autor: Buyyouadrank
Drsné probuzení
Bill tiše zakňučel a pomalu otevřel oči. Cítil se uvolněný a všude kolem něj bylo příjemné teploučko, takže se ani náhodou neplánoval probudit. Když zaostřil, první, co uviděl, byla tvář blízko té jeho. Bylo snadné rozeznat, že je to Tom, a Bill tiše vydechl, přitulil se blíž, dokud neztuhl a pomalu se nenadzvedl. Tomovy ruce se mu vinuly kolem pasu a téměř majetnicky ho držely. Jistě, spali spolu v dredařově posteli už skoro měsíc a většinou se probouzeli v méně než nevinných pozicích, ale tohle ráno bylo nějak jiné.
Všechna ta znalost řeči těla Billovi napovídala, že tohle ráno mělo nádech intimity; Tom měl hlavu otočenou směrem k Billovi, jejich nohy byly vzájemně propletené a jeho paže jej silně svíraly. Bill se kousl do rtu a přitulil se do Tomova objetí, zatímco mu za očima tupě pulzovalo.
Přemýšlel o tom, jak Tom řekl, že ten punč člověka „nakopne“. Bill nikdy předtím alkohol nepil a přísahal si, že včera to bylo poprvé a naposled. Zakňučel a přitiskl čelo na Tomovo.
Vzpomínal si, že přišel na večírek, pil, tančil s Tomem, a pak ho líbal…
Billovy tváře pokryl ruměnec, když si vzpomněl na ten cudný okamžik náklonnosti, který s Tomem sdílel. Tom ho přenesl do tohoto pokoje, položil ho na postel a byli si tak blízko, až se vzdálenost mezi nimi zmenšila. Skoro si přál, aby ta chvíle trvala déle, ale tehdy neměl své tělo tak úplně pod kontrolou.
„Jsi to ty, že?“ Zašeptal Bill a zabořil prsty do Tomových hustých dredů.
„Bille?“ Tomovy řasy se zachvěly a on tiše zasténal. Bill se zamračil, když se druhý muž odtáhl a se sténáním se protáhl. „Kurva. Kolik je hodin?“
„Jsi to ty, Tome.“
„Hmm?“ Tom otočil k Billovi hlavu a oči měl stále napůl zavřené. Bill ho pozoroval svýma karamelovýma očima a vypadal skoro smutně. „Co jsem?“
Bill místo odpovědi pokrčil nohy a přitáhl si je k tělu, zadíval se do klína a kousl se do rtu.
„Bille?“ Naléhal Tom a položil Billovi ruku na koleno.
Bill ignoroval Tomův tázavý pohled, jelikož jej bolela hlava a v žaludku mu nepříjemně vířilo, také téměř oslepující světlo v místnosti tomu nepřidávalo, a tak se naklonil dopředu a přitiskl svá ústa k Tomovým.
Tom se okamžitě probral. Vydal tlumený zvuk a zdálo se, že když se od sebe jejich rty s tichým mlasknutím oddělily, ten zvuk se rozlehl celou místností.
Billovy tváře ještě více zrudly, ale pohledem neuhnul. Naléhavě na Toma hleděl a srdce mu divoce bušilo, když čekal na jeho odpověď. Příliš potěšen však nebyl.
„Měli bychom jít,“ zamumlal Tom a už vstával z postele. „Corina nebude nadšená, jestli se tu budeme nějak zdržovat.“
Billovo srdce puklo a zadržoval slzy, když měl pocit, že plast na krku se mu rozšířil až k linii vlasů; odolal nutkání se na tom místě poškrábat a ztuhle přikývl. Vstal z postele a následoval Toma.
***
Cesta byla víc než nepříjemná, a když dorazili domů, Bill měl pocit, že vybuchne.
„Tome, prosím. Jsem do tebe zamilovaný. Řekni mi, že mě taky miluješ. Ne, ne, to zní směšně. Ehm… Tomi – ne, takhle bych mu říkat neměl. Tome, myslím, že jsi moje pravá láska. Ne… to zní hloupě,“ povzdechl si Bill a padl na postel. Nečinně seděl v Tomově ložnici před zrcadlem a zkoušel si, co chce říct.
Celá jeho bytost byla rozpolcená. Jedna část byla radostí bez sebe; konečně našel někoho, koho miluje. Zdálo se, že se mu na Tomovi líbí všechno, od pohupování jeho dredů až po lehkou mužnou vůni, která pokrývala jeho polštáře. Druhá část však byla zdrcená; byl si skoro jistý, že Tom jeho lásku neopětuje.
Existoval však jen jeden způsob, jak to zjistit.
Bill s povzdechem vstal a zamířil ke dveřím, jen aby vrazil do osoby, se kterou chtěl mluvit a které se chtěl zároveň vyhnout. „Tome!“ Vypískl a otřel si z trička neexistující nečistoty. „Co tady děláš?“
„… To je můj pokoj.“ Tom na něj zíral jako na blázna.
Bill si povzdechl a připadal si jako ten největší idiot. „Promiň.“
„Jen jsem ti chtěl říct, že máma potřebuje, abych zase vyzvedl Giselle. Přijdu brzo. Možná bychom pak mohli zase vyrazit někam za zábavou.“
„Tak jo,“ přikývl Bill.
„Tak se… měj.“ Tom se otočil k odchodu, ale ucítil na zápěstí ruku, a tak se otočil zpátky a podíval se na Billa.
„Nechoď,“ řekl Bill tiše. „Já jen… já… Tome, pamatuješ si, co se stalo včera večer?“
„Včera večer se konala Corinina narozeninová party.“
„A pamatuješ si, co se stalo dnes ráno?“
Tom v duchu zaklel a na okamžik zavřel oči. Děsil se chvíle, kdy Bill vytáhne ty dva krátké polibky, které spolu sdíleli. Prostě nevěděl, co si o nich myslet, a modlil se, aby to Bill nepochopil tak, že on je jeho pravá láska. Když se jeho oči setkaly s Billovýma, žaludek se mu několikrát otočil.
„Měl bych jít,“ zamumlal Tom a připadal si jako stejný zbabělec, jako když ráno ignoroval Billův polibek.
„Prosím, Tome. Milu…“
„Neříkej to, Bille,“ řekl Tom důrazněji, než měl v úmyslu.
„Jsem do tebe zamilovaný!“ Vykřikl Bill. Ruce se mu třásly, když popadl lem Tomova trička a zatáhl ho za něj.
„Ne. Ne, nejsi.“
„Ale jsem. Prosím, já…“
„Nemůžeš být do mě zamilovanej,“ řekl Tom klidně, i když měl chuť si frustrací a vztekem vytrhat všechny vlasy. „Vždyť mě ani neznáš.“
„Vím toho o tobě tolik,“ popotáhl Bill a kousl se do rtu, aby se mu netřásl hlas. „Vím, že jsi starostlivý. Máš strašně moc rád svoji rodinu a své přátele. Vím, že pracuješ v Jostově obchodě zadarmo, protože ho bereš jako svýho otce. Vím, že miluješ Giselle, jako by byla tvoje vlastní dcera. Vím, že se rád procházíš v parku a že rád tančíš. Vím, že se chováš tak tvrdě a odtažitě, protože máš prostě strach.“
„Já nemám strach.“ Tom už nedokázal být v klidu. „Já jen… nejsem pro tebe ten pravý. A ty nejsi ten pravej pro mě.“
Bill měl pocit, jako by dostal ránu do břicha. Pustil Tomovo tričko a posadil se zpátky na postel, zadíval se do klína a zachvěl se, když uvnitř sebe cítil ledový chlad, i přesto, že jej hladil letní vánek z otevřeného okna.
„Tak odejdu,“ řekl Bill ze strachu z porážky. „Odcházím tak brzy, Tome.“
Pomalu natáhl ruku a Tom ucukl. Billova paže byla od lokte až po zápěstí plastová. Tom se pomalu natáhl, ovinul ruku kolem plastu a uvědomil si, že to není jen povrchové.
„Do prdele,“ řekl tiše. „Já… já nechci, abys odešel.“
„Takže…“
„Ale ani tě nemiluju,“ řekl Tom dřív, než se černovlásek stačil zeptat. Odvrátil pohled od Billova tupého výrazu a otočil se k odchodu. „Uvidíme se později.“
Bill uslyšel tiché bouchnutí dveří, pomalu si sedl na postel a zadíval se na podlahu. Paže mu ztěžkla a on ji nechal padnout ke svému boku.
***
Bill si nepamatoval, kdy začalo pršet. Tiše posmrkával, když procházel těžkou plískanicí a nevšímal si toho, jak se mu vlasy lepí na obličej a krk. Silný poryv větru mu rozcuchal pramínky a on si netrpělivě odhrnul černé kadeře z očí, zatímco pokračoval dál.
Bylo poledne a Bill si přál, aby už byla noc. Aby přišel úplněk a vzal si ho.
V hlavě mu stále znělo: Nemiluju tě. Tupé bušení z kocoviny vystřídala mučivá bolest zlomeného srdce.
Konečně našel někoho, koho miloval, ale jeho láska byla neopětovaná. Málokdo věděl, že opakem lásky není nenávist – ale apatie. Apatie bolela mnohem víc, než by kdy dokázala nenávist.
Bill potlačil vzlyk a otevřel dveře obchodu.
***
Jost byl rád, že je doma. Paříž byla úchvatná, ale nic se nemohlo vyrovnat domovu. Spokojeně si povzdechl a rozhlédl se po svém obchodě, šťastný, že je o něj dobře postaráno. Všechno bylo tam, kde mělo být. Všechno bylo čisté a úhledné, všech-
Dech se mu zadrhl v hrdle, když jeho pohled padl na prázdnou výlohu. Ta výloha nebyla prázdná už osmnáct let. Nemohl tomu uvěřit. Ale rychlá kontrola obchodu a prohledání každého zákoutí potvrdily jeho nejhorší obavy.
Figurína tam byla celou dobu s ním; figurína s ním sdílela jeho vzestupy i pády, a teď byla pryč.
Veškeré šťastné vzpomínky, které si z dovolené přivezl, jako by se rozplynuly, když vylezl do výlohy a nemohl uvěřit svým očím. Ztěžka dýchal a snažil se nemyslet na to, jak směšně bude vypadat – dospělý muž, který pláče kvůli figuríně. Plastová bytost, která neuměla mluvit a nedokázala mu jeho lásku opětovat.
Jost ztěžka polkl, zavrtěl hlavou a poškrábal se na zátylku. Chtěl zavolat Tomovi a zeptat se ho, co se kruci stalo, ale nechtěl ztratit chladnou hlavu. Právě když zvedl sluchátko, uslyšel, jak zazvonil zvoneček nade dveřmi a někdo vešel dovnitř.
„Máme zavřeno, zapomněl jsem na dveře pověsit cedulku,“ zavolal Jost. Zuřivě listoval telefonním seznamem a hledal Tomovo číslo. Zaklel, když si uvědomil, že číslo načmárané na stránce je Simonino staré číslo na mobil.
Mokré kroky na čisté podlaze z linolea jeho frustraci jen umocnily.
„Máme zavřeno,“ řekl znovu stroze. Podíval se přes rameno a spatřil pár karamelových očí, které ho upřeně pozorovaly. „Ehm… mohu vám nějak pomoci, mladý muži?“
„J-Jost?“ Zakoktal chlapec a jeho ústa poklesla.
„Mohu vám nějak pomoci?“ Zopakoval Jost roztřeseně. Udělal krok zpět, aniž by věděl proč. Bledý mladík stál v jeho obchodě, zatímco kapky vody z něj dopadaly na zem a oči měl otupělé apatií. Ty karamelové oči, tmavé vlasy, bledá pleť, dlouhé štíhlé končetiny – tak šílené déjà vu Jost ještě nezažil.
„Já…“ začal druhý muž a podíval se na výlohu. Jost se trochu víc narovnal a v tom mu to celé došlo.
„Oh… oh bože,“ Jost opakovaně otevíral a zavíral ústa a nevěřícně zíral na svou figurínu. „To je… to… to nemůžeš… ten muž, on… to byl jenom příběh. Ach, bože.“ Z úst mu vyšla řádka náhodných slov, než se mu oči stočily na vrchol hlavy a on omdlel.
***
Bill zaječel a uskočil dozadu, když se Jost zhroutil. Ten okamžik byl téměř komický – Jost dopadl na zem s otevřenou pusou, obočím zvednutým v šoku a trochou slin, které mu stékaly po bradě.
Bill se nejistě rozhlédl. Věděl, že by měl nejspíš zavolat pomoc. Škoda, že se nikdy nenaučil používat telefonu, bez ohledu na to, kolikrát mu to Tom ukázal. Chtěl běžet domů a najít Toma, aby se ho zeptal, co má dělat.
Tom, Tom, Tom.
Nakrčil obočí a okřikl se. Už se na Toma nemohl spoléhat; Tom ho nemiloval a ani nikdy milovat nebude.
Bill tedy sebral zdravý rozum a přešel k Jostovi, který byl v bezvědomí. Sklonil hlavu a přehodil si dlouhé vlasy přes rameno. Kapky vody dopadaly na mužovu tvář a ten pohyboval hlavou ze strany na stranu a tiše sténal.
Billa pocítil hrdost. Poprvé v životě se mu podařilo udělat něco správně.
„Jste v pořádku?“ Zeptal se tiše, položil Jostovi ruku kolem ramen a pomohl mu posadit se.
Jostův obličej byl pár centimetrů od Billova a chabě natáhl ruku, aby něžně sevřel Billovu čelist. Pohladil ho palcem po tváři a cítil jeho kůži. Cítil, že opravdu žije.
„Do prdele,“ vydechl a odtáhl se. „Musím zavolat Tomovi.“
„Ne, Tomovi nevolejte.“ Bill ho chytil za ruku a pevně ji stiskl. „Prosím. Už nechci Toma vidět.“
„Chceš říct, že Tom o tobě ví?“ Zeptal se Jost pobaveně. „Ten spratek. Jak těžký by bylo zvednout telefon a říct mi hele, ta tvoje kouzelná figurína fakt ožila!“
Jost se suše zasmál a pomalu se postavil na nohy. U srdce ho zahřálo, když se Bill zvedl spolu s ním, držel ho za ruce a s vážnou starostí ho pozoroval. Celé ty roky byla ta figurína s ním. Doopravdy s ním.
autor: Buyyouadrank
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
