autor: Panthere
Trümper, Kaltz, a Schäfer (Part 2)
Těsně předtím, než Bill zahnul za roh, Tom konečně uslyšel ozvěnu kroků žoldáků, kteří obcházeli budovu. Někteří se vzdalovali – pravděpodobně šli nahoru zkontrolovat horní patra – a někteří opatrně, ale cílevědomě chodili kolem místa, kde se Tom krčil, a rozhodně jej hledali s úmyslem ho zabít. Připomnělo mu to situaci, když byl v centrále BKA přesně ve stejně pozici, aby se kryl. Tentokrát však byl sám, žádný Georg, který by mu hlídal záda a pomáhal mu.
Kroky se přiblížily; zvuk drtícího se betonu pod gumovými podrážkami byl hlasitý. Žoldáci mezi sebou nemluvili a Tom nevěděl, jestli je s touto skupinou Andreja, nebo Gustav. Upřímně doufal, že je to Andreja – věděl, jak Gustav bojuje, takže by se o Billa nemusel tolik bát. Bill byl chytrý. Dokázal by Gustava přechytračit. Andrejiny bojové schopnosti však neznal a bylo by lepší, kdyby se ta šílená mrcha postavila raději Tomovi.
Počítal počet kroků. Jedna, dvě… čtyři. Zlikvidovat čtyři ozbrojené lidi není až tak složité, pokud si zachová čistou hlavu. Podíval se na nůž, který pevně svíral v ruce, a pak vyskočil z místa, kde se schovával, aby se postavil skupině, která ho hledala.
Tom rychle zadoufal, že má před sebou více soupeřů, než má Bill, ať už je právě teď kdekoli.
Bill uběhl poměrně velkou vzdálenost, jelikož budova byla neskutečně rozlehlá. Bill se ztěžka nadechl, když se zastavil u dveří. Hrudník ho pálil a stehno měl ztuhlé. Olízl si suché rty a snažil se nevnímat bušení srdce, které jako by mu naplnilo celou hlavu. Neslyšel nic kromě vlastního dechu. Doufal v cokoli – v kroky, v křik – vlastně v cokoli, aby si udržel adrenalin v žilách. Nemohl si teď dovolit mít strach, i když kulhal a uměl jen základní bojové dovednosti. Bill si uvědomil, že vlastně bude muset své protivníky přechytračit. Neměl až tolik nábojů.
Bill se chtěl znovu pohnout, když se vzduchem rozlehla ozvěna výstřelů. Rychle otočil hlavu směrem, odkud zvuk přišel. Žaludek mu klesl, když si uvědomil, že to přišlo z místa, kde opustil Toma.
Zvuk střelby byl hlasitý a děsivý i pro Toma, který už přestal počítat, kolikrát ho slyšel. Nikdy neměl rád zvuk kovu narážejícího do stěn nebo podlahy, ani to, jak se hlasitě ozýval jako praskot hromu, když vycházel z ústí zbraně. Nikdy to neměl rád, ale vydržel to. V posledních týdnech však začal nenávidět zvuk kulek narážejících do lidského těla. Ta myšlenka mu prolétla hlavou, když vyskočil z místa, kde se krčil, a překvapil žoldáka, který byl nejblíže. Jako vždy měl pravdu, že po něm šli čtyři lidé. Rychle mrštil nůž po žoldákovi, který byl od něj nejdál, a uslyšel jen tlumený zvuk čepele, která se muži zabořila do lebky, než se pustil do muže vedle něj. Udeřil ho karatistickým kopem, obtočil mu nohy kolem krku a otočil tělo tak, že se jeho protivník ve zlomku vteřiny ocitl na zemi. Rvačku doprovázely výstřely, když se Tomovi podařilo muže zvednout a použít ho jako štít proti střelbě.
Oh, rozhodně nesnášel zvuk kulek zavrtávajících se do lidského těla. Jak s takovým příšerným zvukem mohl žít po celou dobu, co byl u SAS a pracoval jako nájemný vrah?
Popadl žoldákovu automatickou zbraň a útok opětoval. Bylo docela těžké zvednout muže jako štít – musel vážit dvakrát tolik, než Tom – a zároveň použít k obraně zbraň mrtvého muže. Přestože ho před kulkami krylo tělo, jednomu ze dvou zbývajících žoldáků se podařilo zasáhnout Tomovo rameno. Nezbylo mu, než zatnout zuby a dál mačkat spoušť.
Oba žoldáci se pak rozdělili a hledali úkryt za zničenými zdmi a zbývajícími kovovými konstrukcemi v budově. Tom upustil tělo – hrudník a břicho byly k nepoznání – a odkutálel se pryč, také hledaje úkryt. Nebyl zrovna nadšený, že bude muset použít automat, ale muselo to stačit. Podíval se na své rameno a bolest sotva registroval, jelikož dokázal myslet jen na to, že silně krvácí. Bez rozmýšlení si přitiskl hlaveň automatu na ránu a zasténal, když mu ránu vypalovala. Kulka byla stále uvnitř, ale teď s tím nemohl nic dělat. Musel vyřídit zbývající dva žoldáky, a pak mohl jít hledat Billa.
Tom se začal hýbat, napůl se přikrčil a vydal se ven z místnosti. Byl si jistý, že tam jsou dveře, které vedou do další místnosti, kde podle něj byli ti dva zbývající žoldáci. Dveře tam skutečně byly a Tom doufal, že jeho tušení bylo správné. Jeden ze žoldáků měl zřejmě stejný nápad a oba muži se ocitli tváří v tvář. Oba trochu překvapeně zamrkali. Tom se vzpamatoval jako první a rychle stiskl spoušť.
Jeden mrtvý, jeden další k ulovení.
***
Lovit dvě krysy je otravný, pomyslela si Andreja. Právě proto se rozhodla ulovit jen jednu – Toma Kaulitze. Zabít Wilhelma by bylo příliš snadné. To by nebyla žádná zábava. Raději chtěla protivníka hodného své doby. Gustav měl vůči Trümperovým větší zášť; přenechala Gordonova syna blonďákovi. Teď už jen musela počkat, až se Tom dostane ven. Z místa, kde stála ukrytá ve stínu, viděla, jak Tom likviduje její podřízené. Bylo působivé vidět, jak je stále schopen takhle rychle reagovat. Ale to, jak byl Tom lehce nervózní a jak s každým krokem začal tahat nohy, Andreji neuniklo. Byl vyčerpaný. Měl obavy – očividně si dělal starosti o Wilhelma.
Andreja sledovala, jak se Tomovi podařilo připlížit se ke zbývajícímu muži. Boj byl krátký a docela brutální. Zbraně byly zapomenuty, jelikož jeden druhého navzájem odzbrojili a bojovali holýma rukama. Vyhrál Tom, přesně jak Andreja očekávala. Slyšela, jak se nadechl, když svého protivníka dorazil, a uvědomila si, že její boj s ním nebude tak těžký. Andreja se rozhodla, že si s ním trochu pohraje. Tom zamířil směrem, kterým utekl Wilhelm, a Andreja zvedla zbraň a zamířila na Tomovo lýtko.
Tom uslyšel výstřel dřív, než ho ucítil. Překvapení z náhlé bolesti v levém lýtku ho málem srazilo k zemi, ale dokázal se udržet na nohou a otočil se, aby se podíval, kdo ho trefil. Téměř si s úlevou povzdechl, když viděl, že to byla Andreja, a ne Gustav. Neměl u sebe žádnou zbraň, ale viděl, že je blízko svého nože, který stále vězel v hlavě mrtvého žoldáka. Přesunul se před mrtvé tělo, zakryl nůž před jejíma očima a lehce se sehnul, aby si přiložil ruku na ránu.
„Máš v sobě dvě kulky a pořád stojíš na nohách.“ Andreja vystoupila ze stínu. „To zvládne jen málo lidí.“
Tom zůstal zticha. Věděl, že Andreja ráda mluví podobně jako Gustav. Kdyby získal trochu času…
Andreja našpulila rty a opatrně přišla blíž. Věděla, že i když je Tom zraněný, stále by jí dokázal zasadit smrtící úder. Koneckonců byl v SAS a v té mohli být jen ti nejlepší. „Hloupej tah opustit svýho přítele. Promiň, vlastně to byl on, kdo opustil tebe,“ řekla. „Mimochodem, tvoje čepel je opravdu ostrá. Rozhodně prořízla Wilhelmovo stehno pěkně.“
Tom se rozhodl, že tu hru bude hrát s ní. „Pořád říkáš, že je to můj přítel. Ale není.“
Andreja se zamračila. „Ah, no, jen jsem to předpokládala, protože Gustav o vás dvou vždycky mluví, jako byste byli pár. ‚Andrejo, víš, že Wilhelm a Thomas…‘ Bože, nikdy o vás dvou nedokáže přestat mluvit. Bála jsem se, abych se z toho nezbláznila a třeba ho náhodou nezabila. A o svý sestře taky nikdy nedokáže mlčet.“
„Kde je jeho sestra?“ Zeptal se Tom, když udělal krok dozadu, blíž k místu, kde měl nůž, a stále se skláněl, aby si držel ruku na krvácejícím průstřelu.
„Je mrtvá,“ ušklíbla se Andreja. „Umřela na rakovinu nebo tak něco. I když měl Gustav peníze na zaplacení všech léčebných výloh a tak, její tělo to prostě vzdalo. Ulovit vás dva se po její smrti stalo Gustavovým životním cílem.“ Všimla si, že se od ní Tom vzdaluje, a tak udělala dva kroky vpřed a znovu zvedla zbraň. Nechala své oči bloudit po Tomovi a prohlížela si dvě střelná zranění. Jedno na rameni, druhé na noze. Zamířila a znovu vystřelila.
Když ho kulka škrábla do tváře, padl na záda a okamžitě ucítil tu jasnou horkou bolest. Byl přímo před mrtvým žoldákem a nůž byl jen délku paže za ním. Uvědomil si, že aby Andreju porazil, bude se muset dál chovat jako bezmocný. Jako by trpěl – trpěl nesnesitelnou bolestí. Odplazil se dozadu, stále čelem k blondýnce, a nakonec přímo před bezvládné tělo. Tak blízko…
„Myslela jsem si, že stát proti tobě bude zábava, opravdová zábava. Byl jsi v SAS, ale teď se tu plazíš, jako bys nikdy neprošel žádným výcvikem,“ postěžovala si Andreja. „Tohle je nuda.“
Andreja se otočila zády k Tomovi a zavrtěla hlavou. Tom nemohl uvěřit svému štěstí. Rychle se natáhl dozadu a levou rukou vytáhl nůž z mrtvoly, přičemž jeho zraněné rameno na protest zapulzovalo. Když se blondýnka znovu otočila k Tomovi, hodil po ní nožem. Kvůli rameni mířil příšerně, ale podařilo se mu zasáhnout Andrejino pravé zápěstí a zbraň v pravé ruce jí skoro vypadla.
Když se šokovaně podívala dolů, Tom už byl na nohou a běžel k ní. Každý záchvěv bolesti nohy přiléval olej do ohně jeho vzteku, a když se na Andreju vrhl, vztekle vykřikl. Už nestihla vystřelit, jelikož jí vyrazil zbraň z ruky a nůž měla stále v zápěstí. Tomovi se podařilo Andreju dvakrát udeřit, takže se skácela na zem. V okamžiku se ale zvedla a jedním pohybem si vytáhla nůž ze zápěstí, což způsobilo, že všude stříkala krev, než udělala protiútok.
Tom nepřemýšlel. Prostě jen reagoval. V životě byla jeho protivníkem jen jedna žena, a to jedna z jeho mentorek během výcviku SAS. Ve srovnání s ní měla být Andreja snadným soupeřem, nebýt všech těch děr v těle, které mu stále krvácely. Andreja byla divoká a docela rychlá, dokázala uhýbat i vykrývat Tomovy útoky. Tom byl vždycky proti boji se ženami. Pokaždé si říkal, že se ke každé z nich bude chovat jako gentleman, ale na to velmi rychle zapomněl, jakmile se musel postavit Andreje. Ani náhodou se nechtěl držet zpátky, když s ní bojoval.
Tom odrazil Andrejin kop, chytil ji za nohu a srazil ji k zemi. Andreja zasadila Tomovi obzvlášť nepříjemný úder do hrudi, když se oba snažili dostat na nohy. Tom zalapal po dechu a hlavou mu prolétla myšlenka, že mu Andreja nejspíše zlomila žebro.
Andreja znovu vykopla a Tom neměl šanci uskočit a dostal ránu do hlavy. Zapotácel se, dopadl na záda a byl vděčný, že Andreja už nemá v rukou nůž, že jí ho vyrazil někam, kam oba nemohli dosáhnout. A pak už byla na něm, seděla mu na hrudi, oběma nohama přišpendlila Tomovy paže k zemi a ruce mu omotala kolem krku. Všude byla krev a po jejich tělech se objevovaly modřiny. Andreji kapala krev z rozbitých rtů a nosu. Z bodné rány na jejím zápěstí také stále ještě stříkala krev. „Ty zasranej…“ zalapala po dechu.
Tom se usilovně bránil, ale jeho poloha mu to znemožňovala. A jedno žebro měl určitě zlomené.
Andreja sevřela ruce víc, až se Tom začal dusit. „Byla fakt zábava s tebou bojovat,“ zavrčela. „Většina mužskejch se drží zpátky, ale ty ne.“
Tomovi se před očima začínaly dělat černé skvrny, na hrudi ho pálilo a všechno ostatní ho bolelo a… Výstřel. Tom zavřel oči, když mu na obličej stříkla krev. A pak už ho ruce kolem krku netiskly a na něj dopadla větší váha, jak Andrejino mrtvé tělo kleslo. Stálo ho veškerou sílu, aby ze sebe tělo sundal, a když váha zmizela, zhluboka se nadechl a cítil, jak jeho plíce sípají. Chvíli ležel a snažil se posbírat síly, zmatený z toho, kdo mu pomohl. „Bille?“ Vydechl.
Před ním se objevila ruka nabízející mu pomoc. „Promiň, ale nejsem Bill.“
Tom zamrkal nad známým hlasem a musel chvíli přemýšlet, než poznal tvář, která se nad ním skláněla. „Andy?“
„Myslím, že ztrácíš svý schopnosti.“ Andreas popadl Toma za ruku a vytáhl ho na nohy. „Málem tě zabila holka.“
Tom se skutečně zasmál, než se rozkašlal z pálení na hrudi. „Nejsem zrovna v nejlepší kondici,“ zamumlal.
Andreas si Toma prohlédl – hluboký šrám od kulky na tváři, prostřelené rameno, lýtko, všude drobné šrámy a modřiny – a pak se podíval na mrtvou Andreju. Co všechno Tom prožil?
„Tohle všechno ti udělala?“
„Ona i další,“ řekl Tom. „Asi šest jich bylo, nebo kolik.“ Konečně se pořádně podíval na Andrease. Měl na sobě neprůstřelnou vestu, na boku pistole a v ruce držel automat. Andreasova tvář byla napjatá soustředěním, protože nespouštěl oči z Toma, ale uši měl nastražené, kdyby se v okolí cokoliv šustlo. „Našels mě,“ vyhrkl Tom a pocítil drobnou úlevu, že nemusí bojovat úplně sám.
„No, já a BKA. Po chvíli jsem si všiml, že něco nehraje, a v autě, který sis půjčil, má Gordon nejspíš GPS. A tak jsme tady,“ řekl Andreas. „BKA to tady proběhla a potichu pozabíjela zbytek žoldáků. Georg byl hned za mnou, ale pak jsme se rozdělili; já jsem se vydal hledat tebe a on – Billa. Bylo docela snadný tě vystopovat, když znám tvůj um a tak, ale překvapilo mě, že jsem tě našel pod tou holkou. A ona tě škrtila.“ Odmlčel se, sjel Toma očima, a pak pokrčil rameny. „Když vidím, v jakým jsi stavu, už mě to zas tolik nepřekvapuje.“
Tom položil Andreasovi ruku na rameno, napůl v děkovném gestu, napůl aby se podepřel. Začínaly se mu třást nohy. „Musíme najít Billa.“
„Cože, ty jsi ho nenašel?“
„Našel, ale pak jsme se rozdělili, protože ho ta mrcha, kterou jsi právě zabil, bodla do stehna. Trval na tom, že budeme mít mnohem větší šanci na přežití, ale jde po něm Gustav.“
Andreas se poškrábal na tváři. „Gustav? Ten Gustav?“ Nevěřícně zavrtěl hlavou. „Počkej, to mluvíš o tom tlusťochovi, co všechno ví?“
„Jo,“ přikývl Tom.
„Počkej, to je ten John Doe, co mě kontaktoval, abych tě zabil?!“
Tom přikývl a Andreas naprosto ztratil řeč. „Do prdele, ten chlap je vytrvalej. Špinit si ruce, když jsem já neudělal, co chtěl,“ zamyslel se Andreas. „Jasně, tak kterým směrem Bill zdrhl? Ten pitomý mafiánský boss.“
„Támhle,“ odpověděl Tom a ukázal. „Musíme ho okamžitě najít.“
Andreas se na Toma ještě jednou podíval, než odešel, aby sebral Tomův nůž odněkud z opuštěného zařízení chemičky. Pak vytáhl jednu ze svých pistolí. Oboje podal Tomovi, který si je vděčně vzal. „Vím, že se cítíš na hovno, ale taky vím, že se pořád dokážeš bránit. Byl jsi u SAS. Tak se tak chovej.“
„To bylo asi před šesti lety,“ bránil se Tom, když oba zamířili směrem, kterým Bill odešel.
„Tak se chovej, jako bys nikdy neodešel,“ protočil očima Andreas. „Jdeme.“
Jejich kroky se odrážely od stěn, nesly se těžkým vzduchem a slabý zvuk dolehl až k Billovým uším, když přestal utíkat, aby popadl dech. Nevěděl, že jsou to kroky lidí, kteří se ho snaží zachránit, a předpokládal, že po něm jde zbytek žoldáků.
Poté, co uslyšel první výstřel, přemýšlel, zda se má rozběhnout zpátky k Tomovi, nebo běžet dál dopředu. Nakonec běžel dál, jelikož nechtěl Toma rozptylovat svou přítomností. Neměl ponětí, kde je, budova pro něj byla zcela neznámá. Zahnul za roh a okamžitě narazil na dalšího ze žoldáků, kterého se Billovi podařilo po třech výstřelech zabít. Ruka se mu silně třásla. Poté se znovu rozběhl a cítil, jak mu běhá mráz po zádech, když uslyšel Gustavův hlas, který téměř tiše vyslovoval jeho jméno a volal ho.
„Wilhelme, nemá cenu utíkat,“ řekl Gustav. „Stejně umřeš. Umřít dřív má svý výhody, víš?“
Bill pohnul nohou a cítil, jak mu v botě klouže krev Bylo to mazlavé a téměř okamžitě ho přepadla nevolnost. Jeho Stefano Bemer byl teď definitivně zničený. Zkontroloval svou zbraň a vytáhl zásobník, aby zjistil, kolik mu zbývá nábojů. Jen co je spočítal, Gustav znovu zavolal: „Fajn, ulehčíme ti to. Mí chlapi tě nezabijou. Jen tě budou držet, až tě budu zabíjet já.“
Gustav byl blízko; už neslyšel ozvěnu. A Billovi to bylo najednou jedno. Byl unavený z toho běhu a bylo mu z Gustava špatně. Pokud měl zemřít, chtěl zemřít alespoň trochu důstojně. Tiše se nadechl, než vykřikl: „Jestli potřebuješ lidi, aby mě drželi v klidu, abys mě mohl zabít, tak asi nejsi moc chlap, co?“
Vteřinu bylo naprosté ticho, než se Gustav rozesmál. „Oh, on mluví! Fajn, tak si to rozdáme jeden na jednoho.“
Bill se odlepil od místa, kde se schovával, a záměrně vyrazil směrem za Gustavovým hlasem. „Tak fajn. Pak aspoň můžeš říct, že jsi mě zabil sám.“
„To zní naprosto lákavě. I když já nejsem z těch, kteří se chluběj, ale myslím, že to pro jednou zkusím,“ řekl Gustav a jeho hlas se s každým Billovým krokem přibližoval.
Když Bill prošel dveřmi, zvedl zbraň. Gustav už měl svou zbraň zvednutou a mířil Billovi na hlavu. Oba muži na sebe zírali. „Nemůžu se dočkat, až tě zabiju,“ zavrčel Bill.
„Nebuď tak hrubej,“ řekl Gustav těsně předtím, než kulka zasáhla Billovo koleno. Nemohl si pomoct, ale vykřikl bolestí, když klopýtl dopředu a chytil se za poraněné koleno. Zvedl hlavu a uviděl jednoho žoldáka vedle, jak se na něj usmívá. Zasténal a sáhl po zbrani, která mu při pádu spadla. Když prsty dosáhl na rukojeť, Gustavova noha mu tvrdě došlápla na ruku. Bill znovu vykřikl, když ucítil, jak mu praskají kosti v prstech. „A křičí jako malá holka,“ zasmál se Gustav.
Žoldák se zasmál také, ten zvuk byl pro takovou situaci až moc veselý. „Tady to máš, šéfe,“ řekl a podal Gustavovi nůž.
Bill výměnu mlčky sledoval a bolestí lapal po dechu. Zrak se mu začínal rozmazávat a všechno se mu zdálo trochu mlhavé. Gustav se sklonil a v poledním slunci se zaleskla čepel, kterou držel v rukách. „Hele, vždycky se říká ‚není to nic osobního, je to jenom obchod‘. Ale ve skutečnosti je v tom vždycky něco osobního. Čistý obchod? To se nikdy nestává.“
„Chcípneš,“ zaprskal Bill.
„Podívej se na sebe, Wilhelme,“ řekl Gustav. „To ty umřeš. A bude to pomalý a bolestivý.“
Jakmile Gustav dokončil větu, vrazil Billovi nůž do břicha. Billovi uniklo ze rtů tiché zalapání po dechu. Gustav dodržel svá slova. Blonďák pomalu otáčel čepelí, až měl Bill pocit, že jeho tělo hoří. Ten pocit byl rozhodně něco, na co Bill nebyl připravený. „Budeš brečet?“ Vysmíval se mu Gustav a dál otáčel čepelí.
V tu chvíli se Bill ani nesnažil poslouchat. Jeho vědomí se ztrácelo a zase vracelo. V jednu chvíli viděl jasně a všechno cítil, a pak už nebylo vůbec nic, naprostý klid, než se zase vrátil do reality a ucítil veškerou bolest. Slyšel, jak na něj Gustav mluví. Ucítil další nával bolesti. Byl to opět ten nůž zabodnutý do další části jeho těla. Na nejkratší vteřinu všechno zčernalo, než dokázal rozeznat, že jsou v místnosti další lidi.
Slyšel křik. Slyšel výstřely. Všechno se znovu ztlumilo a někdo křičel jeho jméno.
Ucítil ruce na své tváři. Někdo ho volal.
Bolí to, snažil se říct. Ať ta bolest přestane.
Tma byla teplá. Příjemná.
K Tomovu naprostému zděšení Bill zavřel oči.
autor: Panthere
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
