autor: Panthere
Dýchej
Současnost
Už se skoro rozednívalo a Gordon byl stále vzhůru a zíral z okna nemocnice. Před sebou viděl několik nízkých budov a oblohu, která byla tmavě modrá. K jeho zděšení byl zamračený den, který s sebou přinášel pocit sklíčenosti a strachu, jenž v posledních hodinách cítil ve svém břiše. Zvuk kroků ho přiměl otočit se a doufal, že je to doktor, který nese zprávy o Billovi.
Gordon se nezmohl ani na slovo, když viděl, že je to opravdu doktor. Pouze pokynul rukama, aby nevzbudil Davida a Georga, kteří podřimovali na svých židlích. Doktor, ne o mnoho starší než Gordon, se tvářil zachmuřeně. Šéf mafie otevřel rty, ale nevyšel z nich žádný zvuk.
Doktor to zachytil, protože přesně věděl, co se Gordon chystá říct. „Vy jste Wilhelmův otec?“ Zeptal se tiše.
Gordon přikývl a pak zašeptal: „Jak se mu daří?“
„Je mi líto,“ řekl doktor. „Udělali jsme všechno. Posledních deset minut jsme se ho pokoušeli oživit, ale je… Je mi to líto.“
Gordon dokázal jen zírat, jak doktor s omluvným výrazem ve tváři ustupuje. Stál na místě a zíral do prázdna. Přišel o ženu a teď i o syna? Z tohohle se už nejspíše nevzpamatuje. Pak se posadil na nejbližší židli, která byla vedle Davida. Opřel si hlavu o zeď a zhluboka se nadechl.
Pomalu Davidem zatřásl. Část mozku mu říkala, že by měl jít domů. Jít domů a truchlit. Hlavou mu prolétla myšlenka, jak tu zprávu přijme Tom, ale v tuhle chvíli mu to bylo jedno. David se po několika okamžicích probudil, a když si všiml Gordonova výrazu, zbytky spánku se rychle vytratily. „Co se děje?“ Zeptal se. Žádná odpověď. „Gordone?“ Davidovo zamračení se prohloubilo. „Gordone, mluv se mnou.“
Gordon jen zavřel oči.
„Gordone?“
„Gordone!“
Gordon zamrkal a podíval se na známé bílé stěny. Obloha se protrhávala a slunce už vykukovalo zpoza mraků. Po tmavých mracích na obloze nebylo ani památky. Georg ještě spal, i když měl pocit, že se probudí, když David mluvil takhle hlasitě. Gordon se konečně probral a podíval se na Davidovu ustaranou tvář. „Co je?“ Zeptal se poněkud zastřeně, hlas měl napjatý.
David se trochu zamračil, nejspíš nechápal, proč Gordon vypadá tak bledě a rozhodně vystresovaně. „Mumlal sis něco ze spaní. Zlej sen?“
Gordon znovu zamrkal. Ze spaní? Byl to sen? Billova smrt byla sen? Přejel si rukama přes obličej a těžce si povzdechl. „Díkybohu.“
„Chceš si o tom promluvit?“
Gordon položil Davidovi ruku na rameno a zavrtěl hlavou. Znovu zavřel oči a vzpomněl si na Georgův příběh, který mu předtím řekl. Agent se s nimi setkal v nemocnici s vyčerpaným obličejem a jeho ruka stále škubala směrem ke kapsám, což byl jasný signál, že si nutně touží zapálit. Georg však odolal a podrobně Gordonovi a Davidovi vylíčil, co se stalo po jeho a Andreasově příjezdu.
***
Před 6 hodinami
Georg se rozhlédl po opuštěném panství. Byla už noc, ale opuštěné budovy se teď koupaly v různých barvách: modré, červené, bílé. Sirény už před chvílí utichly a v okolí zůstali jen policisté, kriminalisté a BKA. Natalie právě dohlížela na probíhající pátrání – pátrání po všech zbývajících žoldácích nebo těch, kteří utekli. Ostatní jen sbírali mrtvoly. Pár jich už vyřídil, ale to bylo všechno. Dal jim možnost vzdát se, ale oni si vybrali tu druhou, když na něj namířili zbraně. Sundal si těžkou neprůstřelnou vestu a teď seděl na kousku betonu, který trčel ze země. Nejspíš to předtím byla součást nějaké budovy. Zaryl se mu do zadku. To nepohodlí se ale dalo překousnout.
Pak si zapálil cigaretu. Dlouze si z ní potáhl a naplnil si plíce. Nevydechl okamžitě a nechal kouř, aby v něm na chvíli hřejivě hučel. Vyfoukl ho, až když jeho plíce žadonily o kyslík. Zanechalo to v něm pocit lehkého opojení. Bože, přesně tohle potřeboval. Dál kouřil a vysloužil si pár pohledů od několika zbývajících zdravotníků, kteří se chystali odjet za dalšími dvěma sanitkami, jež se jako blesk řítily do nejbližší nemocnice. Za dvěma sanitkami, v nichž byli Wilhelm a Tom. Zděšeně se na oba podíval, ještě víc na Toma, který vypadal jako chodící zombie, ale pořád měl dost energie na to, aby se s Wilhelmem v náručí rozběhl k záchranářům. Ten chlap je tvrďák, pomyslel si Georg, nebo zatraceně tvrdohlavej. Když viděl, v jakém stavu je Wilhelm, jeho srdce jako by přestalo bít. Dýchal mělce a z obličeje mu zmizela veškerá barva. Tom trval na tom, že chce být ve stejné sanitce, ale jeden ze zdravotníků na něj křičel, ať nastoupí do další sanitky. Další záchranář musel Toma doslova přitlačit na nosítka – a i Andreas mu vlepil pořádnou facku a také na něj křičel.
Byl to pekelný pohled. Všichni byli poněkud mimo. Georg dokázal jen zírat. To a ignorovat svůj telefon, který mu každých zhruba deset minut vibroval v kapse. Děsil se toho telefonátu. Volnou rukou vytáhl telefon, znovu si potáhl a vytočil číslo osoby, která se mu snažila dovolat.
Gordon vůbec nezačal pozdravem. „Pane Listingu, jak se daří mému synovi?“ Zeptal se.
Georg zavřel oči. „Není na tam zrovna nejlíp.“
„Tom?“
„Hůř než Wilhelm, ale pořád je při vědomí. Wilhelm je v bezvědomí.“
Na druhé straně telefonu Gordon odložil whisky na stůl. Mlčel, když se díval dolů do zahrady, kde několik jeho mužů jako obvykle stále hlídalo. I když měl strach – samozřejmě že měl, Wilhelm byl jeho syn – musel se dál tvářit, že ho nic nemůže ovlivnit. Wilhelm sám určitě pocítil to, co Gordon, když už delší dobu seděl na trůně. Možná ještě nebyl úplně připravený.
„Kterej špitál?“ Zeptal se tiše Gordon.
„Immanuel. Ta v Rüdersdorfu. Byla nejblíž. Oba potřebovali okamžitou operaci.“
Gordon vyšel z kanceláře a zamířil ke schodům. „A Andreas?“
Georg si potáhl, než odpověděl. Blonďatý nájemný vrah opustil pozemek poté, co byl Tom v sanitce. Agent netušil, kde je, i když měl docela dobrou představu. „Pravděpodobně míří zpátky do vašeho sídla. Dost pravděpodobně autem, který si půjčil Tom. Klíčky byly totiž v zapalování.“
„Děkuji.“
Georg vstal, když k němu mířila Natalie. „Samozřejmě.“
Ukončil hovor, když k němu Natalie konečně došla. Vypadala unaveně, vlasy měla stažené do culíku. Georg usoudil, že ani on nevypadá o nic lépe než ona. Přál si, aby tu s ním byla Mara, která by si s Natálií poradila. „Co se děje?“ Zeptal se.
Natálie se na něj lehce usmála. „Vlastně nic. Všechno je v pořádku. Akorát to tady balíme. Napadlo mě, že asi víš, co chci, abys udělal, že?“
„Dal pozor na Kaulitze a Trümpera,“ odpověděl okamžitě Georg.
Natalie se zatvářila omluvně. „Nejdřív si odpočiň. Dej si sprchu. Najez se. A pak jo, dohlídni na ně.“
Georg se neobtěžoval skrýt povzdech. „Okay.“
Natalie ho přátelsky poplácala po rameni, než se obrátila ke zbytku svých podřízených. „Jdeme, sbalte to!“
Všichni se vrhli do balení a Georg využil té chvilky, aby se tiše vytratil. Nasedl do auta, kterým do Rüdersdorfu přijel, a místo toho zamířil do nemocnice.
Nemocnice byla skutečně kousek. Když dorazil na místo, zaparkoval, vystoupil a okamžitě zamířil dovnitř, aby se zeptal na Toma i Wilhelma. Sestra nebyla úplně nadšená, když jí Georg ukázal svůj odznak, a ještě víc se zamračila, když si všimla, že má u sebe stále zbraň. Pokrčil rameny, ignoroval ji a vydal se směrem k čekárně, kam mu bylo ukázáno. Místnost byla prázdná, protože šlo o soukromý pokoj určený pro rodinné příslušníky. Tedy on nebyl rodinný příslušník, ale zřejmě buď Gordon, nebo Natalie někam zavolali. Vytáhl zbraň – stále ještě v pouzdře – a položil ji na stůl. Vedle ní položil svůj odznak.
Pak se procházel po čekárně a nemohl se dočkat, až bude moct sáhnout po svých cigaretách. Sestra nad ním pozvedla obočí, když procházela místností, ale jinak si agenta nevšímala.
Přestal přecházet sem a tam a na chvilku ho napadlo, že by mohl prostě vyběhnout na parkoviště a dát si jednu cigaretu, než Gordon dorazí. Špatný nápad. Znovu začal chodit sem a tam. Věděl jen, že mafiánský boss přijde s partou svých bodyguardů a bude mu jedno, že je nemocnice pod dohledem BKA. Obě strany věděly, proč je nemohou zatknout nebo nechat zavřít. Nevěděl, jak dlouho už tam chodí do kolečka, ale cítil, že musel něco udělat. Potřeboval se hýbat. Jinak mu praskne hlava.
„Přestaň takhle pochodovat.“
Georg vzhlédl od čistých bílých dlaždic a zjistil, že se na něj mračí David. Gordon stál vedle něj a vypadal jako… no, jako by týden nespal. Vypadal hrozně, ale samozřejmě se snažil nedat najevo, jak moc vyčerpaný je. „Jak je Wilhelmovi?“ Zeptal se a posadil se na jednu ze židlí.
Georg se posadil naproti Gordonovi. Co mu na to měl říct? „Doktoři mi nic neřekli. Záchranáři ale byli jako šílení,“ odmlčel se. „Myslím, že je to dost zlý. Záchranáři mluvili o tom, že ho sežerou žaludeční kyseliny, jestli ‚odsud hned nevypadnou‘. Wilhelm je pobodanej.“
Zdálo se, že starý mafiánský boss přestal dýchat, ale pak pomalu vydechl. Téměř klidně. Georgovi neuniklo, že David nejspíš dost panikaří. No, David dával najevo svoje emoce vždycky víc. „Pane Listingu, řekněte mi všechno, co víte.“
Georg se posadil a zavřel oči. Potřebuju cigaretu a zatraceně dlouhou dovolenou. „Jak víte, kde Tom je, jsme zjistili díky GPS v autě, který si od vás půjčil. Taky víte, že jsem všechny popoháněl, aby se připravili na křížovou palbu. Že je to otázkou národní bezpečnosti a tak dále. Když jsme dorazili do Rüdersdorfu do opuštěný chemičky, řekl jsem klukům, ať se rozdělej a jsou potichu. Andreas šel se mnou. Nejdřív byl klid, ale pak se rozpoutalo peklo. Z těch baráků se začínaly ozývat výstřely. Já s Andreasem jsme to proběhli. Všude byli mrtví; věděl jsem jistě, že to udělal Tom. Andreas při našem přesunu mlčel, jen se díval na mrtvoly. Nevěděli jsme, jestli Tom našel Wilhelma, nebo ne, a tak jsme se s Andreasem rozdělili. Prohledával jsem okolí s jedním ze svejch chlapů. Wilhelma jsem nikde neviděl, dokud jsme nenarazili na Andrease a Toma. Tom byl totálně na sračky. Vypadal jako oběť války, ale myslel jen na Wilhelma. Pořád dokázal běhat, i když měl v noze kulku. Tak jsme běželi směrem, kam podle Toma Wilhelm zamířil, když se rozdělili.
Nestihl jsem se zeptat, proč se rozdělili, protože Tom se najednou rozběhl ještě rychleji a naběhl na toho klečícího chlapa s nožem v ruce. Ani si nevšiml žoldáka, kterej držel stráž. Myslím, že viděl jen Wilhelma, kterej ležel na zemi a nehýbal se. Andreas toho žoldáka sejmul a nechal Toma, aby se vypořádal s tím blonďákem – pověřil jsem jednoho ze svejch chlapů, aby zjistil, kdo to byl – a já mu vlastně pomohl. Tom prohrával, bojoval holýma rukama, dokud se neobjevila skulinka a já nevystřelil ze svý zbraně. Pohybovali se rychle, takže se mi podařilo ho jenom zasáhnout do ramene, ale to zřejmě stačilo. Tom použil nůž toho chlapa a podřízl mu hrdlo. Málem tomu chlapovi usekl hlavu. A pak… no, Tom prostě popadl Wilhelma a utíkal jako netopýr z pekla. Musel jsem na něj křičet, že na něj čeká záchranka. A teď jsme tady.“
David se konečně posadil a odložil berle. „A vy tady teď držíte stráž?“
Georg se podíval na Gordona a pak přikývl. „Tak nějak.“
***
Současnost
Gordon znovu otevřel oči a poplácal Davida po rameni. „To je v pořádku.“
„Dělám si starosti,“ řekl David. „Ty jejich operace trvaj tak dlouho. Doufám, že je Wilhelm v pohodě. Možná je divný, že to říkám, ale chci, aby se z toho dostal i Tom.“
Šéf mafie se maličko usmál. „Já taky, Davide. Já taky.“
Malou místností se rozlehl hlasitý zvuk zvonícího telefonu. Gordon i David nadskočili a Georg skutečně sklouzl ze židle, na které seděl, a spadl na zem. Vyškrábal se zpátky na nohy, pak vytáhl telefon a téměř do něj zařval: „Jo… Co?“
David si odfrkl a Gordon se napůl usmál. Oba se však rychle zatvářili vážně, když do místnosti vstoupil lékař. Doktor vypadal podobně jako ten z Gordonových snů, a to ho trochu vyděsilo. Přesto spolkl strach a vstal. „Jak je Wilhelmovi?“ Zeptal se Gordon a snažil se udržet klidný hlas.
„Daří se mu dobře,“ řekl doktor s drobným úsměvem. Gordon se znovu nadechl. Účinek byl okamžitý; cítil, jak ho pomalu přepadá vyčerpání. „Měl jednu zástavu srdce, ale nevzdali jsme to. Teď už odpočívá. Věřím, že až se probudí, bude ho bolet celé tělo, ale bude v pořádku.“
David úlevně vydechl a usadil se zpátky na židli. „Díky bohu.“
„A co Tom? Ten druhej,“ zeptal se Gordon.
„Ah, ten, se spoustou nábojů v těle. Operoval ho jiný doktor, ale i on je v pořádku. Nemohli jsme kontaktovat jeho rodinu a neměl ani žádný kontakt pro případ nouze,“ pozvedl doktor obočí. „Patří i on k vaší rodině?“
„Víceméně ano. Mohli byste je oba dát do jednoho pokoje? Bylo by to pro nás mnohem jednodušší,“ řekl Gordon. „Děkuji, doktore.“
Doktor přikývl a znovu se usmál, než vyšel z místnosti. V tu chvíli Georg ukončil svůj hovor. „Máme další dobrý zprávy. Už známe totožnost toho blonďáka. Jeho pravý jméno je Gustav Schäfer. Nikdy svoje pravý jméno nepoužíval, ale našli jsme jeden starej záznam. Je starej asi pětadvacet let a píše se v něm o rodině, jejíž rodiče byli zabiti a děti zmizely. On… Co?“ Georg se zmateně odmlčel a sledoval, jak si Gordon a David vyměnili dlouhé vědoucí pohledy.
„Byl to on,“ zamyslel se Gordon.
„Tvoje pohřbená noční můra,“ doplnil ho David.
Georg se na oba díval naprosto zmateně. „Vy ho znáte?“
Gordon pak vyšel z místnosti a pod nosem si zamumlal: „Kéž bych ho neznal.“
***
Nemůžu se hýbat.
To se Billovi honilo hlavou, když se probral. V ústech měl sucho a nemohl pohnout ani malíčkem. Všechno od pasu dolů bylo těžké a nepříjemné. Otočení hlavou mu připadalo jako nadlidský úkol, ale přesto to udělal. První, čeho si všiml, bylo, že Tom leží na další posteli na vzdálenost jedné paže a stále spí. Měl na sobě obvazy a jeho obličej byl stále trochu bledý. Nevěděl, co má cítit, a tak se spokojil s úlevou, že Tom žije. Ucítil v místnosti přítomnost někoho dalšího a snažil se otočit hlavu na druhou stranu.
Zjistil, že Gordon sedí v jednom z křesel, ruce má složené na břiše a určitě tvrdě spí. Bill otevřel ústa, ale trvalo mu několik pokusů, než ze sebe dokázal vypravit tiché: „Gordone.“
Gordon se okamžitě vylekaně probral a chvíli se na Billa díval, než vstal a nalil mu sklenici vody. „Ta modřina na tvém obličeji vypadá opravdu ošklivě, nemluvě o tom, že jsi byl dehydrovaný…“ Přitiskl sklenici k Billovým rtům a pomohl mu napít se. „Máš bodné rány na stehně a břiše, střelnou ránu na koleni a zlomené kosti na pravé ruce.“
Bill se napil vody a olízl si rty. „Nemůžu se hýbat,“ zašeptal. „Amputovali mi spodní část těla, nebo co?“
„Vidím, že sedativa stále působí,“ usmál se maličko Gordon.
Bill zamrkal. „Jsem střízlivý.“
„Jo, jsi střízlivý,“ zasmál se Gordon.
„Proč je tu Tom?“
„Zachránil tě. Vzpomínáš si?“ Gordon trpělivě čekal, zatímco se Bill snažil přemýšlet o jeho větě. Pak Bill přikývl. „Mám počkat, až se Tom probudí, než s vámi oběma promluvím?“
Bill zavřel oči a znovu přikývl. Necítil, jak ho Gordon láskyplně pohladil po hlavě, když ho znovu přemohl spánek.
***
Když se Bill znovu probudil, všiml si, že je poledne. Slunce mělo oranžový nádech a díky němu všechno vypadalo hřejivě. Teď se mohl hýbat lépe, i když se zdálo, že ho bolí celé tělo, hlavně koleno. Když se pokusil pohnout nohama, zasténal.
„Ahoj.“
Bill se přestal hýbat, otočil hlavu a zjistil, že na něj zírá Tom, který se usmíval s hrnkem neotevřeného čokoládového pudinku v ruce.
Bill se na něj trochu zamračil. „Já chci taky pudink.“
„Je tady ještě jeden,“ řekl Tom a trochu nešikovně otevřel víčko, protože měl levý palec v obvazu.
„Je jahodový?“ Zeptal se Bill tónem hraničícím s dětinskostí.
„Jo, je jahodový,“ usmál se znovu Tom. Pak se kousl do rtu a odkašlal si. „Tady tvůj otec trval na tom, abych si já vzal čokoládový, protože ty máš rád jahodový.“
Billovi se zatočila hlava tak rychle, že z toho měl skoro mžitky před očima. Gordonův pobavený výraz způsobil, že zrudl. „Oh, ehm… nevěděl jsem, že jsi ještě tady.“
„Samozřejmě, že jsem,“ povytáhl Gordon obočí a přešel k němu s druhým kelímkem pudinku v ruce. „Už je ti líp?“
„Pořád mě všechno bolí,“ zamumlal Bill a vzal pudink už bez víčka. „Poslední, co si pamatuju, bylo, že mě bodli do břicha… Počkat, já můžu jíst?“
„Ten nůž těsně minul tvůj žaludek. Kdyby obě ty bodný rány mířily jen o milimetr výš, byly by smrtelné. Máš neuvěřitelné štěstí.“ Gordon se usadil zpátky do křesla. „Záchranáři se mohli přetrhnout. Tom by to měl vědět. Myslím, že on byl ještě zběsilejší než oni.“
Bill se podíval na Toma, který se zcela soustředil na svůj pudink. Otočil se zpátky ke Gordonovi. „Omlouvám se, že jsem se o sebe nedokázal postarat. Dokonce jsem způsobil, že kvůli mně někteří naši chlapi zemřeli. Dokonce i kvůli tomu všemu dostali Toma. Já-“
„Bille, dýchej,“ řekl Tom klidně.
Bill se zarazil a zhluboka se nadechl. „Je mi to líto, tati.“
Gordon se zasmál a pohladil Billa po hlavě. Tomovi to připadalo, jako by hladil štěně. Udržel úsměv. Mafiánský boss se pak posadil na kraj Billovy postele. „Vždycky, když mi začneš říkat tati, poznám, že to myslíš vážně.“
„No, taky, že myslím,“ zabručel Bill.
„Ty za to nemůžeš, Bille,“ povzdechl si Gordon. „Je to moje vina. Historie toho, proč rodina Schäferových nenávidí Trümperovy a Kaltzovy – nebo Kaulitzovy – sahá zhruba do doby, kdy jsem se oženil s tvou matkou Simone.“ Gordon se otočil k Tomovi, který teď poslouchal taky. „Což bylo v době, kdy se vzali i tvoji rodiče, Tome.“
„To nám ten magor řekl, když jsme byli svázaní,“ řekl Bill. „Jediný, co chci vědět, je… co se stalo?“
„Gustavova sestra zabila moje rodiče. Říkal jste, že zemřeli při autonehodě,“ řekl Tom tiše.
Gordon přikývl. „Všechno ti řeknu…“ pak se odmlčel, protože dveře pokoje se otevřely a dovnitř vešel Georg a za ním David. „Okay, Georg ten příběh chtěl slyšet taky.“
Tom i Bill se na Gordona nechápavě podívali. Tom byl první, kdo se vzpamatoval. „Proč by to chtěl Georg slyšet? Vždyť pracuje pro BKA, Gordone. A vsadím se, že ať už nám řeknete cokoli, nebude to nic, co by se jim líbilo.“
Georg zvedl na Gordona obočí. „Chápu správně, že jste jim to ještě neřekl?“
„Neřekl,“ souhlasil Gordon.
„Co?“ Naléhal na něj Bill a zapomněl na svůj napůl snědený pudink.
Gordon si dal na čas a nechal Georga i Davida, aby se pohodlně usadili na volnou pohovku, než začal mluvit. „Existuje důvod, proč nám Georg chtěl pomoci najít Billa. A to proto, že je to také on, kdo nás všechny chrání před vězením.“
Tom zamrkal. „Cože?“
Georg pokrčil rameny. „Krátkej příběh, ale nechce se mi o něm moc mluvit. Tak mi s tím dej pokoj.“
Bill začal mávat rukama kolem sebe. „Hej, počkat. Sorry, ale co?“
„Jsem dvojitej agent,“ povzdechl si Georg. „Něco Gordonovi dlužím a splácím mu to tím, že se starám o hladký průběh vašich obchodů. No, pár jich vždycky napráším, jen abych se ujistil, že mě BKA nebude podezřívat, ale pokaždý najdu mezery v zákonech, abych se ujistil, že Trümperovým nevznikne žádná škoda. Dávám si záležet na tom, aby byly obě strany spokojený, tak na mě po tomhle buďte laskavě milejší.“
„Co… ale děláš, jako bys mě neznal!“ Vykřikl Bill. „Sakra, vždyť já ani neznám tebe!“
Georg zkřížil ruce. „To proto, že Gordon rozhodl, že to tak bude. Nikdy mi o tobě neřekl. Jediný informace, který jsem se dozvěděl, byly o tvým podnikání, a to je celý. Vsadím se, že důvodem je to, že kdyby se cokoliv zvrtlo, stejně bys z toho vyvázl bez problémů.“
„Dobře, Georgu, myslím, že už jste toho řekl dost,“ řekl Gordon, i když ne nijak tvrdě. „Zpátky k Schäferovým. Byli… jiní, řekl bych. Byli loajální, ale pak měli vlastní představy o tom, jak vést můj podnik. Můj, ne jejich. Měli na starosti drogy v Mexiku. Výrobu, dodávky, praní špinavých peněz, všechno. Wilhelme, ty víš, jak vedu svůj podnik. Násilím nic dobrého nevznikne – tedy v podnikání. Chci tím říct, že i když chceš být bezohledný, musíš být dost chytrý na to, aby to tak nevypadalo. No, Schäferovi takhle neuvažovali. Usoudili, že správný způsob podnikání je ten staromódní – podněcování strachu u svých zaměstnanců. S lidmi, kteří pracovali pod námi, zacházeli jako s otroky. Pokud se jim nepodařilo naplnit týdenní kvóty, byli zbiti nebo zabiti. Nevěděl jsem o tom, dokud tam tvoje matka…“ Gordon se obrátil k Tomovi, „… nejela. Bylo to něco, co obvykle dělala. Prostě kontrolovala nějaké věci. Věřil jsem jí, víš? Měla pocit, že něco úplně nehraje, protože tam byly mnohem menší náklady a velké příjmy. Šla tam se svými bodyguardy – zvláštní, když si dnes pomyslím, že můj bodyguard měl bodyguardy – a zjistila, jaké metody Schäferovi používají. Oznámila mi to a já udělal asi nejhorší rozhodnutí ve svém životě.“
„Zabil jsi je,“ řekl Bill tiše.
Gordon přikývl. „V té době byl tvůj dědeček ještě naživu. On byl ten, kdo to navrhl. Byl jsem tehdy tak rozzuřený, že jsem se rozhodl, že Schäferovy sprovodím ze světa. Věděl jsem, že mají děti, ale v tu chvíli jsem chtěl, aby trpěli za smrt více než čtrnácti našich dělníků.“
„A moje matka…?“ Tom se zarazil, jelikož nevěděl, jak se zeptat.
„Neudělala to,“ řekl Gordon. „Když jsem jí řekl, co má udělat, řekla mi, že rozhodně ne, a odletěla zpátky bez svých bodyguardů, z nichž se mezitím stali kati. V tu chvíli chtěla odejít z mafiánské rodiny, protože měla tebe, Tome, a nechtěla už dělat žádné špatné skutky nebo dopustit, aby se ti něco stalo. Když mi kluci řekli, že se obě Schäferovy děti ztratily, moc jsem o tom nepřemýšlel. Myslel jsem si, že jsou to děti, že si nebudou pamatovat, co se stalo,“ odmlčel se Gordon. „Jak moc jsem se mýlil. Než jsem se nadál, přišla mi zpráva od jednoho z našich mužů, Richarda. Myslím, že ho znáš, Wilhelme.“
„Znám,“ přikývl Bill. „Jednou jsem si od něj půjčil zbraň.“
„Přiběhl ke mně a byl na pokraji pláče, když mi řekl, že Louise a Jörg měli autonehodu. Spěchali jsme tam, ale když jsme tam dorazili, nebyla to jen autonehoda. Na jedné straně auta a na čelním skle byly díry po kulkách. Nájemný vrah, kterého si Franz Schäferová najala, když jí bylo pouhých šest let, se snažil, aby byli všichni Kaltzovi mrtví. Nevěděl však, že v té době s nimi v autě nebyl malý Theodoric Kaltz.“
„Kde jsem byl?“ Zeptal se Tom.
Gordon najednou vypadal staře. Nasadil rozpačitý úsměv a pokrčil rameny. „To jsme nevěděli. Zmizel jsi, aby ses o osmadvacet let později objevil zpátky v rodině Trümperových.“
„Myslím, že to Gustav Schäfer plánoval už dlouho. Musím říct, že jeho trpělivost je nadmíru mimořádná,“ narovnal se David. „Ale teď už jsou Schäferovi úplně pryč. Už se nemusíme o nic starat.“
„Kromě těch běžnejch věcí,“ zapojil se Georg.
David se ušklíbl. „No, jo.“
Bill upřel oči na Gordona. „Litoval jsi někdy, že jsi Schäferovy zabil?“
„Každý den,“ přiznal Gordon. „Bál jsem se, že se něco takového stane. A skutečně se to stalo. Myslím, že z toho stresu mi teď utekly roky života. Radím ti, abys nešel v mých šlépějích. Zabíjej, jen když to bude opravdu nutné.“
„Dobře, Gordone, prosím, už takové věci neříkejte,“ poškrábal se Georg na tváři. „Jako agent BKA to mám pak poněkud složitější. Musím si zachovat vážnou tvář a tak, víte?“
„Nebojte se, nelegální obchody budeme držet při zemi. Zaměříme se jen na ty legální.“ Zdálo se, že Gordon chvíli přemýšlí, než se ušklíbl. „Prozatím.“
Tom se zasmál, když Georg protočil očima. Agent BKA se postavil. „Tak já se loučím. Mám vyzvednout svoji parťačku z nemocnice. Konečně může jít domů. Pak musím sepsat nějaký to hlášení o tom incidentu v Rüdersdorfu.“
Gordon počkal, až Georg opustí místnost, a pak znovu promluvil. „Tome, je mi to všechno líto. To kvůli mně jsi přišel o rodiče a sám ses málem zabil, když ses snažil zachránit Wilhelma. Zdá se, že mám vůči tobě docela velký dluh.“
Tom chvíli mlčel, než otevřel ústa. „Své rodiče jsem pořádně neznal, ale podle toho, co jsem od vás slyšel, můžu říct, že ani oni by nic neudělali, kdyby znali následky. To musí být důvod, proč jsem s nimi nebyl v autě. Věděli, že se něco chystá. Takže to není tak, že bych je nenáviděl nebo vás, Gordone, protože dělali něco, o čem byli přesvědčeni, že je správné.“
Chvíli bylo jen ticho, než se Gordon usmál. Díval se na Toma, ale jeho další věta patřila Billovi. „Víš, Wilhelme, myslím, že jsi opravdu našel toho pravého.“
„GORDONE!“ Hlasitě vykřikl Bill a jeho obličej zrudl rozpaky.
Gordon se vzápětí rozesmál. Opravdovým smíchem, jako by se měl snad smíchy rozbrečet. „Davide, myslím, že bychom měli odejít dřív, než umřu smíchy,“ pronesl Gordon, když se konečně mezi smíchem nadechl.
Bodyguard se zasmál, zvedl berle a zamířil ke dveřím. Otevřel dveře a Gordon vyšel ven, stále se snažil zadržet smích. Než David zavřel dveře, strčil hlavu zpátky dovnitř: „Vy dva byste si měli odpočinout. Zítra vám přineseme nějaké oblečení.“
A s tím se dveře zavřely. Několik vteřin bylo opět ticho, než Tom propukl v záchvat smíchu.
Bill ho praštil polštářem.
autor: Panthere
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
