáhla si ho blíž.
„Mám strach, mami,“ řekl v místnosti plné hluku tak tiše, že netušil, jestli ho slyšela. Ona ho však slyšela, protože se sklonila, aby ho políbila na temeno hlavy a vydechla mu do vlasů.
„Já taky, zlato. To, že jsem na druhém konci světa, mi s tím moc nepomáhá, ale viděla jsem, že máš opravdu dobré přátele, kteří ti mohou pomoci. Měl bys s nimi mluvit častěji. Vždycky se tak strašně moc držíš v ústraní…“
„Jo,“ povzdechl si. „Oni mi můžou opravdu pomoct, že jo?“
Jen ho pevněji objala a on si řekl, že velcí kluci mají čas od času dovoleno plakat.
***
„Myslím, že jsem trochu nervózní,“ zamumlal Bill a podíval se ven, kde viděl skoro všechny stoly plné a bar hemžící se lidmi. Opřel se o Gustavovu hruď a povzdechl si. Byl to dlouhý den, a ještě ho čekala spousta věcí.
„Myslíš, že se jim budeme líbit?“ Zašeptal Gustav Billovi na krk.
Bill pokrčil rameny. „Pokud na pódiu strachy neshořím, tak nevidím důvod, proč bychom se jim neměli líbit.“
„To se stává jen upírům, když se rozednívá,“ odpověděl Gustav pobaveně. Otevřely se zadní dveře a dovnitř vešel Tom, měl červené oči a pomačkané oblečení. Nevypadal dobře, a tak na něj blonďák s vypětím všech sil zavolal. „Pojď sem a posaď se mezi nás, ubohé poutníky.“
Tom vzhlédl a uviděl, jak ho Gustav zve blíž. Byl příliš unavený na to, aby přemýšlel, co by to mohlo znamenat, a tak prostě přistoupil a posadil se na podlahu jeviště vedle Billa.
Černovlásek se na něj usmál. „Jsi v pohodě?“
Tom přikývl a poprvé po dlouhé době cítil, že je to pravda.
„Tak se přisuň blíž a všechno nám to řekni.“
Rukou se lehce dotkl Gustavovy paže, přisunul se blíž k Billovi, nenuceně položil ruku na roztaženou, dlouhou a štíhlou nohu a začal mluvit. Bill už většinu z toho slyšel, ale Gustavovy rysy pomalu ztuhly, když chlapec mluvil dál a dál.
Georg v rámu dveří stál a poslouchal, jak jim Tom vypráví všechno, co mu chaoticky proběhlo hlavou od chvíle, kdy se to dozvěděl, až do teď. Byl si jistý, že spousta detailů se cestou ztratila, ale většina z toho tam byla a na tom záleželo.
Když Tom skončil, oznámili jim, že by se měli připravit na vystoupení. Klub byl plný a oni měli za deset minut vystupovat.
Tři muži sedící na podlaze přikývli a vstali.
original
autor: Anchy
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
