autor: Anchy
Váš život je příležitost. Postavte se k ní čelem
Po dlouhé době, co žil s Gustavem, si zvykl na naprostý klid a nečinnost někoho jiného, zatímco on jen stál a díval se, dokud něco nevyvolalo vhodnou reakci. Skutečnost, že uplynulo dvacet minut, aniž by mezi nimi padlo jediné slovo, ho ani v nejmenším nerozhodila, protože věděl, jak z toho, co se naučil, tak z toho, co mu říkal instinkt, že takové věci, ať už si lidé myslí, že jsou jakkoli snadné, nikdy tak docela ve skutečnosti nevypadají.
Chtít po lidech, aby věděli, proč na nějakou událost reagovali určitým způsobem, bylo dost špatné, chtít po nich, aby tyto myšlenky vyjádřili slovy, bylo naprosto nemožné. Nějak věděl, že Tom zvládne odpověď rychleji než většina lidí, ale i to znamenalo, že mu musí dát tolik času, kolik potřebuje.
I když otevřel ústa, aby promluvil, nijak ho nepovzbuzoval, protože se bál, že by to mohl chápat jako nátlak.
„Já… mám strach,“ začal s povzdechem. „Takovým způsobem, jakým jsem se ještě nikdy nebál. Nikdy. V životě.“
Bill přikývl a sledoval, jak se Tom dívá na své prsty a snaží se je přemluvit, aby mu pomohly.
„Dokonce i když táta opustil mámu, víš, nejsem si jistý, jestli jsem ti o tom někdy řekl, ani tehdy jsem se nebál, protože tam byla se mnou a dala mi zatraceně skvělé dětství.“
Bill se usmál. „A ty jsi jí za to vděčný, jak jsem viděl.“
Tom přikývl a věděl, že něco tak pravdivého nemá smysl popírat. Nestyděl se za to a v žádném případě to nechtěl jinak.
„Můžu říct, že jsem měl docela v pohodě život, dokud jsem nedostal tuhle věc.“ Usmál se sám pro sebe, když si nejspíš vzpomněl na něco, co by měl uvést na pravou míru, když teď má něco tak velkého jako HIV. „Když jsem mámě řekl, že chci jet sem, nechat ji tak daleko na jiném kontinentu a zkusit štěstí ve velkém New Yorku, myslím, že to pochopila.“ Sám pro sebe přikývl. „Myslím, že to opravdu pochopila, protože mi řekla, že jsem nikdy nebyl z těch, kteří se spokojí s tím, co mají. Vždycky jsem se musel snažit o víc. Měla pravdu. Přišel jsem sem, protože jsem chtěl dobrodružství. Chtěl jsem všechno to, co vidíš ve filmech.“
„A taky jsi chtěl zkusit žít na vlastní pěst.“
Tom se široce usmál. „Samozřejmě! Kdo chce celej život žít s rodiči a užívat si, že jim dělá ze života peklo tím, že se kurva neodstěhuje a nenechá je žít zbytek života v klidu?“
Bill se ušklíbl. Skoro to mohl uhádnout, už jen podle toho, co se o Tomovi za posledních pár měsíců dozvěděl. Ne že by se v něm dalo snadno číst, ale tyhle věci se daly zachytit lehce. Zjistit, kým se člověk učil být, než kým ve skutečnosti byl… snazší úkol, než by si mnozí mohli myslet.
„Bez ohledu na to, jak moc jsem si hrál na velkýho hrdinu, ve skutečnosti nedokážu žít sám.“
„Proto jsi byl tak zamilovaný do své přítelkyně,“ řekl Bill.
„Byla pro mě pevnou půdou pod nohama. Byl jsem v nové zemi, s novým bytem, hledal jsem novou práci a ona byla jediný člověk, na kterého jsem se mohl opravdu spolehnout. Jediný stabilní bod v celém tom chaosu.“
„Takže i když jsi věděl, že tě podvádí…“
Tom zvedl hlavu a zamračeně se podíval na Billa. Nemohl si vzpomenout, že by o tom chlapci něco řekl…
„Vycítil jsem to z tvého hlasu,“ přiznal černovlásek. „A viděl jsem náznaky v tvých očích. Bylo zřejmé, jak moc jsi do ní zamilovaný, takže zjistit, že tě podvádí, tak pozdě v průběhu celé věci, nebylo možné,“ usmál se. „Parfém z Gustavovy košile cítím na míle daleko, i když se někoho dotýká jen vteřinu a nemusí jít nutně o objetí. Takže to, že si neuvědomuješ, že spí s někým jiným, bylo buď něco, co by sis nepřipustil, nebo prostě něco, co jsi považoval za nedůležité, dokud zůstane s tebou.“
Tom si povzdechl. „Ve skutečnosti pro ni nebyli důležití,“ řekl. „Kdyby byli, neměnila by je tak často. Neměl jsem sílu jí to vyčítat. Říkala, že mě miluje, a já jí věřil. Koneckonců, to ke mně se vracela každou noc. Nikdy jsem nespal sám, proto jsem jí věřil.“
„Neměl jsi důvod nevěřit. Jen potřebovala občas změnit prostředí, řekl bych.“
„Nevím, jestli to ode mě bylo špatné, že jsem udělal to, co jsem udělal. Netuším, jestli jsem se měl zachovat jinak, ale dokud byla kolem mě, byl jsem tak šťastný, jak jen to šlo, tak proč se namáhat něco měnit? Myslel jsem si, že je dost chytrá na to, aby alespoň používala ochranu.“
Bill přikývl, až příliš dobře věděl, jak takové věci chodí, a byl si téměř jistý, že Gustav si o něm myslí totéž. Nebyl si jistý, jestli má svého přítele litovat, nebo se zlobit na sebe.
Rozhodl se prostě přisunout blíž k Tomovi.
„Takže když zemřela…“ začal Bill.
„A nechala mě tu s tou skvělou novinkou, byl jsem úplně a dočista ztracený. Jako nikdy v životě,“ povzdechl si Tom. „Měl jsem tu nejhorší nemoc, jakou člověk zná, přišel jsem o přítelkyni a zdálo se, že jsem psychicky přesně tam, kde jsem byl, když celá ta věc s New Yorkem začala, znovu jsem se učil, co to znamená být sám, odkázaný sám na sebe a starat se o svůj život.“
„To je na hovno.“
„Je to fakt peklo. Ale když tě k tomu donutí okolnosti, naučíš se s tím vyrovnat, s tím vším a se životem vůbec. Vlastně jsem nechtěl nic řešit, dokud jsi nepřišel ty.“
„Když jsem tě potkal, byl jsi otupělej.“
„Byl jsem dlouho otupělej,“ připustil Tom. „Asi to byla moje reakce na nedostatek všeho. Snažil jsem se zachovat si tu trochu zdravého rozumu, co ve mně ještě zbyla, takže jsem asi otupěl.“
„A pak jsi našel mě a já bych ochotný.“
Tom pokrčil rameny. „Nemám tušení, proč jsem za tebou ten večer přišel. Jen jsem chtěl odejít z divadla dřív, než se mnou někdo začne mluvit, a ty jsi byl jedinej, kdo se díval do dálky, jako by ti něco chybělo. Někdo. Došlo mi to, protože jsem se nejspíš tvářil stejně, když jsem o ní přišel.“
„Vážně mi chyběl,“ řekl Bill a sklonil hlavu. Ten bastard ho držel v rukou tak pevně, že si Bill nedokázal představit život bez něj; nikdy.
„To mi došlo. Všiml jsem si toho, když jsi k němu přiklusal zpátky.“
„Promiň.“
Tom mávl rukou na znamení, že je vše odpuštěno a zapomenuto.
„Šel jsem do toho natvrdo zbytečně moc a sám jsem nepoužil úplně nejlepší formulaci, co? Ale byl jsi zajímavej, a to dost na to, abych se staral o to, co jsi řekl, takže by sis měl pogratulovat. Už dávno mě totiž přestalo zajímat to, co mi říkají náhodní lidi na ulici.“
Bill přikývl a podíval se na Toma, aby viděl, jak se usmívá. Vypadali teď tak klidně a spokojeně, že si sotva dokázal vybavit, o čem se to vlastně baví. Vypadalo to, jako by si jen tak povídali o náhodných věcech, tak šťastní, že jsou v přítomnosti toho druhého, že téma rozhovoru nebylo nijak důležité.
Prohrábl si rukou vlasy a snažil se vzpomenout, co cítil ten večer, když dovolil Tomovi, aby ho doprovodil domů. Osamělost, smutek a bolest, nebo jen lidská potřeba útěchy? Možná od všeho trochu.
„Takže jsme se jen opírali jeden o druhého, abychom si byli oporou,“ řekl Bill spíš sám pro sebe. Tom s lehkým hrdelním zvukem souhlasil.
„Viděl jsi v tom někdy něco jinýho?“ Zeptal se Tom. „Chci říct, bylo celkem jasné, že skončíš zase u Gustava. Miloval jsi ho příliš na to, abys ho nechal jít.“
Bill pokrčil rameny. „Oba vyletíme snadněji, než bychom si kdy chtěli přiznat. Proto jsme potřebovali čas, abychom se zahojili, než půjdeme dál.“
„Nebudu o sobě smýšlet tak vysoko, abych si vůbec dokázal představit, že jsem důvodem, proč ses uzdravil rychleji. Koneckonců, když jsi byl se mnou, plakal jsi.“
„Protože se mi stýskalo,“ Bill cítil potřebu se omluvit, „ne kvůli tobě.“
„Přesně tak. Protože jsem pro tebe nikdy nebyl něco tak důležitého, abys kvůli mně někdy plakal. A to je pro mě naprosto v pořádku. Celkově vzato jsem od tebe nikdy nečekal nic jiného než nějakou lidskou společnost, stejně jako vím, že ani ty jsi ode mě nikdy nic nečekal, kromě někoho, kdo by zůstal a naslouchal. Možná se taky pokusil porozumět.“
„Využívali jsme jeden druhého,“ řekl Bill.
„Neříkej to tak machisticky,“ namítl Tom.
„Tak jak bych to podle tebe měl říct?“
Prostě řekni, že jsme byli dva lidé, kteří si navzájem pomáhali. A že jsme to oba zvládli s trochou pomoci toho druhého.“
Bill souhlasil. „Myslíš, že to zvládneme? Je to posranej svět.“
„Myslím, že když jsme se dostali tak daleko, tak dalších pár kroků přijde samo, bez velkého povyku. Koneckonců jen hrstka lidí projde tím, čím jsme prošli my. Měli bychom se považovat za šťastlivce.“
„Nebo prokletý.“
„Šťastlivec zní líp.“
Bill se opřel o Toma a položil si čelo na chlapcovu hruď. Tomova ruka se přikradla k Billovým zádům a lehce ho pohladila. To nejhorší měl za sebou.
***
Vklouzl do postele pod lehké přikrývky, které pomalu začaly sklouzávat z Gustavova nahého těla a zašoupl se pod nataženou paži, aby se pořádně uvelebil. Blonďák napůl otevřel oko a podíval se na změť černých vlasů, která se mu teď objevila v náručí.
„Už jsi doma?“ Zeptal se a věděl, že měl jít s Billem do skupiny, ale neměl na to sílu. A tak aby se ujistil, že Bill rozumí, to řekl nahlas.
Bill přejel Gustavovi rukou po hlavě a políbil ho na čelo. „To je v pohodě,“ řekl. „Potřebuješ si odpočinout a já jsem to v pohodě zvládl.“
„Dobře,“ zamumlal Gustav a posunul se, aby se k němu Billovo tělo mohlo lépe přitisknout. Zdálo se, že je na půli cesty do říše snů, když Bill nemohl jinak a znovu ho z ní vyrušil.
„Gustave?“
„Ano, Bille?“
„Myslíš, že jsme dost silní? Myslím jako pár?“
„Oh.“
Bill se usmál, přikývl a přemýšlel, kde by bez toho roztomilého trouby vůbec byl.
„Okay. Dobrou noc, zlato.“
„Dobrou noc, Bille.“
„Miluju tě.“
„Mmm.“
Bill věděl, že to znamená „já tebe taky“.
original
autor: Anchy
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
