autor: Buyyouadrank
Prolog
Tom zíral na figurínu ve výloze obchodu.
Byla prostě krásná; byl to vysoký, štíhlý muž, jehož kůže ve světlech obchodu zářila mléčně bílou barvou, a vlasy měl dlouhé, černé a tvořené do elegantních špiček. ´Kůže´ kolem očí byla lemovaná černou barvou a jen zvýrazňovala zbytek plastového obličeje.
Kdyby však Tom nevěděl, že muž stojící ve výloze, je skutečně plastový, přísahal by, že je skutečný – dokonce i jeho kůže vypadala měkce a příjemně na dotek, přestože ve skutečnosti byla tvrdá, studená a lesklá.
To, co skutečně prozrazovalo pravou identitu figuríny, byly její oči. Všechno na tom výtvoru bylo tak realistické, že si Tom myslel, že se každou chvíli pohne; kromě očí. Oči měly světle karamelovou barvu, leskly se jako sklo a nebyl v nich žádný život.
„Tomi, zlatíčko?“
Tom nadskočil a trhl sebou, když se otočil a vytřeštěnýma očima pohlédl na matku.
Simone se na něj vlídně usmála. Odhrnula si pramen rudých vlasů ze svého sladkého oválného obličeje a přistoupila k synovi. Položila lehce ruku na jeho a něžně ho pohladila po dlouhých špinavě blond vlasech. Tom si je nechával narůst a přestal je česat ve snaze nechat si udělat dredy.
„Zlato, David říkal, že má v kanceláři nějaké komiksy. Chtěl by ses na ně podívat?“ Zeptala se Simone svého osmiletého syna.
Tom mlčky zavrtěl hlavou a obrátil pozornost zpátky k plastovému muži ve výloze. Simone sledovala jeho pohled a povytáhla obočí, když si všimla, že její syn zírá na figurínu, která předváděla Jostovy nejnovější modely. Přemýšlela, proč ho to tak uchvátilo – za normálních okolností by byly komiksy to první, po čem by Tom sáhl. Simone si povzdechla a sklonila se, aby Toma políbila na temeno hlavy, než se vrátila za Jostem.
„Přijde?“ Zeptal se Jost a držel v ruce starý výtisk Spider–Mana.
Simone zavrtěla hlavou. „Máme spoustu práce, než odjedeme,“ usmála se smutně Simone.
Jost přikývl.
Jako začínající módní návrhář měl Jost konečně našetřeno dost peněz, aby si mohl otevřít vlastní obchod. Nedokázal by to bez pomoci Simone, která byla nejen jeho krejčovou, ale také nejlepší kamarádkou. Simone však nedávno opustil manžel Jorg a v současné době čekala s přítelem Gordonem dceru. Po narození dítěte se s Tomem stěhovali do Rakouska a do termínu porodu zbývalo jen několik týdnů. Jost si ztěžka povzdechl a naklonil se, aby začal vytahovat oblečení z krabic. Za koupi nemovitosti utratil všechny peníze, a teď měl zůstat úplně sám, bez Simone, která by ho v nejtěžších chvílích utěšovala.
Asi po hodině dřiny si zcela vyčerpaná Simone těžce povzdechla, sedla si do křesla a ovívala se rukama. Jost po ní střelil omluvným úsměvem, než přešel k výloze, kde stál stále ještě figurínou okouzlený Tom.
„Ahoj, Tome,“ poplácal Jost hravě malého chlapce po hlavě a blýskl na něj zářivým úsměvem. „Copak děláš?“ Překvapilo ho, že osmiletý kluk místo toho, aby překypoval energií, mlčky pozoruje nudný neživý předmět.
„Nic,“ odpověděl Tom a nespouštěl oči z figuríny.
„Líbí se ti to oblečení?“ Usmál se Jost. „Je to součást mé nové podzimní kolekce – až vyrosteš, můžeš si ho vyzkoušet,“ škádlil ho.
Tom úsměv opětoval, dokonce se tiše zasmál, než zavrtěl hlavou.
„Ne? Tobě se to oblečení nelíbí?“ Jost lehce našpulil rty a předstíral, že se ho to dotklo.
„Ne, ty trdlo!“ Zachichotal se Tom. „Já se nedívám na to oblečení!“
„Tak na co?“
„Dívám se na něj.“
„Na něj?“
„Na toho plastového muže ve výloze.“
Jost zamrkal a chvíli na Toma lehce zmateně zíral. Pak se otočil, aby svou pozornost obrátil na figurínu, a zamyšleně se zamračil. Figurína se nijak nelišila od desítek jiných – měla stejně zářící mrtvé oči, stejně chladný, tvrdý povrch a celkově stejně děsivé chování. Josta by nikdy nenapadlo, že by maketa osoby mohla být pro někoho tak zajímavá.
Jost se tiše ušklíbl a na něco si vzpomněl.
„Chceš slyšet něco vtipného, Tome?“
Tom konečně na chvíli odvrátil pohled od figuríny a jeho oči střelily k Jostovi, než rychle přikývl.
„No,“ začal Jost, sedl si a zkřížil nohy tak, aby měl hlavu ve stejné úrovni jako Tom. „Tu figurínu jsem koupil, když jsem byl v Egyptě. Víš, kde to je, že?“
„Je to v poušti?“ Tom nakrčil nos a snažil se vzpomenout, co se o místě zvaném Egypt učil ve škole.
„Přesně tak,“ přikývl Jost. „Byl jsem tam před osmi lety na dovolené, víš, a jeden starý pán prodával všechno, co měl, protože se stěhoval pryč. Tu figurínu mi dal zadarmo, protože ji opravdu chtěl někomu dát. Než mi ji dal, vyprávěl mi o té figuríně opravdu legrační příběh.“
„Jaký?“ Zeptal se Tom dychtivě.
Jost se zasmál a nevěřícně zavrtěl hlavou. „Říkal, že jednou za osmnáct let se figurína probudí!“
„Wow!“ Tomovy oči se rozšířily a nevěřícně zíral na figurínu. „Tak proč se neprobudila teď?“ Zamračil se zklamaně.
„Ten příběh ještě pokračuje,“ dodal Jost a byl rád, že jeho trapná historka na někoho zapůsobila. „Legenda praví, že když se ta figurína probudí, musí do úplňku najít pravou lásku. Když pravou lásku nenajde, promění se na dalších osmnáct let zpátky v plast. Člověkem může zůstat, jen když pravou lásku najde. Pěkné, že?“
Tom se zašklebil a znechuceně vyplázl jazyk. „Eeh, to je klišé!“
„Ty nevěříš na pravou lásku?“
Tom zavrtěl hlavou a ušklíbl se. „Holky jsou hloupý!“
„Věř mi, chlapče, pravá láska existuje.“ Jost prohrábl Tomovi vlasy a prsty se mu zapletly do jejich spleti.
„Tak proč nemáš přítelkyni?“ Pozvedl Tom na staršího muže obočí.
Jostova ústa zůstala otevřená. Tohle nečekal a vůbec nevěděl, jak odpovědět. Mlčel a vrhl zamyšlený pohled směrem k Simone. Jeho oči sledovaly lehké houpání jejích kudrnatých rudých vlasů a křivku těhotenského břicha. Povzdechl si, vstal a jemně poplácal Toma po rameni.
„Bude se ti stýskat po Německu?“ Zeptal se Jost a změnil téma.
Zdálo se, že Tom už nebyl figurínou tolik fascinován; nikdy nevěřil na fantazie a pohádky.
„Máma říkala, že v Rakousku se mluví taky německy,“ pokrčil Tom rameny. „A Gordon mi slíbil, že mě naučí hrát na kytaru.“
„Zahraješ mi někdy?“ Usmál se Jost.
Tom pomalu přikývl a po tváři se mu rozlil úsměv, když se snažil představit si sám sebe dospělého jako slavnou rockovou hvězdu, která umí hrát na kytaru lépe než kdokoli jiný na celém světě.
***
Když se Tom po deseti letech vrátil do obchodu, byl úplně stejný, jako když ho opouštěl. Všude vládl chaos; byly tu tuny krabic, Jost se snažil, aby všechno připravil, a samozřejmě tu byla i figurína. Ten krásný plastový muž ve výloze.
„Tome? Jsi tu?“ Ozval se Jostův hlas z místnosti vzadu.
„Jo!“ Zavolal Tom zpátky.
Jost došel ke vchodu do obchodu a oči se mu rozšířily, když před sebou uviděl vysokého muže s dredy. Když Toma viděl naposledy, byl ten kluk o polovinu menší než on, měl rozčepýřené zacuchané blond vlasy a čokoládově hnědé oči s náznakem škodolibosti. Teď byl Tom vyšší než on, měřil přes metr osmdesát. Měl stejně hravé oči a stejně blonďaté vlasy, které byly ovšem nyní spleteny do dlouhých dredů zastrčených pod čepicí a ve rtu měl piercing.
„Je úžasné, jak se někdo dokáže za deset let změnit, co?“ Zamumlal Jost, když lehce objal Toma, který pro něj byl vždycky jako syn.
„Ty ses nezměnil,“ podotkl Tom a drze se na Josta usmál. Byla to pravda; Jost měl stejný obličej, stejné vlasy, stejné oblečení, prostě všechno. Až na to, že teď mu oči zářily štěstím a bohatstvím, zatímco předtím byly matné ze zklamání a boje.
„Věř mi, změnil jsem se,“ mrkl Jost a poplácal Toma po zádech. „Takže jak dlouho se zdržíš?“
„Něco přes měsíc,“ odpověděl Tom. „Gordon, máma a Giselle bydlí u babičky a já u kamaráda.“
„Kdo je Giselle?“
„Moje mladší sestra,“ odpověděl Tom láskyplně.
„Oh…“ Jost pomalu přikývl a vzpomněl si, že když Simone viděl naposledy, byla poněkud těhotná. Došlo mu, že musela porodit, ale nikdy to dítě neviděl. „Každopádně, Tome, pojďme k věci. Najal jsem si tě, protože ti věřím, jasný?“
„Neboj se, tvůj drahocenný obchod nezapálím,“ protočil očima Tom.
„Ani to nezkoušej,“ řekl Jost vážně.
Povzdechl si a rozhlédl se po obchodě, který byl jako jeho dítě, jeho výtvor a jeho jediná opravdová láska. Všechno, do čeho kdy vložil úsilí, bylo v tomto obchodě, a teď měl na dva týdny opustit svůj krásný obchod a odjet do Paříže, aby tam představil své nejnovější návrhy několika módním návrhářům známých jmen. Těšil se jako blázen, ale zároveň se bál opustit svůj obchod. Věděl, že Tom je hodný kluk, ale nemohl si pomoct a měl pocit, že se má stát něco velkého.
„Za chvíli budu muset jet… přijede pro mě řidič,“ povzdechl si Jost o pár minut později. Sáhl do kapsy, vytáhl klíč od obchodu a podal ho Tomovi spolu se spoustou zodpovědnosti. Jost se naposledy rozhlédl po obchodě a jeho pohled spočinul na figuríně. „Abych nezapomněl…“ zamumlal. Zmizel v jednom z mnoha regálů s oblečením a vyšel ven s bílou košilí na knoflíky a silným řetízkovým náhrdelníkem.
„Na co to je?“ Zeptal se Tom.
„Chci jen obléct tu figurínu,“ ozval se Jost. Vylezl na římsu okna a stáhl černovlasé figuríně košili, s kalhotami se neobtěžoval. Nešikovně ohnul končetiny figuríny, aby jí mohl obléct bílou košili, pak zapnul knoflíky a přehodil řetízkový náhrdelník přes její plastový krk.
„Myslím, že si ji vlastně pamatuju.“ Tom zíral na figurínu a krátce šťouchl prstem do chladného, tvrdého povrchu jejích zad, než ji Jost zahalil do látky. „Neříkal jsi, že jsi ji koupil v Egyptě nebo tak něco? A že se o ní vypráví nějaká legenda?“
„Oh… pamatuješ si víc, než jsem si myslel,“ usmál se Jost a seskočil z římsy. „Jak vypadá?“ Postavil se dozadu, aby se pokochal oblečením, které navrhl. Jednoduchá, ale klasická bílá košile s límečkem na knoflíky přes černé kalhoty a pěkný náhrdelník, který celkový vzhled hezky doplnil.
„Vlastně, když o tom tak přemýšlím, je to fakt kus,“ zamumlal Tom a prohlížel si plastový obličej. Oči měla karamelové a skelné, jak si je pamatoval, a rty našpulené a růžové pod elegantně zakřiveným nosem a vysokými, propadlými lícními kostmi.
„Měl jsem na mysli oblečení,“ řekl Jost.
„Eh, to není můj styl,“ zatahal za svoje volné oblečení inspirované hiphopem.
„No jasně,“ odpověděl Jost suše a prohlížel si Tomovo oblečení. „Vlastně, když o tom tak přemýšlím, mám tuhle figurínu už osmnáct let. Tak dlouho, jako mám tenhle obchod.“ Láskyplně ji pohladil po černých rovných vlasech. „Možná je ta legenda pravdivá.“
Tom se ušklíbl. „Já na takový věci nevěřím,“ řekl tiše a odvrátil pohled od figuríny.
„Mimochodem, jmenuje se Bill,“ zamumlal Jost.
Tom si odfrkl. „Ty jsi tu svou figurínu pojmenoval?“
„Hele, není to jen figurína! Tenhle člověk tu se mnou byl celou tu dobu! Je výjimečný,“ zasmál se Jost a poplácal figurínu po hrudi.
„Nevypadá jako ‚Bill‘. To je až moc obyčejný.“ Nakrčil Tom nos, stejně jako když byl malý kluk.
„Proto je dokonalý,“ řekl Jost a zkřížil ruce. „Je to obyčejné jméno pro neobyčejnou věc. Nesedí to k sobě, víš? Je to nečekané. Věci jsou lepší, když jsou nečekané.“
„… asi jo.“
***
Jost odešel před několika hodinami a Tom bezcílně bloumal po obchodě, prohlížel si regály s oblečením, zkoumal toalety a celkově se seznamoval s tímhle místem. Koneckonců se tu chystal strávit pořádný kus léta.
Netrvalo však dlouho a začal se nudit, vytáhl mobil a přemýšlel, jestli by neměl zavolat svému spolubydlícímu Andreasovi. Rozhodl se, že to neudělá, a místo toho vytáhl krabičku cigaret, jednu si vložil mezi rty a zapálil si. Zhluboka se nadechl a vyfoukl kouř, protože věděl, že by ho Jost zabil, kdyby ho viděl kouřit v jeho drahocenném obchodě.
Najednou se z přední části obchodu ozvalo hlasité bouchnutí. Tom svraštil čelo a zamyšleně se nadechl, protože věděl, že na dveře dal ceduli „Zavřeno“.
„Máme zavřeno!“ Zakřičel Tom.
Žádná odpověď. Místo toho se ozvalo další bouchnutí, a pak zvuk regálů a věšáků padajících na podlahu.
„Do prdele,“ zamumlal Tom. Roztěkaně odhodil cigaretu na linoleum a zašlápl ji nohou, než se rozběhl ke zdroji hluku. Obočí mu vystřelilo vzhůru, když na podlaze obchodu uviděl štíhlého bledého chlapce otočeného k němu zády. Chlapec měl na sobě bílou košili s límečkem a černé kalhoty.
„Hej, jsi hluchej?“ Vyštěkl Tom, zaťal pěsti a byl připraven tomu klukovi pořádně vrazit. „Je zavřeno. Ale ani náhodou nikam nepůjdeš, dokud tenhle bordel neuklidíš,“ zaprskal a rozhlédl se po všem tom nepořádku. Všude se válelo oblečení a polovina regálů byla převrácená. „Hej! Vstávej!“ Zakřičel Tom na chlapce, který se stále neohrabaně svíjel na podlaze.
Chlapec se konečně otočil, ve tváři měl výraz nevinného zmatení a zíral na Toma širokýma karamelovýma očima.
Tomova brada poklesla. Ten chlapec vypadal přesně jako figurína.
autor: Buyyouadrank
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
