autor: Anchy
Můžeš mě uzdravit?
Hlasité, ničím nerušené sténání, které každou chvíli unikalo z chlípných výdechů, jež Bill tak štědře vydával, ho přimělo se zachvět a na chvíli zpomalit, vzpomněl si, že si řekl, že si to vychutná.
Bylo to už dlouho, co byl Bill takhle v jeho náručí, a zdálo se, že ty chvíle letí příliš rychle, když jeho rty znovu a znovu útočily na chlapcovy a vysávaly z něj samotnou duši, zatímco se jejich těla pohybovala společně v potřebami naplněných, plynulých pohybech.
„Oh, do prdele…“
Vskutku, přesně tam. A bylo to božské, syrové a emotivní, všechno se to spojilo dohromady, což si blonďák uvědomil pokaždé, když Bill zvedl boky, aby se ujistil, že cítí celou Gustavovu délku. Byli úplně zpocení a Billovy ostré nehty se zarývaly do Gustavových paží, aby na nich zcela jistě zanechaly nějaké stopy, ale právě teď mu to bylo jedno. Žil a dýchal proto, aby se cítil obklopený Billem, potřeboval ho s takovou vášní, že bylo téměř nemožné se na chlapce podívat, aniž by ho chtěl, ne, potřeboval uspokojit tak, jak to má být. Po všech těch letech už věděl, co dělat, aby dosáhl toho, co chtěl, ale dnes večer nechtěl žádné triky a zkratky.
Dnes v noci dělal všechno podle pravidel a ujistil se, že Billovo dráždivé nahé tělo je políbeno odshora dolů, každý centimetr holé kůže je pečlivě ochutnán, políben, někdy olíznut a přinucen se chvět.
Billovi stačilo málo, aby se dostal do nálady, ale vždycky se mu líbilo, když si Gustav dal na čas. Uklidňovalo ho to, ale potom už nestačil to všechno oplácet. Blonďákovi to ani trochu nevadilo, protože Bill se mu jen svíjel v náručí s pomalým nepřetržitým sténáním, které ho nutilo zvedat a stahovat žaludek, jen aby měl dost dechu a mohl žít dál.
Když chlapec otevřel oči a podíval se přímo na Gustava, zdálo se, že blonďák ztrácí klid. Stávalo se to vždycky, ale nikdy si na to nezvykl. Bill se na něj usmál a ovinul ruce kolem žil na Gustavově krku a nahmatal pod nimi puls.
„Mohl bych tě hned teď zabít,“ řekl a nepatrně zvýšil tlak konečky prstů.
„To už jsi udělal,“ řekl Gustav a usilovně se snažil ignorovat ten narůstající tlak. Věděl, že nemůže vydržet moc dlouho, když se Bill ze všech sil snaží, aby se udělal.
Ale i když Bill nakonec vždycky vyhrál, pokaždé si uměl vychutnat ten pocit, zakloněnou hlavu na polštáři, zatímco jeho vlasy byly rozházené po celém těle a vypadal vyčerpaně, když se jeho svaly stáhly a on se udělal mezi jejich těla.
Gustav se snažil popadnout dech, ale Bill mu to nechtěl dovolit a spojil jejich rty, jako by to byl jejich přirozený stav. A Gustav mu vyhověl, protože moc dobře věděl, že Billových úst nebude mít nikdy dost. Byla to chuť čistého chtíče a čisté lásky. Málokdy se člověku podaří pořádně pocítit, byť jen jedno z těch dvou. S Billem to bylo pokaždé oboje.
„Já tě kurva tak rád šukám,“ řekl Gustav, aniž by si byl jistý, jestli Bill dokázal pochopit, co řekl, protože chlapec byl zaneprázdněný okusováním Gustavových rtů. Ale Bill mu opět dokázal, že se mýlí, a řekl něco, pro co by každý muž zemřel, aby to slyšel.
„Tak si to se mnou rozdej ještě jednou.“
Noc se teprve rozjížděla.
***
Dávno už tu falešně temnou místnost považoval za docela příjemnou. Možná to bylo proto, že dostat to, co suplující profesor, bylo těžké. Možná proto, že potřeboval vidět věci takříkajíc v jiném světle.
Seděl v páté řadě, na třetím místě od kraje, na místě, které považoval za nejlepší pro poslouchání a podřimování zároveň.
Tento týden se měl vrátit jejich stálý profesor a Bill se nemohl dočkat, až si poslechne, co bude říkat o vzorcích chování. Vedle něj zaujali svá místa obvyklí kluci a holky ve svých hloupoučkých oblecích, které jen křičely zoufalstvím z toho, že mají hroznou práci, hrozný život a nevidí žádné světlo na konci tunelu. Bill měl pocit, že to jeho je malé, ale když se díval dostatečně pozorně, alespoň tam bylo.
Jeho pozornost se upnula do přední části místnosti, když se rozběhla prezentace a profesor zabouchl dveře. Vždycky měl rád dramatické vstupy, když se před třídou promenádovaly náhodné obrázky náhodných lidí, zatímco profesor vytáhl z aktovky několik stránek, hodil je na stůl a krátce zamával třídě.
„Dobré ráno všem. Na konci dostanete k vyplnění několik formulářů zpětné vazby, abych věděl, co jste si o celé téhle blbosti se suplujícím profesorem mysleli. Ale do té doby se musíme vrátit k tomu, abychom se soustředili na to, co jsem se vás snažil naučit, než jsem odsud odešel.“
Bill se usmál, vytáhl tužku a papír a chystal se zapisovat. Nakonec to vždycky zapomněl, ale pokaždé se o to alespoň pokusil.
„To, co vidíte před sebou, těch dvacet lidí, které jsem si vybral, všichni vypadají normálně, že? To proto, že jsou. Nemají žádné diagnostikovatelné duševní choroby, jsou aktivními členy svých komunit a dělají dobré věci v osobním životě. Jsou to všechno lidé, které znám, takže vás o tom můžu ujistit.“
Bill se podíval na ukázkové fotografie a zachytil usměvavé tváře v různých situacích, které se na něj dívaly, nebo se dívaly do dálky. Vypadali šťastně.
„No, nebylo by to zajímavé povídání,“ pokračoval profesor, „kdybych vám řekl, že na těch fotkách není nic špatného a že byste měli jít na další hodinu.“ Odkašlal si a rozhlédl se po celé třídě. „Měli byste si zvyknout na to, že ne všichni lidé mají problémy, které můžete řešit, protože v dnešní společnosti se nedostatečnost stala tak běžnou, že ji nikdo nevnímá jako něco, čím by se měl zabývat,“ odkašlal si. „Lidé se staví do cesty svému vlastnímu životu, svému vlastnímu štěstí, svému pocitu vlastní hodnoty tím, že některé věci dělají opakovaně a některé vůbec, a tím se staví do cesty svému vlastnímu životu.“
Bill se zamračil. Nějak to nechápal. Profesor si toho byl zřejmě dobře vědom.
„Zamyslete se na chvíli sami nad sebou. Jsem si jistý, že každý z vás před někým něco tajil v domnění, že když se to dozví, bude to horší, než kdyby to nevěděl vůbec. Pak jsem si jistý, že někteří z vás možná zažili, když se to ten někdo dozvěděl. Řekli jste si, že už to nejspíš nikdy neuděláte, a pak jste mu rozbili jeho oblíbené hodinky nebo ztratili její oblíbený prsten a už to jelo, zase jste se dostali do toho začarovaného kruhu.“
Bill trochu překvapeně zamrkal.
„Všichni se stavíme do cesty, ať už sabotujeme své vztahy, práci, vlastní zdraví, jen kvůli nějakému tušení, letmé myšlence, nápadu, který se nám v tu chvíli zdá tak dobrý, že uděláme něco, čeho bychom mohli navždy litovat.“
Tohle je děsivě děsivé, pomyslel si Bill.
„Podváděl někdo z vás své partnery? Ne že bych čekal, že mi na to odpovíte, ale čekám, že se zamyslíte nad tím, jestli to opravdu stálo za to. Pokud ano, proč? Pokud ne, proč jste to udělali? Museli jste si uvědomit, že z toho nic mít nebudete, tak proč jste to tedy dělali? Šance jsou 50 na 50. Buď to budete dělat znovu a znovu, nebo s tím přestanete úplně. Pokud jste zamilovaní, tak pevně doufám, že to bude to druhé.“
„Když jste zamilovaný, nemůžete podvádět!“ Ozvala se zezadu jedna dívka a někteří chlapci včetně profesora se rozesmáli.
„Chápu to správně, že máš vážný vztah a že jsi šťastná?“ Zeptal se. Dívka přikývla. „Tak si u něj občas zkontroluj, jestli to cítí stejně. Nikdy si nemysli, že tvůj partner má stejné představy jako ty.“
Dívce se zamžily oči. Co to je za profesora, který umí číst myšlenky, zeptal se Bill sám sebe a podíval se dolů, aby viděl, že papír před ním je stále bílý. Napsal „mluvit“ a pak pero úplně odložil.
Poslouchat bylo lepší, a tak nějak méně matoucí.
***
Seděl naproti Tomovi na posteli, objímal svá kolena a opíral si o ně bradu. Tom měl pocit, že Bill vypadá poněkud zamyšleně a přemýšlel, proč dnes přišel.
„Já vím, proč jsem to udělal,“ zamumlal Bill k Tomovým nohám, „teda víceméně. Co ale nevím, je, proč jsi to udělal ty.“
„Je pro tebe důležitý to vědět?“
„To nevím. Ale myslím, že by to mohlo být důležité.“
original
autor: Anchy
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
