autor: Anchy
Epilog
Vítr mu lehce čechral vlasy, když se snažil projít zeleným polem před sebou, aby se dostal tam, kam potřeboval. Slunce bylo tak akorát, a i když den sliboval, že bude ještě větší horko, věděl, že bude mít své místečko ve stínu, hned na kraji obrovského starého stromu. Bylo to dobré místo a on si gratuloval, že se mu ho podařilo získat.
„Ahoj, ty!“ Řekl Bill, když se místo objevilo na dohled a s ním i jeho drahý přítel. „Dlouho jsem tě neviděl, držíš se?“
Studená kamenná deska nedokázala odpovědět, ale Bill si představoval, že odpověděla Andyho hlasem, který mu říkal, jak je šťastný, že Billa zase vidí. Jak čekal na tenhle den, jen aby mohl Billa znovu vidět, jak se usmívá, a možná ho i krátce obejmout.
Černovlásek se posadil na hustou chladnou trávu a podíval se za sebe.
„Gustav by měl každou chvíli přijet, jen potřeboval najít místo, kde zaparkovat auto.“ Otočil hlavu a usmál se na přítelovo jméno vyryté do kamene. „Jo, já vím!“ Řekl, jako by právě dostal poplácání po zádech. „Máme auto. Sice z druhé ruky a trochu opotřebované, ale pro začátek dobrý, ne?“
Bill se podíval na zem a s úsměvem zjistil, že ve váze, kterou před pár měsíci koupil, je kytice růží. On sám v ruce držel kytici těch nejhezčích polních květin, které koupil od staré paní na rohu bloku.
„Budu ti muset koupit větší vázu, Andy. Zdá se, že tě lidé milují.“
Nacpal květiny kolem těch stávajících a opřel vázu o povrch kamene. Téměř zakryla pětku ve slově „15. května“. Andy vždycky říkal, že kdyby měl odejít, chtěl by, aby to bylo skoro v létě. Bill byl rád, že se mu přání splnilo, i když ho stálo hodně sebeovládání, aby se nerozplakal.
„A hádej, co ještě! Tom byl konečně povýšen na to místo manažera, o kterém mluví už několik měsíců. Jo, je to dost rychlý, přesně to jsem mu říkal taky, ale asi si prostě myslí, že je tak dobrý. Jeho hladina T je taky stabilní a,“ naklonil se blíž a přitiskl si ruku na ústa, jako by chtěl říct něco nepěkného, „nikomu to neříkej, ale myslím, že konečně dostal odvahu pozvat Georga na rande,“ široce se usmál. „Já vím! Už několik měsíců kolem toho chodí jako kolem horké kaše, ale jsem rád, že se konečně sebral. Jo, hodí se k sobě a já jsem rád, že se někomu podařilo Georga z toho jeho stavu vytáhnout.“
Vítr odfoukl pár větví z jejich místa a slunce zasáhlo Billa přímo do očí. Zvedl ruku, aby si zakryl oči, a usmál se nad teplem, které mu procházelo tělem.
„Opravdu mi chybíš, víš?“ Neměl sílu podívat se na náhrobek. Pomyslel si, že je to od něj hloupé, ale nedokázal to udělat, ať se dělo, co se dělo. „Všem nám chybíš. Kluci tomu dneska dokonce říkají ‚Andyho sraz‘ místo prostého ‚skupina‘.“
Bill zachytil slzu, než stačila sklouznout.
„Mám pocit, že jsi mě trochu podvedl víš. Měli jsme tu být jeden pro druhého ve zlých i dobrých časech,“ pohladil zem. „Ty jsi tak trochu prošvihl ty dobré časy.“
Povzdechl si, podíval se na neživou kamennou desku, rozvalil se na záda a zadíval se na oblohu.
„Ty jsi někde tam nahoře, že jo? Vidíš to všechno a jsi šťastný, že? Musíš být… Já vím, že jo.“
Zavřel oči a nechal se zahřívat teplem, pomalu se nadechoval a vydechoval, zatímco vítr byl stále mírnější a mírnější. Když mu něco zastínilo slunce, věděl, že má otevřít oči a usmát se, protože tam byl Gustav a usmíval se na Billa.
„Jsi v pořádku?“ Zeptal se, posadil se a pořádně kámen poplácal, jako by chtěl říct ‚ahoj, Andy. Jak to jde?´
Bill se na něj podíval, usmál se a přikývl.
„Jo, jsem v pohodě.“
KONEC
original
autor: Anchy
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
