autor: Buyyouadrank
Rozhodně nečekané
Tom se zuřivě rozhlížel sem a tam. V jednu chvíli zíral na chlapce na podlaze, pak zase na prázdnou výlohu. Počkat, na prázdnou výlohu? Ta výloha nebyla prázdná posledních osmnáct let – od chvíle, kdy tam byla ta figurína. Kdo byl ten chlapec a proč vypadal přesně jako ta figurína? Ta legenda přece nemohla být pravdivá, nebo ano?
Tom divoce zatřepal hlavou a jeho dredy létaly sem a tam. Zavřel oči a promnul si spánky, jelikož ho náhle přepadla strašná bolest hlavy. Byl příliš zaneprázdněný tím, že se utápěl ve svém zmatku, než aby si všiml, že se vysoký bledý chlapec začíná nemotorně zvedat na nohy.
„O-omlouvám se,“ koktal chlapec a jen s obtížemi se držel na nohou.
Tom konečně otevřel oči a uskočil dozadu, když viděl, že chlapec stojí na nohou. Bledý chlapec vypadal jako naprostý paradox; byl vyšší, než Tom čekal, a dokonce vypadal trochu děsivě, a přesto jeho neohrabaný postoj a způsob, jakým se mu podlamovala kolena, připomínal Tomovi dítě, které se teprve učí chodit.
„Když se člověk osmnáct let nehýbe, je určitě poněkud ztuhlý!“ Uvažoval chlapec nahlas a přidržoval se police, aby udržel rovnováhu.
„Počkej, snad si nemyslíš, že jsi ta figurína, že ne?“ Zamračil se na chlapce Tom a zkřížil ruce na hrudi. „Nerad ti beru iluze, ale jsi jenom psychopatická transka, která by měla z tohohle obchodu opravdu rychle vypadnout, než ti nakopu prdel.“
Chlapec vytřeštil oči, když se snažil rozluštit, co to Tom sakra řekl.
„Transka?“ Zamrkal chlapec. „Nakopat mi prdel? Cože?“
„Nedělej ze sebe debila,“ vyhrkl Tom. „A kde je, kurva, ta figurína?“
„Koukáš na ní!“ Řekl chlapec vesele a zapomněl, že mu Tom ještě před chvílí vyhrožoval. „Těší mě! I když musím říct, že když jsem byl naposledy mezi živými, lidé byli rozhodně mnohem srdečnější.“
„No jasně, volám policii,“ zabručel Tom a zavrtěl hlavou.
Chlapec jako by ho neslyšel a zamířil za ním.
„Mimochodem, jmenuju se Bill,“ zavolal chlapec. Tom ztuhl na místě a otočil se. Bill spokojeně přikývl. „Ano. Nemůžu si vzpomenout na své pravé jméno, ale ten muž mi vždycky říkal ‚Bille‘. Líbí se mi to. Je to… nečekané.“
Tom se stále otevřenou pusou přistoupil k Billovi a hleděl mu přímo do obličeje, když studoval jeho rysy. Doslova to vypadalo, jako by ta figurína ožila. Bill měl stejný nos, stejná ústa, stejné lícní kosti, stejnou postavu. Dokonce i jeho kůže byla stejně jemně bílá, ale teď byla místo studené a umělohmotné, teplá a hebká. Vlasy měl stále ve stejných špičatých pramíncích, jenže teď byly spíš hedvábně hladké než jako sláma. Všechno na té figuríně ožilo, dýchalo a překypovalo energií.
Jediné, co zůstalo bez života, byly oči. Bill měl stejné oči jako figurína: byly stále karamelové a skelné bez života. Vypadalo to trochu děsivě, ale zároveň byly svůdné a Tom od nich ani nedokázal odvrátit zrak, když v nich dokonale viděl svůj odraz.
„Jak?“ Zeptal se Tom tiše. „Jsi figurína. Nemůžeš jen tak vstát a chodit! To nemůže být… ta legenda nemůže být… nemůžeš být živý,“ vydechl a přemýšlel, koho se tím snaží přesvědčit.
Bill se smutně usmál.
„Ale já žiju,“ řekl tiše. Natáhl se dopředu a zvedl Tomovu ruku. Tom pod jeho dotykem okamžitě ztuhl, ale Bill to ignoroval a přitáhl si jeho ruku na hrudník a jemně zatlačil prsty do bílé košile s límečkem.
Tom pocítil směs nevolnosti, překvapení a úžasu, když si uvědomil, co cítí: bušení srdce pod svou rukou. Zhluboka se nadechl a vnímal, jak je Billova hruď teplá a měkká. Jeho pohled se konečně setkal s Billovým a polkl.
„Do prdele,“ řekl tiše. „Do prdele!“ Zopakoval, ale tentokrát to vykřikl. Bill sebou trhl, když se to sprosté slovo rozlehlo prázdným obchodem. „Tohle přece nemůže být možný. To není, kurva, možný!“
„Ujišťuju tě, že je to naprosto reálné, ehm… jak se jmenuješ?“ Bill stále držel Tomovu ruku u sebe.
„Tom. Do prdele. Musím zavolat Jostovi.“ Tom mu vytrhl svoji ruku, vběhl do Jostovy kanceláře a zíral na nástěnku, kde mu Jost nechal kontakt na sebe. Tom zvedl telefon, vytočil číslo a netrpělivě čekal. Ve dveřích se objevil Bill, zvědavě nakoukl dovnitř a Tom po něm střelil pohledem. Znovu zaklel a hodil telefon zpátky na stůl, když se místo Jostova hlasu ozval nahraný vzkaz ve francouzštině.
„Do prdele… ty… jak dlouho máš v plánu zůstat?“ Tom přimhouřil oči na Billa, který teď zvědavě zkoumal místnost.
Bill zvedl Tomův iPod, který ležel na Jostově stole, a stiskl jeho tlačítka, přičemž se mu rozšířily oči, když se přístroj zapnul.
„Až do úplňku,“ řekl Bill s povzdechem a stále si hrál s iPodem. Kroužil prsty po tlačítkách a procházel od shora dolů Tomovy umělce. Žádné jméno neznal, takže jeho zájem rychle vyprchal a podíval se zpátky na Toma.
„Ale,“ dodal Bill zamyšleně a rozhlížel se, s jakým dalším skvělým novým vynálezem by si mohl hrát. „Jestli najdu pravou lásku, můžu zůstat.“
Tom si odfrkl. „Bez urážky, kámo, ale jak dlouho, že už tu svoji pravou lásku hledáš? Proč si myslíš, že se ti to tentokrát povede?“
Bill se zamračil, a najednou vypadal, že se rozbrečí, a Tom si připadal jako kretén, že je tak zlý a neomalený. Po Billových porcelánových tvářích steklo pár slz z naštvání, než se na Toma obořil.
„Nikdy neztratím naději,“ prohlásil rázně. „Vím, že moje pravá láska tam někde venku je. Každých osmnáct let se probudím na nějakém novém místě. Plném nových lidí. Nových příležitostí. Někoho najdu, uvidíš.“ Hlasitě popotáhl a otřel si obličej hřbetem ruky.
„Sorry, kámo, ale… já nevím, máš na to necelej měsíc,“ pokrčil Tom omluvně rameny. „Většina lidi prostě nenajde tu pravou lásku ani za celej svůj život.“
„Jestli někoho nenajdu teď, rád si počkám dalších osmnáct let,“ řekl Bill tiše. „Pak budu hledat znovu.“
„No, rozhodně jsi odhodlanej,“ řekl Tom suše a protočil očima. Mizivá šance, pomyslel si pro sebe. On už se smířil s osudem bez lásky. Věděl, že se nikdy nezamiluje, a když už lásku našel, trvala jen jednu nebo dvě noci.
„To jsem!“ Usmál se široce Bill. „A rozhodně nenajdu pravou lásku tak, že tu budu postávat a povídat si s tebou! Takže sbohem!“ Zamával mu a na podpatku se otočil. Tom se zamračil. Bill přece neodcházel doopravdy, nebo ano?
O několik vteřin později uslyšel zvuk zvonku, když se vchodové dveře otevřely a zase zavřely. Zaklel si pod vousy a rozběhl se za skoro člověkem.
***
„Tady bydlíš?“ Zadíval se Bill překvapeně na bytový dům. „Tvůj dům je obrovský!“
„Ten dům není můj. Mám v něm byt. Je to jako spousta pokojů a já bydlím v jednom z nich. Chápeš?“ Tom Billovi vysvětloval podobné jednoduché pojmy po celou dobu cesty domů. „A já tady nebydlím. Jen tu přes léto zůstávám u kamaráda.“
„Ah, dobře.“ Bill sledoval, jak Tom otevřel vchodové dveře, pak ho pustil dovnitř a vedl ho přes chodbu do výtahu. Tom stiskl tlačítko, aby se dostali do osmého patra, a jakmile se dveře výtahu zavřely, Bill začal panikařit. „Tome! Jsme v pasti!“ Zoufale se začal drápat po všech kovových stěnách a podařilo se mu stisknout všechna tlačítka.
„Do prdele!“ Vykřikl Tom, když se výtah zastavil v každém patře. Bill se nevinně zahihňal, když si uvědomil, že není důvod k panice.
Cesta do osmého patra trvala třikrát déle než obvykle, a když výtah konečně zastavil, Tom chytil Billa za ruku a vytáhl ho ven dřív, než Bill stačil způsobit další zmatek. Došli ke dveřím bytu, Tom odemkl a strčil Billa dovnitř jako prvního.
„Tome? Ty už jsi tady?“ Andreas vyšel z koupelny, kde se sprchoval, a vešel do obýváku celý mokrý. Na sobě měl jen volný ručník visící nízko na bocích. „Kdo je to?“ Naklonil hlavu k Billovi a přátelsky se usmál.
Billovy oči přistály na Andreasovi a velmi se rozšířily, když si prohlédl toho pohledného, lesklého, vysokého, štíhlého blonďáka. Přistoupil k němu a stiskl mu ruku.
„Já jsem Bill,“ vydechl zasněně. „Chtěl bys být mou pravou láskou?“
Andreas byl v šoku hned z několika důvodů: Za prvé byl skálopevně přesvědčen, že je to ona, a ne on, a za druhé, když se teď potvrdilo, že Bill je skutečně muž, chtěl blonďák vědět, proč ho jiný muž nejenže tak láskyplně drží, ale také, proč ho žádá o intenzivní romantický vztah.
Tom zasténal, jelikož se za příliš horlivého chlapce styděl, chytil ho za paži a stáhl ho zpátky.
„Bille, tohle je Andreas, můj spolubydlící,“ mávl Tom směrem k blonďákovi, který mu váhavě mávnutí oplatil. „Je to heterák, tak na to ani nemysli.“
„Ehm… ‚heterák‘?“ Bill otočil hlavu na stranu.
„Jako že se mu nelíběj kluci.“ Vydechl Tom podrážděně a zamířil ke gauči, aby našel v televizi něco ke sledování.
Bill ignoroval Tomův cynismus a koketně se na Andrease usmál.
„Neměl by ses omezovat jen na jedno pohlaví,“ moudře poznamenal. „Nikdy nevíš, kde můžeš najít svou pravou lásku.“ Jeho oči zabloudily níž a zaměřily se na ručník, který visel nebezpečně nízko.
„Já… se jdu oblíknout,“ zasmál se Andreas nervózně, couval a pevně svíral ručník, dokud nedošel do svého pokoje.
Bill se ušklíbl, sedl si k Tomovi na pohovku a zadíval se na televizi.
„Wow!“ Billovy oči se rozšířily. „Ty obrázky se hýbou!“
Tom se na Billa zadíval a nemohl uvěřit, že by někdo mohl být tak hloupý. Vždyť televize existovala už před osmnácti lety. Pak si ale vzpomněl na Jostův příběh a uvědomil si, že Bill strávil celý život v odlehlé části Egypta, kde nejspíš neměli ani doma vodu.
„To je fakt,“ vysvětloval mu Tom pomalu. „Tohle je televize. Obrázky se hýbou a můžeš se dívat, na co chceš.“
„To je… neuvěřitelné!“ Bill se zvedl z gauče, připlazil se k televizi a přitiskl nos k obrazovce. „Tohle je sklo! Jak do toho ty obrázky dávají?“
„To se těžko vysvětluje,“ řekl Tom rychle. Vstal a vytáhl Billa zpátky na nohy.
Bill, jehož pozornost se rovnala malému dítěti, se vykroutil z Tomova sevření a zamířil do kuchyně a udiveně si prohlížel všechny spotřebiče.
„Máš hlad?“ Zeptal se Tom unaveně.
„Velký!“ Přikývl Bill dychtivě. „Mohl bych si dát, trochu kofty, prosím?“
Tom o koftě nikdy neslyšel a zmateně se na Billa zadíval. „Umm… myslím, že nic takovýho nemáme,“ řekl a Billův obličej při tom poklesl. „Ale myslím, že najdu nějakou klobásu.“
„Klobásu? Vyrobenou z prasete? To nemůžu, to je zakázané!“ Zatvářil se Bill znechuceně.
„Za to, že sníš prase, nepůjdeš do pekla nebo tak něco,“ obrátil oči v sloup Tom. Bill na jeho poznámku zareagoval hlasitým výkřikem a on se otočil a přemýšlel, jestli Bill nebude potřebovat stálý dozor, aby se vyhnul problémům.
Bill, který se všeho zvědavě dotýkal, přiložil dlaň na elektrickou varnou desku. Andreas samozřejmě nechal sporák zapnutý, protože se chystal vařit večeři, a Billova dlaň teď měla sytý odstín červené a v místech, kde se kůže spálila nejvíc, se na ní objevily bílé puchýře.
„Do prdele,“ zasténal Tom a otočil Billovu ruku. Trhl sebou, když uviděl tu popáleninu.
„Nedotýkej se toho!“ Zakňučel Bill se slzami v očích. „Přestaň, ubližuješ mi!“
Tom ho jemně utišil a odtáhl ho ke skříňce s lékárničkou, odkud vytáhl roli obvazů a tubu antibiotického krému.
„Jen klid,“ zašeptal Tom, vzal Billovu bílou ruku do své mozolnaté a vymačkal na ni štědré množství krému. „Budu co nejopatrnější, ano?“ Když neslyšel žádnou odpověď, vzhlédl a uviděl Billovu něžnou bledou tvář potřísněnou tichými slzami. Tvrdě polkl a cítil se strašlivě provinile, přestože neudělal nic špatného.
„Brzy to bude lepší,“ řekl Tom, jakmile byla Billova ruka úplně ovázaná. „Tak tolik nebreč, ano?“ Utěšeně poplácal druhého chlapce po rameni.
Bill popotáhl a z tváře se mu skutálela slza, která přistála na jeho obvázané ruce.
„Nesnáším to tady, Tome,“ zaskřehotal. „Chci se vrátit. Nikoho tady neznám, ničemu nerozumím, popálil jsem se a už mě odmítl někdo, koho jsem chtěl za svou pravou lásku!“ Rozvzlykal se.
Tomovi bylo najednou Billa líto, protože si uvědomil, jak těžké to pro něj musí být – probudil se na cizím místě, tak radikálně odlišném od místa, kde prožil celý svůj život, byl obklopen vší tou novou technologií, která ho očividně děsila, a vůbec neměl ponětí o životě.
„Pšššt, nebreč, nebreč,“ řekl Tom konejšivě. Mít desetiletou sestru mu dalo spoustu zkušeností s tím, jak jednat s někým, kdo je rozrušený, a instinktivně natáhl ruku a přitáhl si černovlasého muže do objetí. „Hele, není to tak zlý! Neměl by ses tak snadno vzdávat, to popálení byla jen nehoda, a co se týče Andrease… vy dva byste se k sobě stejně nehodili.“
Bill se odtáhl, aby se mohl podívat na Toma svýma širokýma, skelnýma očima, které byly teď ještě skelnější, protože byly mokré od slz.
„Vážně si to myslíš?“ Zeptal se.
Tom přikývl. „A neboj se, určitě najdeš svou pravou lásku a zůstaneš člověkem. Jen musíš začít hledat!“ Věděl, že Billovi lže, ale nemohl se dívat na to, jak je druhý chlapec smutný.
„Tome… pomůžeš mi s tím?“ Zeptal se Bill nesměle a zaťal prsty do lemu Tomova obrovského trička. „Prosím?“
Tom věděl, že ta otázka přijde, a snažil se nezasténat. Váhavě se podíval do Billových skleněných očí a přikývl. Bill hlasitě zavýskl, skočil Tomovi kolem krku a objal ho tak pevně, že si Tom myslel, že mu snad zlomí žebra.
V tu chvíli vešel Andreas už kompletně oblečený a při pohledu na ně se ušklíbl.
„No, Bille, kdo by chtěl mě jako svou pravou lásku, když máš Toma?“
autor: Buyyouadrank
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
