autor: Panthere
Volno
„Tak mi řekni, proč jsi chtěl mít dredy.“
„Bylo to zvláštní a pro mě absolutní novinka. Tak jsem to zkusil. Musím přiznat, že když jsem si je nechal udělat, fakt se mi to líbilo.“
„Jestli máš fotky, chci je vidět.“
„Ne, žádný fotky nemám.“
„Kecáš.“
„Fakt nemám žádný fotky. Říkám ti pravdu.“
„Nevěřím ti.“
Tom si odfrkl. „Okay. Teď jsem na řadě já. Proč máš přezdívku Hrabě?“
„Z nijak zvláštního důvodu.“
„Kecáš.“
Bill se zatvářil opravdu vyděšeně. „No promiň?“
„Říkal jsi mi, že se za tvou přezdívkou skrývá nějakej příběh. Takže ho teď vyklop.“
Bill obrátil oči v sloup a odhrnul si vlasy z obličeje. „No dobře. Slib mi, že se nebudeš smát.“
Tom zvedl pravou ruku. „Přísahám.“
„Okay. I když určitě víš, že ‚Hrabě‘ je v evropských zemích titul pro šlechtice, mně se tak říká z úplně jinýho důvodu. Když jsem byl malý, díval jsem se na jeden televizní pořad. V tom seriálu byl upír, který se jmenoval Hrabě. Ten upír rád počítal věci, víš? Když jsem byl malej kluk, tak jsem tenhle zlozvyk převzal a všechny jsem doháněl k šílenství tím, že jsem všechno počítal. Staří bodyguardi mě začali k tomu upírovi přirovnávat, a tak mi to zůstalo. Pořád ho používám, protože zní královsky.“
„Upír z kreslenýho filmu?“ Zeptal se Tom.
„Jo.“ Bill odvrátil od Toma pohled, levou rukou zvedl telefon a projel ho.
„Kterej rád počítá?“ Zeptal se Tom znovu a v jeho slovech byl cítit náznak smíchu.
„Jo,“ odpověděl Bill skrz zaťaté zuby.
Tom vybouchl smíchy. Dokázal se smát dobrých pět vteřin, než ho zlomené žebro donutilo zasípat. Také ho trochu štípala tvář; byla vysoká pravděpodobnost, že již zaschlý strup na tváři se znovu otevřel a začal krvácet. Položil ruku na gázu a lehce přitlačil. „Tvoje přezdívka pochází z filmu The Muppets?“
Bill praštil telefonem o postel. „Tome! Slíbil jsi, že se nebudeš smát!“
To Toma znovu rozesmálo, ale pak se zastavil a trhl sebou. „Au, au, okay, musím se přestat smát.“
„Jo, to teda musíš,“ povzdechl si Bill. Tom si však všiml, že koutky Billových rtů cukají nahoru. „I přestože jsem zraněnej, tohle jsou nejlepší čtyři dny v životě. Můžu se vyspat. Nemusím se starat o práci. Můžu vypadat fakt na hovno a mám perfektní výmluvu.“
„Zajímalo by mě, co řeknou lidi, až zjistěj, že ses dva dny nesprchoval.“ Polštář letěl přímo na Toma. „Au! Tady mě to bolí!“
Bill na něj místo odpovědi vyplázl jazyk.
Tom zavrtěl hlavou. „Zajímalo by mě, jak to tady s tebou můžu vydržet.“
Bill se otočil na bok čelem k Tomovi a vydechl, když pohnul kolenem. „Taky se divím, že to tady s tebou dokážu vydržet.“
„Mám svý důvody,“ řekl Tom tiše. „A vím, že je chceš slyšet, ale nejdřív ze všeho se ti musím omluvit.“ Bill nic neřekl, ale jeho výraz Tomovi prozradil, že poslouchá, takže to Tom bral jako souhlas, aby pokračoval. „Mrzí mě, že jsem si takhle zahrával s tvou důvěrou. Já… já nevím, co jinýho říct. Je mi to líto, Bille. Opravdu se ti omlouvám.“
„Chtěl jsi mě zabít,“ zamumlal Bill.
„Chtěl jsem.“
„Kdy sis to rozmyslel?“
„Když jsem ti pomáhal trénovat ve tvým dódžó. Když ses mě ze všech sil snažil dostat na záda.“ Tom se maličko usmál, když si vzpomněl na Billův spokojený obličej, když se mu podařilo ten pohyb správně provést.
Bill zamrkal a skoro se usmál taky. Skoro. „Proč sis to rozmyslel?“
Tomovi chvíli trvalo, než znovu našel hlas. Nechal oči bloudit po Billově tváři, hlavně po hojící se modřině, která ještě stále měla nechutně fialový nádech, a po ráně na spánku. Na Billově tváři se objevil lehký ruměnec a Tom nevěděl, jestli je to od smíchu před tím, nebo od snahy nedat najevo, jak moc ho bolí koleno. A pořád vypadá nádherně, pomyslel si Tom. Znovu se na Billa usmál. „Protože tě mám moc rád.“
Bill mu úsměv neopětoval. Ticho začínalo být trochu nepříjemné, když konečně promluvil. „Nikdy jsem tě nechtěl zabít. Přemýšlel jsem o tom, ale nikdy jsem to nechtěl udělat.“
„Mířil jsi mi pistolí na hlavu,“ připomněl mu Tom.
Bill se ušklíbl, než se rozesmál. „Okay, chvíli jsem o tom vážně uvažoval, ale větší část mého já to nechtěla udělat.“
Tom se díky smíchu trochu uvolnil a odvážil se Billa zeptat na to samé. „Proč sis to rozmyslel?“
Další Billův úsměv způsobil, že Tom skoro přestal dýchat. „Protože tě mám taky moc rád.“
„Jsme oba tak sentimentální,“ zamumlal Tom a široce se usmál.
„Za to můžeš ty,“ zamumlal Bill a natáhl k němu ruku.
Tomova ruka se setkala s Billovou napůl cesty. Propletl své prsty s Billovými, a nakonec se naklonil dopředu, aby jej políbil na klouby. Pak se se zasténáním odtáhl. „To bolelo. Uh.“
„Jak dlouho bude trvat, než se oba pořádně zahojíme?“
„Nemám tušení,“ řekl Tom. „U mě to bude nějakej ten měsíc. Mám všude díry po kulkách. U tebe to bude určitě rychlejší.“
Bill se znovu usmál. „Okay. Aspoň budu mít pár měsíců na to, abych tě viděl, než zase začneš pracovat.“
Tom se opřel o polštář a kousl se do rtu. „Nevím, jestli chci zase pracovat. Cítím se trochu unavený. Jen za měsíc jsem zažil tolik vzrušení, že mi to do konce života bude stačit.“
„Rychlá honička přes celý Vegas.“
„Jo.“
„Po celou dobu po tobě střílel tvůj kamarád, takže tvoje auto vypadalo, jako by prošlo válkou.“
„Jo.“
„Pak ti unesli tvýho krásnýho a mocnýho milence.“
Tom protočil očima a ušklíbl se. „Jo, Bille.“
„To je mi ale panečku život,“ zamručel radostně Bill.
Tom se maličko zasmál, než si povzdechl a zavřel oči. „Prosím, přestaň mě rozesmívat, bolí to.“
Chvíli bylo ticho, než se ozval nezaměnitelný zvuk, jak se Bill zvedá z postele. V domnění, že jde Bill na záchod, Tom mlčel. Byl zvyklý slyšet Billa vstávat z postele pomalu, nemotorně, kvůli stehnu a kolenu. Několikrát se mu nabídl, že mu pomůže, ale Bill vždycky odmítl. Chtěl dostát svému jménu tvrdého mafiánského bosse, a místo toho používal berle. Toma více než překvapilo, když ucítil vedle své tváře dech. Málem nadskočil a rychle otevřel oči.
„Myslel jsem, že jdeš na záchod.“ Tom natáhl ruku a prohrábl Billovi vlasy.
„Ne, nejdu,“ zašeptal Bill, pomalu se naklonil dopředu a jemně přitiskl své rty na Tomovy. Tom polibek opětoval a spokojeně si povzdechl, když se Bill odtáhl. „Víš, vsadím se, že Gordon a ostatní jsou někde poblíž. Když jsem teď vylezl z postele a podíval se z okna, všiml jsem si, že na parkovišti stojí Gordonův Rolls Royce.“
„Takže ten polibek nemůžeme posunout na vyšší metu?“ Zeptal se Tom nevinně, čímž si vysloužil plácnutí po hlavě.
„Drž hubu a poslouchej. Tyhle dveře nejsou zrovna zvukotěsný.“
Tom se ušklíbl, sáhl po ovladači televize z nočního stolku a zapnul ji. Jeho prst byl položen na tlačítku hlasitosti, když k jeho uším dolehl Davidův hlas. Byl tichý, ale nezaměnitelný.
„Gordone? Ty nepůjdeš dovnitř?“
Na druhé straně dveří zvedl mafiánský boss hlavu a přijal šálek kávy, který mu Gabriel nabídl. David stál vedle bodyguarda, jedno obočí zvednuté, a čekal na odpověď. Gordon se usmál, než se napil. „Nechci je rušit. Myslím, že vedou nějaký soukromý rozhovor.“
David pomalu zavrtěl hlavou. „Bože, to jako mluvíš v šifrách? Soukromej rozhovor může mít dvojí význam.“
Gordon se na Davida pobaveně zadíval. „Kdy přesně jsem mluvil v šifrách? Myslím, že vždycky říkám věci přímo.“
„Ne, občas něco naznačuješ,“ oponoval David. „Jako právě teď.“
„Davide, dávej si pozor na pusu.“
„Ano, šéfe,“ odpověděl David okamžitě, což donutilo Gabriela kousnout se do rtu, aby se nerozesmál.
„Myslím, že bychom měli nejdřív zaklepat,“ řekl Gordon a dvakrát zaklepal, než otevřel dveře. Zjistil, že Bill stojí vedle Toma, ruku má položenou na jeho rameni, zatímco Tom drží v ruce ovladač od televize a nenuceně přepíná kanály. Ta scéna byla až příliš normální a Gordon si nemohl pomoci, aby ji neokomentoval. „Obrázek domácího štěstí.“
Bill přimhouřil oči. „To jako vážně, Gordone?“
Gordon se usmál, než se posadil na křeslo. Gabriel zavřel dveře, když se David posadil vedle Gordona a s úlevou zafuněl, když se mu podařilo zmírnit tlak na jeho zlomenou nohu. „Ta noha mě zabije,“ zamumlal.
„Davide, přestaň fňukat,“ řekl Gordon. „Wilhelme, mám zvláštní důvod, proč jsem dnes tady.“
„Ano?“ Zeptal se Bill s nejistotou v hlase.
„Nemůžu popřít, že těch dlouhých osm let, kdy jsi byl aktivní hlavou rodiny, bylo naprosto úžasných. Je však holým faktem, že během jednoho měsíce jsi způsobil pořádnou spoušť. Myslím, že je docela dobře možné, že bys hlavou rodiny být neměl. Tedy alespoň na nějakou dobu. Lidé ztrácejí své kouzlo, když se nudí.“
Bill vypadal, jako by právě dostal facku. „Ale já se nenudím…“
„Podívej, já jen říkám, že by sis měl vzít dovolenou,“ řekl Gordon lehce. „Tedy až se uzdravíš.“
„Co… Proč?“
Gordon se vřele usmál, což Toma přimělo, aby se na Billa usmál také. „Tyhle čtyři dny byly… zajímavé. Obchody se musí vrátit k životu, takže jsem si je vzal na starost já. A…“ Gordon se odmlčel a vypadal zamyšleně. „Řeknu to na rovinu. Chci být opět aktivní hlavou rodiny Trümperových.“
Bill jednou zamrkal. Dvakrát. „Víš, že ať už ti řeknu cokoliv, bude to zbytečný. I když nejsi šéf, pořád jsi šéf. A ty to víš.“
„Vím. Jen chci, aby ses do ničeho nezapojoval, dokud nebudeš cítit to, co teď cítím já; chtít být šéfem. A buďme upřímní, dělám to líp než ty,“ zasmál se Gordon.
Bill začal vrtět hlavou a odkulhal k posteli, jelikož pocítil potřebu se posadit. „Dobře, jak myslíš, Gordone.“
„Dobře tedy. Mám vás tu nechat o samotě s tím, co jste dělali?“
„Nic jsme nedělali,“ řekl Tom.
Gordon zvedl obočí. „To byla velmi rychlá odpověď. Mám ti věřit?“
„Ježíši, Gordone, přestaň si z Toma dělat legraci,“ ozval se Bill.
David je pár minut pozoroval, jak se škádlí, a trochu ho uklidnil fakt, že se chovají jako rodina, a ne jako dva mafiánští bossové a zabiják. Kdyby někdo vtrhl dovnitř, nepřipadalo by mu na té scéně nic divného. Jediné, co chtěl, bylo, aby se věci v jejich rychlém světě trochu zpomalily a- Začal mu pípat telefon. A je po klidu, pomyslel si David a obrátil oči v sloup.
„Co se děje, Davide?“ Zeptal se Gordon.
„Za hodinu máme schůzku s Ukrajinou. Vlastně by stačil telefonát, ale oni trvali na videohovoru.“
Bill jim zamával. „Tak ahoj, Gordone. Užij si schůzky se spoustou lidí, zatímco já budu mít čas si zdřímnout.“
Gordon se zasmál, vstal a prohrábl Billovi vlasy. „Na volno si zvykáš docela rychle.“
„Přestaň si hrát s mými vlasy. Je mi třicet,“ postěžoval si Bill, když se od Gordona odvrátil, ale se svými rozcuchanými vlasy nic neudělal. „Mimochodem, jak dlouho bude trvat, než odsud budeme moct vypadnout?“
„No, Tom tu musí ještě dva dny zůstat, ale ty už se můžeš vrátit domů,“ řekl Gordon.
Bill se podíval na Toma, který si nepřítomně třel hruď, a pak pokrčil rameny. „Hádám, že tu ještě dva dny zůstanu. Ať se mi to koleno pořádně zahojí a tak.“
„Doktor říkal že tě ta kulka do kolene jen škrábla, takže by se to mělo zahojit bez komplikací.“
„Dobře,“ řekl Bill.
Tom si lehce povzdechl. „Doufám, že mě fakt brzo přestanou bolet žebra.“
„Byla to čistá zlomenina, Tome, takže nebude trvat dlouho, než se budeš moci vrátit k běžným činnostem,“ řekl Gordon. „I když mě vlastně zajímá, jestli budeš i nadále nájemným vrahem.“
Tom pokrčil rameny. „Zrovna jsem o tom mluvil s Billem. Přemýšlím, že si dám pauzu; je nejvyšší čas, abych si ji dal. A navíc se to naprosto kryje i s Billovou pauzou, takže to není úplně špatný.“
„Ah, takže můj příkaz je pro vás oba jakýmsi požehnáním?“
„Za to ti děkuju,“ usmál se Tom.
Bill se začal usmívat. David si Billa nedůvěřivě prohlížel. V Billově výrazu se objevil náznak radosti, který znamenal, že David je odsouzen k záhubě. „Takže, Davide, budeš muset tady mému drahému otci říct všechno o našich nových podnicích a ujistit se, že mu to předáš v písemné podobě nebo tak něco. Jinak by na to mohl do patnácti minut úplně zapomenout.“
Gordon zavrtěl hlavou a vyšel ze dveří, Gabriel ho těsně následoval. David se po převzetí Billových příkazů chvíli tvářil poraženě, než přikývl. „Jistě, Wilhelme, udělám to. I když bych to mohl zapsat do iPadu nebo tak nějak.“
„To bys mě musel naučit tu zatracenou věc používat. Jediné, co jsem na něm kdy dělal, bylo, že jsem hrál Candy Crush,“ řekl Gordon.
Billův vztyčený palec namířený na Davida starého bodyguarda nijak nepovzbudil.
***
O pár dní později mohli Tom i Bill opustit nemocnici. Doktor trval na tom, aby byl Tom na vozíku, ale ten to se zamračeným výrazem odmítl s tím, že si nechce připadat jako bezmocný. Toma i Billa překvapilo, když se zmíněný lékař rozzlobil a upozornil ho, že vyvíjení tlaku na Tomovu nedávno postřelenou nohu způsobí, že bude později kulhat, nemluvě o tom, že se mu stále hojí zlomené žebro a další střelná zranění. „A co Billovo koleno?“ Pokusil se vyjednávat Tom.
„Jak se ukázalo, bylo to lehké zranění, takže mu stačí jen berle,“ vysvětlil doktor. „Teď mě poslouchejte, jinak vás odsud nepropustím.“
Gabriel se zasmál, když viděl, jak sestra tlačí k autu vozík s trucujícím Tomem. Tom měl na sobě cargo šortky a sandály s černou košilí a vypadal úplně nepatřičně. Billovi se podařilo vypadat jako mafiánský boss, kterým měl být: vlasy sčesané dozadu, bílá košile a sako přes ramena a sluneční brýle. Jediné, co kazilo dojem, byl závěs na ruku, jedna berle a bílé sandály. Poté přišli dva bodyguardi s taškami, v nichž zjevně byly Billovy a Tomovy věci. Gabriel se ještě jednou zasmál, když udělal fotku, kterou poslal Davidovi, jenž ji zřejmě ukáže Gordonovi.
„Teď bude Tom ještě nešťastnější,“ řekl Bill a koutky rtů se mu zvedly v pobaveném úsměvu.
„Nestává se každej den, že bych viděl takovouhle podivnou scénu,“ připustil Gabriel.
Když Tom a Bill konečně seděli uvnitř Rolls Royce, Bill si sundal sluneční brýle. Otočil se na sedadle, aby si prohlédl okolí. Tom to udělal také a překvapilo ho, když uviděl množství bodyguardů. Když vystupoval z budovy, viděl, jak se po parkovišti motá poměrně dost lidí, kteří se bavili, jako by byli návštěvníci nemocnice, kteří se šli ven nadýchat čerstvého vzduchu. Teď když byl mafiánský boss uvnitř auta, většina „návštěvníků“ opustila přátelskou fasádu a vydala se ke svým vozům, připravena hlídat Rolls Royce. Jeden z nich se připojil ke Gabrielovi do Rollse; Tom v něm poznal staršího bodyguarda, který Billovi před časem půjčil střelnou zbraň na jejich ranní procházku. „Hm, Gordon nechce nic ponechat náhodě,“ zamyslel se Tom.
„Trochu to přehání,“ řekl Bill. „Chci říct, dvacet lidí? To jako vážně? Člověk by si myslel, že jsem prezident.“ Když velké auto začalo vyjíždět z nemocničního parkoviště, Bill se ozval. „Gabrieli, než pojedeme domů, vem to nejdřív do McDonald’s. Už mám dost nemocničního jídla.“
„Vzpomínám si, jak jsme tam spolu poprvé snídali,“ řekl Tom. „McDonald’s mi nikdy předtím nepřipadal tak lákavej.“
„Vidím, že jsi z těch léků proti bolesti naprosto zblbnul,“ pokáral ho Bill, i když ne nijak tvrdě. Natáhl se přes sedadlo a nechal prsty přejíždět po Tomově ruce.
Tom se tiše zasmál a zaklonil hlavu. „Musím se vrátit do svýho bytu. Po tomhle bláznivým měsíci musím udělat pár věcí. Musím vyřídit nějaký obchodní jednání.“
„Chápu,“ řekl Bill. „Taky musím něco vysvětlit svým obchodním partnerům. Myslím, že nebudou moc nadšení, když se dozvědí, že budou obchodovat s mou bezohlednější verzí. Takže snídaně, a pak tě vezmeme k tobě domů? Buď se potom zastavíš v sídle, nebo se zastavím já u tebe.“
„Neboj, nemusíme spěchat. Kromě toho, u mě v bytě bude nejspíš Andreas a bude připravovat oběd. Je to taková naše malá tradice. Můžu ho poprosit, aby mě pak hodil do sídla.“
Bill zvedl obočí. „Tradice? Řekni mi víc.“
„Obvykle když jsme oba v Berlíně, vaříme – no, já většinou vařím a on prostě koupí to, co se hodí k tomu, co vařím – a civilizovaně se společně naobědváme. Nic jako střílení a lámání kostí. Jen dva staří přátelé, kteří se společně najedí,“ vysvětlil mu Tom.
„Dva staří kamarádi zabijáci, kteří spolu kdysi šukali.“
„No jo… Věř mi, byla to jen taková nezávazná záležitost. A obvykle při obědě předstíráme, že nejsme zabijáci. Teda pijeme čaj a bavíme se o počasí. Chováme se jako Britové.“
Bill se hlasitě zasmál. Gabriel se kradmo podíval do zrcátka a sám pro sebe se usmál. Nevěděl, co si má myslet o tom, že se jeho šéf změnil v tak krotkého člověka. Cítil však k Tomovi maximální respekt za to, že dokázal Hraběte zkrotit. To nebyl snadný úkol.
***
Po McDonaldu Toma vysadili u jeho bytu, přesně jak si přál, a k Billovu naprostému úžasu a naprostému rozčilení tam Andreas skutečně byl. Čekal v hale, oblečený v tričku, cargo kalhotách a žabkách. Kotník měl stále omotaný obvazem; nejspíš kvůli tomu, jak pomáhal Tomovi zachránit Billa. Andreas se usmíval, když Gabriel vystoupil z auta pro vozík, a smál se, jak Tom obrátil oči v sloup, když si té zatracené věci všiml. „Nečekej, že tě potáhnu až do tvýho bytu, Tome,“ zasmál se.
„Pořád má zlomený žebro,“ vystrčil Bill hlavu z okénka auta jako nadšené malé dítě.
„Já vím,“ řekl Andreas. Otevřel dveře auta a pomohl Tomovi dostat se na vozík. Ignoroval jeho protesty typu „jsem v pohodě“ a „Andy, nejsem mrzák“. „Nejsem hloupej. Má nějaký léky, který by měl brát? Něco, o čem bych měl vědět?“
„Promiň, ale já nejsem děcko,“ protestoval Tom.
Bill Tomovy protesty ignoroval. „Všechno, co Tom potřebuje, by mělo být v tašce – Gabrieli, podej mu tu tašku. Kde je?“
„Tady, šéfe,“ řekl Gabriel a podal Andreasovi jednu z kožených tašek, které předtím přinesli bodyguardi, a také tašku s oblečením. „Léky jsou v té kožené tašce, stejně jako Tomova peněženka a telefon.“ Pak se točil k Tomovi. „To jsi nechal ve vile. V té tašce je Tomovo oblečení, které jsme pro něj vzali z…“ ukázal nahoru na obytný dům. „Jo, a chtěl jsem ti ještě říct, že tvoje zbraně z Vegas byly vráceny na své místo. Gordonův rozkaz.“
„Už byste se mi vážně měli přestat vloupávat do bytu,“ zamračil se Tom. „Teď musím vyměnit všechny zámky a dát si alarm jako všichni normální lidi.“
„A pak zbraně – ty, co jsi přinesl, abys zachránil Wilhelma – ty jsou taky všechny v tý tašce. Georgovi se podařilo dostat je z rukou BKA.“
„Georg už teď nezní tak špatně,“ zasmál se Tom. Podíval se na Billa, který si ho pozorně prohlížel. „Budu v pohodě, Bille. Andreas mě nehodlá zabít.“
Andreas se pokřižoval a Bill obrátil oči v sloup. „Okay, fajn. Jen si myslím, že by bylo bezpečnější, kdybys zůstal ve vile,“ připustil Bill.
Tom se usmál. „Brzo se uvidíme.
„To doufám,“ řekl Bill. „Gabrieli, jeď.“
Rolls se rozjel a Andreas, když viděl Tomův pobavený obličej, se rozesmál. „Nemá zrovna ve zvyku se slušně rozloučit, co?“
***
Tom se probudil, právě když se začínalo rozednívat. Díval se z okna na lehký déšť, a pak si přitáhl přikrývku až ke krku a cítil se klidný. Když se včera vrátil do svého bytu, Andreas mu dost pomohl. Zřejmě uklidil, jak nejlépe uměl, a nakoupil jídlo k obědu i k večeři. Tom mu řekl, aby šel domů, ale Andreas odvětil, že ho Bill osobně požádal, aby u něj zůstal a eliminoval případné hrozby.
„Jedinou hrozbou jsi tu ty,“ odpověděl Tom na Andreasovo prohlášení.
Blonďák zakoulel očima. „Já vím, ale ještě jsi mi nekoupil ten soukromej ostrov, kterej mi dlužíš.“
Po pozdním obědě si Tom přesunul kolečkové křeslo tak, aby seděl před počítačem, a dal se do práce. Počítače se nedotkl už asi měsíc, vlastně od té doby, co měl zabít Billa. Ve schránce měl ohromující množství e-mailů, a když je jeden po druhém procházel, zjistil, že si lidé nějak všimli, že se spojil s Trümperovými. Neznali celý příběh a udělali si vlastní dedukce, ale ukázalo se, že celé to trápení s Billem bylo dobré pro obchod. Byl v polovině čtení třicátého e-mailu, když se vedle něj objevil Andreas s hrnkem heřmánkového čaje. „Udělal jsem ti čaj. Už dvě hodiny tady sedíš a mlčíš,“ řekl Andreas.
Tom si hrnek vzal. „Díky. Zrovna pročítám maily… Obchod po tom kšeftu s Billem jenom kvete, ale nějak se mi po tom všem do toho nechce hned skočit.“
Andreas se posadil na prázdnou židli vedle Toma a pročítal e-mail, který měl právě otevřený. „Ehm, chceš, abych vzal nějaký ty nabídky za tebe? Rozdělit si výdělek? Nemůžeš se do toho hned vrhnout. Jsi na vozíčku.“
„Chci tím říct, že ve skutečnosti nechci pokračovat v týhle věci s vražděním.“
„Chováš se jako idiot,“ řekl Andreas. „Nemůžeš se toho jen tak vzdát. Jsi v tom opravdu dobrej, takže to nemůžeš jen tak zahodit.“
Tom chvíli přemýšlel. „No, možná bych mohl vzít jen pár zakázek, a pak konečně odejít do důchodu, až toho budu mít dost.“
Andreas otočil kolečkové křeslo tak, aby byl Tom čelem k němu. „Vím jistě, že peníze pro nás nejsou problém. Řeknu to na rovinu. Jsme bohatí. Ale myslím, že bys měl mít nějakou práci pro případ, že by to s Billem nevyšlo. Nevíš, jestli to, co je mezi váma dvěma, vydrží navždycky.“
„Máš pravdu,“ Tom se napil čaje. „Zmoudřel jsi. Ale přeju si, aby to, co společně máme, vydrželo navždycky.“
„Au, mý srdce,“ zasmál se Andreas.
„Mimochodem, jestli chceš přijmout nějakou moji zakázku na vraždu, posluž si. Dokonce se se mnou nemusíš dělit o peníze.“
Andreas se rozzářil. „Vážně? Tak se posuň, projdu si tvoje e-maily.“
Tom postavil hrnek na stůl, odsunul se od stolu a usmál se na Andrease. „Mám pocit, jako bych ti právě dal lístek do Disneylandu.“
„Tahle práce je kouzelná.“
Tom se zasmál, než se přesunul zpátky ke stolu vedle Andrease. „Andy?“
„Co? Teď tu něco čtu.“
„Promiň a děkuju.“
Blonďatý zabiják se otočil k Tomovi a trochu se usmál. „Nikdy jsem si nemyslel, že to řeknu, ale nechci, aby naše přátelství skončilo. Jsi můj nejlepší přítel. Máme za sebou docela dobrou historii a myslím, že nikdo jinej si s mým pošahaným mozkem neporadí. Pokusím se už nepřijímat žádné žádosti o to, abych tě zabil…“ ušklíbl se Andreas, když Tom zvedl obočí, „… a odpouštím ti, protože jsme teď oba tak trochu mrzáci. Neměl jsem s tím kotníkem vůbec chodit, ale podívej, co jsem udělal. Pomohl jsem ti. Teď se mi díky tomu zhoršil. Takže mám, co jsem si zasloužil, a ty jsi taky dostal, co sis zasloužil, ale pořád chci ten soukromý ostrov, kterej jsi mi slíbil, kdyžs mi nakopal prdel.“
„Okay, uvidím, co se s tím ostrovem dá udělat,“ zvedl Tom poraženě obě ruce. „A co budeš dělat teď? Jsi si jistej, že se nechceš na chvíli stáhnout do ústraní? Georg přece zná tvůj obličej. Prakticky ses poflakoval po sídle. Celá BKA zná tvůj obličej.“
„To bylo proto, že potřeboval cigára. A máš pravdu, měl bych se na chvíli stáhnout. Vzít si volno jako ty a Bill.“.
„A pak pochopíš, co jsem myslel tím, že nechci přijmout už tolik zakázek jako vždycky.“
Andreas se ušklíbl. „Jo, rozhodně jsme dva naprosto odlišní lidé.“
Tom se ušklíbl. „Myslím, že si půjdu lehnout. Stýskalo se mi po posteli a je moc příjemný, že jsem vypadl z nemocnice,“ usmál se Tom.
Andreas okamžitě vstal, položil ruce na madla vozíku a tlačil Toma k ložnici. „Víš co? Mám docela talent, jak se starat o nemocný, starý a bezmocný lidi.“
„Já nejsem nemocnej ani starej,“ zabručel Tom.
Tom si nechtěl připustit, že je příjemné přijímat pomoc. Kdyby chtěl, dokázal by všechno udělat sám, ale tak dlouho byl nezávislý, že mu přijímání pomoci připadalo jako něco neobvyklého. Tom si nedělal příliš velké starosti s tím, že je Andreas v jeho bytě, i když se ho ten blonďák pokusil zabít. Věděl, že Bill pro jistotu nařídil několika svým bodyguardům, aby ho hlídali.
Tom si spokojeně povzdechl, když si lehl na postel, v této poloze se mu lépe dýchalo. Sedět se zlomeným žebrem nebylo zrovna příjemné. Přitáhl si peřinu výš a znovu si povzdechl.
„Co to vzdychání? Zníš, jako bys nesl nějaký těžký břemeno.“ Andreas se posadil na okraj postele. „Je zvláštní vidět tě v posteli v poledne místo o půlnoci. Připadá mi, jako bych ukládal malé dítě.“
Tom se zasmál, a pak trochu sípavě odfrkl. „Všichni jsme uvnitř děti.“
Andreas o tom chvíli přemýšlel. „No, asi máš pravdu. Chceš léky proti bolesti?“
„Ne,“ odpověděl rychle Tom. „Zas tolik to nebolí. Nech mě spát, Andy. Nevím, kde hodláš spát ty, ale jestli se rozhodneš spát se mnou v posteli, snaž se mě nevzbudit.“
„Fakt nechci riskovat svůj život tím, že budu s tebou v jedné posteli, až ráno přijde Bill,“ řekl Andreas. „Předtím mi napsal, že zítra přinese snídani.“
Tom zamrkal. „Vy si teď jako píšete?“
„Jo, jsme teď nejlepší kamarádi,“ usmál se Andreas.
Tom se ušklíbl, protože zrovna nevěřil, že by se Andreas a Bill k sobě mohli chovat slušně. „Teď už jsem snad viděl opravdu všechno.“
Andreas zasténal a protočil očima. „Jsi neuvěřitelnej. Fajn, teď tě nechám odpočívat.“ Nepohnul se však z místa a místo toho se zadíval na Toma. Tom jasně viděl, že Andreas chce něco říct, ale nejspíš nevěděl jak. Když šlo o věci, které byly vážné, Andreasovi nebylo zrovna příjemné o nich mluvit. Toma však nepřekvapilo, když se k němu druhý muž jednoduše naklonil a dal mu pusu. Když se Andreas odtáhl, pokrčil rameny. „Jen taková připomínka pro mě. Běž spát, Bill zítra přijde a… jo.“
Když Andreas odešel a zanechal v pokoji tmu a chlad, Tom neusnul okamžitě. Chvíli mu trvalo, než podlehl spánku; vzpomínal na uplynulý měsíc, na to, jak jsou věci pořád stejné, ale zároveň naprosto jiné. Po chvíli ho nakonec přemohlo vyčerpání.
A teď byl vzhůru a stále pozoroval oblohu za oknem. Chvíli zůstal zachumlaný v přikrývce a užíval si klidu, než se konečně vysoukal z postele. Ignoroval nepříjemné pocity bolesti a vydal se ke dveřím. Udělal to pomalu, aby vyzkoušel svoje nohy. Když zjistil, že to není tak zlé, otevřel dveře ložnice. Nepřekvapilo ho, že našel Andrease spícího na prostorné pohovce, majetnicky objímajícího jeden z polštářů a s dekou pevně omotanou kolem nohou.
Překvapilo ho však, když vzhlédl a zjistil, že Bill sedí na jedné ze židlí v jídelně a před sebou má hrnek plný horkého čaje. Andreas dokázal zaspat i hurikán, takže mu vůbec nebylo divné, že se Billovi podařilo udělat si pohodlí, aniž by blonďáka vzbudil. O tom, jak se Billovi sakra podařilo dostat dovnitř, neměl Tom ani ponětí. Četl si noviny, oblečený do volného trička a šortek. Vůbec si nevšiml, že ho Tom pozoruje. Napil se čaje a odložil noviny na stůl. Když držel hrnek oběma rukama, aby si zahřál prsty, konečně vzhlédl.
Tom se usmál a pronesl: „Ahoj.“
Bill úsměv opětoval. „Dobré ráno,“ zašeptal. „Čaj?“
„Ano, prosím,“ odpověděl Tom šeptem, jelikož nechtěl Andrease budit.
„Přestaň šeptat,“ řekl Andreas nahlas, hlas měl ještě ochraptělý ze spánku. „Pro mě černou kávu.“
Bill obrátil oči v sloup. Tom se jen ušklíbl. Vzít si takhle volno nakonec nebylo tak špatné.
original
autor: Panthere
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
