autor: Panthere
Trümper, Kaltz, a Schäfer
„Gordone, kde je Tom?“
Šéf mafie zvedl oči od sklenky whisky, kterou držel v ruce, a podíval se Andreasovi do tmavě hnědých očí. Odložil křišťálovou sklenici, než se rozhlédl po zvědavých pohledech Georga, Davida i některých svých bodyguardů. „Někde,“ řekl nakonec.
Andreas udeřil oběma pěstmi do Gordonova stolu. Křišťálová sklenice nadskočila, whisky uvnitř se rozstříkla o stěnu a dopadla na mahagon. David se instinktivně pohnul dopředu, berle téměř zapomněl na místě, kde ležely u stěny. „Tom by neodešel, kdyby opravdu nemusel. Znám ho moc dobře,“ zasyčel Andreas. „Potřebuju vědět, jestli je v nebezpečí.“
Gordon si povzdechl. „Myslím si, že by mohl být.“
„Potřebuju se dostat do vaší zbrojnice,“ řekl Andreas, než odtáhl Gabriela. Stále kulhal, i když otok už značně ustoupil. Nedbal na tlumené záchvěvy bolesti, které jím projely pokaždé, když se opřel o špatnou nohu.
Bodyguard se zmohl jen na tázavý pohled na Gordona, než vyšel ze dveří, tažen rozzuřeným nájemným vrahem. Nikdo je nenásledoval, aby jim řekl o Gordonově nesouhlasu, a tak ho Gabriel vedl cestou do nižších pater domu. Po chvíli uslyšel další pár kroků, které jeho a Andrease následovaly. Otočil se a povzdechl si, když viděl, že je to Georg.
Andreas vpadl do dveří, jakmile Gabriel zadal kód, který vedl do zbrojnice. Uznale by hvízdl nad tou rozsáhlou sbírkou, kdyby nebylo situace, v níž se právě nacházel.
„Vždyť ani nevíš, kde je.“ Georg následoval Andrease dovnitř. Část jeho mysli registrovala skutečnost, že by mohl všechny v domě zatknout už jen kvůli množství zbraní, které tu měli.
„Nějak ho najdu,“ odsekl Andreas. „Najdu ho.“
Georg měl pocit, že si tím Andreas sám není tak úplně jistý.
***
Tohle bylo neskutečné. V jednu chvíli Billa napadlo, že je to jen sen nebo pouhá halucinace. Možná si omylem vzal svoje drogy a tohle byl jen opravdu špatný trip. Když Tom prošel dveřmi, Bill pocítil jen zlomek vteřiny úlevy, než si všiml Gustava. Všechno bylo špatně. Tom stál zády ke Gustavovi. Ten zkurvený blonďák měl v ruce zbraň. Tom si nevšiml samolibého výrazu, který měl Gustav na tváři, když spěchal k Billovi.
Billova zmatená mysl se snažila zformulovat souvislou větu, když Tom začal tahat za pásku, kterou měl přes rty, ale žádná nevyšla. Jeho mozek omráčený panikou absolutně nefungoval, když se snažil Tomovi říct, že jsou oba v nebezpečí.
Když se pistole přitiskla k Tomově hlavě, Bill měl pocit, že přestal dýchat. Byl si jistý, že je Gustav ve vteřině oba zabije. Oba byli pouhé oběti. Ale blonďák měl zřejmě jiné úmysly.
Než Gustav řekl nebo udělal cokoli dalšího, sama Andreja vstoupila do dveří a tvářila se spokojeně. Několik dalších žoldáků ji následovalo a všichni namířili zbraň buď na Toma, nebo na Billa, ačkoli na Billa o dvě více.
„Žádný prudký pohyby, Tome, nebo za to tady Bill zaplatí,“ řekl Gustav. Tom zůstal v neohrabané pozici na kolenou, zatímco Gustav bral Tomovy zbraně a všechny je dával jednomu ze žoldáků.
Nyní seděl na židli i Tom, rovněž s rukama svázanýma za zády. Vypadal teď hrozně; po bradě mu stále ještě stékala krev z několika tvrdých ran, které dostal. Tom i Bill mlčeli, zatímco Gustav přecházel před nimi s rukama sepjatýma za zády a zamyšleným výrazem ve tváři. Tom se stále ještě snažil pobrat, co se právě stalo, ale nedokázal to úplně pochopit. Nikdy o Gustavovi moc nepřemýšlel, takže ho šokovalo, že za tím celou dobu stál tenhle všeználek.
„Pořád přemýšlíš o tom, jak se mi to sakra podařilo všechno udělat, co?“ Gustavův hlas náhle prolomil ticho.
Tom si odfrkl. „Vlastně ne. Chci vědět proč.“
Andreja vzhlédla ze svého místa na stole a rukama obracela jeden z Tomových nožů. Vrhla pohled na Gustava, který přestal chodit. „Vyprávění o tom ‚proč‘ je vážně na dlouho,“ řekla. „Ale máme přece tolik času, kolik potřebujeme, ne, Gusi?“
„Vlastně jo,“ souhlasil Gustav. Upřel oči na oba své rukojmí. „Už jsem vynaložil takový úsilí; neubylo by mě, kdybych vám řekl proč, než oba zemřete pomalou, bolestivou smrtí.“
„Díky,“ pronesl sarkasticky Bill.
Gustav ignoroval mafiánského bosse, který ho zabíjel pohledem, a začal se znovu procházet kolem. Pak si vzal volnou židli, obkročmo se na ni posadil a upřel na Billa svůj chladný pohled. „Tahle historka se ti bude líbit, protože to všechno začalo tím, že za tenhle průser, do kterýho ses dostal, může tvoje rodina.“
„Vždyť já tě vůbec neznám. Slyšel jsem tvoje jméno jen jednou, a to, když jsme tě zmlátili ve Španělsku za to, že jsi strkal nos do mých zasraných záležitostí.“ Zavrčel prakticky Bill a vztek v něm bublal. „Až se dostanu z těch provazů, tak…“
„Bille,“ varoval ho Tom. Viděl, jak Andreja sevřela jeho nůž, a nechtěl, aby se Billovi stalo ještě něco dalšího.
„Vidím, že jsi pěkně divokej, když je tu tvůj přítel,“ ozvala se Andreja.
„Tak dost, Andrejo. Ještě jednou promluvíš a já se postarám o to, abys toho litovala,“ vyštěkl Gustav. Andreja okamžitě zmlkla a dál hrozivě kroužila čepelí v rukou. „Takže, kde jsme to skončili? Ach, ano. Tohle začala tvoje rodina, Wilhelme. Přesněji řečeno tvůj otec, když odešel a stal se hlavou rodiny Trümperových.“
„Co to má společnýho s mým otcem? Všichni vědí – a já to vím určitě – že on není z těch, kdo by někoho provokoval, kdyby nebyl vyprovokován jako první.“
„To se ovšem nestalo, když vyvraždil celou rodinu,“ řekl Gustav nebezpečně tichým hlasem.
Bill zamrkal. „O čem to mluvíš?“
„Nepřekvapuje mě, že to nevíš. Každý má své vlastní malé špinavé tajemství.“
Tom začal vrtět hlavou. „Počkej, já přece nepatřím do rodiny Trümperových. Chci říct, moji rodiče…“
Gustav se na Toma usmál. „Oh, jenže i s tvojí rodinou to má něco společnýho. Trümperovi a Kaulitzovi – nebo vlastně Kaltzovi – byli ve svých začátcích nemilosrdní.“
Bill a Tom si vyměnili zmatené pohledy, ale mlčeli. Nedokázali v sobě udržet zvědavost a rozhodli se nechat Gustava, aby jim řekl všechno, ať už jejich rodiče udělali cokoli. Pro Toma, který své rodiče nikdy nepoznal, to byla příležitost, aby se o nich konečně něco dozvěděl. Zdálo se, že Gordon o Tomových rodičích moc mluvit nechce, a zabiják si začínal říkat, jestli právě to, co Gustav říká, není ten pravý důvod.
„Kaltzovi?“ Zeptal se Bill tiše.
„Kaulitzovi, Kaltzovi, to je ta stejná rodina, Wilhelme. Tom si změnil jméno, pamatuješ?“ Zakoulel očima Gustav. „Ale než ti řeknu, co se stalo, chci ti vážně říct, jak jsem tě sem dostal. Vezmu to jen tak hopem, protože už to asi víš.“
„Eric,“ řekl Tom.
„Takový milý mladý muž. Chtěl jen nějaký peníze navíc. Bylo zábavné ho zlákat, aby udělal to, co chci. Byl ale taky dost hloupej, takže většina práce byla stejně na mně. To já jsem našel tvoje webový stránky a řekl Ericovi, aby tě kontaktoval.“ Gustav se odmlčel. Vypadal, že je na sebe nesmírně pyšný. „Když jsi přijel do Los Angeles, abys mě našel, v podstatě jsem se ti nabídl a zařídil, aby sis myslel, že je na týhle konkrétní práci něco opravdu dobrého. A ono to sakra fungovalo. Zbytek byl jednoduchej. Pak jsem požádal Andrease, aby tě našel a zabil, tedy prvně jsem ho požádal, aby zabil Erica. Víš, nechtěl jsem, aby něco zůstalo nedořešený. Jenže Andreas selhal kvůli té zasrané honičce. Nikdy by mě nenapadlo, že to zkusí udělat na otevřeným prostranství, a ještě k tomu ve Vegas. Bože, je to neskutečnej idiot. Jen mi přišlo divný, Tome, že jsi Wilhelma nezabil. Když jsem si procházel tvoje předchozí zakázky, vždycky jsi je bez otázek vyřídil. Nikdy by mě nenapadlo, že si k mafiánskýmu bossovi vypěstuješ opravdový city.“
Otočil se k Andreji a odfrkl si. „Láska se stala Tomovi Kaulitzovi osudnou. Jaký zasraný klišé. A pak Andreas od toho úkolu upustil. Co se, kurva, stalo s tímhle zasraným světem?!“ Vykřikl Gustav. Pak si povzdechl a prohrábl si rukou vlasy. „Stejně jsem samozřejmě musel všechno udělat sám, protože všude kolem jsou zasraní idioti. Pak jsem začal přemýšlet, jak vás, kurva, oba dostanu ze sídla, a pak jsem zaslechl, jak se BKA baví o tom, že vás chce vyslechnout. Wow, Bůh opravdu existuje, aby se postaral o to, že věci půjdou podle mých představ. No, a taky má uši všude. Pak jsem si najal tady milou Andreju a tak dále, a tak dále… a vy jste oba tady. To je tak, kurva, skvělý.“
„Jestli nás chceš zabít, tak do toho,“ zasyčel Bill.
„Ale já se ještě ani nedostal k naší propletené historii.“ Gustav se zvedl a začal se znovu procházet. „Ty si to nechceš poslechnout? I kdybys nechtěl, vsadím se, že Tom umírá touhou to slyšet.“
Na to Tom obrátil pozornost zpátky na Gustava poté, co se rozhlédl kolem sebe a hledal nějaký způsob, jak uniknout. Přestal hýbat rukama – hledal volný uzel – a ztuhl. „Naší?“ Zopakoval. „Ty máš přímou spojitost s tím, co udělali mí rodiče a Gordon?“
Gustav pokrčil rameny a otočil se k Tomovi. „No, jo. Víš, Kaltzovi pracovali pod Trümperovými a kvůli tvejm rodičům se Billův otec rozhodl, že vyvraždění mý rodiny je to nejlepší řešení.“
„Gordon by nic takovýho neudělal,“ řekl Tom pevným hlasem. Neznal Gordona tak dobře, ale věřil Billovi, a to byl dostatečný důvod, aby starého muže bránil.
„Ale on to udělal,“ zvedl Gustav obočí.
„Proč?“ Promluvil konečně Bill. „A co přesně udělali Tomovi rodiče?“
Gustav vypadal, jako by na tuhle otázku čekal už delší dobu. Posadil se zpátky na židli a podíval se na Andreju. „Ty přece víš, jak tenhle příběh pokračuje.“
Andreja se na Gustava vřele usmála. „Nevadí mi, když si ho poslechnu znovu.“
Blonďák si narovnal brýle, koutek rtů se mu lehce zkřivil v pobaveném výrazu, když se otočil zpátky k Billovi a Tomovi. Zavřel oči a cítil, jak se mu zpomaluje tep kvůli tomu, jak mu z těla konečně odchází adrenalin. Pokud měl být sám k sobě zcela upřímný, docela se vyděsil, když Tom přímo před ním zabil jednoho z jeho žoldáků. Věděl, že se žoldák – James, tak se jmenoval – chystá vyrazit a zaútočit na Toma, ale on ani James nepředpokládali, že by zabiják mohl být tak chladnokrevný. Nečekal, že Jamese takhle… zmasakruje. Pro jistotu zamumlal „do prdele“, aby se ujistil, že je jeho herecký výkon naprosto dokonalý.
Bylo tak snadné přimět Toma, aby udělal, co chce. Tak snadné. Gustav se třásl, když s Tomem přešli k budově, kde byl Bill. Třásl se vzrušením. Dokonce schválně vystřelil kulku v náhodném úhlu, aby si Tom myslel, že mu opravdu kryje záda. Když Tom klečel na kolenou… Všechno bylo dokonalé. Muže, kterého chtěl celý život zabít, konečně držel v hrsti.
Počkat ještě chvilku není žádnej problém, pomyslel si Gustav. Otevřel oči, uspokojení ho brnělo ve všech částech těla, když viděl, jak Bill a Tom vypadají. Zkrvavení, unavení a nepochybně s pocitem, že nemají žádnou možnost úniku. „Tohle bude asi chvilku trvat.“
Bill ani Tom neodpověděli, ačkoli oba se tvářili, že souhlasí.
„Rodina Trümperových byla vždycky známá jako nejsilnější mafiánská rodina, už dávno, řekl bych, že víc než sto let,“ spustil konečně Gustav. „Nevím, jak se jim vlastně podařilo převzít vládu nad vším, natož ji mít pod kontrolou až doteď, ale obdivuju tvou rodinu, že to dokázala, Wilhelme. Tenhle příběh ale nesahá až do hluboký minulosti. Začíná v době, kdy Gordonovi Trümperovi bylo dvanáct let; věk, ve kterým dostal trůn. Nebo tak nějak. Víme, že v týhle branži všichni začínaj mladí. Jediná výjimka jsi byl ty, Wilhelme. Někteří říkaj, že Gordon miloval být u moci, a proto počkal, až ti bude jednadvacet, než jsi to celý převzal. Já věřím, že tě až příliš miloval a nechtěl, aby se ti něco stalo, protože mu tak moc připomínáš Simone, tvou matku. Každopádně posuneme se asi o dvanáct let zpátky, kdy se Gordon oženil se Simone, a pak se asi o dva týdny později vzali Jörg a Louise, protože ty už jsi zřejmě rostl v matčině lůně. V tu chvíli jsem už já byl na světě. Ah, oba tví rodiče byli u toho, aby pogratulovali mým rodičům k mým prvním narozeninám, a dokonce přinesli dárky pro mou sestru.“
„Sestru?“ Vyhrkl Tom dřív, než o tom stihl přemýšlet.
Bill byl dost naštvaný na to, aby ignoroval fakt, že Gustav není jedináček. „Proč by naši rodiče…“
„Mí rodiče, Alaric a Rosa, pracovali pod tvojí rodinou,“ vyštěkl Gustav, než se zarazil. Pak se nadechl a uklidnil se. „Každopádně, když mi byly tři roky a vám dvěma dva, Gordon se dozvěděl, že moji rodiče mají trochu odlišný přístup k vedení Trümperova podniku. Gordon se ke svým podřízeným vždycky choval… tak nějak vřele a láskyplně. I když dokázal být bezohledný. Moji rodiče to tak úplně nechápali. Přikláněli se spíše k „převzít kontrolu strachem“. Což je pravda, strachem si člověk získá respekt.“
„Cože?“ Řekl Bill nahlas, než se stačil zarazit. „Tohle absolutně není pravda!“
Gustav si těžce povzdechl. „Doporučuju ti, abys zmlkl, jinak ti vyrvu jazyk.“
Bill upřel na Gustava svůj nejvražednější pohled, ale řídil se tím, co mu blonďák řekl, a mlčel.
„Nejsem si jistej, co přesně se stalo, protože rodiče sestře tak úplně neřekli, co dělají, ale ona to pochopila. Byla chytrá – ne, vlastně geniální. Řekla mi všechno, co věděla, až když jsem byl dost starý na to, abych to pochopil. Řekla mi tohle,“ Gustav se odmlčel a Tom si byl naprosto jistý, že ten maniak dělá pauzy a mluví pomalu jen proto, aby všemu dodal dramatický efekt. „V Mexiku prováděli svou práci tak, jak chtěli. Tak, jak to mělo být. Všechno šlo dobře, dokud se tvoje zasraná matka…“ Gustav ukázal na Toma a v jeho očích byla patrná nenávist a odpor, „nerozhodla, že o tom všem řekne Gordonovi a taky to, že s tím nesouhlasí. Přemluvila Gordona, aby se postaral o to, že moji rodiče budou jakýmkoliv způsobem zastaveni.“
Tom své rodiče neznal, ale téměř okamžitě pocítil potřebu bránit je. Jeho výraz byl stejný jako Billův před chvílí a zakroutil rukama. Provaz se mu zaryl do zápěstí a vyvolal bodavý pocit, když se mu kůže třením roztrhla.
I Bill zatáhl za provazy, i když ne tak silně jako Tom. „A Gordon souhlasil s Tomovou matkou? Pak asi udělala něco správně, ty zasranej zkurvysyne!“ Zakřičel Bill na Gustava.
Na to zareagovala Andreja. Vyskočila ze sedu na nohy a jedním rychlým pohybem použila Tomovu čepel, aby Billa bodla do stehna. Bill se ztěžka kousl do spodního rtu, aby nevykřikl, ačkoli se neubránil zasténání.
„Dej od něj ruce pryč!“ Zařval Tom.
Nechala čepel v Billově stehně a zvedla ruce nahoru. Zatvářila se naprosto rozpačitě. „Jak chceš,“ řekla.
Gustav pobaveně zavrtěl hlavou. „Vraťme se tedy k příběhu. Takže, byl jsem tehdy doma se svou sestrou, když nám oběma rodiče řekli, abychom utekli. Franzisce bylo šest, ale už věděla, co má dělat. Vzpomínám si, že než mě popadla, vzala si pistoli a se mnou na zádech utíkala pryč. Slyšel jsem jen, jak moji rodiče stříleli. Ten zvuk se mě držel další čtyři roky, pronásledoval mě ve snech a nočních můrách, dokud mi Franzsiska neřekla, proč se Trümperovi rozhodli naši rodinu vyvraždit. O Kaltzovy jsem se už postaral, zbývá mi jen postarat se o Trümperovy.“ Gustav se znovu postavil.
Tom se zamračil a ignoroval bolest z řezných ran na zápěstích. „Postaral?“
Tentokrát se zasmála Andreja. Její smích byl plný čiré radosti. „Oh, Gustave, můžu mu to říct já?“ Gustav přikývl a pokynul Andreje, aby pokračovala. Ženě prakticky jiskřily oči vzrušením. „Jeden vrah měl dluh vůči Gustavovým rodičům a Franzsiska ho požádala, aby ho splatil tím, že zabije Jörga a Louisu. Tehdy jí bylo šest. Je to můj vzor.“
Při pohledu na Gustavův vítězoslavný úsměv měl sto chutí blonďákovi rty urvat. Hlavou se mu honila spousta myšlenek a snažil se vymyslet způsob, jak se vymanit z provazů a dostat sebe i Billa do bezpečí. Věděl, že se nemůže volně pohybovat, protože musí zajistit, aby Billovi neublížil ještě víc. Podíval se na Billovo stehno – krvácelo, ale ne zas tak moc. Krvácení zastavovala čepel v ráně. Tom věděl, jak moc to bodnutí musí bolet a pocítil ještě větší vztek na ty dva lidi, kteří stáli před ním. Zhluboka se nadechl, než se rozhodl, že ještě chvíli počká; na ten správný okamžik. Tom si potřeboval jen vyčistit hlavu a snažit se, aby ho příběh, který mu Gustav právě vyprávěl, moc nezasáhl.
Než Tom stačil cokoli udělat nebo říct, jeden ze žoldáků strčil hlavu do dveří. „Šéfe? Říkal jsem si, že tohle budete chtít s Andrejou vidět.“
Gustav zvedl obočí, ale na nic se neptal. Odešel a před odchodem z místnosti položil Andreji jednu ruku na rameno. Andreja ho neochotně následovala s očima upřenýma na Toma i Billa. Otočila se k žoldákovi a řekla: „Dávej na ně pozor.“
Žoldák přikývl a postavil se na stráž ke dveřím s rukou na zbrani.
Tom obrátil oči v sloup a rychle se otočil k Billovi. Mafiánský boss se kousal do spodního rtu a po spánku mu stékaly krůpěje potu. Když si Bill všiml, že se na něj Tom dívá, lehce pootočil hlavu.
„Omlouvám se, že tě do tohohle průseru dostali moji rodiče,“ zachraptěl tiše Bill.
„A moji rodiče dostali do tohohle průseru zase tebe,“ odpověděl Tom tiše.
Bill sklopil hlavu a odfrkl si. Pulzující bolest z poraněného stehna mu bránila v jasném uvažování. „Gordon nám dluží vysvětlení.“
„Až odsud vypadneme.“
„Jak přesně se odsud chceš dostat?“ Zeptal se Bill. „Ten kretén stojí přímo před dveřma.“ Bill se zadíval na žoldáka, který nevypadal zrovna nadšeně, když Bill řekl, že je kretén, ale zůstal stát. „A my jsme pořád svázaní.“ Bill se maličko otočil, aby se podíval, a pak usoudil, že to vůbec není dobrý nápad kvůli jeho stehnu.
Tom si povzdechl. Začal se vzpírat provazům a prudce pohyboval rukama. Žoldák zvedl obočí. „Co to děláš?“
Tom neodpověděl, ale pokračoval v zápase. Ozval se ostrý zvuk, jako by se něco pohnulo z místa, a pak následovalo krátké zasténání. Bill se na Toma překvapeně podíval. Neudělal to jen tak…
„Oh, kurva,“ zaklel Tom. „Myslím, že jsem si vykloubil zápěstí.“
„No, asi nejsi tak chytrej, jak vypadáš, co?“ Zasmál se žoldák.
Tom se na muže skutečně usmál. Spíše to byl jen úšklebek. „Aspoň jsem chytřejší než ty.“ Pronesl tom, než se zatvářil, že bude zvracet.
Bill si nemohl pomoct, ale napadlo ho, jestli vykloubené zápěstí není bolestivější než bodná rána. K jeho překvapení začal Tom znovu mluvit. „Podívej se na sebe, zvládáš pracovat jen pod někým. Vždycky budeš nula, jen někdo, kdo poslouchá rozkazy. Nikdo si nebude pamatovat tvoje jméno. Nikdo si nebude pamatovat hlupáka…“
„Řekni ještě jedno slovo a budeš toho litovat,“ zamračil se muž a postoupil dopředu, takže stál přímo před Tomem.
Trvalo jen zlomek vteřiny, než provazy spadly na zem, a pak už Tom stál na nohou. Rychle se pohnul, dvakrát udeřil muže do krku, čímž ho účinně umlčel, a pak stáhl žoldákovu ruku dolů a současně ho kopl do čelisti. Bill ten chvat poznal; byl to jeden ze základních chvatů karate, ale když se ho učil Bill od Davida, rozhodně nekončil zlomeným vazem. Tom pustil mužovu hlavu a nechal bezvládné tělo spadnout na podlahu.
Než Tom přešel k Billovi, natáhl ruku dopředu a Billovy oči se rozšířily, když uviděl, v jaké podivné poloze se nachází Tomův palec. Tom se zavrčením zacvakl palec zpět na své místo. „Ne zápěstí, jenom palec.“ Pak se Tom konečně přesunul a začal Billa rychle rozvazovat. Trochu se cukal, jelikož jeho palec začal pulzovat z toho, jak si vrátil kloub zpátky. Nikdy předtím to nedělal a rozhodl se, že než by to dělal znovu, raději by dostal kulku.
„Ty ses kurva zbláznil,“ řekl Bill. „Umíš se prát líp než já, Tome. Máš větší šanci dostat se odsud živý než já. Vezmi si ten nůž a vypadni odsud.“
Tom přestal Billa rozvazovat, přesunul se před mafiánského bosse a díval se na Billa jako na blázna. „Já tě tady nenechám.“
„Tome…“
„Ne, neopustím tě,“ zasyčel Tom a vzal jeho obličej do dlaní. „Jedinej způsob, jak se odsud dostat, je, že se probijeme ven. Nikdo jinej neví, kde jsme, i když jsem v autě nechal telefon. Ti hlupáci nepochopili, že jsem odešel z nějakýho důvodu,“ povzdechl si Tom. Zadíval se Billovi do očí, jelikož chtěl vidět, co s Billem jeho slova udělala. Jiskřila v nich naděje a odhodlání. V tu chvíli Tom věděl, že při tom pokusu Bill zemře stejně jako on. „Bez tebe neodejdu. Dostaneme se odsud společně.“
Bill mlčel, když Tom konečně pokračoval v rozvazování provazů, a psychicky se připravoval na to, co přijde. Jakmile se jeho ruce uvolnily, Bill rychle popadl nůž. Zhluboka se nadechl.
„Počkej, Bille, ne-“ začal Tom.
Bill vytáhl nůž a mlčel, zatímco se silně kousal do rtů. Dokonce se mu podařilo udržet čepel, aby necinkla o podlahu. Tom k němu přispěchal a utrhl kus svého trička jako provizorní obvaz. Vzal Billovi nůž a dal si ho zpátky za pas, než ránu překryl a udělal na ní pevný uzel. „To ty jsi blázen,“ zamumlal Tom a cítil se trochu naštvaný, že ho Bill neposlouchá.
„Musíme si pohnout,“ řekl Bill, rychle vyskočil na nohy a přešel k mrtvému žoldákovi. Billa stálo velké úsilí, aby si klekl a sebral mrtvému zbraň. Hrdě se však postavil a zakryl své trhnutí nuceným úsměvem. Zkontroloval zásobník a ulevilo se mu, když zjistil, že je plný. „Umím to líp se zbraněmi,“ řekl Bill.
Tom k němu rychle přistoupil a přehodil si Billovu levou ruku přes rameno. „Pustím tě jen tehdy, pokud je nebudeme moc sejmout zbraní,“ řekl.
„Až nám dojdou náboje, můžu po nich tu zbraň hodit, ale tohle vážně omezuje naši pohyblivost. Takže mě pusť, ať se můžeme soustředit na to, abychom odsud vypadli.“
Bill měl pravdu; pozice, ve které se nacházeli, jim ztěžovala pohyb a Tom neochotně pustil Billovu paži. Tom se krátce zasmál, přestože byl trochu proti tomu, co Bill navrhoval. „Nic jinýho jsem od tebe nečekal. Konečně chápu, proč seš mafiánskej boss,“ usmál se na něj Tom.
„Pojď,“ řekl Bill a nemotorně se vydal ke dveřím. Tom věděl, jak moc Billa musí bolet už jen pohnout celou nohou, natož na ni došlápnout, a obdivoval Billa, že se dokáže tvářit takhle normálně. Tedy, snažil se tvářit normálně.
Tom šel vepředu, vedl, a zároveň chránil Billa před jakýmkoli útokem, který by jim mohl přijít do cesty. Jak to Tom viděl, nebude trvat dlouho a Gustav nebo Andreja se vrátí. Opatrně vystrčil hlavu ze dveří s nožem připraveným v ruce. Raději by dal přednost boji zblízka, než aby po protivnících házel čepelí. Plížil se vpřed, Bill ho těšně následoval. Byli blízko východu, jelikož se Gustav neobtěžoval oba přesunout na nějaké bezpečnější místo. Ten blonďák byl až příliš šťastný.
Nájemný vrah slyšel hlasy přicházející z místnosti těsně před dveřmi, které vedly na volné prostranství. „Jdu zpátky.“ Andrejin hlas přerušil vše, co říkal jiný žoldák. Bylo zřejmé, že mluví s Gustavem. „Já Erniemu nevěřím. Je to hloupej sráč.“
Tom rychle pobídl Billa, aby ho následoval do jedné z dalších prázdných místností, a přitiskl je zády ke zdi vedle dveří. Zvuk bot, které kolem nich prošly, přiměl Toma pevněji sevřít nůž v obavě, že se Andreja náhle rozhodne zkontrolovat místnost, ve které se právě nacházeli. Ale ona pokračovala dál, přímo dolů, kde byli Bill a Tom drženi. Podle vzdálenosti kroků soudil, že už je skoro tam. Tom věděl, že teď, nebo nikdy. Kývl na Billa, který okamžitě pochopil. Oba vyrazili z místnosti ve stejnou chvíli, kdy Andreja došla na konec chodby. Oba se dali do běhu přesně ve chvíli, kdy se Andreja otočila s hlasitým výkřikem: „Oni zdrhaj! Ti zasraní…“
Tom s odporným žuchnutím udeřil loktem žoldáka tvrdě do obličeje právě ve chvíli, kdy muž vyšel z jedné z místností, a ten se bezvládně svalil ke dveřím. Bill si na okamžik pomyslel, že z Toma by byl neuvěřitelný fotbalista, než se otočil právě včas, aby viděl, že Andreja vytáhla zbraň. Bill zvedl svou vlastní a zamířil. Doufal, že jeho kulhání neovlivní jeho mušku a rychle dvakrát stiskl spoušť. První kulka minula Andreju o několik centimetrů, druhá ji skoro zasáhla do ramene. Bill zaklel, když se Andreja usmála.
A pak Billovu tvář ozářilo slunce. Byli venku a Bill se podíval na Toma, který ukázal na větší budovu a stále běžel, jelikož na tom závisel jejich život. „Běž tam!“
Jak znal Tomovu minulost a z toho, co zažil i on sám, Bill věděl, že je lepší v boji používat překážky. Klidně to mohl být dvojruční meč, ale tentokrát jejich nedostatek zbraní byla spíše výhoda. Přinutil se běžet rychleji, i když ho noha pálila. Když doběhl k Tomovi, dýchal přerývaně – bylo zřejmé, že Tom zpomalil právě proto, aby ho Bill mohl dohnat. Bill beze slova podal Tomovi zbraň a ten mu podal svůj nůž. Výměna proběhla hladce, jako by ji měli nacvičenou, a Tom zvedl zbraň a vystřelil na dveře budovy, z níž právě utekli. Bill naproti tomu zvedl nůž připravený zaútočit, kdyby tam čekal nějaký žoldák.
Billův instinkt byl správný. Žoldák zatarasil vchod, ale Bill cítil tolik bolesti, vzteku a frustrace, že ze sebe vydal výkřik připomínající válečný pokřik, když se rozběhl přímo na muže a zaútočil na svého protivníka s divokostí, za kterou by na něj byl David pyšný. Poté, co se mu podařilo vyrvat muži z ruky zbraň, jen reagoval na všechny pohyby svého protivníka a odrážel je sečnými a bodnými ranami. Zaregistroval přestřelku, která se odehrávala za jeho zády, ale už byli uvnitř budovy a Bill si s Tomem nedělal příliš velké starosti. Alespoň, že mu záda kryla zeď. Než ho uviděl, ucítil díru a nůž se zabodl z boku do mužovy hlavy. Poté ucítil ruku na rameni a Tom přes zvuk střelby napůl vykřikl: „Musíme si pohnout!“
Bill se rozběhl a následoval Toma, který mrtvému žoldákovi sebral náhradní zbraň. Pohybovali se chodbou, zvuk kroků běžících za nimi se odrážel od stěn. „Musíme se rozdělit,“ sípal Bill, když si vyměnili zbraně. Těžší zbraň v jeho ruce ho ujistila, že mu Tom dal tu plně nabitou. „Když budeme spolu, chytnou nás rychleji.“
„Bille…“ začal Tom a jeho kroky ochably, když zahnuli za roh a skrčili se. Slyšel výkřiky od Gustava i Andreji. Potřebovali se hýbat dál, ne tu zůstat přikrčení jako štěňata zahnaná do kouta.
„Nehádej se se mnou, Tome!“ Vyjel na něj Bill. „Oba víme, že to, co říkám, je pravda.“
Bill uvažoval logicky a Tom nemohl než souhlasit. Dávalo to smysl, i když nechtěl ani pomyslet, že by se měl vydat jiným směrem než Bill. Ale v tuhle chvíli Bill nebral ne jako odpověď. Tom ho chtěl chránit, ale Bill se tvářil odhodlaně.
Nájemný vrah si povzdechl a natáhl ruku k Billovi, aby jej chytil za krk a přitáhl si ho k sobě, takže se jejich čela dotýkala. „Nesmíš umřít. Jestli umřeš, zabiju tě.“
Bill zafuněl. „To sice nedává smysl, ale okay.“ A právě s tím se Bill odtáhl a utíkal pryč od místa, kde se Tom stále krčil se zbraní v ruce.
autor: Panthere
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
